Dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu dodnes fascinuje monumentálností, pesimismem, fatalismem i jazykem. Spengler ho začal psát už před první světovou válkou, dokončil a vydal během ní, revidoval a o druhý díl doplnil v roce 1922. Jeho tezí je, že západní civilizace zaniká – je odsouzena k neodvratné záhubě –, což odpovídalo náladě v Německu po prohrané válce.
Oswald Spengler bývá zmiňován s jiným historikem civilizačních dějin, britským univerzálním teoretikem Arnoldem J. Toynbeem (1889–1975) a jeho dvanáctisvazkovým dílem Studium dějin, jež napsal v letech 1934 až 1961. Spenglerova teze je pesimistická a dogmaticky deterministická, což je její největší slabost. Toynbee byl optimističtější a méně deterministický, jeho determinismus nebyl dogmatický jako ten Spenglerův, nýbrž váhavý.
Spengler patřil k německým posthegelovským filozofům nakaženým Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem (1770–1831), jako byl Karel Marx (1818–1883), kteří zastávali deterministickou koncepci dějin – dějiny „železnými zákony“ směřují k dopředu danému cíli a nemohou jinak. Tento cíl nemůže lidské jednání změnit.
Problematické koncepce
Tato koncepce je problematická ze dvou důvodů. Za prvé, upírá lidem svobodnou vůli, popírá ji. Ve skutečnosti se však lidé v kterémkoli okamžiku dějin mohou rozhodnout jakkoli a vydat se jakoukoli cestou, například k větší svobodě nebo k většímu otroctví či k zániku nebo k přežití.
Za druhé, determinismus zbavuje viny zločinné státníky – oni „za to“ nemohou, to „dějiny“. Zavraždíte-li jednoho člověka, jste sprostý vrah, když nařídíte zabít tisíce lidí, jste „velký státník“, který „posunul“ dějiny „kupředu“. Například sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) prohlásil: „Smrt jednoho je tragédie, smrt statisíců statistika.“
Spengler miloval západní civilizaci, ale chápal ji v zoologickém, animálním smyslu jako živočicha, který se narodí a pak musí zemřít. Civilizace má vzestup, vrchol, úpadek a zánik, smrt, což je předem dané. A domníval se, že v jeho době západní civilizace tento nutný, předem daný konec zažívá.
Podle Toynbeeho je civilizace záležitostí elit, tvůrčí menšiny, a pokud jsou elity tvůrčí, civilizace vzkvétá a rozvíjí se. Když je tvořivost opustí, z tvůrčí menšiny se stane menšina vládnoucí, dominující, která udržuje svou moc silou a snaží se vytvořit univerzální stát, univerzální církev. Ztratí-li tvořivost úplně, civilizace zanikne. Tento vývoj však není daný, neboť po období úpadku může nastat oživení tvořivosti a opět období vzestupu.
Toynbeeho dílo odpovídalo náladě v anglosaských zemích po vyhrané druhé světové válce a v době války studené. Toynbee však nemiloval západní civilizaci stejně jako Spengler, pouze se snažil popsat všechny civilizace nestranně, téměř anatomicky. Jednotlivé civilizace považoval za nesouměřitelné, čímž mu unikala výjimečnost a jedinečnost západní civilizace.
Soubor představ
Spengler i Toynbee měli pravdu v tom, že základní jednotku dějin netvoří národ ani univerzální lidství – byť pozdní Toynbee se k tomuto názoru přiblížil –, nýbrž civilizace. Národ je příliš malý a jeho dějiny neoddělitelné od civilizace, v níž se nachází.
Civilizace je mnohem důležitější než národ, neboť mu uděluje identitu, nikoli naopak. Všichni lidé jsou sice z masa a kostí, příslušníci stejného druhu, ale jejich pohled na svět není stejný, protože se odvíjí od civilizace, v níž žijí. Civilizace je souborem představ dané populace o (náležitých) vazbách mezi lidmi a o jejich vztahu ke státu, přírodě, bohu či bohům. A těmito představami se civilizace liší, vlastně je dělají tím, čím jsou, tedy civilizacemi. Proto většinu civilizací primárně definuje náboženství. Jaká je západní civilizace, kterou Spengler miloval, ale zcela nechápal? Co ji charakterizuje, jak ji definovat?
Jeden z přístupů – nikoli šťastný a spíše matoucí – je „aditivní“, historicko-genetický, jenž je založen na všech vlivech, které západní civilizaci formovaly: židovský monoteismus a Desatero, řecká filozofie a racionalita, římské právo a občanství, křesťanské náboženství a osvícenská politická teorie. To vše pomohlo zformovat západní civilizaci, ale jejich podíl nebyl stejný. Navíc se tyto vlivy vyskytovaly i v jiných civilizacích, nejen v západní.
Řecko-římský vliv zformoval už antickou civilizaci, křesťanství pak jak západní, tak východokřesťanskou (pravoslavnou) civilizaci a osvícenství bylo například francouzské, které vedlo ke koncentraci a centralizaci státní moci, jež měla život lidí radikálně zlepšit, ale ve 20. století vyústilo v nacismus a komunismus, či anglicko-skotské, které kladlo důraz na omezení moci státu jen na ochranu práva a pořádku a jež vyústilo v konstituční liberální demokracii. Osvícenství nebylo monolitní ani bez problémů.
Čtyři základní prvky
Při srovnání západní civilizace s ostatními je pro ni typický a unikátní koncept člověka – důležitost a význam, které přisuzuje jednotlivci. Žádná jiná civilizace si ho tolik neváží a nepřisuzuje mu takovou hodnotu jako ta západní. Je tedy definovaná svou antropologií a pohledem na člověka, který je židovsko-křesťanský a tvoří jej čtyři základní prvky.
Za prvé, člověk není morálně ani intelektuálně dokonalý, ale zásadně a nezměnitelně nedokonalý, upadlý v důsledku dědičného prvotního hříchu, a proto slabý a chybující. Někdy jedná dobře a šlechetně, jindy špatně a hanebně. Člověk není superman – není ani anděl, ani bůh.
Za druhé, navzdory tomu má obrovskou cenu, je hodnotnější než ostatní hmotný svět a stvořen k obrazu božímu – kvůli člověku se Syn boží obětoval na kříži.
Za třetí, člověk je duch vtělený hmotě. Jeho osud je mimo tento hmotný svět, čas a prostor. Cíl lidského života se po smrti uskutečňuje v přítomnosti boží („nebe“), nebo v odloučení od boha a všech, v naprosté samotě („peklo“). Aza čtvrté, existují objektivní normy správného chování, objektivní mravní řád, poznatelný židovskokřesťanskou vírou i správným použitím rozumu – přirozené právo.
Civilizace může zaniknout vojenskou porážkou, například ta aztécká, kterou Spengler obdivoval, ale jež byla vražedným, genocidním monstrem. Hrstka španělských dobrodruhů ji nedobyla sama, nýbrž s pomocí indiánských národů podrobených Aztéky, které vítaly Španěly jako osvoboditele. Civilizace může také zaniknout, protože lidé v ní opustí a zavrhnou její pohled, což se málem stalo ve 20. století v případě nacismu a komunismu.
Nacismus a komunismus
Nacismus a komunismus jsou občas považované za produkty Západu, ale ve své podstatě byly proti němu. Byly založeny na civilizačním pohledu, jenž byl negací toho západního. Měly prométheovskou vizi člověka-supermana – slovy hada-ďábla Evě a Adamovi: „Budete jako bohové.“ A zároveň opustily přesvědčení o vnitřní hodnotě a nekonečné ceně lidského života – neárijci a kulaci pro ně neměli žádnou cenu, bylo možné i správné je v zájmu zářných zítřků zlikvidovat, vyhladit.
Pro nacisty i komunisty se osud člověka nenaplňoval mimo tento svět, nýbrž výhradně v něm. Člověk byl pro ně jen produktem evolučního vývoje, nebyl stvořen k obrazu božímu, bůh se pro něho neobětoval. Cílem člověka mělo být sloužit definitivní říši hegelovských „Dějin“, ať už nacistické, nebo komunistické. Navíc pro nacisty a komunisty neexistoval žádný objektivní, transcendentní morální řád. Správné bylo to, co sloužilo nacismu či komunismu, a neexistovalo pro ně nic, co by stát nebo jednotlivec nesměli člověku udělat.
V roce 1940 existovaly v Evropě tři civilizační pohledy, přičemž dva byly revoluční – nacistický a komunistický – a třetí, západní, který byl menšinový a vůči civilizaci konzervativní. Nejlépe jej vyjádřil Winston Churchill, který jako jeden z mála věděl, oč jde, ve svém slavném projevu 18. června 1940.
„Bitva o Francii skončila. Bitva o Británii začíná. Na této bitvě závisí přežití křesťanské civilizace. Na ní závisí náš vlastní britský život a dlouhá kontinuita našich institucí… Veškerá zuřivost a moc nepřítele se velice brzo obrátí proti nám. Hitler ví, že nás musí rozdrtit na tomto ostrově, anebo prohrát válku. Vydržímeli, celá Evropa může být svobodná a život světa může pokračovat…
Selžeme-li, pak selže celý svět, včetně Spojených států amerických, včetně všeho, co známe a co milujeme, naprosto všechno se ponoří do propasti nového Temného věku, jenž bude v důsledku zvrácené vědy mnohem horším a mnohem delším. Učiňme tedy svou povinnost a chovejme se tak, že i kdyby britské impérium a jeho společenství národů trvalo tisíc let, lidé budou říkat: Tohle byla jejich nejskvělejší chvíle!“
Churchill věděl, že nacismus i komunismus jsou dva nové typy civilizace, vlastně anticivilizace, naprosto odlišné od té západní. Apokud ta se svou úctou k člověku byla správná, pak tyto dva musejí být špatné a zlé.
Schizofrenní pokrokáři
Oswald Spengler se mýlil. Západní civilizace nezanikla ve dvacátých, třicátých ani ve čtyřicátých letech 20. století. Nacistický útok odrazila a komunistický zadržovala natolik dlouho, až v osmdesátých letech přešla do ofenzivy, v jejímž důsledku se komunismus zhroutil. To však neznamená, že nemůže zaniknout nebo pomalu nezaniká. Civilizace je totiž daná svým pohledem, a pokud jej její příslušníci opustí, zanikne.
Nakolik je západní civilizační pohled přítomen v naší společnosti? Je to ještě západní, tedy západokřesťanská, civilizace, nebo už není? Je pro postmoderní, „pokrokové“ myšlení její pohled stále pravdivý?
Je člověk nadále považovaný za nedokonalého? Někteří si stále uvědomují lidskou nedokonalost, tragický smysl a úděl života, ale jiní, například pokrokáři, zastávají bezstarostnou, optimistickou koncepci člověka: „Vše bude dobré, jen nám, pokrokářům, dejte státní moc, my uskutečníme reformy a bude ráj na zemi.“
Má člověk nadále obrovskou cenu? Většina pokrokářů nevěří ve stvoření člověka k obrazu božímu, ale chlubí se svou péčí o nejslabší, nejchudší a bezbranné – menšiny, uprchlíky, cizince. Tím se sice liší od nacistů a komunistů, ale pokud jde o nejbezbrannější – nenarozené děti –, jsou slepí a hluší. Nevidí žádný problém v „právu“ na potrat ani žádnou absolutní hodnotu v nenarozeném životu.
Naplňuje se lidský život mimo tento svět? V tento postulát postmoderní pokrokáři nevěří. Veškerý život je pro ně jen na tomto světě, proto jeho těžiště spočívá v osobním epikureismu a politickém reformismu. A jak je tomu s objektivním morálním řádem? V této otázce jsou postmoderní pokrokáři schizofrenní. Na jedné straně jsou relativisty – co je správné amorální, si každý určuje sám včetně pohlaví –, na straně druhé, pokud jdeomenšiny, těmi nejpřísnějšími moralisty. Kolísají tedy mezi relativismem a nekompromisním moralismem. Ať už však vyznávají jakoukoli morálku, ta západní, židovsko-křesťanská, to není.
Západní civilizace vydržela nápor nacismu i komunismu, a dokonce ani islamismus, jakkoli krvavý, pro ni nepředstavuje existenciální hrozbu. Bylo by však paradoxní, kdyby se v roce 2018, při příležitosti 100. výročí vydání Spenglerova díla Zánik Západu, jeho předpověď naplnila, protože západní lidé ztratí víru ve své civilizační vědomí a poslání.
To by byla pro lidskou svobodu a důstojnost špatná zpráva. Zanikla by totiž civilizace, která o člověka a jeho svobodu dbala více než jakákoli jiná.
Vyšlo v LN 20.8.2016
Dovolil bych si připomenout podnětné dílo profesora Lancasterské Univerzity Jaroslava Krejčího (1916-2014), “Postižitelné proudy dějin. Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy”, SLON 2002. Navazuje na Thoynbeeho, není deterministou a jasně určuje náboženství jako civilizační jádro.
Oceňuji Jochův přehledný souhrn a Michalův doplněk. My lidé jsme společenští-političtí, kulturní tvorové ze své podstaty a postosvícenský individualismus nás ničí. Potrat je hříchem proti Stvořiteli i výrazem krajního individualismu a sobectví. A jak učí Tomáš, dobrým plodem naší společenskosti je přátelský život v pospolitosti. Společenským důsledkem individualismu a sobectví je, že naše civilizace vymírá. Máme málo dětí.
Pro jednoduchost a úsporu času se uvedu citátem z Karla Čapka (in Český román, O. Scheinpflugová): “Víš Olísku (tak nazýval svou manželku), já se nemodlím, ale pokaždé se při práci ohlížím, zdali Pán Bůh se mnou souhlasí.”
Z toho si při vší úctě, dovolím převzít, že vědomí Boha je základem chápání věcí a jevů lidských, i starostí a obav a péče o ně.
A to KČ bohatě dokazoval, jak svou prací, tak i smrtí.
A toto vědomí Boha, zcela necírkevní, ale PRAVÉ, je to, co “západní civlisaci” schází. Marně se “západní civilisace” snaží všemožnými způsoby luštit & pokouuší se řešit slepotu své cesty dějinnami, když vědomí Boha svévolně odmítá. (A také zcela zbytečně.)
A svoboda člověka musí být zaměstnána. Když se jen poflakuje od ničeho k ničemu, člověka pustoší.
Zdravím
A.J.S.
Vědomí (awerness) je fajn, ale málo. Člověk je osoba sociální, tak i božské sdílí třeba formou církve, jinak izolované moc nefunguje. Tak umožněna kritičnost, která třeba iniciativám (us letniční hnutí evangelikální) může na čas chybět. Než dozrají, prohloubí.