Zatímco Ronald Reagan viděl naše problémy mimo veřejnou sféru („v současné krizi není stát řešením našich problémů, sám stát je problém”), Obama se snaží rozšířit důvěru ve stát a spoléhání se na něj kdykoliv a kdekoliv může.
Tvrzení, že Barack Obama je socialistou, bylo pro předvolební kampaň v roce 2008 charakteristické. John McCain využil jeden Obamův improvizovaný proslov o nutnosti šíření bohatství a návrhy na zvýšení daní bohatým jako důkaz jeho socialistické povahy. Útoky republikánů byly odmítány s tím, že k podobným označením není důvod. Po dvou letech Obamova prezidentování již máme dostatek materiálu, abychom se ptali znovu: Jakým socialistou je Barack Obama?
Po čtrnácti měsících svého prezidentování dokázal Obama v březnu 2010 protlačit Kongresem částečné převzetí národního zdravotnického systému vládou. Tento legislativní úspěch přišel zhruba rok po rozhodnutí znárodnit bez schválení Kongresu dvě ze tří největších amerických automobilek. V mezidobí Obama nastavil speciální platové stropy pro zaměstnance v bankách, které získaly federální finanční pomoc. Jednalo se o první takové opatření od nešťastného experimentu Richarda Nixona z roku 1971. Obama federální vládu přetvořil rovněž v přímého poskytovatele studentských půjček; tuto výraznou změnu zakomponoval do zmíněného zákona o reformě financování zdravotnictví. Během tiskové konference v září 2009 prohlásil, že veřejně financovaný zdravotnický systém by mohl napomoci „vyhnout se mimořádným výdajům, které končí jako zisk soukromých společností nebo jako nadměrné administrativní náklady”.
Směšní konzervativci
Pokud si konzervativci dovolí naznačit, že by Obama nebo jeho strana mohli být v područí některé z variant socialismu, jsou terčem posměchu. Například během debaty o reformě zdravotnictví si z konzervativců utahoval článek v časopisu Salon. Konzervativci si prý myslí, že Američané dnes žijí pod nadvládou bolševiků. Když Republikánská strana v roce 2008 zvažovala přijetí rezoluce, aby se Demokratická strana přejmenovala na Demokraticko-socialistickou stranu, Robert Schlesinger, editor komentářů v U.S. News & World Report, odpověděl: „Na této debatě je nejsměšnější a zároveň nejděsivější to, jak vážně to ti blázni z Republikánské strany berou.” V rozhovoru z května 2009 zase editor časopisu Newsweek John Meacham zesměšňoval prezidentovy kritiky za to, že Obamu považují za kryptosocialistu. Z tohoto pohledu je socialismus velmi sofistikovaným, vysoce technickým a historicky přesně ohraničeným fenoménem, který nemá nic společného s politikou nebo ideami současnosti. Konzervativci, kteří tento termín používají k popisu Obamovy politiky a myšlení, jsou pak v lepším případě výrazně nepřesní, v horším případě úmyslně demagogičtí.
Přitom i samotní liberálové hovoří v souvislosti s Obamou o socialismu. Jen čtyři měsíce před tím, co se Meacham konzervativcům posmíval, byl spoluautorem článku nazvaného „Všichni jsme teď socialisté”, ve kterém společně s Evanem Thomasem z Newsweeku (vnukem šestinásobného prezidentského kandidáta Socialistické strany Normana Thomase) argumentoval, že posilování státu přibližuje USA k „evropským”, tedy socialistickým zemím. V tutéž dobu řada levicově-liberálních autorů, především E. J. Dionne a Harold Meyerson z Washington Post, šířila názor, že nový prezident předznamenává nový věk „sociální demokracie”. Levicový aktivista a bloger Matthew Yglesias rovnou převzal názor Obamova Bílého domu, že krize na Wall Streetu znamená „opravdovou příležitost” pro „masivní socialismus”.
V dubnu 2009 byl v časopise Foreign Policy publikován esej, ve kterém John Judis připomněl svou předpověď z poloviny devadesátých let: „Jakmile bude vzpomínka na sovětský komunismus uložena k ledu a síla protietatistické hysterie oslábne,” napsal pro American Enterprise, „politici a intelektuálové opět navážou na odkaz socialismu.” V dubnu 2009 Judis svůj názor na příkladu Obamovy vlády potvrdil: „Socialismus, dříve ve slušné konverzaci považovaný za sprosté slovo, se slavně vrátil zpět.” Pro Judise není současný socialismus tou (totalitární) variantou, již si spojujeme se Sovětským svazem nebo Kubou, jedná se spíše o socialismus známý ze „skandinávských zemí, Rakouska, Belgie, Kanady, Francie, Německa a Nizozemska, jejichž ekonomiky byly utvářeny socialistickou agitací”. Jde o „jiný druh (,liberálního’) socialismu”, který má podle Judise „mnoho co nabídnout”.
Uvedené názory byly empiricky potvrzeny shodou okolností rovněž v dubnu 2009 průzkumem společnosti Rasmussen, který ukázal, že „pouze 53 % dospělých Američanů věří, že kapitalismus je lepší než socialismus”. Ze zbývajících 47 % preferovalo 20 % socialismus před kapitalismem a 27 % nemělo názor. Dospělí Američané „pod 30 let jsou navíc v podstatě rovnoměrně rozděleni: 37 % preferuje kapitalismus, 33 % socialismus a 30 % není rozhodnuto”. Yglesias říká, že tato data „odrážejí fakt, že ,socialismus’ má v zásadě dobrou pověst. Hlavní myšlenkou je to, že bychom měli dát přednost společenství před kapitálem a penězi. To zní dobře!”
Harold Meyerson, který sám sebe nazývá socialistou, hledí na věc z obou perspektiv. Ve sloupku pro Washington Post z března 2009 tvrdil, že ten, kdo nazývá Obamu socialistou, neví, o čem mluví: „Podívejme se na to z hlediska demokratického socialismu: americký kapitalismus laissez-faire nebude nahrazen socialismem, ale pouze více regulovaným a rozumnějším kapitalismem.”
Po zveřejnění dat z průzkumu společnosti Rasmussen však Meyerson svou argumentaci pozměnil. Ve sloupku nazvaném „Rush pracuje na revoluci” tvrdil, že pokusy konzervativců démonizovat Obamu jako socialistu selhaly a naopak vedly (především mladé) Američany k přijetí této nálepky. „Rush (Limbaugh) a jeho kluci dělají totéž, co Gene Debs se svými soudruhy ve skutečnosti nikdy nemohl,” napsal Meyerson. „Společně s Wall Streetem budují socialismus v Americe.” Jestliže „živější a regulovanější kapitalismus” zpočátku „obamismus” od socialismu odlišoval, nyní spolu oba proudy splývají. „Dnes,” uvažuje Meyerson, „světové socialistické a sociálně demokratické strany v podstatě upřednostňují sociálnější formu kapitalismu s přísnější regulací kapitálu, s posílením vlivu pracujících a širším veřejným sektorem, aby zajistily to, co soukromý sektor neumí (například zajištění všeobecného přístupu ke zdravotní péči).”
Pokud tedy příznivci prezidenta Obamy mohou jeho program označovat jako socialistický, jeho kritici to mohou činit také.
Co je socialismus
Je to ale objektivně správné? Záleží na tom, co socialismem míníme. Existuje snad jen jeden jeho znak, na kterém by se všichni shodli: důrazný etatismus k zajištění „rovnosti”, obvykle pomocí přerozdělování, které zahrnuje vtíravé zásahy do soukromého sektoru. Může být použita také jiná charakteristika: rozporuplný postoj až antipatie k demokracii, pokud je nepohodlná. Z tohoto hlediska zní odpověď „ano”, Obamova agenda je v širším ohledu socialistická. Obamova administrativa nejspíš neplánovala zmocnit se prostředků automobilové výroby nebo zajistit manažerskou kontrolu na Wall Streetu. Když ale čelila nutnosti přijmout rozhodnutí, učinila obé.
Obama se zařadil do progresivní intelektuální a politické tradice sahající zpět k Theodoru Rooseveltovi a pokračující přes Franklina Roosevelta dodnes. Až na několik málo výjimek se progresivní politická agenda vždy zasazovala o postupné reformy. Vždy šlo ale o takové změny, které posílily velikost, rozsah a autoritu státu. Tento přístup má několik výhod. Předně je taktičtější. Koncentrací na představu o reformě (spíše než na revoluci) mohou progresivisté zaujmout jak levicové ideology, tak umírněné příznivce levice. Umírnění levičáci jsou zmateni vlastní rétorikou o výhodách specifických reforem coby definitivním cíli, chytřejší ideologové chápou, že podporují jen první krok, na nějž naváží mnohem radikálnější opatření.
Během debaty o reformě zdravotnictví v roce 2009 se v nestřežené chvíli člen Sněmovny reprezentantů Barney Frank přiznal, že „zná veřejné mínění”: údajně omezený program, ve kterém by federální vláda hrála úlohu pojišťovatele v rámci soutěže soukromých pojišťovatelů a který by byl pouhou zastávkou na cestě k systému jednoho plátce, kde by stát byl jediným poskytovatelem zdravotní péče. V projevu o zdravotnické reformě před společným zasedáním obou komor Kongresu v září 2009 prezident Obama prohlásil: „Nejsem první prezident, který by se touto otázkou zabýval, ale jsem rozhodnut být posledním.” O šest měsíců později, kdy už byl zákon o zdravotní péči schválen, prohlásil, že jde pouze o zásadní „první krok” k opravě systému. Arthur Schlesinger ml. byl jedním z mála samozvaných umírněných příznivců levice, který takovou taktiku už dávno pochopil. „Nezdá se, že by existovala nějaká překážka,” napsal Schlesinger v roce 1947, „k postupnému zavedení socialismu ve Spojených státech skrze sérii programů, jako je New Deal.”
Marxismus versus socialismus
Jednou z klíčových technik, kterou liberálové odrážejí obvinění ze socialismu, je diskreditace oponentů argumentem, že pokud se marxismus rovná socialismu a pokud liberálové nejsou marxisté, pak obvinění liberálů z marxismu je bezpředmětné a zavání hloupostí a fanatickou ideologičností. Avšak socialismus předcházel marxismu a také jej přežil, částečně proto, že marxismus byl po téměř století skutečně aplikován a neskutečným způsobem selhal. Sovětští revolucionáři se nezabývali fabiánským inkrementalismem, oni prostě měli vlastní zemi a impérium a světové hnutí a prosazovali svoji vůli bez opozice.
Marxismus, který ze socialismu vyrostl, mu poskytl pseudovědecké vysvětlení nejasných podnětů a impulsů lidí, kteří pohrdali vzmáhajícím se kapitalistickým systémem a střední třídou, kterou zrodil. Jelikož byl marxismus tak dlouho brán vážně jakožto ekonomická teorie, poskytl socialismu empirickou patinu, kterou jinak postrádal. Skutečně jen velmi málo úspěšných propagátorů socialismu se obtěžovalo zaměřit svoji pozornost na empirické argumenty ve prospěch socialismu. Spíše než by se pokoušeli prodat socialismus jako politický přístup nebo hnutí, tak jeho hlasatelé promlouvali o „sociální spravedlnosti”, „dobročinnosti”, „spravedlnosti” a „rovnosti”. Ve zkratce tak socialismus, ať už marxistický, fabiánský, nacionalistický nebo progresivní, znamená pouze jedno z mnoha pseudoempirických ospravedlnění slibu lepší společnosti, kde bychom byli všichni milováni a respektováni jako členové jedné rodiny.
Obama není žádný marxista. Ti, kteří rádi zdůrazňují prezidentovu inspiraci myšlenkami bývalého radikála Saula Alinského, na to však zapomínají. Alinsky nebyl marxista, ale radikální levičák a zastánce blairovského socialismu dávno před Blairem. Alinsky věřil, že všechny instituce a stát samotný by ve jménu sociální spravedlnosti měly být ohnuty ve prospěch neprivilegovaných a utiskovaných. Ohnuty, ne zlomeny. Stejně jako progresivisté a různí marxisté byl Alinsky zastáncem radikálního pragmatismu, který by využil nástroje vhodné ke změně současného pořádku. To ukázala důležitá analýza listu New York Times z roku 1913, která pojmenovala myšlenky Theodora Roosevelta během jeho prezidentské kampaně jako „supersocialismus”. „To není marxistický socialismus. Mnoho z toho, co učil Karel Marx, je současnými socialisty odmítáno. Pan Roosevelt dosahuje přerozdělování bohatství prostším a jednodušším způsobem.” Ždímáním bohatých a připoutáním velkého byznysu ke státu.
Zdravotnická reforma prezidenta Obamy je příkladem právě takového přístupu. Častokrát se nechal slyšet, že dává přednost systému jednoho plátce, pokud by bylo možné takový systém najednou navrhnout. Pokud ale musí pracovat v mantinelech současného systému, musí nám namísto toho dát „ObamaCare”, což je opět pouze „první kritický krok”. Využívá pojišťovací společnosti jako vládní jednotky, které mají nyní poskytovat povinné vládní služby. Pojišťovací společnosti budou vykazovat nominální, vládou nadiktované zisky, budou vyžadovat určené „poplatky” a „pojistné” (uvozovky jsou nutné, protože ceny budou určovány vládou a vynucovány berním úřadem).
Socialistická nálepka a Obama technokratický
Obama se vysmívá názorům, že je socialista, a využívá je k delegitimizaci svých oponentů. V prosinci 2009 Obama zesměšňoval republikány za to, že se chovají, jako by jeho zdravotnická reforma byla nějaký „bolševický komplot”. V reakci na tzv. čajové dýchánky (Tea Parties) organizované proti rozšiřování moci státu Obama explicitně spojil ty, kteří jeho politiku označují za socialistickou, a ty, kteří bláznovsky věří teorii o Obamově narození mimo USA.
Pro sebe si vybral nálepku technokrata, nezúčastněného, pragmatického, nuceného využívat moci státu k napravení problémů způsobených jeho předchůdci a šíleností volného trhu. Nezajímá se o ideologii, zajímá se o „skutečná řešení” pro co největší počet Američanů. Obama jde ale ještě dále a často naznačuje, že principiální nesouhlas s jeho politikou je „ideologický”, a proto nelegitimní. V inauguračním projevu prohlásil, že „je potřeba nového prohlášení nezávislosti – ne pouze pro náš národ, ale také pro náš život – na ideologii a malosti, nezávislosti na předsudku a fanatismu”.
Popírat, že jste ideolog, však není totéž jako dokázat, že tomu tak skutečně není. Obamův důraz na to, že ideologie je něco, čím trpí pouze jeho kritici, však neobstojí proti důkazům jeho jednání. „Pragmatický” Obama se totiž zajímá o „skutečná řešení” pouze do té míry, pokud tato „řešení” znamenají významné rozšíření moci státu. V tomto smyslu je Obama představitelem tzv. třetí cesty, tedy přístupu k vládnutí nejúspěšněji uskutečněného Blairem, který tvrdil, že našel třetí cestu mezi falešnými předpoklady levice i pravice a objevil „chytřejší způsob, jak posílit stát”. Účinné kouzlo této myšlenky tkví ve skutečnosti, že zní, jako by její přívrženci odmítli ideologický dogmatismus. Leader tak může poskytovat zdravotní péči 32 milionům lidí a zároveň šetřit peníze nebo – jak Obama rád říká – „ohnout křivku nákladů”. Ale Obama si ve skutečnosti vybírá. Vybírá si cestu vládní kontroly, což je to, co třetí cesta nevyhnutelně dělá a zamýšlí.
Obama neosocialistou
Otázka však zůstává: Jak Obamův socialismus pojmenovat? Formulace Johna Judise – „liberální socialismus” – je dobře použitelná stejně jako „sociální demokracie” anebo jednoduše „progresivismus”. Můj vlastní, možná příliš hravý návrh je „neosocialismus”.
Nálepka neokonzervatismus byla se zlým úmyslem připsána skupině rozdílných myslitelů, kteří zjistili, že nekonečné ambice programu Great Society prezidenta Johnsona byly utopické, kontraproduktivní a nakonec i škodlivé. Nejdříve tuto nálepku přijali jen někteří neokonzervativci (Irving Kristol tvrdí, že až do roku 1979 byl jediným). Jakmile ale neokonzervatismus dospíval, stával se výrazným přístupem k domácí politice, který chtěl přidržet otěže státním výstřelkům a prosazovat konzervativní politiku v rámci státu blahobytu (welfare state).
Z mnoha pohledů je neosocialismus Baracka Obamy obráceným obrazem neokonzervatismu. Obama energicky prosazuje rozšíření moci státu do dalších oblastí společenského života a otevřeně se tak snaží ukončit Reaganovu éru. Podobně jako neokonzervativci akceptovali realistickou a omezenou roli státu, Obama toleruje realistickou a omezenou roli trhu, protože jeho bohatství je nezbytné pro pokračování a rozšiřování státu blahobytu a sociální spravedlnosti. Zatímco neokonzervatismus důvěřoval nevládní sféře – zprostředkujícím institucím jako trhu, občanské společnosti a rodině – neosocialismus důvěřuje vládě. Zatímco neokonzervatismus byl vnitřně skeptický vůči schopnosti sociálních inženýrů vyhnout se zákonu nezamýšlených důsledků, Obamův ideál je ponechat sociální politiku v jejich rukách a truchlit nad zásahy pouhé politiky.
„Nic by se mi nelíbilo víc než pouze přijít s nějakým velmi chytrým, akademicky vhodným přístupem ke zdravotní péči a nemít na něm žádné legislativní otisky; jednoduše jít dál a mít to za sebou,” řekl Obama novinářce Katie Couric z CBS. „Ale tak to v naší demokracii nefunguje. Nakonec bohužel musíme podstoupit mnoho vyjednávání s mnoha různými lidmi.”
Zatímco Ronald Reagan viděl naše problémy mimo veřejnou sféru („v současné krizi není stát řešením našich problémů, sám stát je problém”), Obama se snaží rozšířit důvěru ve stát a spoléhání se na něj kdykoliv a kdekoliv může, i když tak činí v rámci celkově středopravého národa a navzdory „nešťastným” omezením demokracie.
Stejně jako u Webbova fabiánského socialismu nebude nikdy možné ani u Obamovy vyvíjející se doktríny prohlásit, že „socialismu bylo dosaženo”. Večer, kdy Sněmovna reprezentantů schválila zákon o zdravotní péči, Obama prohlásil: „Tento zákon nespraví vše, co trápí náš systém zdravotní péče. Ale výrazně nás posouvá správným směrem.” Poté, když mluvil konkrétně o dalším hlasování, ke kterému mělo dojít v Senátu, dodal: „Nyní, přes závažnost této chvíle, ještě nejsme na konci naší cesty.”
Pod Obamovým neosocialismem bude tato cesta nekonečná. A bez ohledu na to, jak dalekou pouť vstříc socialismu urazíme, on bude vždy připraven oznámit stále unavenějším poutníkům, že jsme zatím dosáhli pouze „prvního kritického kroku”.
Text Jonaha Goldberga z časopisu Commentary, květen 2010, přeložil a redakčně upravil Lukáš Hoder.
Vyšlo na stránkách Revue Politika
Američané volili Republikány protože byli zklamáni z obamovy politiky.
Aby se ekonomika točila, nemáme ještě 5 miliard robotů. Samozřejmě, snažíme se je z lidí udělat, je to lacinější, stačí je mediálně naprogramovat. Rozdělit je to skupin, podle toho, jaké chovají psy. (Nic jiného nejsou politické strany, spolky a vůbec jakékoliv organizace. Je to fragmentace..) Potřebujeme tedy zdravé lidi. Evropská sociální politika vyrábí tělesně duševní invalidy. Kromí lidi papírem. Americký voják, než šel bojovat jako do práce, chěl hambrugra. Proto americký dělník musí dostat hamburgra. Ředitelé a manažéři a podobné ex sistence nic nevyrábějí. Takže premisa je toho dělníka udělat práce schopným a to nikoliv karabáčem. To je carská metoda. V Číně je maoistická metoda, to je odstřel. Ten hamburger je asi “demokraická” metoda. Vypdá to, že opravdu. Nedáli ho kapitalist, musí ho dát někdo rozumější. Na všehni ismy kašlete, to je jen neobarokní koncofka. Jedině Amerika s dělníkem, který chce a umí pracovat vyhaje tu eknomiku, ti istatní zapadnou nakonec do vlastníh společenského bahna. Kéž by.
http://www.c-fam.org/publications/id.1661/pub_detail.asp
To je teď v módě, nadávat na Obamu. Stal se fackovacím panákem. A nejvíc nadávají neokoni, jichž je on nechtěným dítětem. Jak to, že to nevěděli, že plodí Obamu? Odmítněte neokonservatismus a bojujte za konservatismus. “Za konservatismus vždy větší a větší.” A žádný Obama navěky nevzejde.