Je to příběh neuvěřitelného politického vzestupu a stejně neuvěřitelného pádu. Na jeho konci záhřebský soud před týdnem odsoudil bývalého chorvatského premiéra Iva Sanadera v dalším případu korupce, které se dopustil, když stál v letech 2003 až 2009 v čele vlády. 

Ivo Sanader je člověk, který dokázal to, o co se nyní v případě ODS snaží profesor Fiala – dostat zpět k moci stranu, která byla po dlouhá léta dominantní politickou silou, ale spadla na pouhých deset procent hlasů. Sanaderovi (který je mimochodem také akademik, byť ne politolog, ale literární komparatista) se to podařilo a mezi léty 2003 a 2009 byl suverénním vládcem Chorvatska.

Býval mužem ostře nacionalistické rétoriky, ale nakonec to byl on, kdo pomohl dopadnout nacionalistickou ikonu – generála Anteho Gotovinu, hledaného mezinárodním tribunálem v Haagu. V 90. letech byl blízkým spolupracovníkem autoritativního prezidenta Tudjmana, ale pak dokázal očistit chorvatskou pravici od těch jeho pohrobků, kteří nepochopili, že ostré časy 90. let jsou pryč. Sanader z 90. let by jistě ani na sekundu nevěřil, že Sanader v roce 2007 bude vládnout v koalici se stranou srbské menšiny. Vykonal lví podíl práce na přístupu své země do EU, ale nakonec skončil, stejně jako Gotovina, coby skrývající se uprchlík, zatčený v Rakousku.

Teď byl už podruhé v Záhřebu odsouzen za korupci. Nejprve na deset a nyní na devět let. Vrátit má v přepočtu skoro 50 milionů korun. A spolu s ním byla odsouzena i jeho strana-Chorvatské demokratické společenství (HDZ), která Chorvatsko přivedla k nezávislosti a vládla mu 16 let. Musí zaplatit skoro čtyři miliony eur.

Rozsudek s pachutí

HDZ asi přesto přese všechno navíc pravděpodobně vyhraje příští volby. Ovšem ani ne tak svou vlastní zásluhou, jako spíše vinou katastrofálních výsledků levicové vlády, která zvyšuje daně, zakazuje domácí rybolov a zavádí registrační pokladny i na veřejných WC Rozsudek tak má trochu pachuť. Jednak je explicitně zaměřen proti jedné politické straně, jednak v Chorvatsku svého času kradl kdekdo, a to více než Sanader. Ostatně na depeších z americké ambasády, uniklých na WikiLeaks, mluví v roce 2009 nejvyšší státní zástupce Mladen Bajič o vyšetřování Sanadera, několika ministrů a „v podstatě všech velkých společností ve státním vlastnictví“.

Sanader měl ale tu smůl, že kradl i v době, kdy se to už nedalo omluvit nějakými vedlejšími patriotickými motivy jako u velkých rozkrádačů v 90. letech. A s jeho stoupající mocí klesala jeho opatrnost. Dělal to příliš okatě a kradl příliš mnoho. Ostatně procesů proti Sanaderovi se vede celkem šest. Sanader měl totiž dostat skoro 700 tisíc eur za zprostředkování půjčky od rakouské Hypo banky. Sanader měl získat 10 milionů eur za prodej chorvatského naftového gigantu INA maďarskému koncernu MOL. Sanader měl za dvojnásobnou cenu pro potřeby ministerstva pro místní rozvoj koupit budovu v centru Záhřebu. Sanader měl zajišťovat pro některé firmy nižší ceny elektřiny od dominantního výrobce Hrvatska elektoriprivreda (HEP – chorvatská varianta ČEZ). Sanader měl zařídit, že HEP firmám jeho oblíbenců výhodně půjčovala peníze.

Nenaplněná success story

Sanaderův životní příběh mohl být přitom ukázkovou „success story“. Jako jedno z pěti dětí silně věřící, chudé dělnické rodiny ze Splitu se vlastní pílí vypracoval ke studiu filozofie v Římě a následně literární komparatistiky a románských jazyků v Innsbrucku (přivydělával si výukou náboženství na rakouských základních školách). Před rokem 1990 se neangažoval ani v řadách komunistické strany, ani v řadách nacionalistické emigrace (v Rakousku přitom strávil s přestávkami 13 let). Po roce 1990 se přidal k Franju Tudjmanovi, který budoval v Chorvatsku autoritativní národní režim, ale sám Sanader zdaleka nepatřil k těm, kteří se při tom ušpinili nejvíc – ať už od krve, nebo od špinavých peněz. Když se potom po Tudjmanově smrti HDZ propadlo na desetiprocentní podporu, dokázal Sanader coby nový lídr strany do tří let vyhrát volby. Apak další v roce 2007. Eliminoval všechny ty pseudopatriotické násilníky, válečné zločince a kriminálníky, kteří si z HDZ v letech války a po ní udělali dojnou krávu.

Z HDZ vytvořil něco, co mohl pravicový volič v Chorvatsku volit, aniž by se mu přitom obracel žaludek. Významně zlepšil vztahy se srbskou menšinou (respektive s tím, co z ní po válce zbylo). Připravil Chorvatsko na cestu do EU, byť z toho už teď mnozí voliči HDZ – poněkud znepokojeni nevybíravým tlakem na přijetí pokrokových evropských norem v oblasti registrovaného partnerství a dalších citlivých témat – takovou radost nemají.

Trumf i hřebíček do rakve

A pak přišel šok – v létě 2009 Sanader najednou bez jasného důvodu rezignoval. Pravděpodobně už tehdy se rozjíždělo vyšetřování a asi zdaleka nejen vChorvatsku, nýbrž i v RakouskuaNěmecku, což k Sanaderově rezignaci přispělo zřejmě nejvíce. A tehdy udělal Sanader chybu. Mohlo by se říci, že se – spolus Milošem Zemanem – tragicky mýlil v politice při výběru svého nástupce. Stala se jím místopředsedkyně vlády Jadranka Kosorová, o které doufal, že bude poslušnou loutkou a po jeho rezignaci zastaví v tichosti vyšetřování. Nebyla a vyšetřování naopak nabralo takové otáčky, že expremiér raději zmizel v Rakousku, kde byl potupně zatčen 10. prosince 2010, když platil mýtné u jednoho tunelu nedaleko Salcburku. O půl roku později byl vydán do vlasti a v roce 2012 poprvé (zatím nepravomocně) odsouzen. Pocítil jako první zpřísněnou sazbu za korupční jednání, kterou na nátlak EU přijala ještě jeho vláda .Pokrok na poli přistoupení k EU se tak pro Sanadera ukázal být dvousečnou zbraní: trumfem v době jeho vlády a dalším hřebíčkem do jeho rakve při soudním procesu.

Jadranka Kosorová ovšem skončila podobně jako Petr Nečas. Její politika nulové tolerance ke korupci a organizovanému zločinu uvolnila ruce policii, což vedlo poprvé v dějinách nezávislého Chorvatska k zatčení celé řady podnikatelů (lépe řečeno kmotrů) a politiků. Většina z nich byla ovšem spojena s HDZ. To dokázala využít levicová opozice, která zvítězila ve volbách koncem roku 2011. Poté co byla poražena ve vnitrostranických volbách, vyloučilo nové vedení Jadranku Kosorovou ze strany. Stejně jako jejího předchůdce – Iva Sanadera.

Vyšlo v Lidových novinách 18.3.2014