Irwin M. Stelzer je ředitelem “regulatory studies” v Hudson Institute, přispívajícím redaktorem časopisu Weekly Standard a americkým dopisovatelem londýnských Sunday Times.
Z anglického originálu Is Europe a Threat? publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 112, č. 3, říjen 2001, s. 34-42,

přeložil Eduard Geissler.

Bitvy o rozpočty, kolem školství, klonování a dalších vnitřních záležitostí si mohou vyžádat mnoho Bushova času; žádný president se však přes sebevětší snahu nemůže dlouho vyhýbat otázkám zahraniční politiky, které před ním vyvstávají nejen v podobě velkých krizí, jež plní titulní stránky novin, ale i ve formách mnohem nenápadnějších, byť neméně znepokojivých. Bush asi již delší dobu ví, že bude muset řešit záležitost, jíž se více než padesát let nikdo důkladněji nezabýval: jde o vztah Ameriky vůči Evropě.
Už od konce 2. světové války jsme národním státům Evropy vytrvale doporučovali, aby se vydaly podobnou cestou jako my – aby integrovaly ekonomiku, sešly se pod praporem společné zahraniční politiky a skoncovaly s národnostní rivalitou, která ve 20. století dvakrát zavlekla Ameriku do krvavé války. Na konci čtyřicátých let jsme uvažovali tak, že Spojené státy evropské pomohou zabezpečit mír a předejdou dalšímu krveprolévání tím, že pevně připoutají Německo k celoevropským institucím. Odstranění obchodních bariér na evropské pevnině a v širším smyslu i mezi Evropou a Amerikou se stane pobídkou růstu prosperity. A naše ministerstvo zahraničí bude mít díky tomu k dispozici – podle známého výroku Henryho Kissingera – jen jediné telefonní číslo, kam by zavolalo v případě naléhavé potřeby.
Tato politika si získala příznivý ohlas na obou stranách Atlantiku. Jednak vycházela vstříc potřebám, které si uvědomovali sami Evropané: Němcům nabízela cestu, jak ujistit svět, že se rozloučili se svou minulostí, kdy se pokoušeli sjednotit Evropu mečem; pro Francouze to byla příležitost spojit svou chabou ekonomickou sílu – chabou ve srovnání se Spojenými státy – s ostatními a celek potom díky svým lepším byrokratickým schopnostem ovládat. Několik menších zemí pak unii vnímalo jako možnost podílet se na bohatství, které by k nim plynulo z bohatšího Německa a Francie. A idealisté všech zemí samozřejmě viděli “stále těsnější unii” jako klíč k míru.
Druhý impuls k vytvoření unie přicházel zvenčí: byly to obavy z rozpínavosti Sovětského svazu, z jeho na západ upřených ambicí, které navíc povzbuzovalo neustálé vzájemné hašteření evropských zemí a/nebo neshody mezi Evropou a Amerikou. Aby sovětskou hrozbu udržely v patřičných mezích, potřebovaly Spojené státy jak základny, tak spojence; Evropa zase potřebovala záštitu, kterou jí poskytoval americký nukleární deštník. Nikdo nepřipustil, aby poměrně nepodstatné spory – a všechny spory byly nepodstatné v porovnání se závažností sovětské hrozby – narušily solidaritu, jejímž symbolem a zosobněním byl Severoatlantický pakt – NATO.
Jak každý ví, experiment fungoval: Evropa si držela Sovětský svaz v bezpečném odstupu, dokud se s konečnou platností nezhroutil. Po jeho kolapsu národní státy Evropy nejen zrychlily kroky směrem k hospodářské unii, ale začaly také rychle formovat stále centralizovanější vládní instituce. Skutečnost je taková, že Evropská unie (EU), kterou dnes tvoří patnáct zemí, je na cestě ke z vlastní vůle vytvořenému superstátu. To nutí jak Evropany, tak Američany, aby se znovu – a tentokrát poněkud přímočařeji – podívali na to, v čem spočívají vlastní zájmy obou stran.

Nepopiratelný úspěch, jehož Evropa dosáhla, je třeba podrobit novému zkoumání. Na evropské pevnině převládá mír a hrozby jeho narušení jsou alespoň pro tuto chvíli spíše než globální pouze místní a zvládnutelné. Ku prospěchu všech členských zemí EU se uvnitř Evropy hroutí mnohé – i když zdaleka ne všechny – překážky volnému obchodu. Ekonomiku chudších zemí od Španělska po Irsko obohatily finanční transfery ze zemí bohatších.
Značného pokroku (používám deskriptivní termín, který mají v oblibě stoupenci EU) bylo také dosaženo, i když ne beze sporů a námitek, v předávání některých tradičních funkcí jednotlivých suverénních států Evropské unii. Až na tři výjimky – Velkou Británii, Švédsko a Dánsko – postoupily všechny členské země kontrolu nad svými peněžními zásobami, úrokovými sazbami a směnnými kurzy Evropské centrální bance (ECB) ve Frankfurtu. Příští rok vtrhne do domovů obyvatel Evropy nová peněžní realita: jejich marky, franky a ostatní národní měny zmizí z oběhu a nahradí je euro, které je v EU jediným oběživem již dnes – až na to, že fyzicky neexistuje.
Tento krok je velmi významný, chystá se však mnoho dalších. Němec Gerhard Schröder a Francouz Jacques Chirac se možná rozcházejí v detailech, shodnou se však v tom, že jejich cílem je mnohem víc než společný trh nebo třeba jen pouhá federace nezávislých států. Podle slov Davida Marquanda uveřejněných v časopisu New Statesman jsou to “supranacionalisté”, jejichž cílem je skutečná centrální vláda s parlamentem, soudy, armádou, jednotnou zahraniční politikou, harmonizovaným daňovým systémem, ústavou a další výbavou, určenou k doplnění – nebo spíše přesunutí – mnoha funkcí, až dosud vyhrazených národním institucím. Funkční prototypy již existují: Rada ministrů, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr. A Evropská komise se sídlem v Bruselu je plnými mocemi dokonale vybavená exekutivní pobočka s rozsáhlým byrokratickým aparátem.
V současné době se však EU dostala na rozcestí. Na jedné straně se musí podívat do vlastního nitra a přizpůsobit svůj aparát přijetí nějakých deseti nových žadatelů o členství. Musí se také rozhodnout, zda vůbec a jakým způsobem živit stále bující zaopatřovací systémy jednotlivých členských zemí tváří v tvář jak konkurenci výrobců s nižšími náklady z Asie i obou Amerik, tak i demografickým trendům, kdy se zvyšuje poměr počtu důchodců k počtu produktivních pracovních sil. Musí si vybrat mezi modelem zvyšování sociálních výdajů i daní, kterému je nakloněna Belgie (podle rotačního systému nyní v předsednickém křesle EU), a reformami směrem k ekonomice nabídky, za které se staví Španělsko (předsednictví se ujme příští rok). Nová měna se musí stát aktivem, o něž budou mít světoví investoři zájem. Tomuto úkolu se Evropská centrální banka až dosud vyhýbala. A protože ideál, jehož se zuřivě drží Schröder, Chirac a lidé jim podobní, má dosud daleko k tomu, aby ho s otevřenou náručí přijala evropská “ulice”, musí EU nalézt způsob, jak rozšířit řady voličů, nakloněných užší integraci.
Neméně důležité také je, aby se EU rozhlédla kolem sebe a definovala svoji roli ve světě. Studená válka skončila a Evropa má takový manévrovací prostor, jaký neměla více než padesát let. Jenže nezávislost něco stojí a tuto cenu EU až dosud vytrvale odmítá platit. Nezávislost vyžaduje vzít na svá bedra větší podíl nákladů na udržování míru jak na vlastním evropském dvorečku, tak v celém světě. EU se musí rozhodnout, zda hodlá tento úkol splnit, aniž by zároveň rozvrátila Severoatlantickou alianci, která tak dobře slouží světu, anebo – jak by si přáli Francouzi – NATO demontuje či alespoň vykastruje a omezí tak americký vliv v Evropě.
Na to navazuje další příběh. Není žádným tajemstvím, že EU s tím, jak roste její ekonomická i politická síla, začíná definovat sama sebe jako konkurenta americké “hegemonie” ve světě, který se před námi otevřel po skončení studené války. U Evropanů, zvláště jejich elit, se také otevírají hluboké, dlouhou dobu hnisající vředy zášti vůči Spojeným státům. A tak Amerika, která po dlouhá desetiletí poskytovala značné finanční prostředky Severoatlantické alianci a Evropě, stojí rovněž na rozcestí, tváří v tvář závažným rozhodnutím.

Když naši vládní činitelé, zabývající se zahraniční politikou, vyzývali Evropany k integraci ekonomiky, určitě nikdo nepředvídal, že jedním z výsledků bude pompézní hospodářský záměr zpochybnit vůdčí postavení Spojených států ve světové ekonomice a funkci dolaru jako světové rezervní měny. Když jsme Evropany vyzývali, aby se více přičinili o vlastní obranu, asi sotva jsme chtěli, aby formovali obrannou sílu nezávislou na NATO. A když jsme Evropanům doporučovali, aby zavedli jedno telefonní číslo, na které bychom mohli zavolat, nemysleli jsme si, že sluchátko budou vždy zvedat francouzští politici, jejichž nejčastější odpovědí je “non”.
A jako dokonalý příklad zákona schválnosti – právě toto se stalo. Aby bylo jasno: prvek soutěživosti se Spojenými státy provázel úsilí o užší spojení Evropy vždy; zvláště Francouzi vidí v unii už dlouho nástroj na posílení svých vlastních mezinárodních ambicí, mezi něž od dnů de Gaulla, ne-li již z dob dřívějších, patří omezení moci Ameriky. Současná situace je však poněkud jiná a dělají se z ní vrásky na čele.
Většina nepřátelských nálad je namířena proti novému americkému presidentovi a jeho vládě. Nedá se říci, že by si evropští vůdčí představitelé – s výjimkou přátelsky nakloněných vlád Velké Británie, Španělska a Itálie – brali nějaké servítky, když za přizvukování evropských úvodníkářů vyjadřovali krajní nelibost nad Bushovým veřejným prohlášením, že Spojené státy nikdy neratifikují kjótský Protokol o globálním oteplování, protože kdyby tak učinily, poškodily by americkou ekonomiku, aniž by to problém globálního oteplování, pokud vůbec existuje, vyřešilo; nebo když oznámil, že považuje za svou morální povinnost chránit Spojené státy pomocí systému protiraketové obrany, i když to znamená uplatnit právo odstoupit od smlouvy ABM. Neméně příkré jsou projevy odporu ke společenskému a kulturnímu prostředí, z něhož nový president vyšel: k Texasu s jeho zálibou ve zbraních, velkých sportovních a dodávkových vozech, s jeho religiozitou a právem popravovat vrahy, když vyčerpají všechny možnosti odvolání, což může trvat celá desetiletí. Londýnský Daily Telegraph říká: “Příchod texaského konzervativce s vazbami na křesťanské fundamentalisty a silné odpůrce potratů přinesl záplavu otevřených projevů nepřátelství.”
Jak už ale sama tato poznámka naznačuje, bylo by chybou připisovat evropskou nespokojenost pouze názorům na Bushe. Amerika se stala jedinou světovou supervelmocí – francouzští politici dávají přednost výrazu “hypervelmoc” – a většina Evropy zaujala obranné postavení. Švédský ministerský předseda Goran Persson využil v době svého předsednictví EU jedné tiskové konference k prohlášení, že novou úlohou Evropy je sloužit “jako protiváha dominantního postavení Spojených států”. Podle Jeffreyho Gedmina z New Atlantic Initiative, mezinárodního “think-tanku” se sídlem ve Washingtonu, tím ve skutečnosti chtěl říci, že “pro Evropu je dobré vše, co oslabí význam Spojených států”.
Po celá desetiletí podporovala Amerika sjednocení Evropy, a teď stojí tváří v tvář rodícímu se kontinentálnímu superstátu, vyzývavě odhodlanému srazit jí hřebínek. O tom, jak vážně to myslí, nemůže pochybovat nikdo, kdo sleduje evropské sdělovací prostředky a poslouchá projevy čelných evropských představitelů. Dříve než se budeme ptát, co se s tím dá dělat, měli bychom si položit otázku, zda je takový cíl vůbec reálný. Má nebo bude mít EU v dohledné době vojenskou či ekonomickou moc, která by jí zajistila stejné postavení, jaké zaujímají Spojené státy? Nebo které by se blížilo postavení Spojených států natolik, aby to dokázalo americké politiky vyvést z míry?

Zájem EU vybudovat vlastní vojenské kapacity se objevil až poměrně nedávno. Ironií je, že autorem nápadu je Tony Blair, čelný evropský představitel, dychtivý udržet si pozici nejbližšího přítele Ameriky. Bezprostředně po naprosto neúspěšném pokusu Evropy zastavit jatka na Balkáně bez americké pomoci Blair navrhnul, aby smlouva z Nice – komplexní vnitroevropská dohoda, uzavřená koncem minulého roku – zajistila vybudování celoevropských mírových sil, jež by byly nasazovány v konfliktech, kde by nebyly v sázce zájmy Spojených států.
Samotný Blair nijak netoužil zpochybňovat čelné místo Severoatlantické aliance v bezpečnostním uspořádání Evropy; spíše naopak. Jeho návrh však nahrál Francii, kterou již dlouho uráží vojenský vliv Ameriky na evropském kontinentu. Během maratónu vyjednávání před podpisem dohody přesvědčovali president Chirac a ministerský předseda Lionel Jospin Blaira, aby odsouhlasil články, které jasně říkají, že nové Evropské síly rychlého nasazení, jak se oficiálně jmenují, budou moci operovat nezávisle na NATO, s “možností samostatného rozhodování”. Jakoby na zdůraznění této myšlenky mají mít tyto síly své vlastní uniformy, zástavy, pochodové písně a výzbroj; vrchní velitel bude z Finska, jež není členem NATO. Podle prohlášení přijatého Evropskou unií na konferenci, jež předcházela zasedání v Nice, je cílem to, aby “hlas /Evropy/ byl slyšet ve světě”.
Zbývá ještě podívat se na to, zda tato armáda může vůbec někdy budit respekt i jinde než v hlavách plánovačů EU. Splnění cíle – mít ročně 60 000 vojáků v poli – by vyžadovalo mít tři mobilní velitelství sborů a také celkem 200 000 lidí v záloze. I ti nejhorlivější zastánci zvláštních sil přiznávají, že je to cíl náročný; zcela jistě ho nelze dosáhnout bez zredukování sil, jež má k dispozici NATO.
Pokud jde o britskou vládu, ostražitě hlídá každý evropský krok, který by mohl ohrozit její vojenské vztahy se Spojenými státy – i když Blair se podvolil EU a prohlašuje, že je ochoten přispět svými vojáky. Ty však podle slov jeho vojenských poradců nelze ušetřit na jiných úkolech. Zvláštní záležitostí jsou v tomto ohledu zpravodajské služby, oblast, ve které je spolupráce obou zemí velmi úzká a dlouhodobá. Jestliže Evropa požaduje, aby se s ní Británie dělila o tajné materiály, které nashromáždí z amerických zdrojů, tajné služby Spojených států – a Britové to musí vědět – upustí od další spolupráce. Američané chovají velkou nedůvěru k Francouzům, všeobecně považovaným za zdroj úniku informací během nedávné války v Kosovu.
Ještě pozoruhodnější je toto: zdá se, že dokonce ani Francie, reklamní agent sil rychlého nasazení, nemá velkou chuť obětovat na ně nutné prostředky. Chirac a Jospin schválili vojenský rozpočet na léta 2003-2008, který je o něco nižší než rozpočet na posledních pět let. A také byli nuceni přiznat, že velení evropské armády bude muset mít přístup ke vzdušným mostům Severoatlantické aliance i k jejímu zpravodajskému aparátu, i když trvají na tom, že musí být nezávislé.
Americký vojenský analytik Richard Perle v parafrázi na Voltairova slova o Svaté říši římské šibalsky poznamenal, že síly rychlého nasazení, popsané ve smlouvě z Nice, nebudou ani rychlé, ani schopné samostatného zásahu, ani příliš účinné. Není divu, že jedenáct britských a francouzských generálů ve výslužbě nedávno obvinilo EU, že “buduje fiktivní papírovou armádu, /která/ poslouží jen k tomu, že na úkor naší vlastní bezpečnosti ještě více oslabí obranné schopnosti našich národů”.

Není třeba říkat, že v oblasti hospodářské hraje Evropská unie mnohem významnější roli. Se svými více než 370 miliony obyvatel je populace EU asi o třetinu vyšší než populace Spojených států. Objem produkce zboží a služeb nepochybně nedosahuje objemu produkce USA, ale EU absorbuje více než dvacet procent našeho exportu a plyne do ní téměř polovina přímých zahraničních investic. Podle odhadů britského ministra financí Gordona Browna dnes obousměrný tok zboží a investic mezi Spojenými státy a EU obnáší neuvěřitelné dvě miliardy dolarů každý den.
EU sice ani zdaleka není bezvýznamným faktorem světové ekonomiky, omezuje ji však to, že odmítá reagovat na požadavky nového globálního trhu. Levicoví a středolevicoví politici – a ti stojí v čele třinácti z patnácti zemí EU – se nechtějí vzdát politiky, která jejich hospodářství vážně a trvale znevýhodňuje.
Francouzští byrokraté se nijak netají svým odporem k tomu, čemu říkají “krvelačný” konkurenční boj ve stylu amerického kapitalismu. Regulace pracovního trhu ve Francii má zajistit vyšší mzdy a kratší pracovní týden dělníkům, kteří práci mají, a štědré sociální dávky pro ty, kdo ji nemají. A výsledek? Malá pravděpodobnost ztráty zaměstnání, vysoké procento dlouhodobě nezaměstnaných a velmi malý manévrovací prostor pro francouzské podniky usilující o větší pružnost při najímání a propouštění pracovních sil, při zavírání nadbytečných továren a při organizaci pracovního procesu.
Velmi podobná situace je v Německu. Tváří v tvář rostoucí nezaměstnanosti Gerhard Schröder jednoznačně odmítl jakýkoli krok směrem k americké metodě pružné obměny pracovních sil. Stejně jasně projevil své antipatie vůči pružnému pracovnímu trhu, jehož by se mohl někdo dožadovat, když pro časopis Stern prohlásil: “Ten váš průměrný dělník tu není proto, aby byl kapitálem vláčen sem a tam, a při poklesu výroby vyhozen na ulici. Zajímá mě osud jeho rodiny. Proto jsem sociálním demokratem.” Protože se podniky nemohou dělníků zbavovat, nemají chuť je přijímat.
Díky vůdčí pozici Francie a Německa se tato politika pomalu šíří celou patnáctičlennou organizací. Byly vydány směrnice, platné pro celou EU, které mezi členskými zeměmi vylučují hospodářskou soutěž, takže státy s méně nákladnou sociální péčí nevyvíjejí žádný tlak na státy štědřejší, aby dávky snížily. Evropský soudní dvůr kupříkladu nedávno rozhodl, že Velká Británie se musí postavit do jedné řady s EU a nařídit britským zaměstnavatelům, aby poskytli čtyřtýdenní placenou dovolenou zaměstnancům na částečný úvazek. To smaže podstatnou část britských výhod v nákladech na tuto práci.
V důsledku této politiky je evropská ekonomika – přes veškeré vynikající výkony, jichž dosahuje v některých oblastech – dosti chabým konkurentem dokonce i ve dnech, jako jsou ty dnešní, kdy ekonomika Spojených států ztrácí tempo. Sama EU odhaduje, že hodinové pracovní náklady v eurooblasti dvanácti států jsou o třicet procent vyšší než ve Spojených státech a vypadá to, že rozdíl se stále zvětšuje. Průměrná nezaměstnanost v loňském roce byla oproti Spojeným státům dvojnásobná, ve Francii někdy téměř trojnásobná. Totéž platí pro míru produktivity: v EU klesá, ve Spojených státech vytrvale roste. Utrápení manažeři v zemích EU dosvědčí, že náklady rostou s každou novou směrnicí, s každým novým nařízením, které vydá Brusel. Tuto situaci asi nejlépe ilustruje skutečnost, že v současné době je nákladnější vyrobit mercedes v Německu než v Americe.
Ještě větší nesnáze působí těmto zemím, zvláště Německu, únik kapitálu, ke kterému pobízejí stále ostřejší regulace a vyšší daňové sazby. Jen za poslední rok přelily evropské společnosti do Spojených států čtvrt bilionu dolarů; ve dvanáctiměsíčním období, končícím 31. května, nakoupili evropští investoři dluhopisy amerických společností za 165 miliard dolarů a vzdor nedávnému poklesu obchodů na burze cenných papírů investovali 134 miliardy do amerických akcií. Toto přelévání kapitálu nezpomalily ani současné potíže americké ekonomiky, ani méně atraktivní úrokové sazby, nasazené finančními stratégy z Federálního rezervního úřadu k jejímu povzbuzení.
Nehledejme v tom žádnou záhadu: evropští investoři dosti moudře dávají přednost poměrně nízkým daním a málo regulovanému prostředí v Americe (a alespoň prozatím v Británii) před sešněrovanou ekonomikou evropského kontinentu s jejími vysokými daněmi. V Německu dosáhly daně takové výše (průměrný svobodný německý dělník dostane ze své hrubé mzdy o 23% méně než jeho americký protějšek), že národním sportem se stal daňový únik. Teď se Němci pokoušejí dostat nepřiznané marky do Švýcarska a tam je do začátku roku 2002 směnit za švýcarské franky; pak své marky budou muset buď hodit do popelnice, nebo vyměnit za eura a vystavit se tak trapným otázkám. V pokusu zabránit občanům, aby odjížděli ze země s penězi, o nichž se berní úřad domnívá, že oprávněně náleží jemu, byly na německých hranicích zpřísněny kontroly.
Ale vůdčí představitelé EU, pevně rozhodnutí udržovat a nadále rozšiřovat masivní zaopatřovací stát francouzsko-německého typu i moc, kterou taková ekonomicko-sociální politika skýtá národním vládám, se až dosud vyhýbají změnám, jež si potíže Evropy, jak se zdá, vynutí. Anne Applebaumová napsala v londýnském časopisu Spectator: “Evropské levici se nelíbí snižování daní, které ohrožuje její záměry – a mohlo by ohrozit i její moc, kdyby se tady uchytilo.” Pro evropské politiky další důvod, proč nemít v lásce George Bushe: mohlo by se ukázat, že jeho snižování daní je nakažlivé.

Přes veškeré nedostatky EU v oblasti vojenské i ekonomické je asi nejvážnější překážkou jejím snahám stát se supervelmocí neohrabaná a nedemokratická byrokracie, která určuje strategii a u níž jsou vyhlídky pouze na to, že její špatné vlastnosti se ještě zhorší.
Evropská centrální banka, která chce být obdobou americké Federální banky, je pro guvernéry centrálních bank celého světa, pro měnové obchodníky i přední ekonomy terčem posměchu. I když některé z jejích potíží lze připsat na vrub špatného vedení jejího presidenta Wima Duisenberga (ve finančních kruzích přezdívaného “Wim-nevím”), hlubší problém spočívá v samotných základech: podle platných pravidel má ECB stanovit jednotnou úrokovou sazbu, která by vyhovovala ekonomikám dvanácti zemí, jež jí dohled nad těmito sazbami už svěřily, a také všem ostatním, které v budoucnosti přejdou na euro. Jelikož některé z dnešních dvanácti ekonomik EU se v současné době přehřívají (Španělsko, Irsko, Portugalsko) a jiné upadají do recese (Francie, Německo), i nějaký evropský klon Alana Greenspana by měl velké potíže říci hloupému Wimovi, jaká sazba by vyhovovala celému Eurolandu.
V sebeobraně by ECB mohla poukázat nejen na obtížnost svého poslání jako takového, ale také na nejasný směr, který jí udali kapitáni politiky. Článek 15 Maastrichtské smlouvy (která stojí u kolébky EU) uvádí jako prvořadý cíl banky udržování měnové stability; tentýž článek ji však vede k tomu, aby podporovala “celkovou hospodářskou linii Společenství”, a ta zahrnuje také “vysokou míru zaměstnanosti”. Cíl stabilních cen byl stanoven s ohledem na Německo, jehož dějiny jsou názorným příkladem toho, jakým nebezpečím se může stát hyperinflace; cíl plné zaměstnanosti prosadila Francie, země, kde velmi snadno propukají bouře dělníků, jimž hrozí, že se stanou nadbytečnými.
Problém řízení celoevropské ekonomiky doplňuje ještě svěrací kazajka, kterou jí nasadila “smlouva o stabilitě a růstu”. Každá členská země s fiskálním deficitem vyšším než 3% HDP se stává obětí vysokých pokut. To vylučuje možnost snižování daní, které sice vytváří dočasný schodek, použito v pravý čas však nejen pomáhá předcházet recesi či zkracovat dobu jejího trvání, ale také dlouhodobě zvyšuje hospodářský růst a daňové výnosy.

Nepružnost při formulování a prosazování hospodářské politiky je srovnatelná s nepružností politiky zahraniční – jak si kupříkladu nedávno se smutkem v očích povšiml Henry Kissinger. Ve své nejnovější knize Does America Need a Foreign Policy? píše: “Při setkání s představiteli sjednocené Evropy Amerika zjišťuje, že její partneři jsou velmi nepružní, neboť rozhodnutí přijatá Radou ministrů [EU] lze změnit pouze tak, že znovu projdou celým vnitřním procesem.” Ministrovi zahraničí Colinu Powellovi bezpochyby vyhovuje, že může zavolat přímo Javieru Solanovi, vysokému představiteli EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Jenže po několika obvyklých vtípcích mu Solana může pouze sdělit stanovisko, vypocené společenstvím patnácti států, o němž nelze diskutovat a které sotva bere nějaké ohledy na americké zájmy.
Tyto problémy, jež provázejí tvorbu politiky na každém kroku, budou pravděpodobně stále větší. Za prvé, neexistuje žádná známka toho, že by EU chtěla zvrátit proces centralizace, která se stala jejím charakteristickým znakem. Neúnavní bruselští byrokraté vytrvale chrlí jednu za druhou směrnice, jimiž řídí vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (vymezují např. povolenou délku pracovního týdne londýnských taxikářů), uvádějí v soulad nejrůznější aspekty života, třeba v tom smyslu, že použijí-li londýnští zelináři namísto metrických vah libry a unce, stává se to kriminálním přečinem, stanovují celoevropské standardy pro všechno – od velikosti a pevnosti kondomů po přesný popis vozíků v supermarketech a toho, co může a co nesmí být označeno nápisem “čokoláda”; a definují, jakou ochranu lidských práv musí členské země EU poskytnout minoritám včetně homosexuálů a jiných skupin, když Brusel rozhodne, že jejich ochrana je nedostatečná.
Vnitřní mechanismus rozhodování o jednotlivostech této politiky se s pokusem EU začlenit v příštím desetiletí deset východoevropských zemí může stát jen ještě těžkopádnější. Když se každá ze čtyřiadvaceti zemí bude dožadovat slova, vládnoucí instituce EU mohou prostě zamrznout. Už pouhá tíže problému překladů a množství papíru, které na ně bude potřeba, se může ukázat jako nezvládnutelné břemeno – podle odhadu Evropské komise si rozšíření o deset zemí vyžádá dalších 400 překladatelů, rozšíření administrativy o 2500 zaměstnanců a zvýšení jejího rozpočtu o 22 milionů dolarů na náklady spojené s doplňováním počtu zaměstnanců a s překladatelskou a ediční činností. Návrh, aby miliony stran prvních konceptů dokumentů byly pouze v angličtině, vedl k obvinění z “jednojazyčnosti” ze strany Francie a Německa a byl zavržen.
Vládní struktury EU nejsou jen strnulé a těžkopádné, ale také nenapravitelně elitářské; trpí tím, co kritikové i obhájci EU naprosto správně nazývají “demokratickým deficitem”. V dnešních dnech se však poměrně klidná evropská “ulice” začíná stále důrazněji dožadovat větší role – nebo alespoň práva veta – při tvorbě politiky EU. Upozorňuje své vládce, že politické kroky neodpovědných politiků nemusejí domnělí poddaní vždy přijmout: irští voliči nedávno odmítli smlouvu z Nice, stejně tak Dánové již předtím hlasovali proti tomu, aby euro nahradilo jejich korunu. A bezpečně lze očekávat další potyčky tohoto druhu.

Znamená snad toto všechno, že si Spojené státy mohou dovolit ignorovat výzvy ze strany EU nebo zůstávat lhostejné k narůstající transatlantické roztržce a konejšit se tím, že EU se prostě nikdy nemůže stát vážným soupeřem? Asi sotva.
Z ryze obchodního hlediska se může ukázat, že nepřátelství Evropy poškozuje americké společnosti a zákazníky. To, že jsme odmítli podepsat Kjótský protokol – a zvláště dosti nešťastný způsob tohoto odmítnutí – dalo EU do rukou možnost vyhrožovat znevýhodněním špičkových technologií, vyráběných americkými firmami s cílem energetických úspor a kontroly znečištění ovzduší. Navzdory společnému zájmu o přátelské obchodní vztahy neváhala EU již dnes omezit dovoz banánů od amerických společností a geneticky modifikovaných potravin z produkce amerických farmářů, omezit možnosti evropských rozhlasových a televizních stanic uvádět americkou hudbu a televizní programy americké produkce; rozhodla se také subvencovat evropského konkurenta firmy Boeing. A dává si načas s dalším kolem obchodních jednání v obavách, že na pořad by se mohla dostat liberalizace zemědělství.
Nástup tohoto protekcionismu není žádným překvapením. Evropa, čelící trvale vysoké nezaměstnanosti a neschopná či neochotná provést nutné strukturální reformy, se s velkou pravděpodobností uchýlí k neliberálním opatřením, aby zmírnila vliv nepružného pracovního trhu a naprosté neschopnosti svých makroekonomických nástrojů; to bude mít stejně nepříznivé důsledky jak pro americké vývozce, tak pro světový obchod.
Dobrou zprávou je, že pravděpodobnost skutečné obchodní války je poměrně malá. Všechny průmyslové země si jsou vědomy nebezpečí, jež by taková válka představovala, a Světová obchodní organizace (WTO) je přes mnohé své nedostatky užitečným fórem pro řešení konkrétních sporů. Negativní dopad evropského přístupu k ekonomickým otázkám je však sotva zanedbatelný a velké nebezpečí se každopádně skrývá za všeobecně rozšířeným názorem, že Amerika je soupeřem Evropy a není nutné s ní nadále spolupracovat. To spolu s nepružností institucí EU značně omezí schopnost poradit si s ekonomickými krizemi mezinárodního rozsahu.
Když se ukázalo, že americká ekonomika v poslední době ztrácí tempo, první reakcí EU bylo to, že odmítla staré pořekadlo: “Když Amerika kýchá, Evropa chytne rýmu.” Guvernéři evropských centrálních bank hovoří o tom, že evropské hospodářství je dnes natolik soběstačné, aby bylo imunní vůči chorobě zpoza Atlantiku. Proto se zpožděním a jen váhavě podnikají kroky ke koordinaci úrokové politiky s Federálním rezervním úřadem. Čelní představitelé EU se raději nechali slyšet, že pád eura vůči dolaru – pro zakladatele nové měny do té doby potíž – je ve skutečnosti kladem, protože evropské zboží je díky tomu v Americe levnější a americké v Evropě dražší, což posiluje evropské hospodářství na účet Ameriky. Máme pro to odborný výraz “exportní recese”, kterou dovozci zpravidla nepovažují za akt přátelství a přejí si pravý opak.
Evropa nakonec chytila něco horšího než jen lehkou rýmu. Tempo ztrácející Amerika kupuje méně strojírenských výrobků z Německa a přivádí tak na export orientované hospodářství této země na samý pokraj recese, která sahá i za její hranice. Nebude-li Evropa ani nadále ochotná oživit svou ekonomiku ve spolupráci se Spojenými státy, celosvětová ztráta tempa bude trvat o to déle.
I kdyby však Evropané dobrou vůli měli, může se ukázat, že jsou bezmocní. Jak už bylo řečeno, Centrální banku svazuje úkol stanovovat jednotnou úrokovou sazbu a v oblasti fiskální politiky jsou evropské země obětí smlouvy o stabilitě, nad kterou se musí John Maynard Keynes obracet v hrobě. Tato neschopnost přijmout monetární nebo fiskální politiku dostatečně pružnou na to, aby se dokázala vypořádat s měnícími se podmínkami, je skutečně špatnou zprávou – a to nikoli pouze pro Evropu.
Evropa může omezit naši schopnost poradit si s celosvětovými cyklickými výkyvy, ale stejně nepříjemné budou její nájezdy do oblasti zahraniční politiky. V dnešních dnech se EU například dožaduje zmírnění sankcí proti Iráku, aby její členské země mohly těžit z investic do jeho ropných zdrojů; vysoký představitel francouzského ropného průmyslu mi řekl, že obchodní zájmy jeho země musí mít přednost před vším ostatním. EU také zahrnuje subvencemi zkorumpované úřady palestinské samosprávy, spílá tomu, co považuje za náklonnost Ameriky vůči Izraeli, a jak hlásí zpravodajové, naléhá na Spojené státy, aby se připojily k jejímu embargu na zásilky zbraní židovskému státu. V Kim Čong-Ilově Severní Koreji a Castrově Kubě – posledních dvou stalinistických režimech světa – vidí byrokraté EU oběti příliš agresivní americké zahraniční politiky.
A tak to jde dál. Svoji dychtivost prokázat, že když se rozhodne, dokáže omezit moc Ameriky, předvedla Evropa při nedávném fiasku Bushovy administrativy. Ta učinila rozhodnutí prodat Tchaj-wanu ponorky s dieselovým pohonem, plavidla, která čirou náhodou nevyrábíme; Němci a Holanďané ano. A ti prostě odmítli tuto objednávku splnit.
Stejně tak nám EU může působit problémy v mezinárodních orgánech: právě Evropané v Komisi OSN pro lidská práva se rozhodli spolčit se raději se Súdánem a Libyí než s námi a zrežírovat odstranění Spojených států z této komise, aby nás přinutili “důkladně se zamyslet” (podle Le Monde) nad naším údajně barbarským nadšením pro trest smrti. Dlouhý je seznam oblastí, kde bychom v mezinárodním měřítku mohli využít spolupráce s EU, ale s velkou pravděpodobností nám taková možnost nebude poskytnuta: od praní špinavých peněz a obchodu s drogami po některé otázky životního prostředí a výzkumné projekty v oblasti sociální politiky.

Co s tím mohou Spojené státy dělat? Jedna možnost je odpovědět stejnou mincí a (drsně řečeno) počkat, jak se to Evropě bude líbit. Henry Kissinger ve své poslední knize dosti otevřeně pohrozil: “Ten, kdo hledá vlastní identitu cestou konfrontace s Amerikou, si nesmí namlouvat, že Spojené státy zůstanou navěky pasivní, když budou napadány samotné principy jejich politiky.”
Kissingerův výrok je ve shodě s novou náladou ve Washingtonu: důraz, který Clintonova administrativa kladla na multilaterální vztahy a mezinárodní instituce, nahradil spíše jednostranný přístup k mezinárodním záležitostem. Ředitel plánování politiky při ministerstvu zahraničí Richard Haass nazval tuto novou politiku “multilateralismus a la carte [výběrový multilateralismus]. … Než abychom vyrukovali s nějakým všeobjímajícím přístupem, raději každou dohodu prozkoumáme a učiníme rozhodnutí.” Ať už to nazveme jakkoli, sotva lze pochybovat o tom, že nová administrativa méně toleruje vzrůstající nepřátelství EU vůči americkému vlivu a americkým hodnotám; je méně pravděpodobné, že se nechá tímto nepřátelstvím svést z nastoupené cesty a menší je také její trpělivost s malou ochotou EU jít při závažnějších politických problémech po boku Spojených států.
Spojené státy by se mohly kupříkladu velmi snadno rozhodnout, že pokud Evropané nezmění svůj odmítavý postoj vůči ochrannému deštníku a chtějí i nadále zůstat zranitelní raketovými útoky gaunerských států, je to nakonec jejich věc. A jestli si Evropané přejí, aby Yankeeové táhli domů, můžeme uvolněné vojenské zdroje použít k dobrému účelu kdekoli jinde ve světě nebo vyjít vstříc vlastním domácím potřebám.
Jak koneckonců poukázal náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz, vojenská hrozba je dnes v Evropě “nepopiratelně mnohem menší než v jiných částech světa”; zvláště fakt, že Čína se stala světovou mocností, si vyžaduje zvýšenou pozornost Ameriky směrem k Asii. Při pohledu blíže k domovu nám úspěch Severoatlantické smlouvy o volném obchodu (NAFTA) s Mexikem a Kanadou říká, že zvýšení kontaktů a obchodu na sever a na jih od našich hranic přináší užitek. Neustálé znevýhodňování tří nejefektivnějších amerických odvětví – zemědělství, leteckého průmyslu a audiovizuální techniky – ze strany EU nás tím více svádí k tomu, abychom své vyjednávací schopnosti zaměřili na vlídnější partnery, Mexiko a Kanadu. Obě tyto země také mají významné zdroje energie, kterou potřebujeme. Existuje také možnost zlepšení vztahů s Ruskem, které je v současné době rozhodně ekonomicky příliš slabé na to, aby mohlo pro Spojené státy představovat nějakou přímou hrozbu.
Zvláště bychom měli začít pozměňovat obchodní, hospodářskou i zahraniční politiku; tam už nelze očekávat podporu ze strany EU, která prohlašuje, že nechce nic víc než omezit naši moc a náš vliv. V dosavadních smlouvách jsme požadovali, aby se všechny výhody, které jsme si vymohli na obchodních partnerech, netýkaly pouze nás, ale všech ostatních zemí. Tyto multilaterální obchodní dohody by měly být nahrazeny dohodami bilaterálními, které by Evropské unii nepropůjčovaly výhody, získané pro americké společnosti.

Pravdou je, že nás taková politika bude něco stát. Zejména normální Evropan, který zpravidla nesdílel niterné nepřátelství vůči Americe s elitou a sdělovacími prostředky, může zjistit, že ztratil pevnou půdu pod nohama, v horším případě pak může začít přejímat názor elity; nedávné volby na evropské pevnině naznačily, že už k tomu možná dochází. Člověk by na to mohl říci: nevadí, Ronald Reagan také vyvolal nepřátelství Evropy vůči Americe, a nakonec vybojoval vítězství ve studené válce pro Evropu i pro nás.
Je to však správná odpověď? Stejnou měrou jako přivádíme do úzkých nezaujaté evropské voliče ztížíme také těm politickým vůdcům, pro něž není protiamerický postoj životní cestou – a nepochybně takoví existují – možnost postavit se na naši stranu v otázkách národního i mezinárodního významu. Lepší cestou by tudíž mohl být pokus přizpůsobit EU našim potřebám a zájmům, v souladu s naší původní představou, jak by sjednocená Evropa měla vypadat: být přátelským, prosperujícím obchodním partnerem – a spojencem, kdyby bylo třeba postavit se společně vojenské hrozbě nebo hospodářské krizi.
To nás přivádí zpět k Velké Británii a jejímu pověstnému “zvláštnímu vztahu” se Spojenými státy. Ministerský předseda Blair se snaží tento vztah zachovat: slouží totiž také jako “most” mezi námi a Evropou – a Blair usiluje o to, aby se stal jedním z jejích vůdců (nebo snad jediným?). Během Bushovy nedávné cesty po evropské pevnině naléhal na evropské spojence, aby zmírnili bojovnost své rétoriky. Žádného zvláštního úspěchu nedosáhl: sdělovací prostředky, krmené hojným přísunem informací od politiků EU, nazývaly Bushe “vrahem”, protože povolil popravu Timothyho McVeigha, “hrdlořezem”, “jedovatým Texasanem” a ještě hůře. Blairovi to nezabránilo v tom, aby se držel své role přítele Ameriky v Evropě a evropského hlasu v Americe, ale velmi pravděpodobně asi zjistí, že jeho pokus vyhnout se volbě mezi “námi” a “jimi” je odsouzen k nezdaru. A zjistí to záhy.
To, že Irsko odmítlo smlouvu z Nice, zablokovalo veškerá ustanovení tohoto dokumentu. Britskému premiérovi to poskytlo příležitost zamyslet se znovu nad tím, zda bude podporovat evropské síly rychlého nasazení. Měla by Británie vyhovět Francii a lpět na definici nové nezávislé armády tak, jak je zakotvena ve smlouvě, nebo podniknout kroky nutné k zajištění toho, že tyto ozbrojené síly nepodtrhnou židli NATO? Zde prostě žádná “třetí cesta” neexistuje. Ale s trochou důvtipu, vytrvalosti – a nenápadné pomoci ze strany Ameriky – by Blair ještě mohl obrátit věci k lepšímu. Kdyby se mu to podařilo, pomohl by také vyhnout se roztržce mezi Evropou a Amerikou, která, jak sám otevřeně přiznal, by pomohla pouze “padouchům”.
Další možnosti skýtá fronta ekonomická, kde je Blair členem čehosi, co se uvnitř EU začíná rýsovat jako jakési sdružení pro volnější trh. Blair chce rozbít energetické a telekomunikační monopoly na kontinentu, reformovat zemědělskou politiku, odstranit obchodní bariéry na hranicích s rozvíjejícími se státy a dosáhnout větší pružnosti pracovního trhu. Jeho ministr financí chce reformovat tajnůstkářský a často chaotický způsob práce Evropské centrální banky. Pouze soustavným tlakem v těchto bodech si Británie může uchovat naději, že ovlivní EU k lepšímu. Také tady neexistuje žádná třetí cesta a úkol určitě není snadný, i když štědře odměněni by byli všichni.
Dalšími významnými členy sdružení pro volnější trh jsou José María Aznar a Silvio Berlusconi, noví ministerští předsedové Španělska a Itálie. Tito muži nejenže nesdílejí niterné protiamerické postoje svých kolegů v EU; oba jsou také přitahováni americkými ekonomickými reformami v duchu ekonomie strany nabídky. Španělský místopředseda vlády Rodrigo Rato oznámil, že až v lednu 2002 zasedne Španělsko do předsednického křesla EU, bude usilovat o deregulaci energetického a telekomunikačního sektoru a o větší pružnost pracovního trhu; a postaví se proti sjednocování daní a novým daním. Berlusconi plánuje snížení daní v Itálii; dal také jasně najevo, že podpoří americký ochranný deštník a při snahách EU znevýhodňovat americké zboží a služby bude stát na straně Ameriky. Toto jsou lidé – a politické linie -, jimž by pomohla podpora těch Američanů, kteří se vyhýbají naprosté rozluce s Evropou.
A dalším zdrojem optimismu by mohlo být plánované rozšíření EU o země střední a východní Evropy. Tyto země zakusily, jak vypadá život v objetí ruského medvěda místo pod ochrannou rukou Spojených států, a instinktivně zaujímají proamerický postoj. Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda říká: “Spojené státy jsme vždy vnímali jako světového strážce demokratických principů.” Tyto země také zcela určitě nedůvěřují jakékoli politice centrálního plánování; jejich dychtivost připojit se k EU nelze připisovat nějaké zamilovanosti do Bruselu, ale spíše nadšení pro nové trhy a volný pohyb zboží. Přinejmenším v dohledné budoucnosti sice budou hrát ekonomicky dosti bezvýznamnou roli, ale na zasedáních EU mohou silným hlasem promluvit ve prospěch idejí a principů, které především poháněly Spojené státy k podpoře vzniku sjednocené Evropy.

V této chvíli není EU natolik ekonomicky silná, nemá takové vládní instituce ani vojenskou sílu, aby mohla škodit našim životně důležitým zájmům. Je však schopná podniknout kroky, které by nám byly na obtíž a vyčerpávaly by nás. Navíc nemáme žádný důvod být si jisti, že skutečně není schopná postavit se jednoho dne na nohy: zručněji spravovat svou měnu, reformovat nedemokratické a nepružné instituce, pozměnit smlouvu o stabilitě nebo dokonce vyrukovat s penězi na vojenskou sílu, která nebude pouhým strašákem.
Tato možnost spolu se skutečností, že existují důležité oblasti, v nichž by Amerika mohla těžit z užší spolupráce s Evropskou unií, nás podněcuje k úsilí podpořit své přátele v Británii, Itálii, Španělsku a dalších zemích, které už jsou nebo brzy budou členy EU. Zároveň nikdy nesmíme ztratit ze zřetele fakt, že některé jiné země přestávají být nebo dokonce už nejsou našimi přáteli. Pokud se ukáže, že nedokážeme sjednocené Evropě rozmluvit její nepřátelství vůči všemu americkému – a já sám nevidím šance nějak zvlášť vysoké -, přesměrování ústředních aspektů politiky Spojených států bude zcela v pořádku. Toto vše bude muset president Bush dobře zvážit, a raději dříve než později.

Příloha:

Deklarácia Národnej rady Slovenskej republiky
o zvrchovanosti členských štátov Európskej únie
v kultúrno-etických otázkach

Národná rada Slovenskej republiky,
potvrdzujúc identitu Slovenskej republiky ako krajiny patriacej svojou históriou, kultúrou a hodnotami k európskej civilizácii,
oceňujúc významný prínos Európskej únie k mierovému spolunažívaniu, vzájomnému porozumeniu, demokratickej spolupráci a prosperite európskych národov,
zdôrazňujúc úprimnú snahu Slovenskej republiky stať sa členskou krajinou Európskej únie,
hlásiac sa k rešpektovaniu a ochrane ľudských práv, obsiahnutých najmä vo Všeobecnej deklarácii ľudských práv a v Záverečnom akte helsinskej konferencie,

zároveň však

hlásiac sa ku koreňom, tradičným hodnotám a etickým princípom európskej civilizácie, ktoré prispeli k duchovnej jednote Európy,
uvedomujúc si nebezpečenstvo spochybňovania a relativizovania týchto hodnôt a princípov,
súc presvedčená o potrebe zapojenia sa kandidátskych krajín do diskusie o budúcej podobe Európskej únie,

považuje za užitočné a potrebné rešpektovanie princípu zvrchovanosti členských štátov Európskej únie v kultúrno-etických otázkach,

ktorý spočíva v ponechaní rozhodovania o kultúrno-etických otázkach
ochrany života a dôstojnosti ľudskej bytosti od počatia až po smrť,
ochrany rodiny a inštitúcie manželstva ako základu spoločnosti,
ako i rozhodovania o veciach s tým súvisiacich v oblasti zdravotníctva, výchovy a vzdelávania,

vo výlučnej právomoci členských štátov, rešpektovanej Európskou úniou.

Princíp zvrchovanosti členských štátov v kultúrno-etických otázkach vychádza z princípu subsidiarity,
ktorý je osvedčenou zásadou rozdeľovania kompetencií medzi Európskou úniou a členskými štátmi,
ktorý zabraňuje nedorozumeniam poškodzujúcim Európsku úniu a
ktorý má byť rešpektovaný pri rozdeľovaní kompetencií medzi Európskou úniou a členskými štátmi vo všetkých oblastiach politiky, akými sú ekonomika, justícia a vnútorné záležitosti a spoločná zahraničná a bezpečnostná politika.

Bratislava 28.1.2002

Dôvodová správa
k Deklarácii Národnej rady Slovenskej republiky
o zvrchovanosti členských štátov Európskej únie
v kultúrno-etických otázkach

Od vzniku svojej samostatnosti sa Slovenská republika usiluje o členstvo v Európskej únii. Spolu s ňou sa o toto členstvo usilujú i mnohé ďalšie krajiny strednej a východnej Európy, prekonávajúce dedičstvo komunizmu a považujúce členstvo v Európskej únii za potvrdenie prekonania tohto dedičstva a za definitívne nastolenie demokracie. Slovensko a ostatné kandidátske krajiny sa vo svojom integračnom úsilí snažia predovšetkým o splnenie podmienok pre členstvo v Únii. Splnenie podmienok spočíva predovšetkým v rozsiahlych zmenách vo svojej národnej legislatíve, aby bola v súlade so zmluvami o Európskej únii a so smernicami EÚ, ktoré sú pre členské štáty záväzné. Kandidátske krajiny sa však veľmi málo venujú vyslovovaniu svojich vlastných predstáv o tom, ako by mala Európska únia, náš budúci väčší domov, vyzerať.
Európska únia prešla v posledných desiatich rokoch búrlivým vývojom, ktorý pokračuje. Diskusia o ďalšom vývoji prebieha najmä v krajinách, ktoré sú už členmi EÚ. Diskusia sa týka stupňa integrácie, ktorý sa má dosiahnuť, a v tej súvislosti najmä o rozdelení kompetencií medzi členské štáty a Európsku úniu. V tomto procese odovzdávania časti svojej zvrchovanosti Európskej únii postupujú členské štáty tak, aby neohrozili svoj štátny záujem. Žiadna z nich nechce odovzdať Únii toľko svojej suverenity, aby bol ohrozený jej záujem. Dôležitou položkou v diskusii je hľadanie záruk, že členstvo v budúcej zmenenej Európskej únii neohrozí národnú identitu európskych národov. Tam, kde je obava z ohrozenia národnej identity a jej rozplynutí v celku, tam vzniká i odpor proti integrácii.
Dejiny Európy v dvadsiatom storočí dokazujú, že otázky národnej identity sa dotýkajú ľudí viac ako iné otázky spoločenského života, vrátane otázok ekonomických. Súčasťou identity národov sú aj ich kultúrne a etické hodnoty, ich kultúrno-etický pohľad na ľudský život, na rodinu, v ktorej človek žije, na dôstojnosť ľudskej bytosti, na mieru spoločenskej ochrany, ktorú si vyžadujú. Európsky kultúrno-etický pohľad na hodnotu ľudského života, rodiny a ľudskej dôstojnosti prešiel v minulom storočí dramatickými zmenami. Tieto zmeny sú charakteristické revolučným odklonom od tradičného európskeho pohľadu na kultúrno-etické hodnoty, ktoré sa sformovali pred mnohými stáročiami a boli základom európskej duchovnej jednoty. Revolučným odklonom od tradičného európskeho pohľadu na tieto hodnoty sa v minulom storočí vyznačoval nacistický a komunistický režim, ale ani po ich páde sa nepodarilo obnoviť univerzálny európsky pohľad na kultúrno-etické otázky.

Netradičné pohľady na niektoré kultúrno-etické otázky

Diskusie sa vedú o miere nedotknuteľnosti a ochrany ľudského života. Tradičný etický pohľad hovorí o nedotknuteľnosti ľudského života od počatia až po smrť. Netradičný pohľad hovorí o tzv. práve ženy rozhodovať o ukončení svojho tehotenstva a hovorí tiež o práve dobrovoľne ukončiť ľudský život eutanáziou. V niektorých krajinách EÚ je umelé ukončenie tehotenstva bežnou praxou, v niektorých je viazané na preukázanie vážnych dôvodov, stav faktického zákazu však existuje len v Írsku. V kandidátskych krajinách EÚ je situácia podobná. Pred niekoľkými rokmi došlo v Poľsku k návratu k tradičnému pohľadu na ochranu ľudského života od počatia a k takmer úplnému zákazu interrupcií.
S ochranou ľudského života súvisí i ochrana jeho zdravia. Už desaťročia je hrozbou pre zdravie užívanie drog. Donedávna bolo preto v Európe akékoľvek distribuovanie a užívanie drog považované za neetické a priečiace sa princípu ochrany ľudského života a preto neetické. Dnes sa však už vyskytujú rôzne etické pohľady i na tento problém. V mnohých európskych krajinách sa diskutuje o legalizácii tzv. mäkkých drog, ktorá je už v niektorých krajinách skutočnosťou. Napr. v Holandsku je legálnym užívanie marihuany za istých stanovených podmienok. Legalizáciu mäkkých drog propagujú i niektoré politické strany na Slovensku.
V posledných desaťročiach sa začínajú dramaticky rozchádzať pohľady na po stáročia, ba tisícročia, stabilnú inštitúciu, akou je rodina. Tradičný pohľad na rodinu spočíva v tom, že jej základnou jednotkou je zákonné manželstvo muža a ženy (a ich deti). Pri tomto videní sa rodina považuje za hodnú i zvláštnej právnej ochrany. Rozvodovosť sa považuje za problém, ktorý treba riešiť, iné typy súžitia sa považujú za menej vhodné pre výchovu detí ako budúcich dospelých sporiadaných občanov, pričom sa argumentuje napr. štatistikami kriminálnych činov, ktorých sa viac dopúšťajú páchatelia, ktorí nevyrástli v tradičnej rodine.
Netradičný pohľad sa od tohto tradičného modelu odchyľuje v niekoľkých smeroch. Prvým odklonom je uznanie homosexuálneho správania ako rovnocenného s heterosexuálnym a následná snaha postaviť spolužitie dvoch osôb rovnakého pohlavia na rovnakú úroveň so spolužitím muža a ženy. Homosexuáli sa považujú za menšinu hodnú ochrany. Po právnej stránke táto snaha o zrovnoprávnenie vedie k schváleniu tzv. registrovaného partnerstva homosexuálov, ktoré už bolo uzákonené napr. v Holandsku, Francúzsku, Dánsku, Švédsku, Nórsku a v ďalších krajinách. Prívrženci tohto pohľadu zavádzajú pojem homofóbia ako označenie tradičného pohľadu na homosexualitu, ktorý spočíva v jej videní ako úchylky, resp. poruchy. Pritom najnovšie zistenia ukazujú, že homosexualita je v mnohých prípadoch liečiteľná.
Ešte významnejším odklonom, keďže sa týka podstatne väčšieho počtu ľudí, je však snaha postaviť manželstvo na úroveň nemanželského súžitia tým, že manželské i nemanželské páry majú mať rovnaké zákonné práva sociálne a práva finančného charakteru. Pri takomto videní nie je manželstvo a tradičná rodina hodná žiadnej jedinečnej právnej ochrany. Jedným z logických dôsledkov je, že rozvodovosť, prípadne rodenie detí mimo manželstva vlastne nie je negatívnym, ale morálne irelevantným javom.
Pokrok v lekárskej technike implikuje mnoho ďalších otázok, na ktoré sa dávajú odpovede, líšiace sa v etickom prístupe. Novým javom je možnosť klonovania, a to i ľudských bytostí. Tradičné chápanie dôstojnosti človeka vidí právo človeka prísť na svet ako dieťa muža a ženy splynutím ich pohlavných buniek. Pri takomto chápaní v spojení s tradičným princípom ochrany ľudského života od počatia je akékoľvek klonovanie ľudskej bytosti neprípustné už na úrovni pokusov. Netradičný pohľad pripúšťa takéto pokusy. Britský parlament schválil uznesenie o prípustnosti klonovania za účelom vytvorenia ľudských embryí pre výskumné účely.
Neodmysliteľnou súčasťou ideového zápasu za odklon od tradičného k netradičnému pohľadu na kultúrno-etické otázky je skutočnosť, že tento zápas prebieha v kontexte zápasu za nové ľudské práva, idúce nad rámec známych a časom overených konvencií, akými sú Všeobecná deklarácia ľudských práv, Záverečný akt helsinskej konferencie či Európsky dohovor o ľudských právach.

Kultúrno-etické otázky a európska integrácia

Trendom posledného desaťročia je presúvanie zápasu medzi rôznymi kultúrno-etickými pohľadmi z jednotlivých krajín na pôdu medzinárodných organizácií alebo integračných zoskupení ako je OSN, Rada Európy alebo Európska únia. Výsledky tohto zápasu potom spätne ovplyvňujú situáciu v krajinách, ktoré sú členmi tohto zoskupenia.
V minulom roku prijalo Parlamentné zhromaždenie Rady Európy Odporúčanie 1474, ktorým odporúča členským krajinám RE prijať v ich zákonodarstve registrované partnerstvo osôb rovnakého pohlavia.
Z hľadiska integračných ambícií SR je podstatná situácia na pôde Európskej únie a najmä otázka, aký pohľad na vyššie uvedené kultúrno-etické otázky si má Slovenská republika osvojiť, ak sa má stať členskou krajinou EÚ.

a) Zmluvy o Európskej únii

Pre členské krajiny sú záväznými zmluvy o Európskej únii dohodnuté hlavami členských krajín, resp. ich vlád, a ratifikované parlamentmi týchto krajín alebo schválené ich občanmi v referende. Do zmlúv o EÚ zápas medzi tradičným a netradičným pohľadom na kultúrno-etické otázky viac-menej nezasiahol. Výnimkou je Článok 13 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva (amsterdamské znenie), ktorý hovorí:

Rada pri rešpektovaní ostatných ustanovení tejto zmluvy a v medziach právomocí, ktorými je poverené Spoločenstvo, môže na návrh Komisie a po konzultácii s Európskym parlamentom jednomyseľným uznesením prijať opatrenie na boj proti diskriminácii založenej na pohlaví, rasovom alebo etnickom pôvode, náboženskom vyznaní alebo viery, invalidity, veku alebo sexuálnej orientácie.

Zmienka o sexuálnej orientácii v Čl. 13 sa stáva odrazovým mostíkom zástancom netradičného pohľadu na rodinu a homosexualitu v ďalšom politickom zápase, avšak z jeho znenia nevyplývajú priamo žiadne povinnosti pre členské štáty meniť svoju legislatívu.

b) Dokumenty Európskeho parlamentu

Iniciatívnym orgánom Európskej únie je Európsky parlament, ktorý navrhuje a schvaľuje svoje vlastné dokumenty. Mnohé z nich obsahujú odporúčania pre členské štáty a kandidátske krajiny pre zmeny ich národnej legislatívy. Tieto odporúčania nie sú záväzné a niekedy sa dostávajú nad rámec kompetencií, ktoré členské štáty odovzdali Únii, vzhľadom na rastúci vplyv Európskeho parlamentu však majú svoj politický význam a vytvárajú tlak na členské štáty a kandidátske krajiny. Možno konštatovať, že v otázkach rodiny a ochrany ľudského života sa časť Európskeho parlamentu vo svojich dokumentoch opakovane výrazne prikláňa k netradičnému kultúrno-etickému pohľadu a takýto pohľad odporúča členským a kandidátskym štátom. Ako príklad môžu poslúžiť Rezolúcia Európskeho parlamentu k rešpektovaniu ľudských práv v EÚ z roku 2000 (ďalej len Rezolúcia 2000) a Rezolúcia Európskeho parlamentu o ľudských právach v EÚ z roku 2001 (ďalej len Rezolúcia 2001).
Netradičný pohľad na ochranu života sa nachádza v týchto rezolúciách v rámci výziev k dodržiavaniu tzv. “reprodukčných práv”. Pod pojmom reprodukčné práva sa rozumie popri mnohých právach, kde niet sporu, i sporné tzv. právo na umelé prerušenie tehotenstva.
Rezolúcia 2000 hovorí v bode 54:

[Európsky parlament] pripomína členským štátom, že rovnosť medzi mužmi a ženami spočíva v úplnej kontrole ich sexuálneho zdravia a reprodukčného zdravia a práv, oslobodeného od akéhokoľvek donucovania, diskriminácie a násilia, a s prístupom k informáciám a službám, ktoré toto vyžaduje.

Snahe postaviť homosexuálnu orientáciu na rovnocennú úroveň s heterosexuálnou a, naopak, nesúhlas s takýmto zrovnoprávnením označovať za homofóbiu a teda za jav, ktorý sa netoleruje podobne ako rasizmus, venuje Európsky parlament veľkú pozornosť. Citujme bod 79 Rezolúcie 2001:

[Európsky parlament] odporúča členským štátom zahrnúť sexuálnu orientáciu do Dodatkového protokolu č. 12 k Európskej konvencii o ľudských právach ako jeden zo zakázaných dôvodov pre diskrimináciu a rozšíriť smernice Európskej komisie proti rasizmu a intolerancii smerom k zahrnutiu homofóbie spätej so sexuálnej orientácii.

Európsky parlament tiež odporúča členským krajinám prijať zákon o registrovanom partnerstve osôb rovnakého pohlavia. Tiež opakovane odporúča, aby sa po každej právnej stránke, finančnej, sociálnej, atď. postavilo manželstvo na rovnakú úroveň s nemanželským spôsobom súžitia. V časti “Životné štýly a typy spolužitia” v bode 56 Rezolúcii 2000 sa píše:

[Európsky parlament] vyzýva členské štáty zaručiť rodinám s jedným rodičom, nezosobášeným párom a párom rovnakého pohlavia rovnaké práva, aké užívajú tradičné páry a rodiny, čo sa týka daňových zákonov, peňažných a sociálnych práv.

V nasledujúcom bode 57 sa uvádza:

[Európsky parlament] konštatuje s uspokojením, že vo veľkom počte členských štátov rastie zákonné uznanie mimomanželského súžitia bez rozdielu pohlavia, vyzýva členské štáty, ak tak ešte neurobili, aby prijali v ich legislatíve uznanie registrovaných partnerstiev osôb rovnakého pohlavia a priznali im rovnaké práva a povinnosti, aké existujú pre registrované partnerstvá mužov a žien…

Z tejto formulácie jednoznačne vyplýva, že párom rovnakého pohlavia sa má priznať i právo adoptovať a vychovávať deti.
V Rezolúcii 2001 v časti Nemanželské vzťahy, v bode 84 sa uvádza:

[Európsky parlament] odporúča členským štátom:
a) zmeniť ich legislatívu za účelom uznania nemanželských vzťahov medzi osobami rovnakého alebo opačného pohlavia a priznania im rovnakých práv…

Nasledujúci bod 85 hovorí:

[Európsky parlament] odporúča členským štátom zaviesť legislatívu, ktorá zakazuje diskrimináciu dlhodobo spolužijúcich a zabezpečí rovnakú právnu ochranu ako legálne zosobášeným párom.

Európsky parlament popri formulovaní netradičného pohľadu na kultúrno-etické otázky zreteľne dáva najavo, že osvojenie si takého pohľadu očakáva i od kandidátskych štátov. V Rezolúcii 2000 v časti “Situácia ohľadne ľudských práv v kandidátskych krajinách”, v bode 74 sa uvádza:

[Európsky parlament] vyzýva k ochrane _udských práv a rešpektovaniu menšín v kandidátskych krajinách,… ktoré [ochrana a rešpektovanie] by mali byť chápané ako priorita počas prebiehajúcich rokovaní s kandidátskymi krajinami, a, ak to bude potrebné, chápané i ako striktná podmienka pre pokračovanie finančných programov pre tieto krajiny.

Následne v bode 77 sa uvádza:

[Európsky parlament] potvrdzuje, že Európska únia odmietne prijatie každej kandidátskej krajiny, ktorá v legislatíve alebo v praxi zlyhá v garantovaní rešpektovanie ľudských práv.

Pritom z kontextu je zrejme, že sa jedná o ľudské práva v poňatí Európskeho parlamentu.

c) Prípad poľskej delegácie na konferencii Peking plus 5

Ako už bolo spomenuté, spomedzi kandidátskych krajín došlo v Poľsku k výraznému príklonu k tradičnému pohľadu na kultúrno-etické otázky a tým odklonu od pohľadu, ktorý vládne v Európskej únii. Logickým dôsledkom boli potiaže vo vzťahu Poľska a EÚ. V roku 2000 sa konala v New Yorku medzinárodná konferencia Peking plus 5, ako konferencia nasledujúca po piatich rokoch od Medzinárodnej konferencie o ženách, konanej v roku 1995 v Pekingu. Delegácia Európskej únie vedená pani Kate Theorin zastávala na konferencii netradičný pohľad na kultúrno-etické otázky, používajúc termíny ako “reprodukčné práva” zahrňujúce tzv. právo na potrat a “sexuálne práva”, ktorými sa myslí uznanie rovnosti homosexuálneho a heterosexuálneho vzťahu. Poľská delegácia, vedená ministrom Jerzy Kropiwnickým, si ponechala tradičný pohľad. Po prejavení tejto rôznosti názorov si pozvala delegácia EÚ poľskú delegáciu na stretnutie. Na stretnutí pani Theorin v prítomnosti predstaviteľov všetkých členských štátov EÚ slovne napadla poľskú delegáciu kvôli ich stanovisku a žiadala poľskú delegáciu, aby podporila stanovisko Európskej únie, čo bolo pre poľskú delegáciu neprijateľné. Dohrou tohto incidentu bola korešpondencia medzi ministrom Jerzy Kropiwnickým a predsedníčkou Európskeho parlamentu Nicole Fontaneovou. Zástankyňou poľskej delegácie sa stala írska poslankyňa Európskeho pa