Až budete číst tento článek, je možné, že nás od útoku USA a spojenců na Irák bude dělit již jen několik dnů. V katolických kruzích se živě diskutuje o tom, zda je tato intervence spravedlivá, zda budou jejím prostřednictvím posíleny stabilita a mír ve světě. Jan Pavel II. a představitelé Svatého stolce shodně tvrdí, že válka proti Iráku by byla selháním a proto apelují na představitele USA, aby svoje rozhodnutí přehodnotili. Také američtí biskupové i biskupové mnoha jiných zemí a národů, včetně těch, kteří působí na území Iráku, před touto válkou důrazně varují.

Co je k tomuto postoji vede? Je možné, že se v některých případech jedná o výraz pacifistického smýšlení. Arcibiskup Renato Martino, nový prezident Papežské komise “Iustitia et Pax” například tvrdí, že se pojem spravedlivé války vyvíjí a že lze na oprávněnost války pohlížet stejnou optikou, jako na změny v přístupu k trestu smrti. Jako prý trest smrti ztrácí v dnešní době legitimitu, je také válka jako prostředek k dosažení míru a spravedlnosti v dnešních podmínkách principiálně nevhodný. Toto stanovisko by jen stěží nalezlo oporu v katolické tradici, kde je oprávněnost trestu smrti tak spravedlivé války jednoznačně a kontinuálně hájena.

U mnoha církevních představitelů se však nejedná o projev pacifismu, ale o přesvědčení, že v případě války s Irákem nejsou splněny předpoklady pro vedení spravedlivé války. Představme zde jejich argumentaci. Pro mravní zhodnocení války používá katolická církev jasná pravidla. K tomu, aby bylo vyhlášení války oprávněné, musí být současně splněny tři základní podmínky: 1) musí být vyhlášena legitimní autoritou, 2) musí být vedena pro objektivně spravedlivý cíl a 3) musí existovat subjektivně spravedlivý úmysl. První podmínka nepotřebuje podrobnější výklad. Legitimní autoritou pro vyhlášení války je stát, což je v případě USA splněno. Vnitropolitická diskuse v USA o poměru pravomocí prezidenta a Kongresu při vyhlašování války je sice zajímavým sporem o výklad americké ústavy, pro posouzení spravedlnosti války proti Iráku se však jedná o problém více méně nepodstatný.

Pokud jde o druhou podmínku, existují tři motivy, které činí válku spravedlivou: obrana před nespravedlivým útokem, restituce a trest za způsobenou škodu (většina teologů se dnes přiklání k názoru, že dostatečným trestem je již porážka a přiměřená restituce). Třetí základní podmínka vychází z mravního principu “čiň dobré a zlého se vyvaruj”. Válka může být spravedlivá jen tehdy, je-li vedena morálně oprávněným úmyslem, totiž úsilím o spravedlivý mír, nikoliv touhou po získání cizího území či přístupu k surovinám. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak je třeba zvážit praktické okolnosti, které mění povahu činu: dobro, o které se usiluje, musí mít převahu nad zlem, které každá válka, zvláště moderní, přináší; o agresi nepřítele musí existovat morální jistota; byla vyčerpána všechna neválečná řešení sporu.

Existují také principy, podle kterých lze hodnotit zda spravedlivá válka je vedena spravedlivými prostředky. Vzhledem k tomu, že válka s Irákem dosud vyhlášena nebyla, budeme se v tomto článku věnovat jen výše zmíněným principům, jež jsou rozhodující pro rozhodování o tom, zda je vůbec možné v daném případě spravedlivou válku vyhlásit a vést.

Aby byl vojenský útok na Irák ospravedlnitelný, musí být splněny výše uvedené předpoklady. Jsou tedy splněny? Je třeba se ptát, zda Irák představuje pro USA reálnou vojenskou hrozbu. Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje jistota o tom, že Irák má přístup ke zbraním hromadného ničení, je otázkou, zda je vůbec technicky možné, aby mohl USA či jeho spojence napadnout. Neučinil to ani v době, kdy zbraně hromadného ničení měl. Je pravděpodobné, že je sice použil v době války s Íránem, v tu dobu byl však Irák spojencem USA a Američany byl těmito zbraněmi vybaven. Jediná agrese vůči cizímu státu, byla okupace Kuvajtu v roce 1990. Došlo k ní poté, co se americká velvyslankyně na přímý dotaz irácké vlády, zda USA s touto agresí souhlasí, nevyjádřila dostatečně záporně, což bylo Saddámem považováno za nepřímý pokyn k zahájení útoku. Po válce v Perském zálivu byly vůči Iráku vyhlášeny sankce, došlo k vynucení bezletových zón a likvidaci nebezpečných zbraní pod dohledem inspektorů OSN. Když došlo k intenzivnímu bombardování Iráku v druhé polovině 90. let, byly zbrojní inspektoři donuceni Irák opustit a od té doby intenzivní monitorování odzbrojování Iráku neprobíhalo. Je ale velice nepravděpodobné, tvrdí bývalý vedoucí inspektorské mise a člen Republikánské strany v USA Scott Ritter, že by v režimu přísného embarga, jehož následkem zemřely již statisíce dětí, bylo možné náročný zbrojní program obnovit v takové míře, aby se Irák mohl stát reálným vojenským ohrožením pro USA. Nelze vyloučit, že tajné služby USA mají hodnověrné důkazy o tom, že Irák nebezpečné zbraně má a to proto, aby jimi zaútočil na USA či jejich spojence. Pokud je však má, měla by je předat svým potenciálním spojencům, kteří jsou v důsledku absence těchto důkazů stále méně přesvědčeni o rozumnosti a oprávněnosti této války.

Jsou USA vedeny objektivně dobrým úmyslem? Čteme-li oficiální vyhlášení Bushovy administrativy, chtělo by se tomu věřit. Nejistotu o správném úmyslu však vyvolává fakt, že tým expertů v okruhu viceprezidenta Cheneyho a ministra obrany Rumsfelda, který se osobně angažoval ve prospěch Iráku v době irácko-íránské války, je personálně totožný s týmem, který v 90. letech pracoval pro největší americké ropné společnosti. Vypracoval tehdy plán na odstranění iráckého režimu a jeho vládce, neboť jsou překážkou amerického přístupu k iráckým ropným polím. Ve svém programu navrhují dosadit americkým zájmům přístupného administrátora, který by USA umožnil postupný výboj do dalších zemí Středního východu. I přes často sympatickou rétoriku prezidenta Bushe není proto zcela zřejmé, že je podmínka správného úmyslu v tomto případě splněna.

Je možné očekávat, že dobro, získané vítěznou válkou proti Iráku, bude větší než doprovodné zlo? Nic není tak nesamozřejmého, jako právě toto. Irák je umělý stát, vytvořený mocnostmi po 1. světové válce. Žijí v něm tři početné skupiny obyvatel, které mají odstředivou tendenci – na severu Kurdové, v okolí Bagdádu sunnité a na jihu šíité. Zájmy těchto tří skupin jsou zcela rozdílné a lze předpokládat, že nebude-li instalována velice pevná vláda okupační moci, dojde k rozpadu Iráku a obrovskému politickému chaosu v celém regionu. Americká přítomnost v prostředí, které je svým smýšlením tak silně protiamerické, spíše povede k růstu počtu i závažnosti konfliktů na Středním východě a pravděpodobně nejen tam. Jaký osud čeká civilní obyvatelstvo Iráku? Bude jeho situace “změnou režimu” objektivně lepší, než jak je tomu dosud? K překvapení mnoha čtenářů dodávám, že před válkou v Zálivu patřilo irácké obyvatelstvo ve středovýchodním regionu k těm nejlépe situovaným a vzdělaným. Náboženská tolerance je v Iráku nesrovnatelně vyšší než je v zemích, které jsme si zvykli řadit ke spojencům USA (Saúdská Arábie, Kuvajt). Není proto divu, že když se schylovalo k úderu na Irák v roce 1991, nabízel svoje služby také Osáma bin Ládin, jehož nenávist vůči nemuslimsky smýšlejícímu Saddámovi je všeobecně dobře známa.

Tyto argumenty se zdají odůvodňovat skepsi vůči oprávněnosti války s Irákem. Je možné, že budou v brzké době vyvráceny jednoznačnými důkazy, že Irák chystá či podporuje teroristické výboje proti Západu. Přesto víme, že propagandistická mašinérie vlád a spřízněných médií neposkytuje zaručenost a objektivitu informací, podle kterých se můžeme spolehlivě orientovat. Vzhledem k odůvodněné skepsi vůči politickým elitám postkřesťanského světa je snad proto namístě také určitá opatrnost při posuzování konfliktů, které tyto elity spoluvytvářejí.

Závěrem chci dodat, že vzhledem k těmto okolnostem je pochopitelné, že se názory katolíků na tuto válku budou lišit. Bude dobře, když při tom jeden druhého nebude obviňovat ze sympatií k “řezníkovi z Bagdádu” či naopak trestuhodné servilitě k USA.

vyšlo v Mezinárodním Reportu, únor 2003