Michaela Freiová a Roman Joch jsou pracovníky Občanského institutu.

“Při nás stojí celý svět, zatímco oni jsou sami.”

Jásir Arafát v palestinské televizi 6. srpna 1997

Fakta o mediálním obrazu

            Smyslem naší úvahy není a ani nemůže být rozbor současné fáze izraelsko-arabského konfliktu; taková analýza by daleko přesahovala rozsah tohoto bulletinu. Chceme se soustředit na jediný, dílčí aspekt uvedeného problému, jímž je obraz izraelsko-arabského konfliktu ve světových médiích a jeho příčiny.

            Nevyváženost zpravodajství má více poloh. Tak televizní stanice CNN, jejíž zprávy “udávají tón” a jsou podkladem zpravodajství řady dalších médií, na svých internetových stránkách zveřejňovala přehled počtu Palestinců zabitých od začátku intifády. Obdobný seznam Židů zabitých Palestinci chyběl. Po smutně známém útoku na izraelský školní autobus nevěnovala CNN pozornost rozhovoru, který poskytla médiím matka tří dětí, jež přišly o nohy, ale soustředila se jen na záběry autobusu, resp. vzniklých děr. Přitom neupozornila, že autobus byl neprůstřelný, a že tedy Palestinci zaútočili těžkými zbraněmi na jasně označený autobus s dětmi.

            Už pověstným se stal případ snímku Američana Tuvii Grossmana, zmláceného Palestinci, jehož chrání izraelský voják: snímek přinesly New York Times a Associated Press s popiskem, podle něhož to byl naopak tento voják, který měl Grossmana zmlátit obuškem.

            Dalším nástrojem manipulace veřejného mínění je chybějící kontext. Snad jen díky tomu, že palestinská strana počet snímků mladíků zraněných při střetech s izraelskou armádou přece jen přehnala, se veřejné mínění a – s jistým zpožděním – i média začala ptát, co vlastně mají děti co pohledávat ve střetech ozbrojených povstalců s izraelskými hlídkami.

            Jiným nástrojem je jazyková manipulace. Média (v tomto případě konkrétně BBC) hovoří o lokalitách, které jsou po dohodách z Oslo pod plnou palestinskou kontrolou, jako o “okupovaných územích”. Historiky uznávaný fakt, že na Chrámové hoře stával první i druhý chrám, prohlašují za “pouhé tvrzení”. (Původní chrám situuje přitom na Chrámovou horu i korán, který uznává Šalamouna za svého proroka. Podle islámské tradice právě z místa starého chrámu vystoupil Muhamad na nebesa, aby se setkal s Bohem a proroky.) Arabové, kteří kamenují (shora!) židy modlící se u Západní zdi, bývají označováni za “demonstranty”, násilí za “protesty”.

            Podjatost novinářů je mnohdy zřejmá na první pohled, resp. poslech. Např. nejnovější číslo (leden-únor 2001) časopisu Foreign Affairs přináší článek Barryho Rubina, korespondenta New York Times, který současnou situaci v Izraeli využívá k zostřené kritice této země, již přirovnává k Jihoafrické republice v dobách apartheidu (kontroly na hranicích Palestinské autonomie, omezování pracovních povolení apod.) Nebere přitom na vědomí, že většina podobných opatření se zpřísnila právě v říjnu po teroristických útocích z palestinské strany.

            12. prosince naléhal pracovník BBC při rozhovoru s palestinským aktivistou za lidská práva Bassemem Aidem na tohoto umírněného činitele, aby podpořil palestinské útoky na izraelské hlídky. Když Aid trval na tom, že palestinské násilí je kontraproduktivní a škodí palestinské věci, Bolderson v nátlaku pokračoval bez ohledu na vlastní názory svého protějšku.

            22. prosince přinesla CNN zprávu o sebevražedném bombovém útoku Palestince s nadpisem: “Útočník-sebevrah zahynul při útoku na kavárnu na Západním břehu” – jako by hlavní obětí masakru byl útočník, a ne popálené a zmrzačené izraelské oběti. Tento titulek byl na žádost organizace Camera upraven do neutrální podoby (“Útok…”), ale přesto z něj není jasné, kolik bylo zraněných, ani že to byli Izraelci.

            Co platí pro média obecně, platí bohužel i pro křesťanská média konkrétně. Jejich stanoviska jdou napříč hranic křesťanských církví a orientují se výhradně podle politické linie příslušného listu, resp. média. Levicová katolická média se plně ztotožňují s palestinskou kauzou, a to i přesto, že v poslední době je stále více jasné, že muslimsky formovanou intifádou jsou ohroženi nejen židé, ale i křesťané, kteří se začínají z oblastí Západního břehu a pásma Gazy stahovat. Podle zprávy deníku Jerusalem Post z 25. října 2000, která se odvolává na Šlomo Drora, mluvčího koordinátora aktivit na palestinských územích, prchají křesťané zejména z Ramalláhu, z Betléma, z Gazy, Nábulusu a Tulkarmu. I když latinský patriarcha Jeruzaléma tuto zprávu zpochybnil, vyjádřily izraelské úřady obavy zejména o osud křesťanských Arabů na územích plně kontrolovaných palestinskou samosprávou, kteří nemají dvojí občanství a jejich odchod proto není snadný.

            Oficiální stanoviska Vatikánu jsou spíše opatrná a soustřeďují se nejvíce na otázku Jeruzaléma, pro nějž navrhují mezinárodní správu.

            Na evangelické straně jsou rozdíly ještě ostřejší. Evangelikální proud obecně sympatizuje spíše se židy. Nejprofilovanější je v tomto ohledu tzv. křesťanský sionismus, jehož kořeny lze najít už v puritanismu 17. století a který zesílil v 19. století. Přičítá se mu značný význam pro vznik Balfourovy deklarace. Ve 20. století jej posílil vznik státu Izrael a výsledky šestidenní války. Z této půdy vzniklo tzv. Křesťanské vyslanectví v Jeruzalémě (ICEJ), jehož orgán, “Slovo z Jeruzaléma”, vychází i v češtině. V současném konfliktu přináší alternativní informace, které jsou protiváhou jednostrannosti velkých světských médií. Čeští evangelikálové uspořádali koncem ledna umírněnou demonstraci proti palestinskému násilí před pražským vyslanectvím Palestinské autonomie. Na druhé straně většinové protestantské církve, a především jejich společná organizace, Světová rada církví, se tradičně stavěly na protiizraelskou stranu, jak o tom svědčí např. bulletiny Světové rady církví.

Důvody mediální jednostrannosti

            Odpověď na otázku po příčinách takto jednostranného postoje bude mít patrně více poloh.

            Nezanedbatelnou úlohu hraje nepochybně nedostatek opravdového zájmu. Průzkum kvalit zahraničních korespondentů, který přinesl deník HaÁrec 6. listopadu 2000, vypovídá, že většina zahraničních korespondentů nemá zájem o vlastní dění v židovské ani arabské komunitě; soustřeďují se jen na líčení konfliktů. Značný nepoměr je v jazykové vybavenosti: zatímco hebrejsky umí asi polovina zahraničních korespondentů, hodnotí jen 40% z nich svou znalost palestinského prostředí jako dobrou a jen 6% hovoří plynně arabsky. Znamená to tedy, že 94% zahraničních korespondentů je odkázáno na palestinské public-relations materiály v angličtině. Není pak divu, že jim uniknou konkrétní projevy palestinských představitelů do vlastních řad, jež vyzývají k boji proti všem židům i křesťanům; tak např. britský katolický týdeník The Tablet v čísle z 21. října 2000 píše: “Mnoho lidí na Západě si neuvědomuje, že poslední děsivé násilí v Izraeli a na okupovaných územích nemá nic společného s právem Izraele na existenci, jež arabské státy uznaly už před dlouhou dobou a v roce 1988 je přijal i předseda OOP Jásir Arafát.” Přitom o několik dní dříve, 13. října 2000, žádal muslimský kazatel v jedné z mešit v Gaze, aby Palestinci zaútočili na Izraelce i na křesťany,*) a krátce nato byla skutečně v Gaze atakována skupina křesťanů. Tato dvojkolejnost není samozřejmě ničím novým: Jásir Arafát, který v květnu 1989 prohlásil na setkání s presidentem Mitterandem v Paříži, že pasáž z Palestinské národní úmluvy, hovořící o zničení Izraele, je zastaralá a neplatná (c’est caduque), přesto však 6. srpna 1997 v palestinské televizi hřímal: “Zavažme se před Alláhem a před palestinským lidem, že povedeme nastávající bitvu stejně jako bitvy předchozí. Přísaha je přísaha a slib je slib.”

–––––––

*) Tím kazatelem byl Dr. Ahmad Abú Halabita, bývalý úřadující rektor Islámské univerzity. Mimo jiné řekl: “Ó bratři věřící, těmi zločinci, těmi teroristy jsou Židé… Oni jsou těmi, kdo musí být zmasakrováni a zabiti, neboť jak řekl Alláh všemohoucí: ‘Bojujte proti nim. Alláh je vašima rukama umučí, pokoří, vám pomůže je přemoci a uleví myslím věřících…’ Naší nevěstou je ráj, ó bratři ve víře… Věnem této nevěsty, věnem ráje je bojovat na cestě Alláhově, zabíjet a být zabíjeni. Nemějte slitování se Židy, ať už jsou kdekoli, v jakékoli zemi. Bojujte proti nim, ať jste kdekoli. Kdekoli je potkáte, zabte je. Ať jste kdekoli, zabijte ty Židy a ty Američany, kteří jsou jako oni – a ty, kdo jsou s nimi – neboť všichni jsou na téže straně, proti Arabům a muslimům…” Opět podotýkáme, že se jedná o kázání! Když byl New York Times žádán, aby o tomto kázání přinesl zprávu, jeho redaktor Bill Borders reagoval slovy: “Příklady nenávistných projevů v tomto regionu nám nepřipadnou jako nezvyklé nebo klíčové.”

––––––––

            Korespondenti také příliš nestudují takové materiály, jako jsou např. texty palestinských (a syrských) učebnic, které jasně hovoří o nutnosti zničení Izraele (není zde uváděn ani na mapách). Přitom z analýzy Meyrav Wurmserové z Hopkinsovy university vyplývá, že tyto texty vedou děti už od útlého dětství k přesvědčení, že svatá válka je jejich povinností. (Z více stran už navíc zaznělo upozornění na dětské televizní pořady, které v tomto směru ovlivňují už předškolní děti.)

            Dalším momentem, který ovlivňuje zpravodajství, je ostrá kontrola ze strany Palestinců. Záběry z Ramalláhu, které seznámily svět s lynčem izraelských rezervistů, jsou spíše náhodným selháním než projevem otevřenosti vůči médiím. Společnosti, které nechtějí přijít o kontakt s palestinskou stranou (a nechtějí riskovat životy svých spolupracovníků), se ve vlastním zájmu snaží prezentovat palestinskou stranu v co nejpříznivějším světle.

            Protiizraelská zaujatost médií má však i hlubší, ideologické kořeny. A o těch se zmíníme nyní.

Postoj západního intelektuálního a mediálního establishmentu k Izraeli

            Stát Izrael je dítětem západní civilizace; přesto jsou rozsáhlé složky západního společenského, mediálního a politického establishmentu explicitně protiizraelské. Tento paradox má svou genezi, jež si zaslouží vysvětlení.

            I když byl zakladatel sionistického hnutí Theodor Herzl konzervativcem, první generace sionistických vůdců (především ze střední a východní Evropy) vyznávala socialistické názory. Jejich představa židovského domova v Palestině byla zároveň představou socialistického domova.

            Židé, kteří se od přelomu 19. a 20. století usazovali v Palestině spravované osmanskými Turky, osídlovali a zúrodňovali do té doby palestinskými Araby neosídlené pouštní prostory. Zpočátku k žádné arabsko-židovské nenávisti nedocházelo. Prvním konfliktem byl tzv. hebronský masakr v roce 1928, kdy palestinští Arabové zmasakrovali příslušníky jednoho židovského kibucu. Tím důvodem nebyla ani náboženská nenávist, ani nacionalistická nenávist, nýbrž nenávist třídní: tvrdě pracující a proto prosperující Židé byli trnem v oku místním Arabům, u nichž vyvolávali závist.

            Po strašné zkušenosti II. světové války a holokaustu většina obyvatel Západu uznávala právo Židů na domovinu v Izraeli. V roce 1948 OSN rozhodla o vytvoření dvou států v Palestině: židovského státu Izrael a státu palestinských Arabů. Arabové se však s existencí státu Izrael nesmířili a okamžitě proti němu započali válku: 5 armád arabských zemí napadlo Izrael s cílem jeho zničení. Duchovní vůdce muslimů, velký Muftí jeruzálemský Hadžamín al-Husajní (jenž byl za války spojencem Hitlera) vyzýval Palestince k opuštění jejich domovů s tím, že po vyvraždění Židů se do nich stejně vrátí. Ti Palestinci, kteří odmítali opustit své domovy, byli arabskými vojáky zabíjeni jako zrádcové (např. Fachrí Našášibí, který prosazoval spolupráci arabských Palestinců s Izraelci). Tak začala palestinská arabská emigrace do okolních arabských zemí (pro úplnost je nutné dodat, že některé izraelské extremistické organizace jako Irgun Cvai Leumi a Sternova skupina arabské Palestince z jejich domovů rovněž vyháněly; to však nebyla politika oficiální izraelské armády Hagana).

            Izrael přesto ve válce za svou vlastní existenci v letech 1948-49 uspěl a území předtím zamýšlené pro arabský palestinský stát bylo rozděleno mezi Izrael, Egypt (pásmo Gazy) a především Jordánsko (tzv. Západní břeh řeky Jordán).

            V roce 1967 sousední arabské země Egypt, Jordánsko a Sýrie připravovaly zničení Izraele – tímto cílem se netajil především egyptský nacionalistický diktátor Gámal Abdul-Násir. Ten prohlásil, že po nadcházející arabsko-izraelské válce zbude v Palestině jen tolik Židů, že se vejdou na palubu jedné lodi, jež je navždy odveze. Pak zlověstně dodal, že té lodě možná ani zapotřebí nebude. A započal blokádu izraelského přístavu Ejlat, což je z hlediska mezinárodního práva již aktem války. Izrael na tento válečný počin zareagoval: udeřil proti Egyptu a preventivně zničil i nashromážděné syrské a jordánské jednotky u izraelských hranic. V této defensivní válce, v níž šlo – stejně jako v letech 1948-49 – o samotné bytí či nebytí státu Izrael a životy milionů Židů, Izrael v průběhu 6 dnů triumfoval. Jejím výsledkem bylo obsazení pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Západního břehu Jordánu a části Golanských výšin.

            Izrael byl do té doby nahlížen celým politickým spektrem Západu – tedy i demokratickou levicí – jako to, čím skutečně byl: ostrůvkem západní civilizace, svobody a demokracie v nepřátelském světě, který byl navíc spojencem Sovětského svazu. Jenomže právě po izraelském úspěchu v šestidenní válce se začala část západního politického spektra od Izraele odvracet. Např. francouzský prezident Charles de Gaulle zastavil Izraeli veškerou vojenskou pomoc. Od té doby je postoj Francie k Izraeli přinejmenším ambivalentní. Ale mnohem závažnějším jevem byl vzestup protiizraelských nálad v prostředí západní levice.

            Od druhé poloviny 60. let se radikální Nová levice stávala hlavní silou západní, do té doby umírněné tradiční sociálně-demokratické levice. Pro Novou levici byl příznačný přehnaně kritický, až přímo nepřátelský postoj k vlastní společnosti a západní civilizaci, a zároveň blahosklonný až pozitivní vztah ke všem jejím nepřátelům – od Sovětů, mezinárodního komunismu, tzv. národně-osvobozovacích hnutí ve třetím světě, až po domácí západní teroristy. A právě proto, že Izrael byl západní a prozápadní zemí, začalo se nepřátelství levice obracet i proti Izraeli. Příčinou protiizraelských postojů západní radikální levice bylo tedy její nepřátelství vůči Západu obecně.

            Jom Kippurská válka v roce 1973 posílila tzv. pragmatický postoj Západu vůči Izraeli a arabským zemím – tj. postoj založený na vstřícném postoji k arabským zemím v důsledku snahy mít přístup k jejich ropě.

            Jak se levice stávala z módních důvodů protizápadní a tedy i protiizraelskou, pravice se stávala ještě více proizraelskou. Vnímala boj Izraele za přežití jako analogii boje za své přežití proti sovětské komunistické hrozbě. Kdysi nezřídký antisemitismus na pravici se stal minulostí. Naopak, antisemitismus současnosti je fenoménem vesměs levicovým. Podstatná je ale jeho motivace: primární je odpor proti Západu, od něj se odvíjí i odpor proti Izraeli a z něho vyplývají sympatie k OOP. Být na radikální levici v současnosti znamená mimo jiné sympatizovat s OOP.

            A skutečně, již od svého založení v roce 1964 byla OOP propojena s radikálními, protizápadními elementy v arabském světě. Byla vždy v opozici proti Spojeným státům a západním demokraciím obecně. Sověti jí poskytovali zbraně, trénink, zpravodajství a dokumentaci. Před rokem 1982 získávala tímto způsobem velká množství zbraní, ale od chvíle, kdy byla vyhnána z Libanonu, jejich dodávky poklesly. OOP mohla počítat se sovětskou podporou také na půdě OSN či na mezinárodní scéně obecně. Arafát a jeho lidé se Sověty konzultovali pravidelně. Ještě v lednu 1989 Gorbačov Arafátovi potvrdil sovětskou podporu “národních práv palestinského lidu” a “nezávislého palestinského státu”.

            Právě díky své levicové, marxistické pozici získala OOP mediální podporu. Její rétorika byla shodná s rétorikou ostatních marxistických hnutí jinde na světě: používala výrazy jako “národní osvobození”, “revoluční brigády”, nešetřila přívlastkem “lidový”. Ostatně její silná komunistická složka (Revoluční palestinská komunistická strana) dostatečně svědčila o tom, že OOP je klasickou “osvobozeneckou frontou”, jež Sověti podporovali všude ve třetím světě.

            Ještě na konci existence SSSR však začala sovětská pomoc slábnout. Za Gorbačova se Moskva snažila vyvázat z přímého propletení s teroristickými elementy v OOP. Přesouvala sabotážní a teroristický výcvik spíše na území svých satelitů, dále do Sýrie a na Kubu.

            Palestinci sovětskou  podporu spláceli podporou sovětské politiky v arabském světě: OOP jako jediná podpořila invazi do Afganistánu. Ve své knize Inside the PLO citují Livingston a Halévy nejmenovaného vysokého činitele izraelských tajných služeb, podle něhož nejdůležitější pomocí ze strany OOP byla její pomoc v sovětském pronikání do arabského světa, který byl původně Sovětům nepřátelský. Silným argumentem z její strany byla a je i americká podpora Izraeli.

            Lze tedy shrnout, že kořeny mediální podpory protiizraelského terorismu je možné hledat v obecné levicovosti velkých světových médií a jejich protiamerické podjatosti. Tuto podjatost sdílejí média s intelektuálním establishmentem západních universit, jak dokládá mj. incident z 29. listopadu 2000, kdy studenti na universitě v Berkeley zabránili ve vstupu a přednášce Benjaminu Netanjahuovi: zazněla hesla “Žádnou svobodu slova pro válečné zločince”, “Zvolte si svou stranu – podporujte Palestince”, “Sionismus = nacismus” a další.

            Po rozpadu SSSR jsou zahraniční vztahy Palestinců orientovány především na arabský svět, konkrétně na Saúdskou Arábii. Lidé na palestinských územích za to platí hlubokou kulturní proměnou od poměrně liberálního klimatu k islamizaci svých obcí. Přitom první tendence k použití náboženské rétoriky se na arabské straně objevily už před 2. světovou válkou, kdy byly ještě před palestinským povstáním z roku 1936 založeny první skupiny “Muslimského bratrstva”. To se rozšířilo po vyhlášení Izraele a následné válce především v pásmu Gazy, spravovaném Egyptem (do roku 1967), kde vznikl v osmdesátých letech Hamás. Náboženský prvek narůstal s léty porážek, hořkosti a pokoření; za hlavní vliv však lze patrně považovat nárůst islamismu v sousedních zemích. S rozpadem SSSR navíc zůstaly palestinské organizace finančně  odkázány pouze na arabský svět, především na Saúdskou Arábii, která samozřejmě vyvíjí tlak na radikálnější islamizaci palestinských území.

Postoj USA a západní Evropy ke státu Izrael

            Konvenční mediální obraz nám prezentuje, jak západní země – a především USA – pevně stojí za Izraelem. Tento obraz je však značně nepřesný – máme-li to říci co nejmírněji.

            Již samotný vznik státu Izrael se však tomuto obrazu vymyká: Británie byla v roce 1948 protiizraelská, i když na druhé straně se americký president Truman o nezávislost Izraele zasadil. Vojenská pomoc Izraeli ve válce za nezávislost a holé přežití v letech 1948-49 však nepřicházela ani tak ze Západu jako spíš z východního bloku – a to především přes Československo. V 50. letech byla republikánská Eisenhowerova administrativa k Izraeli o poznání chladnější než předchozí demokratická administrativa Trumanova – a to především z důvodu snahy udržovat dobré vztahy s arabskými monarchiemi  bohatými na ropu, především se Saúdskou Arábií. V roce 1956 – poté, co Násirův Egypt blokoval izraelský přístav Ejlat, Izrael následně obsadil celý Sinajský poloostrov a Británie s Francií obsadily Suezský kanál – Eisenhowerova Amerika společně se Sovětským svazem (sic!) diplomaticky vystoupila proti Británii, Francii a Izraeli. Izrael přinutila vyklidit Sinaj – ovšem výměnou za slib, že pokud Egypt bude opět blokovat Ejlat, Amerika Izraeli pomůže.

            V letech 1956-67 byla nejlepším izraelským spojencem Francie – což dnes zní téměř neuvěřitelně vzhledem k tomu, že po Šestidenní válce v roce 1967 Francie zastavila Izraeli jakoukoli pomoc, dnes patří k jeho hlavním kritikům a k hlavním diplomatickým podporovatelům Arafáta na Západě.

            V 60. letech Izrael poprvé získal výrazně přátelské vlády v Americe – konkrétně demokratické vlády Kennedyho a Johnsona, jenž Izraeli ve válce 1967 výrazně pomohl. Od nové republikánské vlády Richarda  Nixona, jež nastoupila v roce 1969, se čekalo, že bude méně proizraelská a více proarabská. Jenomže tato očekávání se nesplnila. Jednak proto, že Sovětský svaz byl již v té době pevně na straně arabských diktátorů, kteří si toužebně přáli Izrael zničit a Izraelce zmasakrovat – a tedy Izrael byl logickým, vojensky efektivním a statečným spojencem USA ve studené válce. A jednak proto, že západní levice již začala Izrael nenávidět; krom toho vždy nenáviděla i Nixona, a tak nepřekvapuje, že Izrael a Nixon v sobě vzájemně nalezli zalíbení.

            V Jom Kippurské válce v roce 1973, kdy Izraeli poprvé od období jeho vzniku vážně hrozila těžká vojenská porážka a zánik, Nixon a jeho ministr zahraničí Kissinger Izrael de facto zachránili. Neumožnili mu ale zničit pak obklíčenou egyptskou 3. armádu na Sinaji, neboť usilovali o udržení statu quo v regionu, a rovněž i o postupné odpoutání Egyptu od Sovětů – což se jim povedlo.

            Základy pozdějšího míru mezi Egyptem a Izraelem (Sadatem a Beginem) byly tedy položeny již za Nixona. Tyto základy byly dobudovány za demokratické Carterovy vlády v druhé polovině 70. let. Jak byl ale Nixon více proizraelský, než se očekávalo při jeho nástupu do funkce, tak byl Carter méně proizraelský, než se všeobecně čekalo, když se stával presidentem. To proto, že Carter nutil Izrael – celkem bezúspěšně – k poskytnutí autonomie palestinským Arabům, což v té době bylo pro Izrael naprosto nemyslitelné vzhledem k nesmiřitelnému nepřátelství Arabů.

            Skutečně a velice proizraelskou byla následná republikánská Reaganova administrativa – bylo to období vrcholící studené války a americko-izraelské spojenectví bylo silné jako málokdy předtím – a již nikdy potom.

            Po skončení studené války se stal americkým presidentem republikán George Bush (starší) a jeho ministrem zahraničí James Baker. Izraelským premiérem v té době byl likudnik tvrdé linie Jicchak Šámir, jehož vztahy s Bakerem byly napjaté až nepřátelské. Baker s Bushem totiž Šámira nutili k jednáním s Arafátem o palestinsko-arabské autonomii, což Šámir vytrvale odmítal. Jeho vláda však byla v první polovině 90. let nahrazena vládou Strany práce, v níž byl premiérem Jicchak Rabin a ministrem zahraničí Šimon Peres. Tato vláda byla ochotna jednat s Arafátem o “výměně území za mír” (Izrael umožní palestinskou autonomii, Arabové zastaví své útoky proti Izraelcům) – a výsledkem byla známá dohoda z Oslo, která byla podepsána v létě 1993 na trávníku Bílého domu, jehož správcem v té době byl již demokrat Bill Clinton. Zdálo se, že americko-izraelské vztahy jsou opět na dobré cestě.

            Jenomže dohody z Oslo se nesplnily. Konkrétně, palestinští Arabové nesplnili svůj díl závazků – autonomii sice dostali, ale palestinští extremisté i nadále podnikají smrtící útoky proti izraelským občanům. Dohoda z Oslo se ukázala být postavena na iluzi – konkrétně na iluzi, že stávající generace palestinských Arabů a jejich vůdců je již smířena s existencí státu Izrael a je ochotna s ním žít v míru – a jako taková se stala v Izraeli nepopulární: v roce 1995 byl premiér Rabin zabit židovským extremistou, parlamentní volby vyhrál Likud a premiérem se stal jeho vůdce Binjamín Netanjahu.

            Ten věděl, že mírový proces z Oslo selhal, byl však pod nesmírným americkým tlakem vydávat Arafátovi další území. Americko-izraelské vztahy se opět výrazně zhoršily: nejenže Clintonova vláda v izraelských volbách v roce 1995 bezprecedentně podporovala Peresovu Stranu práce proti Netanjahuovu Likudu, nýbrž po zvolení Netanjahua na něj vyvíjela tlak srovnatelný s tlakem, jejž předtím (mnohem méně úspěšně) vyvíjel Baker na Šámira.

            Stojí za zmínku, že vývoj po Oslu otřásl i politickou orientací izraelské intelektuální levice. Řada intelektuálů, kteří viděli v dohodách z Osla signál pro skutečný konec arabsko-izraelského konfliktu, se začala přiklánět napravo, konkrétně k osobě Bibi Netanjahua.

            Netanjahuova vládní většina se nakonec rozpadla a premiérem se stal nový vůdce Strany práce Ehud Barak. Izraelská společnost se dostala do stávajícího konfliktu s Araby: území jim vydali, žádný mír či bezpečí od nich nedostali, a konflikt trvá.

            Tento dějinný přehled má naznačit, že ačkoli jsou Spojené státy dlouhodobě hlavním a nejspolehlivějším spojencem Izraele, nelze vůbec říci, že Izrael se vždy těšil jejich nekritické podpoře. Naopak, vztahy některých amerických vlád k některým vládám izraelským lze označit za velice napjaté, místy až nepřátelské. Přitom diplomatická podpora, kterou Izrael dostává od USA, je mnohonásobně vyšší než podpora, kterou Izrael dostává od západoevropských vlád. To proto, že ta se vesměs rovná nule – na rozdíl od jejich výrazné podpory Arafátovi. Mediální obraz, který líčí, jak Amerika konkrétně a Západ obecně silně stojí za Izraelem, je tudíž falešný.

Děti v obrazu konfliktu a v jeho realitě

            Asymetričnost zpravodajství je v nemalé míře určována skutečností, že do konfliktu jsou zatahovány nezletilé osoby. Argumentuje se často počty adolescentů a dětí zabitých na palestinské straně. Už jsme se zmínili o tom, že ve veřejnosti se stále častěji vynořuje otázka, proč se nezletilci a děti ocitají v liniích střetu. Agentura Palestinian Media Watch ve zprávě z 30. listopadu 2000 uvádí, že děti jsou pro střet s Izraelci formovány jak veřejnými institucemi, tak rodinami. Zpráva dále říká, že s tím, jak počet zabitých dětí stoupá, roste i nadšení pro mučednickou smrt. Cituje např. palestinský list Al Hajat Al Jadida, který referuje o zabitém chlapci, jehož spolužáci přísahali, že budou v jeho úkolu pokračovat, i o výrocích matek, jež vidí v mučednické smrti svých dětí svůj vlastní cíl.

            Přes 200 amerických pediatrů vytvořilo neformální koalici, jejímž cílem je bránit tomu, aby se ze smrti dětí získával politický kapitál. Podepsali prohlášení, které vyzývá rodiče i veřejné instituce k ochraně dětí před účastí na veřejných akcích, jež nemají pokojný charakter. “Děti se naopak musejí učit nenásilnému řešení konfliktů,” říká se v prohlášení.

            Bohužel získávání politického kapitálu za cenu dětských životů je na palestinské straně stálým prostředkem a světová média tomu napomáhají. Příkladem z poslední doby je rekonstrukce incidentu na křižovatce Necarim: snímek dvanáctiletého chlapce krčícího se za otcem obletěl celý svět. Rekonstrukce však ukázala, že výstřely nemohly přijít z izraelské strany: také poslední snímek živého chlapce ukazuje jeho vyděšený pohled přímo do palestinské kamery: střelec tedy stál za kameramanem, o čemž svědčí i tvar stop po kulkách.

            Izraelci naopak nejen chrání životy svých dětí, ale snaží se jim v současné dramatické situaci uchovat i duševní zdraví. Když po televizních záběrech lynče v Ramalláhu začali učitelé upozorňovat, že si děti odreagovávají děsivý zážitek “hrou na lynč”, zahájilo dětské centrum Herzogovy nemocnice v Jeruzalémě zvláštní program, který pomáhá dětem vyrovnat se s tímto traumatem bez agrese. Program už byl zahájen na čtrnácti školách a je o něj velký zájem.

            Jerusalem Post z 5. listopadu 2000 přinesl emotivní příspěvek stálé dopisovatelky, který poukazuje právě na tuto asymetrii. Paní Naomi Ragenová v něm píše: “Za těch sedm let od jednání v Oslu se izraelské děti učily kreslit holubičky a zpívat písně o míru; palestinské děti jezdily na letní tábory, kde se učily střílet a zpívat vlastenecké písně. Zatímco učebnice našich dětí byly upraveny tak, aby co nejvíce zdůrazňovaly demokracii a respekt k jiným kulturám, palestinské učebnice z téže doby nezobrazují Izrael na mapě a systematicky démonizují Židy… Lze se pak divit, že si tyto děti chtějí smočit ruce v židovské krvi? Jeden poblázněný palestinský adolescent řekl na kameru (jinak bych tomu nevěřila): ‘Chci jíst židovské maso.’”

            Paní Ragenová navrhuje, aby se izraelští rodiče obrátili s apelem na palestinské rodiče a vyzvali je k uplatnění rodičovské zodpovědnosti. Přála by si také, aby UNICEF vybudoval výchovná zařízení pro ty děti, jejichž rodiče takovou zodpovědnost nemají.

            Teprve až v prosinci 2000 začaly proskakovat zprávy, že také mezi Palestinci se objevují iniciativy rodičů, kteří nechtějí své děti vystavovat nebezpečí ve srážkách s izraelskými hlídkami. Pobočka Palestinské unie žen v městečku Tulkarm v pásmu Gazy se obrátila na Arafáta s dopisem, kde se říká: “Naše děti jsou posílány do ulic, aby tam čelily těžce ozbrojeným izraelským vojákům. Žádáme vás, abyste vydal vaší policii instrukce, že nemá posílat nevinné děti na smrt.”

            “Tulkarmský dopis” tedy z palestinské strany potvrzuje opakovaná obvinění izraelských činitelů, kteří tvrdí, že Hamás odváží děti z domovů a ze škol autobusy přímo ke stanovištím izraelských hlídek. Dopis ovšem vyvolal negativní reakci již citovaného listu Al Hajat Al Jadida, jehož úvodník označil rodiče bránící své děti před účastí v ozbrojených střetech za “pátou kolonu v palestinské společnosti”.

            Domníváme se, žel Bohu, že zneužívání palestinských dětí v nynějším konfliktu bude trvat tak dlouho, dokud bude představovat “tučná sousta” pro světová média.

            Tak jako média zneužívají ztráty dětských životů, těží i ze skutečnosti, že i po zuby ozbrojený Palestinec zůstává civilistou: oproti tomu z izraelské strany udržují pořádek vojáci. Ztráty na životech civilistů vnímá veřejnost jinak než ztráty na životech vojáků; to je stará potíž zpravodajství z partyzánských válek. Na druhé straně není fér, nezapočítávají-li novináři do civilních ztrát protižidovské útoky mimo území Izraele.

            Přitom podle listu Boston Globe konstatuje Wiesenthalovo centrum, že intenzita protižidovských útoků od září 2000 je největší od konce 2. světové války. Centrum začátkem prosince 2000 referovalo o padesáti útocích na synagogy jen ve Francii; Molotovovy koktejly dopadají na synagogy v Německu i ve Velké Británii. Začíná se hovořit i o protižidovských letácích muslimských skupin v Británii, i když podle našich zkušeností se takové letáky rozdávají např. před budovami londýnské university už řadu let, aniž by úřady zasáhly. V Austrálii bylo do konce listopadu 2000 zaznamenáno 90 žhářských útoků např. na obydlí rabínů a na modlitebny.

            Elie Wiesel se v této souvislosti vyjádřil, že už nejde o protiizraelské, ale o prožidovské útoky. Nepovažujeme to za překvapující zejména proto, že řada autorů už dávno upozorňuje, že nenávist ke státu Izrael je levicovou variantou antisemitismu. Šéf Wiesenthalova centra Marvin Hier řekl, že není poctivé, hovoří-li se o izraelských útocích na civilisty, “zatímco židovské školy, centra a synagogy jsou terčem palestinských útoků všude na světě”.

            Institut pro studium antisemitismu telavivské university konstatuje, že epicentrem protižidovských útoků je Francie; z 200 vážnějších útoků zaznamenaných v poslední době se jich 80 odehrálo ve Francii. Francouzští diplomati na to namítají, že tyto útoky jsou jen odrazem blízkovýchodního konfliktu; ve Francii žijí 4 miliony muslimů a 600 000 židů, což je třetí největší židovská populace na světě.

Závěr

            Současné západní mediální “krytí” izraelsko-arabského konfliktu nezohledňuje několik zásadních bodů:

            1. Zdůrazňuje se okupační charakter izraelské kontroly nad celou Palestinou bez ohledu na rozdíly v jednotlivých pásmech, ale nezmiňuje se ten fakt, že Izraeli a jeho obyvatelům jde o holé přežití: nejvlivnější a nejradikálnější síly mezi arabskými Palestinci stále nejsou smířeny s jeho existencí a za cíl svého snažení považují stále jeho zánik. Je-li ale druhá strana odhodlána zničit Izrael, Izrael musí z důvodů vlastního přežití trvat na hranicích, jež jsou bránitelné. Nedává totiž valný smysl vyklidit určitá území pouze proto, aby protivník následně Izrael mnohem snadněji napadl. Jinými slovy, okupace palestinských území je nezbytností z hlediska samotného přežití Izraele.

            2. Celý mírový proces započatý premiérem Rabinem a ministrem Peresem v roce 1993 v Oslo byl založen na představě “výměny území za mír”: Izraelci vydají palestinským Arabům určitá území, a ti na oplátku uznají stát Izrael a přestanou vůči němu vést guerillovou válku. Izrael skutečně předal pod Arafátovu kontrolu určitá území, Arafát však mír Izraeli zajistit nechtěl, nebo nemohl, nebo se nesnažil. Jinými slovy, mírový proces selhal, neboť palestinští Arabové svůj díl smlouvy nesplnili. Proč by nyní Izrael měl palestinským Arabům vydávat další území, když mír pro Izrael je z arabské strany v nedohlednu a vydaná území mohou sloužit pouze jako nástupiště pro nové útoky, nyní již za strategické situace pro Izrael mnohem nevýhodnější?

            3. Při mediální prezentaci obětí intifády mezi palestinsko-arabskou mládeží se nezohledňuje ten fakt, že tito mladí palestinští Arabové a) jsou k odporu vyzýváni oficiálními palestinsko-arabskými médii a propagandou, b) jsou pak vydáváni za mučedníky, a c) fakticky jsou prvotními agresory, jimž izraelské ozbrojené síly čelí, byť častokrát s použitím smrtících prostředků. To však nic nemění na tom, že palestinsko-arabské obyvatelstvo se dopouští primárních útoků, na něž Izraelci pouze reagují.

            4. Oběti mezi palestinskými Araby média pojímají jakožto hlavní událost zpráv; oběti mezi Izraelci považují za “banalitu”, jež si stejnou pozornost nezasluhuje. Zvláště zneklidňující je, že tato asymetrie platí i v případě zraněných nebo zabitých dětí.

            5. Naprosto se pomíjí charakter Izraele jakožto (pro)západní liberální demokracie v daném regionu, jež je obklíčena a napadána protizápadními, protiliberálními a protidemokratickými elementy. Tento fakt, totiž že se nejedná o střet dvou rovnocenných protivníků, nýbrž o snahu uchránit politicky ušlechtilejší společnost proti mnohočetným místním politicky tyranským protivníkům, pozornosti médií úplně uniká. Je to jako kdybychom zápas Churchilla s Hitlerem ve II. světové válce nepovažovali za zápas liberální demokracie s genocidním totalitním nacismem, nýbrž za pouhé amorální mocenské soupeření Británie a Německa o koloniální sféry vlivu. Nebo kdybychom studenou válku mezi presidentem Reaganem a generálním tajemníkem Brežněvem nepovažovali za obranu svobodného světa proti světovládným choutkám sovětského komunistického imperialismu, nýbrž za válečné štváčství dvou hodnotově rovnocenných bloků. Takto studenou válku pojímala od konce 60. let levice. Lze se pak divit, že stejně pojímá i zápas Izraele za vlastní přežití proti stále neutuchajícím snahám Arabů o jeho zničení?

            Shrnuto a podtrženo: vyžadovalo by si vskutku hodně námahy prokázat, že současné jednostranně protiizraelské zobrazování izraelsko-arabského konfliktu ve světových západních médiích není příznakem nové vlny antisemitismu.