Zatímco u republikánů má svou pozici jistou Donald Trump, na levici má největší šance bývalý viceprezident Joe Biden. Ten se ale může stát obětí potratové politiky své strany.
Jak vypadá Amerika sedmnáct měsíců před volbami 2020? U republikánů prezident Trump zaznamenal úspěch: oznámil, že uvaluje na Mexiko cla, protože Mexiko nedělá dost pro zastavení nelegální migrace ze svého území do USA.
Byla to hra s ohněm; dlouhodobě cla poškozují nejen cizí dovozce, ale i domácí spotřebitele, především ty chudé: budou muset za zboží platit víc. Dlouhodobě cla poškozují obě země a dusí ekonomiku.
Ale jak učil Aristoteles, politika má být nadřazena ekonomice a etika politice. Je to idealistický názor, a neliberální. Jenže i tak velký stoupenec svobodného obchodu jako Ronald Reagan uvalil sankce na nepřátelské, komunistické země. Ekonomické nástroje mohou a mají sloužit jako nástroj boje proti nepřátelům.
Jenže Mexiko není nepřítel. Avšak „couvlo“ a slíbilo bránit nelegální migraci, posílit ochranu své jižní hranice s Guatemalou a držet princip „první bezpečné země“: uprchlík si nemá vybírat cílovou zemi, musí akceptovat první bezpečnou, do které se dostane. Následně Trump cla na Mexiko stejně rychle zrušil, jako je předtím uvalil. Pohyboval se na hraně – a vyšlo mu to.
Otázka víry, nebo poznání?
U demokratů oznámil svou kandidaturu na prezidenta v dubnu Joe Biden, bývalý Obamův viceprezident, a okamžitě v průzkumech vyletěl nahoru. Vedl před dle průzkumů druhým Berniem Sandersem o 20 až 24, dnes „jen“ o 15,5 procentního bodu.
Jak to, že ve straně, jejíž budoucnost je prý mladá, ženská a barevná, vedou (alespoň zatím) staří bílí muži? Dle průzkumů: pro prvních sedm nejpopulárnějších ze čtyřiadvaceti demokratických kandidátů platí: bílé muže dohromady preferuje 61 procent, zatímco ženy a nebílé kandidáty jen 19 procent. Pokud jde o sedmdesátníky mezi kandidáty, mají dohromady podporu 59 procent. Jak je to možné ve straně, jejíž budoucnost je prý mladá, ženská, barevná?
Demokratičtí voliči jsou méně ideologičtí, více pragmatičtí než jejich elity, intelektuálové a mladé kongresmanky. Kladou si otázku: kdo má největší šanci porazit Trumpa? Zatím si myslí, že Joe Biden.
Mezi dnešními demokraty je spíš centrista, navíc coby dělnického původu a prostořeké mluvy je nejvíc schopen oslovit chudé bílé voliče v průmyslových státech kolem Velkých jezer na hranici s Kanadou, jejichž většina dvakrát dala hlas Obamovi, ale posledně přešli k Trumpovi, díky čemuž on vyhrál. Biden má největší šanci je opět přetáhnout k demokratům.
Dopustil se však ústupku radikálně levicovému, „pokrokovému“ křídlu strany, což mu sice může pomoct získat nominaci, ale taky odpudit centristické voliče. Celý svůj život (poprvé zvolen do Senátu v roce 1972, poprvé kandidoval na prezidenta v roce 1988) podporoval dodnes platný dodatek kongresmana Hydea, jenž zakazuje použít federální peníze na financování potratů (kromě ohrožení života matky, nebo bylo-li těhotenství důsledkem znásilnění či incestu).
Biden, který nebyl pro zákaz potratů, měl pozici tuto: jako katolík věřím, že život začíná početím, a proto jsem osobně proti potratům. Tuto víru však nemám právo vnucovat ostatním, proto potraty mají být legální. Ale ti, kdo moji víru o lidském životě sdílejí, nemají být zdaňováni pro financování potratů.
Občané i politici pro-život namítají: to není otázka víry, nýbrž poznání. Nejsme proti potratům na základě víry, nýbrž poznání, že plod je lidská bytost, tudíž potrat je zabitím nevinného člověka. (Dobírali si ho: „Osobně věřím, že otroctví je nesprávné, proto nevlastním otroka. Tuto víru však nemám právo vnucovat otrokářům. Ale nechci, abychom byli zdaňováni ve prospěch okovů otroků a bičů otrokářů…“)
Posun k extrému
Biden nyní řekl, že už s Hydeovým dodatkem nesouhlasí, má být zrušen a potraty financovány z federálních peněz. Demokraté se totiž v této otázce posunuli extremistickým směrem: k obhajobě práva na potrat po celých devět měsíců těhotenství (a někteří obhajují potrat i po narození, tj. zabití novorozence, pokud pokus o potrat přežije) a k povinnosti státu potraty financovat coby součást „reprodukčního zdraví“.
Demokratický pro-potratový extremismus zřejmě souvisí s obavou, že Nejvyšší soud, v němž nyní mají konzervativci většinu, by mohl zrušit rozhodnutí Roe versus Wade z roku 1973, kdy tehdejší Nejvyšší soud v americké ústavě „nalezl“ právo na potrat, které do ní nikdo z jejích autorů nenapsal. Není jisté, zda Nejvyšší soud ten precedent odmítne, ale i kdyby se tak stalo, nebyl by to zákaz potratů, jen pravomoc určit potratové zákony by se vrátila na parlamenty členských států Unie; USA by se podobaly EU: některé státy by měly potratové zákony jako Polsko, jiné jako Nizozemsko. Konec světa? Nemyslím.
Obětí této potratové politiky může být Biden: byl donucen odvolat své pro-potratové, ale pro stranu nedostatečně pro-potratové přesvědčení jako kacíř či soudruh za stalinismu, ale pokud nominaci získá, mohou ho za to odmítnout centrističtí voliči.
LN, 13.6.2019
