Ve dnech 24-26.4 hostil vídeňský zámek Neuwaldegg konferenci Občanského institutu „Budoucnost svobody v Evropě“ pro skoro šedesát mladých lidí ve věku do 21 let.

Pracovníci Občanského institutu, Konzervatívného inštitútu M.R.Štefánika, Centra pro ekonomiku a politiku, stejně jako profesoři a asistenti Vídeňské a Heidelberské univerzity a bankéři přednášeli o klíčových problémech, kterým čelí současná Evropa. Témata se rozbíhala od euroatlantických vztahů, evropské integrace či současné finanční krize, až po výhody a nevýhody přijetí eura a otázku genderové ideologie a hrozby radikálního islámu.

Ředitel OI Roman Joch v úvodní přednášce na téma “Ideologie – můžou nás vůbec  ještě něčím překvapit?” konstatoval, že po otřesné zkušenosti s  totalitními ideologiemi 20. století – nacismem a komunismem – bychom  jako západní evropská společnost měli být vůči pokušení ideologiemi  imunní, ale nejspíš, bohužel, nebudeme. Ideologie jsou a zůstanou věčným  pokušením lidského rodu. Dvě jsou stálé a některé jsou obzvláště nové.  Těmi konstantními jsou etatismus (představa, že stát nás spasí) a  relativismus (představa, že objektivní normy dobra a zla neexistují).  Novými jsou radikální feminismus, multikulturalistická nenávist vůči Západu, a odpor vůči dětem – od představ o údajném přelidnění planety až  ke společenskému étosu, jenž vede lidi k neochotě mít potomky.

Ve své další přednášce na téma “Strategie Obamovy administrativy ve válce  proti terorismu” Roman Joch rekapituloval strategii vlády George W.  Bushe, její selhání i úspěchy. Pojednal o “obamamánii” v Evropě, pro kterou však nebyl objektivní důvod a která je nejspíš u konce. Pokud jde  o Irák, Afganistan a Pakistan, strategie Obamovy vlády se příliš lišit  od strategie Bushova druhého funkčního období nebude. Pokud jde o  Guantanamo, Obamova vláda je v pasti – ony zajatce není kam dát, aby buď  sami nepáchali škody, anebo aby nebyli v zemích svého původu popraveni.  Oslabení amerických vyšetřovacích metod vůči zajatým teroristům, kdyby  vedlo k novému teroristickému útoku na americké půdě, by mělo devastující účinky na popularitu i šance na znovuzvolení prezidenta Obamy.

Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku  analyzoval současnou hospodářskou krizi a východiska z ní. Srovnání s Velkou depresí jsou podle něj spíše nepřesná. Nezaměstnanost v USA je na 8 %, zatímco v roce 1933 to bylo 25 %. Reálný HDP se snížil o třetinu, investice na desetinu a akciový index na šestinu hodnot z roku 1929. Za velké krize zkrachovalo 11 000 z 25 000 bank. Takovým číslům se ani náhodou neblížíme. Je na místě vlít do žil optimismus a naději. Na tu současnou budeme jednou vzpomínat jako na epizodu, která byla sice nepříjemná, ale dala se přežít. Hospodářské cykly jsou přirozenou součástí tržní ekonomiky. Snažit se je vyhlazovat státními zásahy nedělá dobrotu, protože cykly se ještě více rozkolísají, místo aby se stabilizovaly. K rozvoji špatných úvěrů přispěl stát svým ochranářstvím.

Politolog Maciej Ruczaj v příspěvku „Polsko – exot nebo strážce evropských hodnot?“ upozornil, že obě představy o Polsku mají dlouhou tradici: Polsko je už od dob federalizované šlechtické republiky, obklopené centralizovanými absolutistickými monarchiemi, vnímáno evropskými elitami jako útvar „exotický“ a „archaický“, jehož příslušnost k „modernitě“ je značně pochybná. Představa Polska jako strážce křesťansko Evropy má opět dlouhou historii, počínaje vizi „hradeb křesťanství“ proti Turkům a první linií odporu vůči komunismu konče. Dnes je potenciál Polska jako „strážce“ – a zároveň jeho „exotický“ charakter v očích zbytku Evropy – dán vlivem katolicismu na společenský a intelektuální život v zemi. Díky oslabení sekularizačního trendu je Polsko zřejmě posledním místem v Evropě, kde konservativní politika ještě není v naprosté defenzívě. Paradox celé situace spočívá v tom, že Polsko je doopravdy evropským „exotem“  právě PROTO, ŽE má potenciál být strážcem evropských hodnot. Jde o to, že se pojetí „evropských hodnot“, které je obsaženo v polském národním ethosu a pojetí platné v rámci současné EU diametrálně liší. Dalo by se říci, že byla Evropa opět unesena, tentokrát nikoliv bohem Diem, ale příznivci krajně levicových ideologií, kteří základem nového hodnotového řádu učinili svůj projekt radikální změny společnosti a člověka.

Analytik OI Matyáš Zrno ve svém příspěvku o agendě genderové rovnosti zpochybnil samotnou existenci tzv.genderu, tedy sociální konstruktu, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou takřka nebo zcela formovány kulturou a společností. Začal ideovými kořeny teorie genderu, především Foucaltovou teorii moci, z nichž vychází současná feministická teorie (byť před veřejností je to obvykle zakrýváno) o jakémsi věčném zápasu mužů a žen ve společnosti. Vysvětlil rozdíl současného feminismu oproti původnímu hnutí za zrovnoprávnění žen, které bojovalo za zrovnoprávnění žen ve společenské sféře (právo volit, studovat, nakládat se svým majetkem atd). Současný feminismus se naopak zaměřuje na oblast rodiny, školství a soukromé sféry, kde se podle něj uchovávají zažité stereotypy o přirozených mužských a ženských rolích, které prý nejdou ani trochu způsobeny odlišnými biologickými a psychologickými předpoklady, ale jsou  pouze a jedině důsledkem tisícileté mužské dominance. Matyáš Zrno upozornil na absurdní fakt, že gender, který není vědou, ale ideologií, má své vlastní katedry na vysokých školách, což se naposledy dělo v případě marxismu-leninismu. Tyto katedry vychovávají další a další generace studentů, kterým je teorie genderu předkládána jako fakt, který nemusí procházet otevřeným a kritickým zkoumáním. Díky zakotvení agendy genderové rovnosti v dokumentech EU je nyní teorie genderu nezpochybnitelnou součástí  celospolečenského diskurzu. Tento diskurz je zcela ovládán malými skupinami aktivistek, které se díky rozsáhlé finanční podpoře ze strany státu a EU dokázaly vyprofilovat jako mluvčí celé ženské části populace, přičemž  výhrady k teorii genderu jsou zuřivě napadány jako omezený patriarchální machismus.

Ve své druhé přednášce o radikálním islámu a reakci Západu začal smutným faktem, že otevřená diskuse na toto téma je často omezována diktátem politické korektnosti, což v konečném důsledku nejvíce škodí právě většině umírněných muslimů, kteří jsou nejčastějším terčem radikálů. Nemožnost pojmenovat i takové základní věci jako je „islámský terorismus“ obecně vede ke značným obtížím. Islámská společnost nechápe naši snahu neurazit jako výraz tolerance, ale jako výraz slabosti. Jako základní problémy ve vztahu k radikálnímu islámu pojmenoval strategický rozpor, kdy na jedné straně Západ bojuje s terorem, na druhé straně je spojencem Saudské Arábie, která je hlavním sponzorem vahábistického islámu, který je podhoubím terorismu. Dalším problémem jsou imigrantské menšiny v západní Evropě, kde u druhé a třetí generace dochází k reislamizaci a radikalizaci původně víceméně bezproblémových přistěhovalců. Oficiální multikulturní ideologie a politická korektnost spolu se slabostí státu a přebujelým sociálním systémem pak znemožňuje věci jasně pojmenovat a vede k vzniku tzv. „no-go“ zón ve Francii a dalších západoevropských státech. Tyto no-go zóny jsou nyní spíše problémem sociálním a kriminálním, dezorientováné, sociálně deprivované imigrantské mládeži ale mohou  jednoduchá islamistická hesla poskytnout potřebný ideový náboj pro jejich zatím nevyhraněnému odporu vůči státu a společnosti. Matyáš Zrno na rozdíl od řady diskutujících neoznačil jako hlavní problém islám.  Nepopřel zásadní rozdíly islámu vůči křesťanství (Mohamed jako válečník a tvůrce impéria je zásadně odlišný od Ježíše Krista s jeho „dávejte Bohu co je boží a císaři, co je císařovo“), upozornil ale, že přesto  většina muslimů chce – stejně jako kdokoliv jiný – žít normální život.

Prof. Lothar Höbelt z vídeňské univerzity ve svém příspěvku pojednal o euro-amerických vztazích v době prezidenta Obamy. Zdůraznil, že Evropa vítala nástup Obamy jako radikálně nový začátek v evropsko-amerických vztazích, a to příznivý pro Evropu. Nejspíš však nastane desiluse, jejíž počátky můžeme vidět již nyní: Obama chce, aby se Evropané finančně a vojensky více angažovali v Afganistanu, což však není v evropském zájmu. Bezpečnostní problém Evropy podle Höbelta neleží ve střední Asii, nýbrž na východním okraji Evropy a uvnitř Evropy: představují jej Rusko na východě a islámská imigrace uvnitř.

Peter Gonda z Konzervatívného inštitútu M. R. Štefánika v Bratislavě ve svém příspěvku „Euro: nástroj nebo brzda prosperity a svobody v Evrópě?“ začal kritikou „euroiluze“, že současná evropská měnová integrace je nevyhnutelná pro společný trh a prospěšná pro občany, přičemž euro se deklaruje jako nástroj, který občanům zajistí větší prosperitu. Tyto  iluze ale protiřečí principům ekonomie: podstatě trhu, konkurenci, penězům  a zdrojům bohatství. Pohled optikou ekonomie a svobody odhaluje opak: členství v eurozóně je – a bude stále více – pro jeho členy rizikové, nákladné a bude omezovat jejich prosperitu a svobodu. To vyplývá především z ze způsobu zavádění eura a z neexistence podmínek pro  fungování měnové unie v Evropě bez výrazných dodatečných nákladů. Způsob zavádění eura potvrzuje, že euro je nástrojem politické centralizace a experiment, kterým se nejdřív vytváří měnová unie různých států s jednou měnou a centrální bankou vydávající nekryté symbolické peníze. Členství v eurozóně znamená vyšší náklady na udržování měnové unie s finančními pnutími a/nebo centrální sjednocování ostatních podmínek a evropský sociální stát. Alternativou, která by byla více v souladu se svobodou a prosperitou občanů, je měnová konkurence, měnová svoboda a svobodný trh peněz.

Vojtěch Belling z University v Heidelbergu se ve svém příspěvku o legitimitě Evropské unie zaměřil nejprve na obecné problémy legitimizace moci v nadnárodních politických systémech. Došel k závěru, že pojem legitimity je v moderním politickém i právním myšlení esenciálně spojen s pojmem suverenity a pojmem státu. Snaha obdařit nadnárodní politické systémy vlastním legitimačním základem proto nemůže být úspěšná, pokud současně nemá být rezignováno na státnost jednotlivých členských jednotek. Jinak může být nadnárodní systém legitimizován pouze v závislosti na legitimitě členských států a jejich demokratických mechanismů. Problémem Evropské unie je nejednoznačnost ústředního legitimačního konceptu. Na jedné straně členské státy a jejich ústavní soudy většinou vycházejí z konceptu přenesené legitimity závisející na státech, na druhé straně institucionální systém EU odráží snahu o samostatné ospravedlnění Unie: to se projevuje většinovým rozhodováním v Radě (kdy vůle jednoho státu může být negována, a to ve jménu společného “obecného zájmu” Evropské unie jakožto vlastního legitimačního jádra), ale i existencí Evropského parlamentu reprezentujícího “občany EU”. Pokud by se ovšem Evropská unie měla opírat o vlastní legitimační zdroj, musel by existovat i evropský politický národ jako jednotka, jež je demokratickým způsobem “reprezentována”. Pojem reprezentace nelze totiž oddělit od pojmu homogenního politického národa, k jehož reprezentaci jsou politické elity povolány. Jedině v tomto rámci má i volný mandát reprezentantů svůj smysl. Zjevnou nepřítomnost evropského politického národa nelze obejít vírou v jeho “budoucí” vznik, ale ani teoretickými konstrukty “postdemokracie” nebo “nereprezentativní demokracie”. Demokracie nemůže ani v éře postmoderní fungovat mimo hranice klasického suverénního státu. Rozvolnění těchto hranic s sebou nese i rozvolnění demokratického principu jako takového.