Bruno Bandulet žije v Bad Kissingen v Německu. Je vydavatelem informačního bulletinu “Gold & Money Intelligence” a časopisu “Deutschlandbrief” (s informacemi z politického zákulisí). Studoval historii, politické vědy a hispanistiku, svou disertační práci věnoval Adenauerově zahraniční politice. Byl poradcem pro vnitřní a východní politiku v zemském vedení CSU, odpovědným redaktorem deníku “Die Welt”, politickým šéfredaktorem časopisu “Quick” a spolupracovníkem legendárního kulturního časopisu “Transatlantik”. Později pracoval jako nezávislý mezinárodní korespondent. Bandulet byl zakládajícím členem Svazu svobodných občanů (Bund freier Bürger), přednesl mnoho přednášek v Evropě a v Severní Americe a pořádá pravidelné finanční semináře v Německu a Švýcarsku. Je mj. autorem knih “Was wird aus unserem Geld?” (Mnichov 1997) a “Tatort Brüssel. Das Geld, die Macht, die Bürokraten” (Mnichov 1999).
Publikovaný text byl autorem přednesen v Curychu v rámci setkání zorganizovaného společností “Mut zur Ethik”.
Z anglického originálu How the European Union Is Governed publikovaného v časopisu Current Concerns (anglická výběrová mutace švýcarského týdeníku Zeit-Fragen), No. 9/10, September/October 2001, s. 6-9,

přeložil Eduard Geissler.

Žádný člověk není dostatečně dobrý, aby mohl jinému člověku vládnout bez jeho výslovného souhlasu.

[Abraham Lincoln]

Vždy jsem byl přesvědčeným Evropanem a jsem jím i dnes; stavím se však důrazně proti tomu, aby mezi Evropu a Evropskou unii bylo kladeno rovnítko. Když jsme v padesátých a šedesátých letech chodili do školy, byli jsme celým srdcem pro Evropu, protože idea evropanství pro nás byla zárukou, že se na našem kontinentu nebudou opakovat strašné občanské války. A Evropu jsme viděli také jako záštitu svobody proti komunismu. Je skutečností, že Evropané mají společných asi 80% hodnotových představ, pouze 20% tvoří národní zvláštnosti. Dnes si však musím klást otázku, zda Evropská unie, tak jak se vyvinula, nepředstavuje ohrožení svobody. Došlo k metamorfóze. Spíše však k metamorfóze zpětné, a sice od motýla k housence. Ale proč k tomu došlo? Proč se vydala Evropa a celý vývoj Evropské unie tímto směrem?
V padesátých a šedesátých letech, vlastně až do let osmdesátých, bylo EHS (Evropské hospodářské společenství), jak se tenkrát jmenovalo, a potom ES (Evropské společenství) společenstvím hospodářským, které dosáhlo pozoruhodných úspěchů. Nejprve vznikla zóna volného obchodu, padly celní bariéry, později byl zaveden volný pohyb kapitálu a realizován jednotný vnitřní trh. Tato opatření v podstatě nastolila situaci, jaká v západní Evropě existovala již v 19. století; často totiž zapomínáme, že v Evropě se volně obchodovalo a existoval volný pohyb kapitálu už koncem 19. století.
Byrokracie v Bruselu se však začala pozvolna rozrůstat, rozpočet se neustále zvyšoval. V roce 1970 činil rozpočet ES ještě pouhých 9,5 miliardy marek, dnes je to už 200 miliard marek. Vše se stále více a více byrokratizovalo, a s byrokracií a subvencemi rostla přirozeně i korupce. V podstatě lze říci, že Evropské společenství se vydalo přesně tou cestou, kterou mu předpověděl Ludwig Erhard ve své klasické práci Wohlstand für alle (Blahobyt pro všechny). Erhard nedůvěřoval bruselské byrokracii už v samých začátcích a varoval před touto cestou vedoucí až ke společné měně. Ačkoli byl skutečně pravým Evropanem, dnes by byl samozřejmě považován za anti-Evropana.
Snažím se poukázat na to, že Evropské společenství se stává organismem, který má sklon ohrožovat svobodu. Vývoj tímto směrem začal být zřetelný po skončení studené války. Je to téměř paradox, neboť konec studené války představoval krach socialismu, zřejmý všem. Je dosti zvláštní, že poté, co socialismus prohrál, nepodařilo se ho pohřbít – později se k tomu vrátím podrobněji. Vpuštěn tak říkajíc zadními vrátky, stal se opět společensky přijatelným. Vtipálci říkají, že se politbyro prostě přestěhovalo z Moskvy do Bruselu.
Měl jsem nedávno to potěšení přečíst si zcela běžný denní program moskevského politbyra a získat představu, čím se ti lidé vlastně zabývali. Sovětský svaz byl centralizovaným státem obrovských rozměrů. Musím bohužel říci, že denní program politbyra se příliš nelišil od denního programu Evropské komise v Bruselu.
To, že Evropská unie v devadesátých letech změnila svou tvář, přirozeně v mnohém souvisí s jejím politickým osazenstvem, neboť politická realita závisí na lidech, kteří za ní stojí. Nelze kupříkladu zavést tržní hospodářství bez ekonomů svobodného podnikání a podnikatelů. V případě Ruska to v počátečním stadiu všichni zcela přehlédli. Paradoxem je, že v mnoha zemích západní Evropy se po krachu komunismu dostali k moci bývalí komunisté. To je úžasné. Dodnes jsou komunisté ve vládě v Paříži, donedávna byli komunisté ve vládě v Římě a bývalí komunisté nebo alespoň jejich souputníci jsou také v berlínské vládě.

Proč je to tak důležité?

Neupírám nikomu právo na změnu smýšlení; každého šlechtí, když zmoudří a zreviduje své smýšlení. Problémem však je, že u řady lidí, o kterých je řeč, nelze hovořit o tom, že by se rozžehnali se svou minulostí. Když někdo změní své přesvědčení – jako například William Schlamm, který se z komunisty stal antikomunistou – pak v jeho životopisu musí existovat zlom, musí být zřejmý okamžik, kdy se se svou minulostí rozešel. Pokud tomu tak není, může to znamenat, že dotyčný člověk přestal být komunistou pouze z oportunistických důvodů.

Případ Jospin

Podívejme se do Paříže na případ Jospin. Jospin působil dojmem obyčejného Jakobína – tedy egalitářského politika v tradicích Francouzské revoluce – až do chvíle, kdy vyšlo najevo, že je už přes dvacet let trockistou. Obzvláště zajímavé je, že trockistou byl již při svém vstupu do socialistické strany. Dalo by se říci, že v socialistické straně působil jako trockistický špicl.
Trocký byl muž, jehož v Mexiku zavraždil jeden ze Stalinových agentů. Co je jádrem trockismu? Trockismus je komunismus v pravém smyslu slova, na první místo však staví permanentní revoluci. Když o tom důkladně popřemýšlíte, dojdete k závěru, že na tomto principu permanentní revoluce staví také Evropská unie. Evropská unie kupříkladu nemá, na rozdíl od NATO, žádnou trvale platnou smlouvu. Smlouvy Evropské unie se mění ve stále rychlejším sledu. Přečtěte si Amsterodamskou smlouvu, Maastrichtskou smlouvu, Smlouvu z Nice, a zjistíte, že jen pozměňují smlouvy předchozí; nikdy nevíte, co právě teď platí. Nikdo se v tom už nevyzná, ani politici v Berlíně. Nikdo už tyto smlouvy pořádně nezná. Ale Evropská unie chápe sama sebe jako proces, jako permanentní revoluci. To je velmi důležité, je nutné mít to neustále na zřeteli.
Jak už jsem řekl, teprve až v devadesátých letech začala střídat jedna konference a jedna smlouva druhou. Každá smlouva platí jen pár let – ta příští má být hotova v roce 2004. Už toto je z hlediska mezinárodního práva velmi podivný jev.
Stejně zvláštní je, že tyto smlouvy jsou uzavírány jakoby na věčnost. Běžný postup u mezinárodních smluv je takový, že se uzavírají na dobu dejme tomu dvaceti let s možností dalšího prodloužení. Proč se u smluv EU předpokládá, že budou platit navždy? Proč není možné, aby nějaký stát od smlouvy odstoupil? Skutečnost je taková, že smlouvy odstoupení neumožňují. K tomuto velmi důležitému bodu se ještě vrátím.

Evropská unie: monstrum

Nejprve vám povím, jak se v Evropské unii vládne – i když hrozí nebezpečí, že většinu z toho již znáte. Ale několik drobností si možná neuvědomujete. Pak bych se chtěl blíže podívat na ideologii, z níž EU vychází a o kterou se pokouší opřít svoji legalitu a legitimitu. Za třetí bych se rád krátce zmínil o budoucnosti – jak dlouho to všechno potrvá a co je možné proti tomu dělat.
Nejprve tedy: jak se vládne v Evropské unii? Zde je velmi důležitý jeden postřeh. Evropská unie je z právního hlediska hermafrodit, dokonce jakési těžko uchopitelné právní monstrum. EU totiž není ani konfederací, ani federací. A v dohledné době také ani jednou z nich nebude. Tady problém začíná. Mám však podezření, že jde o záměr.
Pokud bych to měl formulovat přesně, řekl bych, že jde o diktaturu sovětů bez demokratické legitimity. V Evropské unii totiž rozhodnutí činí Výbory, Rady a Komise. Je poněkud trapné, že názvy vyvolávají vzpomínky na už neexistující systém.
Proč není EU federací? Pokud by Evropa byla federací, musela by mít lidem vybraný zákonodárný sbor, ústavu a volenou evropskou vládu. Tím by vznikla nová svrchovaná moc, pak bychom měli Evropskou federaci. Ale v tom případě by přestala existovat jaderná moc Francie a Anglie – musela by náležet celé federaci, evropské vládě, která by za ni byla odpovědná. Je velmi nepravděpodobné, že by si Francie udržela své stálé křeslo v Radě bezpečnosti a své výsady vítězné mocnosti. To vše by se rozpustilo v celé Evropě.
Němci stojí na straně federace. Zda je to dobře nebo špatně, zda by federace byla praktická či nikoli, je zcela jiná otázka. Osobně nevěřím, že je to celé proveditelné, neboť federace, tedy suverénní stát, by kromě jiného vyžadoval voliče schopné vzájemné komunikace prostřednictvím společného jazyka. Smutnou skutečností je, že dnes se v Německu učí francouzsky mnohem méně žáků než v roce 1963, kdy byla uzavřena smlouva mezi Německem a Francií. Federace nikdy nevznikne.
Alternativou by byla konfederace, s níž počítal de Gaulle a také Adenauer. V konfederaci by se však celá Evropská komise v Bruselu i celý byrokratický aparát s více než 20 000 zaměstnanců staly zbytečností. Totéž platí pro obrovský rozpočet a celou společnou agrární politiku. Z hlediska mezinárodního práva by konfederace byla naprosto čisté řešení. Jednotlivým státům by zůstala suverenita; navzájem by spolupracovaly tak úzce, jak jen by to bylo možné, ale jako suverénní státy.
Místo tohoto nebo podobného řešení však bylo zvoleno to, čemu já říkám právní monstrum. A tak jsme se dnes ocitli v situaci, kdy Evropa není demokratická a vládnou jí výbory, rady a komise.

Rozdíl mezi Evropským společenstvím a Evropskou unií

Jaký je rozdíl mezi Evropským společenstvím a Evropskou unií? Před několika lety přestal tisk náhle psát o Evropském společenství a unisono začal hovořit jen o Evropské unii. Na základě svých styků s některými redakcemi vím, že pokyn k této změně přišel shora. Mám pro tento krok jediné vysvětlení: že totiž název “Evropské společenství” ztratil lesk v souvislosti s takovými negativními jevy, jako jsou moře mléka, transporty zvířat vyvolávající jejich stres, subvence a podobné věci.
Název “Evropské společenství” byl tedy poznamenán. “Evropská unie” zní lépe, vznešeněji. Jako ozvěna USA. Ve skutečnosti však Evropské společenství stále existuje; nikdy nebylo zrušeno. Máme jak ES, tak EU. Dříve se ES nazývalo Evropské hospodářské společenství, a kdysi, ještě předtím, Evropská společenství, která byla tři: Evropské hospodářské společenství, Euratom neboli Evropské společenství pro atomovou energii, a Montánní unie neboli Evropské společenství uhlí a oceli. Posledně jmenované bylo vůbec prvním evropským sdružením. Bylo založeno v padesátých letech se záměrem, o němž nelze ani v nejmenším pochybovat: Francie měla kontrolovat Německo. Tehdy vládlo přesvědčení, že cesta k ovládání nějakého státu nevede přes počítače a podobná zařízení, ale přes uhlí a ocel. Smutnou pravdou tedy je, že jádrem prvního kroku k evropské integraci byl záměr negativní: jeden stát chtěl ovládat druhý. A také dnes nalézáme mnoho negativních představ, i když zájmy, kterým mají sloužit, jsou poněkud jiné. A tato tři evropská společenství (dosud v množném čísle) byla přejmenována na Evropské společenství.
V čem spočívá rozdíl? ES, to jsou právní normy, byrokracie, ty dva miliony listů papíru, které každý rok vyprodukuje Evropská komise. Jen právní normy, které nyní budou muset do písmene převzít východní Evropané, zaplňují 80 000 stran.
Zde spočívá velký problém této Evropy. Zjistil jsem to, když Spolkový sněm hlasoval o Maastrichtské smlouvě nebo o Smlouvě z Nice. Poslanci dokumenty předem nečetli; nevěděli, co v nich přesně stojí – a je to pochopitelné, protože na to nikdo nemá čas. Zůstává jediná otázka: je tato naprostá nepřehlednost pouhá náhoda, anebo úmysl? Zmatek a vytváření chaosu jsou konec konců zavedené principy vojenské strategie.

Tři sloupy Evropské unie

Podle oficiálního výkladu stojí EU a ES na třech pilířích. Prvním pilířem je Evropské společenství se společným evropským právem, rozpočtem, všemi směrnicemi a předpisy, subvencemi atd. Druhým pilířem je připravovaná společná zahraniční a bezpečnostní politika. Ta nespadá pod Evropskou komisi, musí být vypracována vládami jednotlivých členských zemí. A třetím pilířem je chystaný společný soudní systém a imigrační politika, která bude hrát v několika příštích letech velmi důležitou roli. Také tento pilíř se týká spíše jednotlivých vlád než Evropské komise.
Kdyby si současná Evropská unie měla podat žádost, aby byla přijata za svého člena, nepochybně by byla odmítnuta. Proč? Protože do Evropské unie mohou být podle jejích vlastních kritérií přijaty pouze demokratické země. EU by přijata nebyla, neboť v jejím rámci je vše, co běžně považujeme za základy demokracie, postaveno na hlavu. A nejde jen o tradiční rozdělení moci mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní, které je v podstatě ignorováno. EU jde totiž na věc lépe: ti, kdo tvoří zákony, jsou zároveň členy exekutivy; a navíc, sama exekutiva, totiž Evropská komise, se skládá z lidí jmenovaných, nikoli volených.
Co se týče moci soudní, spočívá v rukou Evropského soudního dvora v Lucemburku. Ten neprovádí pouze výklad stávajících zákonů, ale průběžně vytváří zákony vlastní. Nejdůležitější a nejnebezpečnější zásada Evropské unie zní, že zákony EU jsou nadřazeny zákonům národním. Nic takového nebylo původně uvedeno v žádné smlouvě, objevilo se to až jako interpretace Evropského soudního dvora a teprve Amsterodamskou smlouvou byla tato zásada uzákoněna. Německý Spolkový ústavní soud v Karlsruhe tento princip již roku 1993 napadl a hrozil, že v případě konfliktu mezi oběma právními systémy dá přednost německému národnímu právu. Položíme-li si otázku, zda by se EU mohla někdy rozpadnout, je třeba připomenout si toto soudní rozhodnutí z Karlsruhe. Problém nadřazenosti zákonů je zlomovou linií, okolo níž by mohlo dojít k opravdu velkému konfliktu. Pokud by se ústavní soud – ať už v Německu nebo někde jinde – principiálně postavil proti Evropské unii, bylo by to skutečně trpké jablko sváru.

Ústředí: Evropská komise

Vraťme se však ke svéráznému “rozdělení moci” v Bruselu. V samém centru stojí, jak každý ví, dvacet komisařů. Jejich počet se má podle Smlouvy z Nice, která dosud nevstoupila v platnost, neboť ji Irsko odmítlo ratifikovat, zvýšit na dvacet sedm. Při sedmadvaceti členských státech EU by měla každá země v Evropské komisi jedno křeslo. Dnes je situace taková, že velké země mají dva komisaře, malé země jednoho. Pokud by do EU bylo v budoucnosti přijato více než 27 států, vznikne systém rotace, neboť bylo stanoveno, že komisařů nemá být více než dvacet sedm.
Tito komisaři mají nesmírnou moc, i když Evropská komise není v pravém smyslu slova vládou. Nemají armádu ani policii. Nemají také státní správu, pro kterou je zapotřebí státních úředníků. Rozesílají pouze směrnice vládám jednotlivých zemí a mohou udělovat vysoké pokuty, pokud směrnice nejsou realizovány. Oficiálně jsou komisaři “strážci smluv”. Kupříkladu v oblasti ekonomiky však mají obrovskou moc, vtělenou mimo jiné do zákonů o hospodářské soutěži. Je třeba si jasně uvědomit, že současný komisař pro obchodní soutěž je jedním z nejmocnějších mužů Evropy. Komisaři často vůbec nic nedělají, tudíž také dělají velmi málo chyb. Například za komisaře Bangemanna dělal veškerou práci šéf jeho kabinetu. Bangemann byl pověstný svými cestami do Gdaňska – za jachtařskými výlety. Mimochodem, na těchto cestách si dvakrát nechal ukrást svůj služební vůz.
Ale ani šéf kabinetu není člověkem, který musí alespoň občas udělat nějakou práci; komisařovy ústní instrukce totiž pouze předá generálnímu ředitelství, které rutinní práci vykoná. A generálních ředitelů je víc než komisařů. Když chce komisař vydat nové nařízení, řekne to šéfovi kabinetu, šéf kabinetu to předá generálnímu řediteli, jeho poskokové si sednou – a každý rok popíší dva miliony stránek papíru. Takhle to chodí.

Co Brusel produkuje

Co všechno z Bruselu přichází? Jsou to především Direktivy a Směrnice. Jsou velmi důležité, přirozeně také pro Švýcarsko, jelikož Direktiva je nejsilnější formou evropského zákonodárství. Direktiva, která přijde z Bruselu, musí být okamžitě uvedena do života v celé Evropské unii. Žádná diskuse neexistuje. V žádné zemi nemůže být Direktiva zrušena referendem. Ani Irsko dosud žádnou Direktivu nezrušilo. U Smlouvy z Nice to bylo něco jiného: tam šlo o mezinárodně platnou smlouvu.
Direktivy jsou vydávány bez obvyklých parlamentních procedur. A to proto – na to nezapomínejte – že Evropský parlament nemá právo zákonodárné iniciativy. Chybí mu tudíž základní předpoklad řádného parlamentu. V proceduře schvalování návrhů je vázán velmi složitým způsobem a její podrobný popis by byl velmi únavný. Nemůže však iniciovat legislativní proces, a co je ještě horší, Evropský parlament nemůže žádný zákon zrušit. Což by bylo mnohem prospěšnější než vydávání zákonů nových. Právě to je nejpozoruhodnější na nové vládě v Římě: v současné době pilně škrtá zákony a předpisy. Objevilo se tak něco zcela nového.
Po Direktivách přicházejí Směrnice, a to je něco trochu jiného. Když Brusel vydá Směrnici, národní parlamenty ji musí převést do tuzemského právního řádu. To znamená, že se musí sejít parlament, Směrnici prozkoumat a přetvořit ji v zákon. Je to pro něj závazné. Nevzpomínám si na žádnou Směrnici, s níž by se tak nestalo. Dochází nanejvýš ke zdržování a odkladům, brzy však přichází z Bruselu důtka: “Pohněte s tím!”
A pak jsou tu ještě Rozhodnutí, Doporučení a Stanoviska. Bývalý mocný předseda Evropské komise Jacques Delors jednou řekl, že kdybychom postupovali podle zásad demokracie, nikdy bychom se nedostali tak daleko, jako jsme dnes. Jednou také řekl, že z Bruselu pochází 50% všech zákonů v EU a 80% všech zákonů ekonomických. A ekonomické zákony nejsou v žádném případě ty nejméně důležité. Co to – přeloženo do srozumitelného jazyka – znamená? Znamená to, že padesát nebo osmdesát procent zákonů, schválených volenými zástupci v národních parlamentech, bylo prohlášeno za neplatné. Často si říkám, že možná všechno vidím příliš pesimisticky nebo dramaticky. Budu vám teď citovat jednoho zcela bezúhonného svědka, který by mohl být svědkem korunním.

Maastricht – zmocňovací zákon

Rolf Lamprecht pracoval třicet let jako korespondent časopisu Der Spiegel v Karlsruhe; nedělal nic jiného, než že sledoval jednání Spolkového ústavního soudu. Byl prvotřídním právníkem, neklonil se k žádné politické linii. Až v roce 1999 jasně a přesně vysvětlil, o co jde. Otevřeně a jasně prohlásil, že Maastrichtská smlouva je zmocňovací zákon.
Jen tak mimochodem, celá smlouva je postavena na domněnce, že obyčejní lidé jsou příliš hloupí na to, aby sami dokázali rozhodovat. Stejně jako v dnešním případě referenda v Irsku, kdy politici říkají: “Oni tomu nerozumějí” nebo “To se dostatečně neprodiskutovalo” nebo “Oni to nepochopili”. Je nám předkládán obraz Irů jako lidí na referendum příliš prostoduchých; musí se hlasovat ještě jednou. Čekám tedy, až stejný argument použije někdo v souvislosti s volbami do Spolkového sněmu, když nedopadnou podle očekávání. Stále to samé podezření, že národ je hloupější než politici. V této souvislosti upozorňuji pouze na toto: Hitlerova diktatura byla oficiálně ustavena zmocňovacím zákonem z března 1933. Teprve tehdy se stal Hitler diktátorem. Ale zmocňovací zákon schválili politici. To nebylo rozhodnutí lidu! Bylo to rozhodnutí 82% členů Říšského sněmu. Když mohli voliči v listopadu 1932 naposledy svobodně hlasovat, získala NSDAP jen 33,5% mandátů. Mimochodem, za veliké katastrofy, jimiž Evropa prošla v minulém století, jsou zodpovědní politici jistého ražení, nikoli národy.
Jak dalece je vlastně Evropská komise nezávislá? Oficiálně není vázána pokyny vlád členských zemí. Zcela jistě má výrazně francouzský charakter. Technika práce, procedurální jazyk, stavba administrativy – to vše nese ducha francouzského systému. Jde to tak daleko, že šéfové kabinetu nebo generální ředitelé – mimořádně důležití lidé – často zároveň předsedají některé francouzské vládní komisi v Paříži. To je samozřejmě velmi obdivuhodné proplétání francouzských zájmů a zájmů Evropské unie.

Moc velkého byznysu

Brusel není ovládán Německem; určitě ne v obchodní politice, která je pro Německo, s velkým náskokem největšího vývozce v Evropě, skutečně velmi důležitá. Němci se nechali odstrčit stranou i v oblasti obchodu. Ještě nebezpečnější je vliv velkých koncernů v Bruselu. V průběhu svého zkoumání jsem dospěl k několika velmi překvapivým zjištěním. Je třeba si uvědomit, že Evropská komise je pro velké obchodní společnosti, které působí na území celé Evropy, nesmírně důležitá. To nejdůležitější, totiž právní rámec obchodování, už nevzniká v hlavních městech jednotlivých zemí, ale právě v Bruselu.

Lobbisté – rytíři Kulatého stolu

Velké obchodní společnosti poskytují Evropské komisi zdarma praktikanty. V žádném případě není něčím neobvyklým, že na koncipování bruselských zákonů se podílejí právě koncerny, na které mají mít tyto zákony nějaký dopad. Zde dochází k velmi úzkému proplétání zájmů. Jeden z členů Evropské komise mi s mírnou nadsázkou řekl: “Společnosti si samy píší direktivy, které je pak postihují.”
V nedávné době jsem narazil na jednu velmi vlivnou organizaci, European Round Table of Industrialists (Kulatý stůl evropských průmyslníků). Je to naprosto neformální klub, sídlící v jedné nenápadné bruselské budově. Setkávají se tam špičkoví představitelé evropské ekonomiky, ne však jako zástupci svých firem, nýbrž jako jednotlivci. Najdete tu šéfy firem jako Nestlé, Unilever, Phillips, Royal Dutch atd. Scházejí se pravidelně a pokoušejí se vyvíjet tlak na formulování politiky Evropské komise. Vypadá to, že tento Kulatý stůl je nesmírně vlivný. Liberální anglický list The Guardian se jednou vyjádřil v tom smyslu, že Evropská komise se nachází “v železném sevření Kulatého stolu”. Tuto “paralelní vládu”, jak jí říkám, založil již roku 1983 šéf firmy Fiat Agnelli.
Pak existuje ještě jedno utajované uskupení, které se vyhýbá publicitě, jeho členy však známe: jde o tak zvaný COREPER (Comité des Représentants Permanents – Výbor stálých zástupců), složený ze stálých zástupců, tj. velvyslanců členských států v Bruselu. Je to také velmi mocná skupina.
Jak už bylo řečeno, máme v Bruselu jednak Evropskou komisi, jednak Radu Evropské unie. Tu tvoří ministři, vyslaní sem z hlavních měst členských zemí. Oni jsou skutečnými zákonodárci, Evropská komise pak cosi jako vláda.
Zkusme si představit průběh jednání Rady. Typické pondělí vypadá tak, že ministři ráno přiletí ze svých zemí do Bruselu – jeden zanedbal přípravu na jednání, druhý je nevyspalý, další má kocovinu… Nejsou vždy lační nebo dokonce schopní o něčem rozhodovat. A tak často jen podepíší to, co jim COREPER položil na stůl. COREPER se tak stává skrytým zákonodárcem Evropské unie.
Na pováženou je přetrvávající neexistence skutečného rozdělení moci. Když se sejde COREPER, často je nablízku někdo z Evropské komise. To je jen směšné předstírání demokratického rozdělení moci. Dokonce i člověk, který Evropskou unii považuje za báječnou věc, musí připustit, že toto vše má jen velmi málo společného s demokracií. Měli bychom si dopřát ten přepych a odmítnout, aby se nám vysmívali lidé, kteří žijí z našich peněz.
Co mě neustále velmi znepokojuje, jsou paralely se Sovětským svazem. Byl jsem opravdu překvapen, když jsem se doslechl o následující příhodě. V roce 1994 byl tehdejší předseda Evropské komise Delors v Moskvě na jednání s ruskou vládou. Rusové mu sdělili, že se rozhodli zrušit systém směnitelného rublu, zavedený pro obchodní účely v celém východním bloku. Poslouchejte pozorně, co na to Delors odpověděl. Vykřikl: “Jak jste mohli zrušit něco, co nás inspirovalo k zavedení eura? Naše euro je evropskou kopií toho, co jste měli v RVHP.” Není to zajímavé?
Zpět k otázce, jak se vládne v Evropské unii. Uvedl jsem už řadu čísel. Pro samotnou Evropskou komisi pracuje okolo 21 000 lidí, pro celé ES a EU asi 30 000 úředníků. Parlament EU sídlí na třech různých místech. Zvláštní. Pokud je mi známo, je to první parlament v Evropě, který nemůže sám rozhodnout o tom, kde bude zasedat. Zasedání se konají v Bruselu a ve Štrasburku. Každé sídlo stálo mnoho miliard a svou roli tu sehrála také korupce, těžká korupce. A v Lucemburku sídlí administrativa – to je dalších 3 500 lidí. O Evropském parlamentu jsem dosud mluvil málo. Bylo by to v podstatě samostatné téma. Zjistil jsem například, že člen Evropského parlamentu má stejný finanční obrat jako středně velký podnik. Každý poslanec dostává jen na úhradu výdajů, tedy bez diet, 450 000 německých marek. To je velmi lukrativní. Jak to asi bude vypadat, až do EU vstoupí středoevropské země? Když se komisařem EU stane kupříkladu politik z Estonska, bude vydělávat padesátkrát více než ve své vlasti. Je to jakási forma podplácení, stejně jako obrovské subvence, které EU rozdává. I ve srovnání s tím, co by dostal v Německu, má úředník v Bruselu dvojnásobný plat. Je to nástroj k zabezpečení moci. Nejjednodušším způsobem, jak získat a udržet si moc, je – koupit si ji.

Ideologie Evropské unie

Nyní se však musíme vypořádat s poněkud závažnější záležitostí, a sice s otázkou, o jakou ideologii se EU opírá. Člověk totiž cítí potřebu morálně ospravedlňovat vše, co dělá; a to i v případě, že je to něco nesprávného. Tak se rodí ideologie. Člověk chce mít na své straně nejen moc, ale také morálku. A tak se Evropská unie v devadesátých letech vyšňořila novou ideologií. Její obrysy jsou dnes již zcela zřetelné a já bych o ní rád řekl pár slov. Jsem přesvědčen, že právě tato ideologie je tím, čím je Evropská unie tak nebezpečná.
Poprvé vystoupila tato ideologie z přítmí v souvislosti se sankcemi proti Rakousku. Zopakujme si, k čemu došlo. Z právního hlediska nebyly tyto sankce proti Rakousku sankcemi Evropské unie; byly to sankce bilaterální, uvalené čtrnácti nebo patnácti zeměmi Evropské unie. Až teprve později uzavřená Smlouva z Nice, kterou teď Irsko odmítá, obsahuje tzv. “Lex Austria” (nejde samozřejmě o oficiální název), tedy nový článek, který stanovuje postup při vyhlašování sankcí. Další dobrý důvod k naději, že smlouva ztroskotá.

Nový “Lex Austria”

I když Smlouva z Nice dosud nevstoupila v platnost, povězme si, o čem hovoří článek č. 7. Podle tohoto článku může být členský stát Evropské unie zbaven nejen hlasovacího práva, ale také některých dalších práv. Může se tak stát na základě kvalifikované většiny hlasů Rady EU. Pojem “kvalifikovaná většina” si žádá malé vysvětlení: Radu EU tvoří zástupci jednotlivých vlád, neplatí však, že by každá země měla jeden hlas; každá země má jiný počet hlasů, a to podle své velikosti. V současné době tvoří kvalifikovanou většinu asi 72% hlasů rozdělených mezi 15 zemí. Smlouva z Nice by potřebné procento zvýšila na zhruba 74%. Smlouva tedy nepřináší žádnou zásadní změnu většinového hlasování, pouze zostření podmínek. Stručně řečeno, většinou sedmdesáti dvou až sedmdesáti čtyř procent hlasů může Rada EU uvalit nebo zrušit sankce. Za zamyšlení stojí skutečnost, že postižený stát musí dál plnit své členské povinnosti. I nadále musí platit, musí se podrobovat předpisům. A co je podle mého názoru nejhorší: nemůže z EU vycouvat. Nemůže říci: “Dobrá! Tak tedy sbohem!”
K rozhodnutí z ledna 2000 uvalit sankce na Rakousko došlo na tajném jednání, které bylo překročením pravomocí; v evropských smlouvách neexistovalo žádné ustanovení, o které by se takové jednání mohlo opřít. Bylo v rozporu s mezinárodním právem, protože se jednalo o tak zvaný neregulérní prostředek. Nesmíme se bát to neustále opakovat. Tvrdím, že k návratu ke spořádaným poměrům ve světě – a je jedno, zda hovoříme o Balkáně nebo o kterémkoli jiném místě – může dojít jen tehdy, když každý bude dodržovat mezinárodní právo. Žádná jiná civilizovaná alternativa neexistuje.
V případě Rakouska bylo mezinárodní právo zcela jednoznačně porušeno. Další otázka zní, proč. K tomu přinesl velmi zajímavé vysvětlení frankfurtský sociolog profesor Hondrich. Podle jeho názoru by hlubší smysl sankcí proti Rakousku mohl spočívat jednak v touze nalézt evropskou identitu, jednak v tom, že společnost, která se nachází v krizi, potřebuje obětního beránka. Pojem “obětní beránek” samozřejmě můžeme nahradit pojmem “nepřítel” a pravdou je, že tyto pojmy pomáhají budovat si svůj vlastní obraz, svou identitu. Tak také vznikla identita NATO: skrze nepřítele, jímž byl tehdy Sovětský svaz – nepřítele, kterého si však nikdo nemusel vymýšlet.

Návrat ke Stalinovi

Je zajímavé, že identita, kterou Evropské unie hledá, se už neopírá o tradiční evropské hodnoty jako za dob Adenauera, Erharda nebo de Gasperiho. Byla namíchána podivná směsice nových hodnot. Patří do ní antifašismus, ne však antitotalitarismus, který dával všem pocit jednoty ještě v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech. Antitotalitarismus – odmítání každého systém, který se staví proti svobodě – patříval k základnímu přesvědčení každého demokrata. Naopak antifašismus je, jak známo, duchovním dítětem Stalina a Kominterny z třicátých let. Na to nesmíme nikdy zapomenout! Měl být agitačním heslem, které bylo příležitostně používáno i proti SPD, Sociálně-demokratické straně Německa, proti tzv. sociálfašistům.
Antifašismus byl hojně používán v NDR. Její vyzkoušenou taktikou bylo obvinit protivníka a vyvolat dojem, že sympatizuje s Hitlerem. Tento antifašismus se nedistancuje ode všech forem diktatury, především ne od komunismu. A tímto směrem se vydala Evropská unie. To není nějaký výplod mé fantazie, pro to existují důkazy. Proč řekl v roce 1991 Mitterand Gorbačovovi, že Francie nikdy nepodnikne nic, co by napomohlo rozpadu Sovětského svazu? Proč tento zájem na přetrvání Sovětského svazu? Nebo proč se stále vyhrožuje každému, kdo chce provést referendum? Když se v Rakousku zvedla diskuse o uspořádání referenda, slyšelo výhrůžky. Česká vláda byla z Bruselu varována, aby nekonala referendum. A pak tu máme ohlasy na referendum v Irsku.
Člověk s normálním chápáním demokracie nemůže žádnému národu upírat právo hlasovat o svých vlastních záležitostech. Sám Stalin neúnavně opakoval: “My jsme ti praví demokraté, ostatní žádnými demokraty nejsou.” Tady se přibližujeme k jádru věci.
Jsem skutečně přesvědčen, že v nové ideologii Evropské unie existuje celá řada marxistických výpůjček. Tím ovšem netvrdím, že Evropská komise sestává ze samých marxistů. Tak tomu není. Ale mnoho výpůjček z marxismu tam je.

Výpůjčky od Marxe

Uvedu několik příkladů. Víme, že základními principy marxismu jsou materialismus a popření existence Boha. Materialismus tvrdí, že člověka i veškeré procesy řídí hmotná zainteresovanost. Ale takové je v podstatě i přesvědčení Evropské unie.
Evropská unie sama sebe vymezuje především ekonomickými zájmy. Podívejme se na její Chartu základních práv, která má být jakousi ústavou. Francie zabránila tomu, aby v ní byla jakákoli zmínka o Bohu. Není zde žádná zmínka o přirozeném právu. Celá charta je prostoupena duchem materialismu.
Dalším principem marxismu je historický determinismus (tj. popírání svobody lidské vůle – pozn. překl.). Podle této teorie kráčejí dějiny bez ohledu na naše konání předem danou cestou, která vede k vítězství socialismu a komunismu. A přesně takové obrazy neustále používá Evropská unie. Kupříkladu bývalý německý kancléř Kohl rád používal příměr o vlaku, který se právě rozjíždí. Je možné ještě naskočit – a kdo nenaskočí, má smůlu. Jenže není přesně řečeno, kam ten vlak vlastně jede.
O jedné věci se nikdy nesmí diskutovat: o tom, zda existují nějaké alternativy současné struktury Evropské unie. Alternativy samozřejmě existují – mnoho alternativ. A narazil jsem ještě na jednu věc, společnou marxismu a Evropské unii: je to teorie, že národní státy budou postupně zanikat. To je čirý marxismus. Přečtěte si Lenina. Nejnebezpečnější součástí marxismu je leninismus. Lenin je tím mužem, který vypracoval podrobný program. A Lenin vždy říkal, že Stát nakonec zmizí, a pochopitelně také Národy. Marxismus samozřejmě vždy popíral suverenitu národů. Přesně totéž dělá ideologie Evropské unie. Je mezi marxismem a ideologií EU nějaký rozdíl?

Evropa a Národ

Podle evropanské ideologie je idea národa od začátku až do konce podezřelá – národ se musí své suverenity vzdát. Propagandistické heslo, podporující tuto ideu, zní: Národy jsou příčinou válek. Bývalý kancléř Kohl se v jedné své řeči snažil učinit euro pro Němce stravitelnější argumentem, že bez eura by došlo k válce. Koho proti komu asi? Napadne Portugalsko Španělsko nebo Francie Anglii? Jak ví každý historik, 1. světová válka byla výsledkem tehdejšího imperialistického systému; ten však není identický se systémem národních států. Ale bez ohledu na minulost: kterýpak národ chce dnes přepadnout jiný národ? To heslo se prostě jen omílá stále dokola a lidé mu zčásti věří, protože byli a jsou neustále zastrašováni. Každý chce přirozeně mír; když lidem řeknete, že budou-li i nadále existovat národy, budou války, dostanou strach. Německo nikdy znovu nenapadne Francii, už proto, že německá armáda na to nemá; ale především proto, že si to nikdo nepřeje. Celá ta myšlenka je zcela absurdní.
Osobně nepokládám národ za něco posvátného nebo za jediný možný princip. Možná tu jednou Evropský stát budeme mít. Nicméně v současné době si to dovedu představit jen těžko. Jednou věcí jsem si však jist: v Evropě současné doby jsou národ a demokracie od sebe neoddělitelné. Připravíte-li národy o jejich moc, dostane na frak i demokracie. A skutečnost je taková, že v Evropě se demokracie objevila současně s národní ideou.
Dalším společným rysem marxismu a evropanské ideologie je antifašismus, o nějž až do samého konce opírala svou falešnou legitimitu NDR. Od tohoto antifašismu se pokoušejí odvodit legitimitu také evropanští ideologové. To byl také případ sankcí proti Rakousku.
A jako další příklad je tu paralela odvolávek na humanistické ideály. To je metoda nejdůmyslnější a zde také můžeme nalézt vysvětlení, proč se tolik západních intelektuálů nadchlo pro Stalina. Používá kupříkladu slovní obrat “společnost sdílených hodnot”. Odvolávky na humanistické (spíše by se mělo říci: pseudohumanistické) ideály se táhnou celým komunismem jako červená nit.

Charta základních práv

Velmi zajímavým čtením je nová Charta základních práv EU, která má být jakýmsi základem ústavy. V této Chartě nenajdete jediný výrok, který by hájil konzervativní hodnoty. Samozřejmě zde nenajdete zákaz či odsouzení umělých potratů nebo jiné “staromódní” věci. Zcela chybí jakákoli podpora rodiny a vlastenectví. Jádrem Charty je něco zcela jiného, a to článek o zákazu diskriminace. Jde o prastarý trik ze šedesátých let, o metodu kulturní revoluce, která sahá svými kořeny do dob Gramsciho. Gramsci je velmi důležitá postava, neboť uvažoval mnohem dále dopředu než Stalin. Proto také upadl v nemilost.
Již od šedesátých let patří do arsenálu kulturních revolucionářů odhalování skutečné nebo údajné diskriminace a boj proti ní; potíráním diskriminace chtějí změnit společnost. Proto můžeme jen v úžasu stát nad tím, že se to vše zcela otevřeně znovu objevuje v Chartě základních práv EU. A pro mne je to důkazem toho, kdo zde zapracoval. Jsou to naprosto titíž lidé, kteří své idoly dříve viděli v Maovi, Ho-či-minovi a jiných komunistických diktátorech. To je neuvěřitelné! Tito lidé se se vší pravděpodobností nikdy nerozloučili se svou minulostí.
Na seznamu je patnáct druhů diskriminace, které musí Evropská unie zakázat a proti nimž musí Rada učinit nějaká opatření. Velmi zajímavé jsou dvě formy diskriminace, s nimiž je třeba bojovat: ta, která stojí na prvním místě, a pak ta poslední. Na prvním místě seznamu je diskriminace na základě pohlaví, na posledním, patnáctém místě, je diskriminace na základě sexuální orientace. Zajímavé je to proto, že se jedná o dvě zcela odlišné záležitosti. Pohlaví je něco, s čím se člověk narodí. Ale sexuální orientace je do značné míry otázkou svobodné vůle. Nikde není specifikováno, která sexuální orientace je ještě povolena a která už ne. Jeden římský profesor práva o tom napsal a položil otázku, zda do první skupiny spadá také pedofilie a nesmí být tudíž diskriminována.
Úder je nasměrován proti rodině. Mnohé z toho, co dělá Evropská unie, je jen kopií toho, co dělají její členské země. Funguje to úžasně. Není to vždy Evropská unie nebo Evropská komise, odkud pocházejí tyto nápady. Jsou to také jednotlivé vlády, z nichž většina je členem Socialistické internacionály a které – o tom jsem přesvědčen – chtějí dotáhnout do konce kulturní revoluci, která začala v šedesátých letech.
Dělají to všichni velmi chytře, protože používají hlavně článek o diskriminaci a většina lidí neprohlédne, o co vlastně jde. Při povrchním pohledu řeknete, že přece nemůžete stát na straně diskriminace. Všichni jsme samozřejmě proti diskriminaci. Je však třeba pochopit, že tady jde o koncepci boje a v pozadí stojí myšlenka něco odstranit, zrušit. A zrušena má být svoboda slova. Až k tomu dojde, dostanete se velmi snadno do značných obtíží, když řeknete něco “nesprávného”. Příkladem může být jeden německý kněz, který veřejně kritizoval homosexualitu. Byl potom vláčen po soudech a musel strpět domovní prohlídku. Musíme se na celou věc dívat v těchto souvislostech.
Pak je v Chartě základních práv EU ještě další důležitý článek, a ten skutečně nahání strach. Článek 52 totiž říká, že základní práva (jako třeba svoboda slova) mohou být dočasně zrušena, pokud je to “nezbytné” a pokud je to v souladu se “záměry” EU. Profesor Schachtschneider prohlásil, že Charta EU nás vrací zpět do dob před osvícenstvím.

Shrnutí

Řekl jsem, že Evropská unie není federací ani konfederací, nýbrž stavbou nového druhu, jaká nemá v dějinách obdoby. Zvláště co se týče byrokracie bez jasného rozdělení moci a bez demokratické legitimity.
Pak jsem vyložil, jak se Evropská unie v devadesátých letech proměnila z ekonomického společenství, které realizovalo společný trh a z tohoto hlediska skutečně něčeho dosáhlo, v jakousi organizaci ideologickou, jak se Rakousko stalo první obětí této ideologie a kolik si toho EU vypůjčila z marxismu, dominantní ideologie 20. století, jež na celé toto století vrhla svůj stín.
Nakonec zůstává otázka stability EU. A zde si musíme uvědomit, že se EU nachází v krizi. Tuto krizi charakterizuje především dosud nevyřešený problém rozšiřování směrem na východ. Otázka jeho financování stále visí ve vzduchu a žádné řešení nebylo nalezeno ani v Nice. A charakteristický pro tuto krizi je také narůstající odpor lidí; příkladem z poslední doby může být Irsko, kde lidé v referendu odmítli Smlouvu z Nice. To znamená, že smlouva nemůže vstoupit v platnost. Vstoupí v platnost teprve tehdy, až ji ratifikuje všech patnáct zemí.

Co lze dělat

Co můžeme udělat? Je to jednoduché. Nenecháme se zastrašit a budeme hájit několik zásadních principů: demokracii, právo a svobodu. Pozice, které nikdo nehájí, jsou prostě ztraceny. Nesmíme zapomínat, že dějiny se odvíjejí na základě principu akce a reakce. V Maastrichtu, Amsterodamu a Nice byli těmi aktivními držitelé moci v EU. Pokoušeli se vytvořit novou Evropu. Zčásti se jim to podařilo – viz euro. Ale různé skupiny lidí na to začínají stále zřetelněji reagovat. Souhlas s Evropskou unií je v současné době tak slabý jako nikdy předtím. Také v Německu už klesl pod 50%. Euro je nepopulární jako nikdy dřív. Byli jsme svědky toho, co se stalo v Dánsku a Irsku, a to zřetelně ukazuje, že reakci zdola začíná být vidět.
Za potěšitelné považuji stále narůstající evropanské uvědomění – autentické evropanské uvědomění – mezi Evropany, kteří se bouří proti tomuto byrokratickému režimu. Pozoruji to, když hovořím s lidmi v Irsku, v Dánsku nebo v Anglii – kdekoli. Jsem plný naděje, že Evropská unie nakonec vyprovokuje to, co vůbec vyprovokovat nechtěla, totiž evropanské vědomí v tom pravém smyslu. To vzniká odporem proti takovémuto způsobu uplatňování moci.