S tím, jak umanutý Teherán buduje svůj jaderný potenciál a vyvíjí a rozmísťuje stále dokonalejší balistické rakety dlouhého doletu, začíná debata o případné úloze politiky odstrašení získávat jasnější obrysy. Jedna strana ujišťuje, že íránští vůdci jsou „racionální“, druhá se obává, že pokud jde o užití jaderných zbraní, racionální možná nebudou. Jejich pravidelné volání po zničení Izraele vyvolává z tohoto pohledu obzvláštní znepokojení.

Označit nějakou vládu za racionální znamená – jak v politických tak v akademických debatách na téma politiky odstrašení – prohlásit ji za „zastrašitelnou“. A je-li vláda považována za iracionální, jinými slovy se tím praví, že ji pravděpodobně zastrašit nelze. Položíme-li ovšem rovnítko mezi „racionální“ a „zastrašitelný“, je to možná pohodlná zkratka, ale příliš nám to nepomůže určit, zda íránské vedení (nebo kterýkoli jiný režim) lze skutečně zastrašit.

Obecně se soudívá, že Írán vybavený nukleárními zbraněmi nebude postupovat podle nejhoršího scénáře, protože íránští vůdci, byť excentričtí, nejsou sebevrazi. Jejich strach z následků jim zabrání nukleární zbraně použít nebo se pustit do vážných provokací, jež by vyvolaly západní odvetu.

Tento názor se většinou opírá o fakt, že i Stalin a Mao, považovaní za vysoce excentrické, se nakonec projevili jako racionální a zastrašitelní. Není důvod si myslet, že íránští vůdci jsou excentričtější, tvrdívá se. I jejich úsilí o vlastnění jaderných zbraní se vysvětluje jako racionální kalkulace: takové zbraně by dodaly Íránu jak prestiž, tak prostředky k odstrašení útoku Západu.

Důvěra v to, že íránští vůdci jsou racionální, neznamená ovšem automaticky tichý souhlas s íránským cílem získat jaderné zbraně. Podle těch, kdo zastávají tento názor, by však Spojené státy měly být opatrné a reakci na íránský jaderný program nepřehnat. Zvláště by se měly vyhnout použití vojenské síly. Je-li nukleárně vyzbrojený Írán zastrašitelný, proč riskovat důsledky použití síly – například Íránem sponzorované teroristické akce, raketové útoky na ozbrojené síly USA a jejich spojenců v regionu nebo ekonomický rozvrat na trhu s naftou?

Druhý názor zní, že íránští vůdci mají tak výstřední názory, že se fakticky mohou chovat zcela iracionálně. Pokud jim natolik chybí zdravý rozum, že se nebojí dalekosáhlé devastace a vlastního zničení, mohou se dopustit krajních provokací i tváří v tvář možné nukleární odplatě. Tento popis íránského rozhodování obvykle vede k závěru, že by Spojené státy měly být připraveny na velká rizika a v případě nezbytí na užití vojenské sílu, aby Íránu zabránily jaderné zbraně získat.

Typický předpoklad zní, že každý vůdce státu, který je natolik schopný, že je v pozici autority, musí být racionální, a že u racionálních vůdců lze předpokládat, že si pořádně spočítají cenu a důsledky případné jaderné války. Tento předpoklad vede k útěšnému závěru, že zastrašování vždycky funguje. Útěšné je to navíc i v tom, že USA nejsou pod velkým tlakem podniknout vojenskou akci, protože díky své převaze v nukleární i konvenční výzbroji mohou odstrašovat poměrně snadno. Během studené války se USA díky této logice rozhodly vzdát se značné části protiraketové obrany proti sovětské jaderné hrozbě. Proč se pouštět do obrany americké populace, když samotné odstrašení stačí?

Tento způsob myšlení, přežívající z časů studené války, lze nalézt v dnešních komentářích k Íránu a dalším zlotřilým státům: íránští vůdci jsou racionální, protože jinak by nemohli být schopni řídit stát, a tak budou zastrašitelní, i když získají jaderné zbraně.

Je pravda, že nelze předvídat, nakolik se nechají zastrašit, jsou-li iracionální natolik, že trpí poruchami vnímání a vykazují symptomy halucinací. Jsou-li íránští vůdci takto postiženi nebo jsou excentričtí natolik, že překračují hranice rozumu, pak by bylo od USA rozumné uplatnit hrozbu jak nukleárními, tak konvenčními kapacitami, a to tak účinně, jak jen možno, a připravit se na možnost, že selže. Na to by USA měly posílit své obranné kapacity a kapacity svých spojenců, zvláště kapacity proti hlavním íránským útočným zbraním – raketám. Tyto kroky bude patrně těžké prosazovat v kontextu úsporných amerických obranných rozpočtů a nové bezpečnostní orientace naší administrativy na Asii.

Alternativou je naděje, že se iránští vůdci dají zastrašit nebo se rozhodnou jaderných zbraní zříci. Spoléhat na cokoli takového je však neospravedlnitelné. Měli bychom připustit, že i vůdci, kteří netrpí psychopatologiemi, jsou často nepředvídatelní. Odstrašení je komplexní proces, který může selhat z řady důvodů. U vůdců mohou převážit cíle – politické, vojenské, náboženské, ideologické, ba i osobní – které je přimějí pustit se do vysoce rizikových akcí. A mohou si uvědomovat rizika provokace vůči mocnému protivníkovi, ale mohou také pokládat rizika spojená s nečinností za ještě větší.

Historie zná řadu příkladů, kdy odstrašení selhalo, ačkoliv se očekávalo, že zabere. Například v roce 1973 Egypt a Sýrie zahájily masivní ozbrojený útok proti Izraeli, ač ten byl podezírán z vlastnictví jaderných zbraní. Tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger později řekl, že USA byly útokem překvapeny, protože nikdo neočekával, že se egyptský vůdce Anvar Sádát bude chovat tak iracionálně. Ale Sádát měl mocné důvody zahájit válku, navzdory zjevným rizikům. Především věřil, že obnova egyptské cti po předchozích ztrátách v boji s Izraelem takovou akci vyžaduje, a doufal, že tímto krokem přinutí USA k intervenci, jež pohne Izrael při jednání s Egyptem k ústupkům. Je možné zpochybnit Sádátovu prozíravost při rozhodnutí začít útok z těchto důvodů, ale ne zpochybnit jeho racionalitu. Racionalita platila, ale hrozba selhala.

V předchozím desetiletí, v průběhu kubánské raketové krize roku 1962, naléhalo podle sovětských vůdců kubánské vedení velmi silně na sovětské představitele, aby zahájili nukleární úder z Kuby proti Spojeným státům. Kubánské vedení zjevně „zavětřilo“ moment, kdy socialismus může zaútočit na kapitalismus a zvítězit, navzdory zjevným rizikům, jež takový útok přinese Kubě i světu. Sovětské vedení si naštěstí spočítalo rizika a náklady jinak, jak naznačila odpověď sovětského vicepremiéra Anastase Mikojana: „Chápeme vaši ochotu krásně umřít, ale nevěříme, že to stojí za to.“

Jaké motivace, skryté nebo otevřené, mohou inspirovat íránské vůdce k vysoce rizikovým rozhodnutím? Jednou možností je jejich často vyjadřovaný cíl zničit Izrael. Někteří se domnívají, že mohou dokonce dychtit po chaosu a mučednictví, jež by použití jaderných zbraní vyvolalo, protože takový výsledek by odpovídal jejich apokalyptické náboženské vizi budoucnosti. Íránský president Mahmúd Ahmadínežád veřejně vyjádřil přesvědčení, že je ve svém rozhodování veden nadpřirozenou mocí, což ho chrání před nepřízní osudu a vysokými riziky. (Hitler měl podobný názor.) Víme tedy, že íránští vůdci se pustí do vysoce riskantních podniků? Ovšemže ne. Nevíme však ani s jistotou, že se tak nestane.

Jedno však můžeme předpovědět s určitou jistotou: Írán by považoval za méně riskantní prosazovat svou agresivní agendu v Zálivu i jinde, pokud by měl jaderné zbraně. Tato agenda zahrnuje cíl dostat Írán do pozice regionálního hegemona. Jaderné zbraně by mu poskytly bezpečnostní krytí, pokud by se choval tak, že by to vedlo k eskalaci napětí a otevřenému konfliktu. Takové chování by mohlo zahrnovat například sponzorování teroristických akcí proti Izraeli a jiným národům, podněcování politického neklidu na Středním východě či podrývání amerických pozic v Iráku a Afghánistánu.

Takový závěr má pro americkou politiku obrovské dopady. Znamenalo by to, že pokud by Írán získal atomové zbraně, byly by účinné odstrašovací strategie zvláště důležité, ale současně velmi obtížně realizovatelné.

Za studené války řekl Carterův ministr obrany Harold Brown, že účinné odstrašení vyžaduje věrohodnou hrozbu směřovanou k tomu, co nepřítel „považuje za nejdůležitější“. Uplatníme-li to na Írán, vyvstanou dvě základní otázky: Co je tím, co považuje íránské vedení za nejdůležitější? A mohou to USA věrohodně riskovat?

Leccos naznačuje, že to, co íránští vůdci považují za sobě nejdražší, je samotná islámská republika a jejich pozice v jejím autokratickém vedení. Například zakládající vůdce islámské republiky, ajatolláh Chomejní, se v roce 1988 rozhodl přijmout příměří v dlouhé válce s Irákem – příměří, které bylo v zásadě možné uzavřít už od roku 1982 –, a to proto, že válka začala ohrožovat jeho režim. Přijal je, i když to považoval za vypití „poháru jedu“. Navíc jako řídící axiom své vlády stanovil, že nejvyšší náboženskou hodnotou je uchování islámské republiky a v širším slova smyslu revoluční islám, a že lze v zásadě omluvit jakýkoli čin, pokud to poslouží tomuto účelu.

A právě tento raison d´état se pravděpodobně skrývá za zjevnou íránskou snahou získat jaderné zbraně, navzdory opakovaným prohlášením USA a dalších mocností, že by to bylo „nepřijatelné“. Íránský režim se zřejmě domnívá, že jaderné zbraně ochrání islámskou republiku a pozici jejího vedení před vnějšími hrozbami i před zahraniční vojenskou podporou demokratické opozice, možná podporované cizími vládami. Trpělivý a relativně blahovolný přístup světa k Severní Koreji asi íránským vůdcům ukázal, že jaderné zbraně by jim umožnily držet své oponenty v šachu, podobně jako jim osud Saddáma Husajna a Muamara Kaddáfího ukázal, že cena za provokování Západu s pouze konvenčními silami za zády může být nebezpečně vysoká.

Dokážou Spojené státy zformulovat a prosadit věrohodné strategie pro odstrašení íránského vedení? Možná, ale politika Obamovy administrativy vůči Íránu není nijak povzbuzující. Dosud věrohodnost amerických odstrašovacích strategií spíše snižovala. Jak?

Ústředním tématem politiky národní bezpečnosti této administrativy je téměř neotřesitelná víra v politiku vstřícnosti (engagement). Když president Obama nastoupil do úřadu, sliboval otevřenou ruku vůči teheránským mulláhům. V praxi to znamenalo, že téměř tři roky jeho administrativa odporovala – skutečně odporovala – uložení efektivních sankcí tomuto režimu, aby neomezila vyhlídku na rozhovory o jaderných zbraních. V důsledku americké politiky vstřícnosti vůči Íránu naše administrativa nejen nedosáhla svého cíle, ale navíc poskytla Teheránu čas, aby pokračoval ve svém jaderném programu.

Kdyby sankce, jimž Írán čelí dnes, byly uloženy dříve, byly by možná účinnější. Za dnešního stavu věcí způsobují sice Íránu ekonomické obtíže, ale nic nenasvědčuje tomu, že by zpomalily jeho jaderný program. O tom, co si myslí teheránské vedení, můžeme jen spekulovat. Mohou nynější sankce paradoxně vést k urychlení tohoto programu, když jeho cíl je možná blízko? Bývalý ředitel CIA Leon Panetta v prosinci 2011 odhadl, že rozhodne-li se Írán jadernou zbraň vyrobit, bude mu to – od tohoto rozhodnutí – trvat „asi rok“. Nebylo by racionální, kdyby si íránští vůdci spočítali, že jakmile dosáhnou svého cíle a stanou se jadernou mocností, mezinárodní společenství po určité „přijatelné“ době zapomene a odpustí, jako to udělalo v případě Indie, Pákistánu a dalších zemí?

Zatímco Obamova administrativa ujišťuje, že na stole jsou všechny možnosti, výslovně říká, že nechce vyhrožovat nebo užít sílu. Bývalý ministr obrany Robert Gates skutečně prohlásil použití síly za „šílené“. A nedávno se president Obama údajně snažil od vyhrožování nebo užití síly odradit Izrael. Ironií je, že nejefektivnějším způsobem, jak zlepšit vyhlídky mírového diplomatického urovnání, by bylo dát Teheránu jednoznačně najevo, že užití síly je pro nás věrohodnou možností. To, co se stalo v případě Libye v roce 2003 – že se raději vzdala programu výroby jaderných zbraní, aby se vyhnula riziku vojenského střetu se Spojenými státy, který považovala za možný – je dnes pravděpodobně případ Íránu.

Podobně nešťastné bylo, když Obamova administrativa začala prosazovat svou vizi „úplného globálního nukleárního odzbrojení“, podle níž by měly Spojené státy podniknout kroky k jednostrannému snížení počtu jaderných zbraní. Argumentem, který ovšem postrádá jakoukoli oporu v realitě, bylo, že to stmelí mezinárodní společenství v podpoře nešíření těchto zbraní a postupně povede i k sankcím proti těm, kdo je šíří. Od toho se zase očekává, že se jaderné zbraně nedostanou do rukou teroristů. To je všechno velmi krásné a ušlechtilé. Zvažme však jen, jak mezinárodní společenství reagovalo na íránskou jadernou výzvu, a máme tu nevyhnutelný závěr: tenhle předpoklad je mimo realitu.

Poslední otázkou je, jak dosáhnout politických změn v Íránu nebo je alespoň podpořit. I tady jsme zatíženi historií pokusů o dohodu s mulláhy. V roce 2009 reagovaly USA na protesty v teheránských ulicích i v dalších íránských městech tak, že seděly a čekaly, protože se bály, že podporou protestujících zmaří vyhlídky na sblížení s íránskou vládou.

My však potřebujeme formulovat svou politiku a uzpůsobit naše kapacity tak, aby skutečně odrazovaly a bránily nás i naše spojence proti hrozbám zvenčí. Zásadní problém a skutečné nebezpečí spočívá v tom, když naše vláda postupuje k tomuto cíli způsobem, který produkuje efekty opačné k tomu, co zamýšlí. To jsme udělali po první světové válce, když jsme nejprve podpořili Wilsonovu Ligu národů a pak, v roce 1928, Briand-Kelloggův pakt. To obojí přispělo k selhání politiky odstrašení a pomohlo vytvořit podmínky k vypuknutí druhé světové války. Vadou těchto dvou počinů nebyla jejich vize. Chyba spočívala, jak tvrdil George Kennan, v jejich implementaci – v naivitě a zbožných přáních, jejichž kombinace spolu se špatnou politikou a sebeklamným uspokojením zvýšily pravděpodobnost války.

Naděje, že se íránští vůdci nakonec rozhodnou vzdát se jaderných zbraní nebo že budou spolehlivě odstrašeni, by nás dnes neměla vést k podobně zbožným přáním a sebeuspokojení. Realistické zhodnocení situace nutně vede k závěru, že Írán bude možná pokračovat ve své cestě k získání jaderné zbraně, a bude-li tomu tak, pak odstrašující strategie USA – byť ne jednoduchá a třeba ne úplně bezchybně fungující – bude kriticky důležitá.

Robert G. Joseph je odborným pracovníkem National Institute for Public Policy. V letech 2005-2007 pracoval ve funkci náměstka ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení a mezinárodní bezpečnost.

Keith B. Payne je profesorem a vedoucím katedry obranných a strategických studií na Missouri State University. V letech 2001-2002 zastával funkci spolupředsedy Deterrence Concepts Advisory Group na americkém ministerstvu obrany a v letech 2002-2003 byl ředitelem odboru tamtéž.