James Kalb je advokátem v New York City.
Publikovaný text byl pod titulkem “Hvad er EU?” otištěn v říjnu 2001 v dánském časopisu “Frihedsbrevet”.

Z anglického originálu What is the EU? zveřejněného na internetové adrese www.counterrevolution.net/kalb_texts/EuropeanUnion.html

přeložil Jaromír Žegklitz.

Cíle a konečný osud Evropské unie jsou vysvětlovány různým způsobem. Nejistota v této věci není tak docela náhodná, jelikož plánem zakladatelů Evropské unie bylo dosáhnout evropské jednoty nepřímo. Je to dobrá strategie; je těžké kritizovat něco, co postrádá jakoukoli všeobecně platnou charakteristiku. Ti, kdo stojí na straně Evropské unie, mohou spolupracovat, aniž by své dlouhodobé cíle zřetelně a otevřeně formulovali, zatímco oponentům lze namítnout, že jejich výhrady jsou mylné, neboť Evropská unie je ve skutečnosti něčím jiným.
Je proto důležité říci, čím Evropská unie vlastně je, a učinit z ní tak něco, o čem je možné diskutovat a čemu je možné porozumět. Je zřejmé, že nejde o žádný soubor řešení jednotlivých praktických problémů, ale spíše o široce založený pokus budovat stále větší jednotu navzdory všem překážkám. Formálně jde možná o prosazování principu subsidiarity, tj. rozhodování na místní úrovni tam, kde je to možné, avšak veškerá historie EU tento princip popírá. Směřuje k centralizaci a uniformitě, a to v zájmu centralizace a uniformity samotné.
Toto tvrzení lze demonstrovat na euru. Neexistují žádné problémy, jichž by euro bylo řešením, a jakékoli hmatatelné výhody, jež euro nabízí, ani zdaleka neodpovídají vynakládanému úsilí na jeho zavedení. Měny nemají v ekonomickém životě za normálních okolností rozhodující význam. Existuje pojištění proti kursovým rizikům a měnové převody jsou díky počítačům a moderním komunikačním prostředkům okamžité a nevyžadují prakticky žádné úsilí. Je-li měna volně směnitelná, je to v zásadě metoda, jak vést účty; jako taková neurčuje, co mohou lidé a podnikatelé dělat, a její účinek na produktivitu a obchod je marginální.
Existence různých měn usnadňuje reakce jednotlivých zemí na ekonomické a sociální problémy. Má-li východní Ruritánie vysoké daně a západní Ruritánie daně nízké, pak se výrobní náklady liší. Má-li svou vlastní měnu, bude však východní Ruritánie moci prodat své výrobky v zahraničí, neboť hodnota její měny klesne, což sníží cenu tohoto zboží pro zahraniční kupující. Tím, že takovému přizpůsobování klade překážky, nástup eura podobné národní odchylky či rozdíly smazává a vyžaduje tak centrální řízení politiky, což má značný ekonomický dopad. A to je také ve skutečnosti jeho účelem.
Proklamovanou oddanost Evropské unie stále těsnější jednotě je třeba brát vážně, a stejně tak i její přirozený důsledek: centralizovaný nadnárodní stát. Evropská unie státem ještě není, ale má-li dosáhnout svých cílů, musí se jím stát. Odmítat evropskou státnost znamená odmítat Evropskou unii.
Záměrem je, aby Evropská unie přijímala základní rozhodnutí, jež určují životní podmínky Evropanů. Její členové již nemají kontrolu nad svými hranicemi a většina z nich ani nad svou měnou. Jednotný trh a společná měna znamenají společnou hospodářskou, daňovou a sociální politiku. V moderní zemi zodpovědnost za hospodářství předpokládá kontrolu nad vzděláváním. Existují plány na přímé zdaňování ve prospěch EU. Existuje již dokonce evropská vlajka a evropské občanství. Dále EU plánuje, že Evropa bude ve světě mluvit jednotným a mocným hlasem. Buduje společné vojenské a policejní síly a snaží se ustavit společnou zahraniční politiku. Zahraniční a vojenské záležitosti vyžadují jednotu rozhodování a týkají se problémů samotného fyzického přežití. Ať už je za ně zodpovědná vláda na jakékoli úrovni, má taková vláda přednostní nárok na životy, majetek a loajalitu lidu. Svěřit podobné záležitosti Evropské unii znamená nutně přeměnit ji ve stát a ruku v ruce s tím učinit z jejích členů federální státy či pouhé provincie.
To, zda si Evropská unie jakožto projekt zaslouží podporu, závisí na tom, zda má vytvoření evropského superstátu šanci stát se přínosem pro evropský lid a evropskou civilizaci. To nezávisí na očekáváních, ale na přirozeném vývoji situace. Záměry a proklamované plány, jakkoli upřímně míněné, nejsou rozhodující; rozhodující jsou výsledky. Běh věcí má svou logiku, již nemohou změnit ani důmyslnost, ani dobré záměry.
Má-li mít Evropská unie jednotnou politiku, musí se rozhodovat v nějakém centru. Racionálnost a kontinuita vyžadují, aby rozhodovala nějaká stálá skupina politických činitelů. Rozšíření Evropské unie omezí vliv jednotlivých států a politické rozhodování tak učiní vskutku nadnárodním. Jelikož politikové nebudou representovat žádnou konkrétní národnost, budou si muset udělat svůj vlastní názor na věci, aby měli nějaké vodítko ke svému rozhodování. Takový názor bude nutně založen (v jejich vlastní mysli) na jejich postavení coby jedinečně kvalifikovaných strážcích a obhájcích veřejného zájmu Evropy.
Z toho vyplývá, že má-li mít Evropská unie úspěch, musí se postoje, zájmy a loajalita jejích politických představitelů značně lišit od postojů, zájmů a loajality lidí, jimž vládnou. Aby ospravedlnili svou vlastní autoritu, musí na tyto lidi pohlížet jako na omezené a neschopné vidět věci v jejich správných proporcích. Evropská unie se tak může starat o “demokratickou legitimitu”, ale ne o demokracii. Na postoje lidí bude pohlížet jako na cosi, co je třeba řídit, nikoli však brát vážně. Postoj Evropské unie k referendům je příkladem dostatečným: to, co si lidé myslí, může sice způsobit dočasné potíže, avšak nikdo, kdo zastává nějakou významnou funkci, nedopustí, aby takový názor ovlivnil cokoli podstatné.
Evropský superstát může být demokratickým jen v tom nejformálnějším smyslu. Zvolit Evropskou unii nutně znamená zavrhnout demokracii. Demokracie vyžaduje, aby vláda byla odpovědná lidu, a k tomu musí existovat lid schopný společného uvažování a rozhodování. A protože lid Evropy jakožto celek ničeho takového schopen není – dozajista ne ve vztahu k běžným politickým otázkám -, nemůže existovat žádná celoevropská demokracie. Ať už je institucionální uspořádání jakékoli, má-li být Evropská unie úspěšná, musí každý evropský národ podřídit vládě, která bude jen s mizivou pravděpodobností hovořit jeho jazykem, nebude sdílet jeho náboženské přesvědčení či kulturu, nebude brát v potaz jeho historii, bude netečná k jeho hrdinům a velikánům, skoncovala by pravděpodobně s jeho specifickým přístupem k řešení problémů a přistupovala by k němu jako k čemusi, co má být spravováno podle jejích vlastních plánů a úvah a jim podřízeno.
Bude-li fungovat tak, jak se zamýšlí, bude mít EU charakter říše, státu kontinentální velikosti obydleného směsicí národů a ovládaného malou elitou, s níž mají tyto národy jen málo společného. Čas jenom zdůrazní její imperiální charakter. Americká zkušenost ukazuje, že v rozsáhlé federaci mohou mít ústavní omezení chránící místní autonomii poměrně nedlouho trvající účinek. Taková omezení musí být někým vykládána; a otázky, jež nastolují, jsou velmi významné, což znamená, že budou rozhodovány na nejvyšší úrovni vládnoucích elit EU. Evropský soudní dvůr výslovně charakterizoval svou roli jako orgánu, zajišťujícího, “aby zájmy Společenství zakotvené ve Smlouvě nabyly vrchu nad lhostejností a rezistencí členských zemí”. Je liché předpokládat, že takový orgán bude hájit národní či místní samosprávu.
Elity v celé Evropě vytrvale podporují EU navzdory praktickým potížím i lidovému skepticismu, čelícímu vší propagandě. Proč jsou – bez jakéhokoli nátlaku a tváří v tvář lidovému odporu – tak pevně a v takové jednotě k EU upnuty?
EU není založena na tužbách či zájmech evropských národů. Hospodářská i další spolupráce mezi evropskými národy je nepochybně často prospěšná. EU zachází daleko za specifické potřeby a bohužel směřuje k naprosté politické unii. Potřeba takového vývoje je zcela nejasná. Ačkoli politické spory mohou učinit válku pravděpodobnější, EU může stěží existovat, je-li nacionalismus stále bojovým krédem jejích členů. Nedávné násilnosti ve východní Evropě vyplynuly nikoli z existence ustáleného systému národních států, ale ze selhání multinárodních dohod. Krom toho, EU je revolucionářská, a revoluce nemůže v žádném případě zaručit mír a bezpečnost. Největší politické katastrofy, jež máme v paměti – komunismus a nacismus -, nepovstaly ani tak z čehokoli z toho, čemu se chce EU vyhnout, jako spíše z pohnutek, jež EU sdílí, totiž ze snahy nastolit úplnou jednotu na jednoduchých principech a eliminovat význam rozmanitosti národů, tradicí a politických forem, jež Evropu učinily tím, čím je.
To, čím je EU motivována, jsou zájmy a názory evropských elit. EU má stejnou přitažlivost jako jiné imperialismy. Těm, kdo v ní zaujímají vedoucí postavení, nabízí široké pole působnosti, vytyčené spíše v souladu s jejich názory a přístupy. Je to unie nikoli národů, ale vládnoucích tříd, jimž poskytuje větší vliv doma na úkor nižší autonomie navenek. Směnu shledávají tyto elity užitečnou a prospěšnou, neboť posiluje jejich pozici v jednání s vlastními občany, a raději by se zodpovídaly sobě navzájem než vlastním krajanům. Komunisté s oblibou prohlašovali, že proletáři všech zemí by se měli spojit, protože nemají žádnou vlast. Neměli pravdu: pracující jsou připoutáni k vlastní zemi a národu a starají se o své věci. Jsou to jejich vládci, kteří se spojují.
Bylo by ale chybné vykládat EU jednoduše jako záležitost osobních zájmů elit. Pro ty, kteří ji podporují, je její nezbytnost absolutní a námitky či výhrady pramení prostě z nevědomosti nebo jsou falešné. Tento postoj je docela upřímný. Stoupenci EU si nedokáží představit legitimní alternativu, protože nezávislé národní společnosti se radikálně příčí jejich způsobu vnímání světa.
Západní vládnoucí elity se mnohem více ztotožňují s ideály ekonomické a byrokratické racionality a jednotného řízení společnosti než s místním a národním společenstvím, jež jim připadá omezující a bezvýznamné. Veškeré věci chápou ve vztahu ke společenskému systému, na němž jsou z hlediska svých pozicí závislí. Tento systém, který v západní Evropě dozrál po druhé světové válce, kombinuje docela svobodné trhy s rozsáhlými sociálními programy. Jeho základním principem je komplexní řízení společnosti v zájmu zajištění bezpečnosti a prosperity. Nemá žádné ustálené označení, třebaže jsou k jeho charakteristice někdy užívány pojmy jako “zaopatřovací kapitalismus” ["welfare capitalism"] a “sociálně-tržní systém”.
Tento systém je – alespoň doposud – v rámci svých vlastních mezí úspěšný. Ať již mohou být výhrady vůči poválečnému evropskému životu jakékoli, je Evropa materiálně zajištěna a prosperuje. Z hlediska loajality však není materiální úspěch dostatečným kritériem. Aby se stal dominantním, musí se totiž systém opírat o široce sdílené představy o člověku, o světě a o dobrém životu. Tyto představy nemusí reflektovat naprosto dokonale, ale lidé musí cítit, že existující systém je jimi ovlivňován a inspirován. Stávající evropský řád opírá svou morální legitimitu o specifické principy: individualismus, hédonismus, rovnostářství a technokracii. “Dobré” je definováno tím, po čem lidé touží a co si přejí, všechna lidská přání jsou stejně dobrá a proklamovaným cílem politiky a morálky je přeměnit společnost v technologicky racionální systém, který by lidem poskytoval to, po čem touží, a to spolehlivě, trvale a rovným dílem.
Dokončit budování takového systému je ideálem, skrytým za projektem EU. EU se proto snaží oslabovat a rušit veškeré instituce, jež nemohou být obhájeny coby racionální mechanismy zajišťující maximum rovného individuálního uspokojení. Za autoritu považuje pouze trh – princip dobrovolné smlouvy a směny – a státní byrokracii – agenturu stanovující podmínky pro snadnější fungování trhu, zajišťující potřeby, jež trh není s to odpovídajícím způsobem poskytnout, a starající se o spravedlnost a bezpečí. Jiné instituce jako rodina, náboženství, etnická kultura a zvyky, postoje či vazby, jež jsou těmto institucím oporou, musí být autority zbaveny. Až donedávna byly tyto instituce ztělesněním loajality a aspirací, jež stály v základech společenského řádu. Dnes však musí být zbaveny svého veřejného vlivu a postavení a musí vyklidit místo pro plně lidský a racionální řád věcí. Mohou být trpěny jakožto sentimentální pouta či náklonnosti, ale jen za předpokladu, že každý má právo je ignorovat.
Morálním svorníkem nového řádu je proto koncepce lidských práv kladoucí důraz na zrušení sociálních rozdílů (např. z hlediska etnicity či pohlaví), jež jsou výrazem společenských institucí nezávislých na trhu a byrokracii. Tato koncepce je uplatňována ve značné šíři: jakákoli zmínka o národní soudržnosti je xenofobií, každý odkaz na konkrétní náboženství nebo kulturu bigotností či zaslepeným fanatismem, jakýkoli souhlasný postoj vůči zvyklostem a přístupům podporujícím rodinu je označován za sexistický, homofobní a netolerantní. “Lidská práva” znamenají, že naším jediným skutečným a trvalým pojítkem ve vztahu k druhým je universální abstraktní lidská solidarita. Ztenčí-li se naše vlastní síly a zdroje, máme právo dožadovat se pomoci pouze od byrokratického aparátu, který je přirozeným institucionálním výrazem této solidarity. Jiné instituce, o něž bychom se mohli opřít, jako třeba rodina či nějaké širší lidské společenství, nejsou ani racionální, ani “nestranné” či “spravedlivé”, a jsou proto ze samé své podstaty nelegitimní. Dnešní koncepce lidských práv si žádá, aby role a význam těchto institucí ve společenském životě byly minimalizovány. Shodou okolností patří tyto instituce k těm, jež jsou nejobtížněji slučitelné se systémem racionální centrální kontroly založeným na ekonomice. V důsledku prosazování koncepce “lidských práv” v jejich dnešním pojetí se vláda peněz a byrokracie stává příkazem universální morálky.
EU se tedy neopírá jen o vlastní zájmy, ale rovněž o ideály, jež jsou považovány za vznešené a směrodatné. Jejím cílem je vybudovat Evropu bez takových specifik, jakými jsou národnost, náboženství a pohlaví, jež jsou administrativním způsobem obtížně ovladatelná a z pohledu převládající filosofie EU iracionální, opresivní a nebezpečná. Tato nová Evropa má skoncovat s Evropou, jaká byla doposud. Esencí Evropy byla až dosud rozmanitost, avšak EU veškerou rozmanitost, která má nějaký význam, ruší. Svým cílem činí stále větší jednotu, čímž dává najevo, že v rozdílnostech nespatřuje žádnou hodnotu, že Evropa jakožto specifická dějinná civilizace vniknuvší a skládající se ze specifických národů s vlastní historií a vlastními osudy je postradatelná a nahraditelná a že vše, co je na ní dobré, může být redukováno na abstraktní principy, které mohou být aplikovány kdekoli. Spíše než národem spojeným s jeho vládci vzájemnou shodou a společnými starými zvyklostmi a loajalitou se má Evropa stát seskupením jednotlivců ovládaných trhy, nadnárodní byrokracií a těmi, kteří vědí. Namísto Dánů, Irů a Řeků tu má být Nový Evropský Člověk – produktivní, disponibilní, zaměnitelný a spokojený se svým osudem. Úloha národních států má být podobná úloze církví v komunistických zemích – kontrolovaně uspokojovat nálady, přání či potřeby, které se úřadům dosud nepodařilo úspěšně vykořenit.
Hovoří-li její stoupenci o EU jako o “Evropě”, myslí to vážně. EU ztělesňuje to, co považují za základ a podstatu evropské civilizace a vlastně civilizace jako takové – základ, který se vůbec poprvé blíží ke svému uskutečnění. Krom toho má potenciálně universální aspekt či dosah a skýtá tak naději na neomezený růst vlivu ideálů, jimiž je inspirována, a elit, které jí vládnou. Stavět se proti EU nebo klást meze jejímu rozšiřování a prohlubování znamená stavět se proti bezpečnosti a blahobytu – a dokonce záchraně – Evropy a světa.
Takže, jak bude tento báječný nový svět vypadat? Poválečný evropský řád funguje úspěšně, avšak neomezené rozšiřování jeho principů nemusí vést ke stejně velkým úspěchům. Problém spočívá v tom, že stát je organizovanou silou, již zkrotit není snadné. Ti, kdo se pokoušejí vybudovat politickou jednotu překračující jednotu sociální a kulturní, která již existuje, nemohou spoléhat na pouta společné historie, porozumění a zvyku, jež činí spolupráci snadnou a vládu lidskou. Namísto toho se musí uchýlit k hrubším metodám opírajícím se o sílu nebo k ideologii, která umlčuje opozici a ospravedlňuje soustředění moci do rukou nějaké malé skupiny.
Přirozeným důsledkem je stav, kdy veřejný život hrubne, stává se agresivnějším a tyranštějším. Dějiny jsou plné příkladů: sjednocení Číny v roce 221 před Kristem dalo vzniknout prvnímu totalitnímu státu. Vzestup Římské říše vedl k anarchii a občanské válce, v jejímž důsledku zmizely svobodné instituce. Ve Španělsku znamenalo sjednocení vyhnání Židů a nástup španělské inkvizice. Ve Francii vedla centralizace nejprve ke královské tyranii a poté k extrémům revolučního násilí. Sjednocení Německa přineslo zhrubnutí domácího politického života a agresivitu ve vztahu k zahraničí, zatímco Itálie se po národním probuzení a pokusech o sjednocení obrátila k fašismu coby léku na přetrvávající nejednotu.
Není žádný důvod očekávat od procesu evropského sjednocování něco lepšího. Sjednocení má být dosaženo cestou oslabování či zničení vztahů mezi lidmi krom těch, jež jsou zprostředkovány penězi a byrokracií a regulovány metodami “politické správnosti”. Jak mohou takové principy vést k přijatelné politické společnosti? Bývalý Sovětský svaz je dokladem toho, k jakým důsledkům vedou pokusy vybudovat všezahrnující mnohonárodnostní systém, který vše redukuje na ideologii, byrokracii a ekonomiku. Takový systém se nakonec v důsledku iracionálnosti, korupce a neschopnosti vzbuzovat loajalitu zhroutí. Výsledkem jsou naprostý primitivismus a nezákonnost, neboť všeprostupující administrativní stát zničil zvyky, způsoby a místní kulturní vazby, jež kdysi umožňovaly samosprávu v souladu se zákonem. Národnostní cítění a sledování osobního prospěchu se stanou barbarskými, protože pokus zničit věci z hlediska lidské přirozenosti tak základní může vyústit jedině v odstranění zábran vycházejících z jejich tradičního chápání jakožto legitimních složek společenského života.
Něčeho podobného je třeba se obávat v případě Evropy. Čím úspěšnější je EU ve svých začátcích, tím méně toho zbude, pokud se rozpadne, a tím horší bude konečný výsledek. Podobné obavy se mohou zdát přehnané. Žijí-li lidé bezstarostně a v pohodlí, zdají se problémy vzdálené. Navíc starosti o to, že odstraněním národních rozdílů a podobnými věcmi degraduje EU evropskou civilizaci, se stávají tématem, o němž se mezi slušnými lidmi nehovoří. Důvody si vzájemně poněkud odporují: touha uchovat rozdíly je označována za rasistickou, zatímco všichni jsou do té míry přesvědčeni o tom, že tyto rozdíly zůstanou v životě Evropy podstatné, že toto téma vůbec otevřít vypadá jako panikaření, ne-li dokonce paranoia. Mnohým se zdá nepředstavitelné, že Francouz nezůstane Francouzem, Dán Dánem, nebo že rozdíly ztratí svůj vliv na život ve Francii a v Dánsku.
Obtížnost představit si Evropu, která není uspořádána podle svých historických národů a kultur, však neznamená, že je taková věc nemožná: vypovídá pouze o tom, jak málo toho z Evropy zůstane, pokud a až k tomu dojde. Historie posledního století by nás měla naučit, že i ty nejpřekvapivější věci jsou možné – bez ohledu na náklady či důsledky -, pokud je elita vybavená ideologií požaduje. Proč by evropské elity měly umožnit, aby kulturní a další rozdíly a zvláštnosti přetrvaly jako legitimní faktory života Evropy, a neměly se snažit je oslabit, případně – je-li to možné – vymazat jakožto překážky stojící v cestě racionálnímu řízení? Stát dnes požaduje, aby se rozdíly v pohlaví staly vzhledem ke všem podstatným aspektům života ve společnosti bezvýznamnými. A proč ne rozdíly národnostní a kulturní? Odpor proti diskriminaci je koneckonců základním principem EU. Jelikož tento princip požaduje, aby se každá kultura těšila v každé společenské instituci stejnému postavení, musí nakonec typicky dánské podniky sdílet osud podniků typicky mužských. Racionální řízení a odpor proti diskriminaci vyžadují, aby dánská kultura byla zbavena každé své podstatnější funkce či významu a Dánsko se stalo toliko čistě geografickým pojmem. To samé platí samozřejmě pro všechny ostatní evropské kultury a národy.
Podobný závěr se dnes může zdát přitažený za vlasy, brzy se ale stane skutečností. Ekonomická jednota a racionální řízení budou vyžadovat mnohem větší mobilitu pracovních sil v rámci EU, a mobilita si bude žádat, aby Poláci a Španělé byli v co nejvyšší možné míře vzájemně zaměnitelní. Směřování k takové zaměnitelnosti se stane základem politiky vlád, jež vše posuzují podle universálních ekonomických standardů. Evropská populace se navíc nereprodukuje, a aby udržela výrobu, bude muset ve stále vyšší míře spoléhat na imigranty ze třetího světa. Co mohou národní kultura či místní specifika znamenat, tvoří-li obyvatelstvo evropských států z velké a stále se zvětšující části z jiných zemí pocházející usedlíci, jimž je třeba zajistit plnou rovnost, a jsou-li veškeré aspekty společenského života v rostoucí míře a za pomoci politických opatření odnárodňovány?
Řešení těchto otázek závisí přirozeně na Evropanech – a já jsem Američan. Přese všechno je ale Amerika svým původem evropskou zemí a stále je v mnoha ohledech na Evropě závislá. Devastace evropské kultury, jež se zdá být nevyhnutelným důsledkem úspěchu projektu EU, by byla pro Ameriku katastrofou. Kromě toho, odstup poskytuje širší rozhled. Tom Paine, Angličan, přesvědčil Američany o tom, že potřebují nezávislost, a Tocqueville, francouzský šlechtic, sepsal dílo, které je až dosud stále nejlepší analýzou americké demokracie. Může být, že úvahy o procesu směřujícím k evropské jednotě, přicházející zpoza hranic, mohou být pro diskusi užitečné. A s touto nadějí také své poznámky předkládám.