Rok
2008 je rokem úmrtí mnohých velkých antikomunistů. Nejdřív v únoru zemřel
William F. Buckley jr., pak 3. srpna Alexander Solženicyn, a ještě předtím, 4.
července – v den výročí americké nezávislosti – bývalý dlouholetý senátor
Jesse Helms. Místo nekrologu přikládám jeho profil, který jsem napsal na podzim
2002 a který byl uveřejněn v týdeníku Reflex (31.10.2002).

Kdybych
jej však měl psát dnes, mnohem méně bych zdůrazňoval politické názory senátora
Helmse, především jeho bývalý rasismus (konec konců, v případě Roberta
Mugabeho měl naprostou pravdu), a mnohem více jeho osobní laskavost. Například
ten fakt, že když si jednoho roku před Vánocemi Jesse a jeho manželka Dot
přečetli v místních novinách rozhovor s devítiletým sirotkem, který
řekl, že jeho největším přáním je, aby měl na Vánoce mámu a tátu, rozhodli se
chlapce adoptovat. Adoptovali kluka a vychovali jako svého. Na Vánoce již měl
mámu a tátu. To víte, někteří mluví o tom, jak chtějí pomoci lidstvu, ale lidem
kolem sebe, kterým pomoci mohou, nepomohou. A zase jiní se nechvástají tím, jak
chtějí zachraňovat lidstvo, ale konkrétním lidem kolem sebe, kterým pomoci
mohou, pomohou. Jesse Helm, Requiescat in Pace.

Jesse
Helms (profil, říjen 2002)

Nejkontroverznější
politik Spojených států odchází na odpočinek. Osmdesátiletý senátor, třicet let
ve službě své zemi, nenáviděný i obdivovaný. Nenáviděný levicovým kulturním a
intelektuálním establishmentem; obdivovaný konzervativci a miliony lidí
žijícími v komunistickém režimu. Zachránil Reaganovo presidentství dávno
před tím, než k němu došlo. Bez něj by se Ronald Reagan čtyřicátým
presidentem Spojených států nikdy nestal.

Rok
1976; v Americe rok volební. Presidentem je republikán Gerald Ford, bývalý
Nixonův vicepresident, jenž se stal šéfem Bílého domu v létě 1974, když
Richard Nixon v důsledku aféry Watergate resignoval. Ford ale
pokračuje v Nixonově politice, vnitřní i zahraniční: v socializující
státní kontrole nad ekonomikou doma a v zmírňování napětí s SSSR
v zahraničí. Tato politika „usmiřování“ Sovětského svazu – tzv. détente
-, kterou praktikoval ministr zahraničí Henry Kissinger, byla hlavním důvodem,
proč na presidenta Forda v republikánských primárkách zprava útočí Ronald
Reagan, v letech 1966-74 guvernér Kalifornie.

Reagan
byl přesvědčen, že kissingerovská politika je příliš krátkozraká, neboť povede
jen k posílení Sovětů. Přesvědčený antikomunista Reagan prohlašuje: „Détente
– není to náhodou to, co panuje mezi farmářem a krocanem až do Dne
díkuvzdání?“. Poslední kapkou, která Reagana přiměla ke kandidatuře, byla
neochota presidenta Forda přijmout v Bílém domě Alexandra Solženicyna –
aby se snad Brežněv příliš nerozčílil. Jenomže ve své kampani Reagan zdůrazňuje
témata především ekonomická: snížení daní i státních výdajů. Navrhuje škrty,
které působí nerealisticky. Proto jej v primárkách v prvních pěti
státech president Ford s přehledem poráží. Kdyby Reagan nyní prohrál i
v dalších primárkách, odstoupil by z kampaně a už nikdy by na
presidenta nekandidoval. Aby měl tedy vůbec šanci, zoufale potřebuje vítězství
v primárkách šestých, které se konají ve státě Severní Karolína.

Tam
je v roce 1976 senátorem již čtyři roky Jesse Helms, bývalý provozovatel
jedné rozhlasové stanice, který patří ke konzervativnímu křídlu Republikánské
strany. A senátor Helms Reaganovi radí: změňte téma své kampaně a napadněte
Fordovu a Kissingerovu zahraniční politiku. Já se postarám o to, aby Vám mí
stoupenci v Severní Karolíně dali hlasy. To se i stalo a Reagan získal své
první vítězství nad Fordem. Pak přišla vítězství další, především na Jihu a
Západě USA. Nakonec úřadující president Ford – formální vůdce své strany –
zvítězil v primárkách nad konzervativním vyzyvatelem Reaganem jen
nejtěsnějším rozdílem.

Reagan
nominaci na presidenta v roce 1976 nezískal, ale zajistil si celoamerickou
pozornost. Proto když v presidentských volbách v listopadu 1976
presidenta Forda porazil demokrat Jimmy Carter, který byl následně
zdiskreditován ekonomickou stagnací, inflací a slabou zahraniční politikou,
symbolizovanou sovětským vpádem do Afganistanu a Chomejního pokořením Ameriky v Íránu.
O čtyři roky později získal republikánskou nominaci na presidenta právě Ronald
Reagan, který nad Carterem zvítězil a stal se čtyřicátým presidentem Spojených
států. Náplní Reaganova presidentství pak byl zahraničněpolitický a vojenský
tlak na Sovětský svaz, v jehož důsledku nastal rozpad SSSR, pád komunismu,
zhroucení železné opony a návrat naši svobody. Ronald Reagan je vítězem nad
komunismem, tudíž našim osvoboditelem.

Kdo
byl ale člověk, který v kritickém momentu roku 1976 zachránil příští
presidentství Ronalda Reagana?

Jesse
Helms (narozen v roce 1921) je běloch, Jižan a baptista. To vypovídá o
mnohých jeho postojích a názorech. Je velmi konzervativní v morálních
otázkách. Vyrůstal v době, kdy na americkém Jihu panovala rasová
segregace. Byl jejím stoupencem a stavěl se proti jejímu zrušení. Když však
k němu došlo, vždy obhajoval rovnost před zákonem pro všechny Američany
bez ohledu na barvu pleti a odmítal privilegia na základě rasového původu (tzv.
pozitivní diskriminaci). Kvůli tomu vždy měl a i dodnes má kontroverzní pověst.

V letech
1942-45 sloužil v americkém námořnictvu. V 50. letech byl asistentem
několika jižanských senátorů. Jeho hlavním zaměstnáním však byla publicistika a
práce v médiích. Psal novinové sloupky, věnoval se televiznímu i rozhlasovému
vysílání v Severní Karolína. Jako provozovatel jedné rozhlasové stanice se
rozhodl v roce 1972 kandidovat do Senátu USA za Republikánskou stranu. Byl
zvolen a v letech 1978, 1984, 1990 a 1996 znovuzvolen. Letos v listopadu (2002)
se už o místo senátora pošesté ucházet nebude.

Jako
konzervativní křesťan má Helms ostře kritický postoj k neřestem, jež
znevažují lidskou důstojnost. Je vytrvalým odpůrcem potratů a pornografie.
Nesouhlasí s homosexuálními praktikami a proto je proti tomu, aby se dostávalo
veřejného uznání těm, kdo se k homosexualitě otevřeně hlásí. Jako vlivný
předseda Zahraničního výboru Senátu, kterým se stal po volbách v roce
1994, vetoval Clintonovu nominaci na obsazení funkce velvyslance v Lucembursku
člověkem, který se k homosexualitě přiznal. Homosexuály několikrát veřejně
označil za „sodomity“. Největší nařčení z bigotnosti sklidil poté, co
kritizoval výstavu homosexuálních erotických snímků fotografa Roberta Mapplethorpa,
kterou označil za „propast slizu“. Fotografie považované za umění byly podle
Helmse – a také podle milionů obyčejných Američanů – pornografií. Helmse
nepopudilo ani tak to, že se výstava konala, nýbrž především to, že obdržela
podporu z peněz daňových poplatníků.

Helms
neprosazoval cenzuru, ale považoval za nemravné, aby podobné akce vedly k nadbytečnému
zdaňování občanů. To však levici stačilo k tomu, aby Helmse nařkla
z cenzorských, ne-li přímo inkvizitorských choutek.

V zahraniční
politice, která je jeho doménou, vystupuje Helms jako nesmiřitelný odpůrce všech
komunistických či prokomunistických hnutí a režimů. Na konci 70. let se –
neúspěšně – pokusil zabránit tomu, aby v Rhodesii (dnes Zimbabwe) byla
předána moc Robertu Mugabemu. V 80. letech byl proti uvalení amerických
ekonomických sankcí na bělošský režim v Jižní Africe, který v Angole
bojoval proti místním a kubánským komunistům. Proslul jako aktivní stoupenec
vojenské i materiální pomoci contras, antikomunistickým bojovníkům za
svobodu proti sandinistickému režimu v Nikaragui v 80. letech. Zatímco v případě
této země se plně shodoval s názorem presidenta Reagana, v případě
Salvadoru nikoli – Reaganova vláda tam podporovala umírněné centristické
křesťanské demokraty, senátor Helms preferoval tvrdší salvadorskou pravici, stranu
ARENA.

Helms
pochopitelně vždy byl a je jedním z nejtvrdších odpůrců komunistického
režimu Fidela Castra. Dodnes podporuje embargo proti Kubě, je i ostrým kritikem
těch, kdo by je chtěli zrušit. Vnímá to jako problém ani ne ekonomický či
politický, nýbrž především morální: embargo je jediný nenásilný prostředek,
jakým lze vyjádřit nesouhlas s nějakým režimem. Pokud by embargo
neexistovalo, byly by možnosti jen dvě : buď plnohodnotné vztahy – jako jsou
například mezi USA a Francií – anebo otevřená válka. Svůj článek
v prestižním americkém časopisu Foreign Affairs (v čísle leden-únor
1999), věnovaný právě tématu ekonomických sankcí a jejich odpůrců, uzavřel
slovy: „…ve své křižácké výpravě proti sankcím, tito lobbyisté bojují za
prachobyčejné kšefty s grázly, tyrany a teroristy. Nerepresentují však
mínění amerických lidí, a ani většiny amerických podnikatelů. Měli by se stydět.“

Viditelné
je i Helmsovo půsovení v OSN. Když se v roce 1994 stal předsedou
Zahraničního výboru Senátu, mnozí se domnívali, že to znamená konec americké
účasti v OSN. Helms však není izolacionista, je stoupencem konzervativní a
zároveň aktivní zahraniční politiky. Další jeho známý článek měl titulek: „Máme
vystoupit z OSN?“, přičemž hned v první větě si odpověděl: „Zatím
ještě ne.“ Helms zdáním nekompromisnosti dosáhl do té doby nemožného cíle, zásadní
reformy OSN. Přitlačil OSN ke zdi a dojednal sní smlouvu, která stanovila, že
americký dluh této organizaci bude zaplacen, jen když dojde k její
reformě.

Mimochodem
Helms byl jediným americkým senátorem, který v OSN vystoupil
s vlastním projevem (v roce 2000). Vyjádřil v něm i své osobní
krédo: „…říkám to, co si myslím, a myslím si to, co říkám.“

Helms
j ez rodu těch předsedů Zahraničního výboru Senátu, kteří byli důstojnými
parlamentními partnery vlastním ministrům zahraničí. Každý si mohl být jist, že
pokud chytané zahraničněpolitické kroky Billa Clintona posvětí právě Helms, stanou
se realitou. Senátor tak vzdor své reputaci působil jako předvídatelný a
stabilizující faktor – každý u něho věděl, na čem vlastně je. Když souhlasil s
rozšířením NATO směrem na východ, bylo jasné, že k rozšíření opravdu dojde.
Helms bývá obvykle velice skeptický vůči jakékoli nové zahraniční smlouvě, již
navrhne president, ale pokud dá nějaké zelenou, stane se tato nová smlouva
pevnou součástí americké zahraniční politiky.

Z pohledu
pravicového je největším hříchem senátora Helmse fakt, že vždy rigorózně podporoval,
prosazoval a obhajoval státní dotace pěstitelům tabáku ve své domovské Severní
Karolíně. Z pohledu levicového jsou jeho největším hříchem názory na
rasovou otázku. Helms byl stoupencem segregace, odpůrcem rovnosti pro černochy
a ve svém srdci byl nejspíš i rasistou. Stavěl se proti tomu, aby se narozeniny
Martina Luthera Kinga staly federálním svátkem, levicovou Univerzitu Severní
Karolíny (v angličtině UNC) nazýval „univerzitou negrů a komoušů“. Za své
postoje se nikdy neomluvil.

Je
ve svém srdci stále rasistou, anebo toto přesvědčení již překonal? To nikdo
neví. Bez ohledu na jeho soukromé rasové názory ale na konci 20. století
největším útokem proti lidské důstojnosti nebyl bělošský rasismus, nýbrž
totalitní komunismus. A v odporu vůči němu senátor Helms vždy stál
v první linii.

Ronald
Reagan a Jesse Helms měli identické názory, představovali však dvě tváře
americké pravice: Reagan zářící a slunnou, Helms mračící se a chmurnou. Jenomže
bez ochoty někoho tvářit se nevrle by někdo jiný nemohl dopřát luxus tvářit se
mile. Být populární je příjemné; politickou odvážnost ale prokáže ten, kdo je ochoten
své postoje prosazovat tváří v tváři nenávisti okolí. V době
televizní reality a důsledně PR kampaní je vzácností narazit na originál, který
na to všechno kašle – a je navíc úspěšným politikem. Když po jednom obzvláště
jedovatém útoku levicově-liberálních The New York Times na Helmsovu
osobu mu jeho asistent Mark Thiessen řekl, že na to musí rozhodně reagovat,
senátor opověděl: „Synku, mě vůbec nezajímá, co píšou The New York Times. A
vsadím se, že ani nikoho z mých voličů tam dole v Severní Karolíně.“

line-height:normal´>Na podzim roku 2000 mnozí
v amerických médiích spekulovali, že Helms je těžce nemocen a téměř umírá.
Proto jim v prosinci Mark Thiessen poslal fax s tímto obsahem: „Senátor
Helms není nemocen. Není v nemocnici. Není na umělém dýchání. Nemá
smrtelnou rakovinu prostaty. Nemá smrtelnou rakovinu pankreatu. Je
v naprostém pořádku a – dá-li Bůh – bude tady ještě dlouho, aby vás
trápil. Dejte si pohov a smiřte se s tím.“