Vítězství Tomislava Nikoliće v srbských prezidentských volbách je docela tvrdým připomenutím toho, že kulturu a tradice v sobě nepotlačíte. Že ne každou zemi dokážete srovnat podle (byť sebelepších) šablon z Bruselu.

Srbové si před týdnem zvolili nového prezidenta. A jakkoli má Bělehrad našlápnuto ke členství v Evropské unii, novou hlavou státu se stal Tomislav Nikolič, člověk spojený s radikální srbskou politikou devadesátých let.

Letošní volby v Srbsku byly první, které nechaly západní diplomaty v Bělehradě v klidu. Je to také poprvé, kdy se EU a USA nijak neangažují při sestavování nové vlády. A poprvé od pádu Miloševičova režimu nehrozí zásadní změna kurzu země. A to díky Tomislavu Nikoličovi. Díky muži, jehož jméno bylo ještě před několika lety postrachem a který se stal před několika dny srbským prezidentem. Jeho příběh je fascinujícím příběhem geniálního politického obratu.

Byl zástupcem Vojislava Šešelje, předáka Srbské radikální strany, úderné pěsti extrémního srbského nacionalismu a muže, kterého měl Slobodan Miloševič pro špinavou práci. Na rozdíl od svého předsedy sice fyzicky nenapadal politické oponenty a novináře, nemluvil s takovým potěšením jako dlaždič a nevyzýval rovnou ke genocidě – a také nakonec neskončil v cele mezinárodního tribunálu v Haagu. Ale sdílel jeho ideály. Vyzýval k bombardování Dubrovníku, chorvatské hranice chtěl posunout o hezkých pár kilometrů na západ, Bosnu zrušit úplně, a když v Srbsku zavraždili opozičního novináře Slavka Čuruviju, bezelstně se přiznal, že mu to vůbec nevadí. V roce 1991 stál jako dobrovolník na frontě proti Chorvatům v řadách neblaze proslulých paravojenských oddílů, ale nic zvláštního se o jeho působení neví. Bylo mu čtyřicet, takže toho (naštěstí pro svou pozdější umírněnou politickou kariéru) asi mnoho nenabojoval.

Zázračná formule na úspěch

Čtyřikrát kandidoval na prezidenta Srbska (z toho třikrát proti Borisi Tadičovi) a třikrát mu vítězství uniklo o pár procent (a to až v druhém kole) nebo kvůli nedostatečné volební účasti. Jenže od roku 2008 už Nikolič není v Srbské radikální straně. Pohádal se s Šešeljem, se kterým sdílel dobré i zlé od roku 1991, a založil vlastní stranu – Srbskou pokrokovou stranu. A dokázal najít zázračnou formuli na úspěch. Zmírnit rétoriku tak, aby jeho jméno nebylo spojeno s návratem válek a sankcí. Zaměřit se na ekonomiku, sociální otázky a korupci. Mluvit srozumitelně, tak, aby tomu rozuměl i srbský sedlák, unavený z vyumělkované mluvy vládnoucích demokratů. Být mužem (i stranou) bez skandálů. A povedlo se to. Nic rozdíl mezi Nikolićem a jeho předchůdcem Borisem Tadićem  necharakterizuje tak, jako pouhý pohled na ně. Boris Tadić v perfektně padnoucím obleku, Tomislav Nikolić jako někdo, komu by přece jen více slušely opánky a na hlavě tradiční srbská čapka šajkača. Ale „sedlák“ z provinčního města, stavební technik bez vysoké školy,  nakonec porazil synka z přední bělehradské intelektuální rodiny.

Jeho vítězství představuje vítězství toho druhého Srbska. Spíše venkova než města. Spíše méně vzdělaných než urbánní elity. Spíše chudších než bohatších. Je to také vítězství těch, kteří jsou ukotveni spíše ve svých národních tradicích (i se všemi více či méně nešťastnými mýty) než v trochu amorfních a obtížně uchopitelných „společných evropských hodnotách“. Dokázal se přesně strefit do oné těžko definovatelné národně konzervativní, pravoslavné, ekonomicky spíše levicové, instinktivně spíše proti západní půlky Srbska. Ta liberální polovina Srbska se ukázala jako slabší, a navíc demoralizovaná a unavená nepříliš přesvědčivým výkonem Borise Tadiče, který tak dlouho manévroval mezi všemi skupinami a variantami, až byl nečitelný asi i sám pro sebe.
Velké Srbsko?

Nerealizovatelný sen

Kam teď povede Srbsko Nikolič? Zatím se prezentuje jako muž kompromisu, který hodlá rozbít klientelistický systém okolo Borise Tadiče, ale zároveň chce s bývalým protivníkem spolupracovat. Ačkoliv má Nikoličova strana největší počet poslanců, nabídl vedení vlády právě Tadičovi. S odkazem na katastrofální ekonomickou situaci zadlužené země říká: „Jakákoliv vláda, hlavně ať je co nejdříve, než nám tu bude vládnout Mezinárodní měnový fond.“

Jeho první návštěva v zahraničí směřovala do Moskvy. Ale nebyla to oficiální státní návštěva. Ta bude směřovat do Bruselu. „I EU, i Rusko,“ vysvětluje Nikolič, který chtěl kdysi vidět Srbsko raději jako součást Ruské federace než jako členský stát Evropské unie. A s nebývalou otevřeností vysvětluje v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, že Velké Srbsko je takový krásný sen, ale není možné ho zrealizovat. Že dnes jsou hranice takové, jaké jsou. Že něco říkal kdysi, ale „jen hlupák nemění své názory“. Že Rusko je Srbsku tradičně blízké, ale ze zemí EU přichází 97 procent investic. Ale že je nutno vidět i krizi eura a únavu z rozšíření v rámci EU, a tak nic není jisté a svět není jen Brusel. Na rozdíl od Tadiče s jeho „členstvím v EU bez alternativ“ působí Nikolič ve vztahu k EU přece jenom odměřeněji. Ale také realističtěji. Stejně jako ve vztahu ke Kosovu.

Jasně řekl, že pokud bude požadavkem Bruselu uznání nezávislosti Kosova, raději se členství v EU vzdá. To je pokrok oproti Borisi Tadičovi, u kterého nikdo nikdy nevěděl, o čem v Bruselu jednal, co po něm chtěli a co jim vlastně slíbil. Ale vypadá to, jako by si nový prezident nechal otevřená zadní vrátka. Politik podle Nikoliče musí říkat věci, které lidé chtějí slyšet: „Když řeknu, že nedám Kosovo, jsem válečný štváč. Když řeknu, zkusme Kosovo rozdělit, jsem zrádce.“ A naznačil: „Někdo z nás by možná i byl pro rozdělení Kosova, jen to nesmí říct před volbami. Ale může to udělat později…“ Kdo ví, možná se Nikolić zařadí po bok jiných jestřábů, kteří nakonec uzavřeli kompromisní mír se svými nepřáteli. Kdo by třeba počátkem sedmdesátých let v Izraeli řekl do Menachena Begina, že uzavře mír s Egyptem…

Srbsko zůstane Srbskem

V každém případě je Nikoličovo vítězství docela tvrdým připomenutím toho, že kulturu a tradice v sobě nepotlačíte. Že ne každou zemi dokážete srovnat podle (byť sebelepších) šablon z Bruselu. I současná (vlastně minulá) liberálně demokratická, proevropská atd. vládní garnitura se chovala do značné míry spíše podle byzantsko-orientálního vzoru než podle vzoru liberálně demokratického. Propojení s mocnými ekonomickými skupinami, ostentativní pohrdání ústavou, koncentrace moci v rukou silného jedince bez ohledu na jeho formální pravomoci, kontrola médií, stát jako klientelistický systém… To se nezmění ani změnou vlády, ani akceptací norem evropského práva.

Srbsko zůstane Srbskem, stejně jako Řecko zůstane Řeckem. Ano, společné členství všech post jugoslávských republik v EU by mohlo pomoci vyřešit řadu jejich problémů. Ale jak vidíme na nebývalém vzestupu anti německých vášní v Řecku, ani toto pouto nejpevnější nemusí vždy fungovat…A i mimo EU lze mít dobré vztahy, zvláště když sousedé budou brát nového prezidenta s takovým nadhledem jako chorvatský ministr pro záležitosti válečných veteránů Predrag Matič (který sám strávil deset měsíců v srbském zajetí). Na Nikoličovo snění o Velkém Srbsku reagoval: „Ano, jsou sny, které se nikdy nenaplní. Já jsem také snil o Claudii Schifferové…“

Vyšlo v mírně zkrácené verzi Lidových novinách 30.5.2012