Turecko bylo po celou dobu Studené války spojencem Západu. Na Druhé světové válce se sice příliš nepodílelo, ale např. Korejské války se účastnilo značně a za cenu velkých obětí. Jeho armáda je druhá nejpočetnější v zemích NATO (hned po USA).

Ale toto bylo tzv. kemalistické Turecko, nesoucí atributy, jež mu dodal zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal. Byly to sekulární stát, turecký nacionalismus, sekulární armáda, a její na Západě vzdělaný generální štáb coby garant sekulárního charakteru státu. Tento generální štáb měl v kemalistickém Turecku poslání podobné, jaké má v liberálních demokraciích ústavní soud: když měl dojem, že se volená politika odklání od ústavních principů, zasáhl a rozhodnutí volených politiků zneplatnil.

Od nástupu bývalého premiéra a současného prezidenta R. T. Erdogana k moci v roce 2002 vyvstávaly pochybnosti, do jaké míry chce Erdogan zachovat kemalistický charakter Turecka a do jaké míry jej hodlá opustit v zájmu tzv. islámské demokracie (dle jeho stoupenců), anebo přímo měkkého islamismu a islámského státu. Tyto pochybnosti jsou po neúspěšném pokusu části turecké armády 15. července letošního roku vyřešeny. Na neúspěšný puč Erdogan reagoval svým vlastním „protipučem“ a za cenu masového zatýkání a propouštění z práce svých skutečných či domnělých odpůrců v zemi změnil režim. Dnešní Turecko již není kemalistickým Tureckem. Je Tureckem erdoganovským, s Erdoganem v pozici novodobého tureckého neo-otomanského sultána.

Je toto Turecko stále našim spojencem? Formálně ano. Turecko je stále členem NATO. Je ale spojencem skutečným? To je otevřenou otázkou.

Především, prezident Erdogan, který se v Sýrii profiloval jako nepřítel tamního ruského angažmá, otočil o 180° a smířil se s ruským prezidentem Putinem. Novodobý car a novodobý sultán si podali ruce.

A během pokusu o převrat či krátce po něm Erdoganovi věrné jednotky paralyzovaly americkou leteckou vojenskou základnu v Incirliku na jihovýchodě země, na které se nacházejí i americké jaderné zbraně. Dle zpráv na ní znemožnily Američanům svobodu jednání a kontroly nad zbraněmi.

Následně se objevily zprávy o případném záměru USA své jaderné zbraně z Turecka stáhnout a přemístit jinam, např. do Rumunska (což Rumunsko popřelo; zřejmě ve snaze, aby do počítačů ruských jaderných raket nebyly okamžitě zaneseny souřadnice rumunských měst a vojenských základen – pokud tam už nejsou nyní).

Z celého vývoje lze vyvodit několik závěrů:

Za prvé, pokud by USA neměly svobodu jednání a plnou kontrolu nad svými zbraněmi na základnách v cizích zemích, ty zbraně z nich stáhnou. Zda takováto situace nastala, vědí ony; a zda taková situace hrozí, si vyhodnotí ony.

Za druhé, najít země ochotné přijmout na svém území americké jaderné základny nemusí být triviálním úkolem. Za to si mohou USA samy – tím, že se stahují ze světa, vyvolávají u svých spojenců nedůvěru ohledně své spolehlivosti coby spojence, a celkovým vyvoláváním pocitu vlastní slabosti.

Za třetí, dlouhodobě nelze spoléhat na to, že erdoganovské Turecko je stejně spolehlivým spojencem, jako bylo Turecko kemalistické; obzvláště poté, co se car a sultán sbratřili. Jejich sbratření však není žádným spojenectvím založeným na společných principech či zájmech, je spíše jen účelovou dohodou dvou vůdců, kteří někdy spolupracují (dle hesla „autoritáři všech zemí, spojte se!“) a někdy po sobě střílejí (dle modelu „dva kohouti na jednom dvorku“).

Každopádně my ostatní máme důvod litovat ztráty Turecka coby doposud spojence spolehlivého. Ze spojence spolehlivého se stává spojenec vrtkavý – a otázkou je, zda vůbec ještě spojenec.

Psáno pro Konzervativní Listy