Po atentátech v lednu v Paříži v redakci humoristického časopisu a v židovském obchodě s lahůdkami jsem na tomto místě psal: „Evropané, kteří jsou islamisty a odjeli do Sýrie či Iráku bojovat na straně tzv. Islámského státu, po svém návratu do Evropy představují jasné a bezprostředně přítomné nebezpečí…
Jak na (atentáty) reagovat? Samozřejmě v první řadě dopadnout a potrestat pachatele. Za druhé, jenom ne strach… Za třetí, přestat už konečně s těmi prázdnými řečmi a nesmysly, že ‚islám je náboženstvím míru‘. Ne, v islámu je přítomno dračí vejce, z něhož se už jeho obsah vylíhl. Tím nemá být řečeno, že mnozí muslimové, snad většina, nejsou mírní a nenásilní lidé. Jenže rozhodující jsou vždy nikoli pasivní většiny, nýbrž odhodlané menšiny. A ty uvnitř islámu jsou strašné…
Co z toho plyne? Jednak to, že je správné ujistit umírněné muslimy, tedy ty, kteří nejsou násilní a ani na násilí nepomýšlejí, že mohou žít v naší evropské společnosti klidně a bez obav a těšit se všem právům a svobodám evropských občanů. Dále ale i to, že od nich na oplátku očekáváme, že se budou od vražedných útoků svých džihádistických souvěrců nejen distancovat a odsuzovat je, ale že pro to v rámci islámu i něco udělají. O tom, jaký je a bude islám, co to vlastně bude islám, nemůžeme a nebudeme rozhodovat my nemuslimové, ale mohou a udělají to jen muslimové. My těm umírněným můžeme pomoci tak, že si otevřeně a naplno přiznáme, že s radikálním islámem jsme ve válce.“
Dále jsem psal: „Tzv. Islámský stát se prokázal být ideologickým, propagandistickým a rekrutujícím magnetem pro islamisty z Evropy. Po vraždách v Paříži je jeho existence pro nás už netolerovatelná. Už nejde jen o to, územně jej zapouzdřit, je nutné jej zničit. Představuje pro nás existenční hrozbu. Bombardovací kampaň proti němu by měla trvat tak dlouho, jak bude nezbytné pro to, aby byl zničen. Otázka islámu v Evropě je věcí vážnou – smrtelně vážnou, jak se ukazuje. Měli by se k ní čelem postavit odpovědní lidé; neměla by být establishmentem zametána pod koberec a tak přenechávána šaškům. (…) nasnadě je moratorium na další muslimskou imigraci do Evropy obecně a do ČR konkrétně; předem totiž nikdo neví, zda konkrétní muslimský imigrant bude patřit k (umírněné) většině, anebo k (islamistické) menšině. Čím více muslimských imigrantů, tím více bude v absolutních číslech růst i počet těch (džihádistů) mezi nimi.“
Je pozoruhodné, že po deseti měsících a útoku ve stejném městě, avšak mnohem krvavějším, na tom nemusím měnit vůbec nic. Má doporučení dnes jsou stejná jako v lednu.
Za nejfatálnější chybu považuji to, že tzv. Islámský stát nebyl během uplynulých deseti měsíců zničen. To je naše hrubé selhání. Málo lidí si uvědomuje, jak je pro ideologický radikalismus důležitý státní útvar, režim. Je symbolem, vzpruhou a povzbuzením radikální kauzy. Psychologickým a ideologickým magnetem. Pokud stát, režim existuje, dodává svým stoupencům v zahraničí naději, inspiraci a povzbuzení.
Zničení nacistického státu před sedmdesáti lety neznamenalo konec všech nacistů, ale odstranění smyslu jejich životů. Rozpad sovětského státu a zánik jeho režimu neznamenal konec všech komunistů, ale zklamání jejich nejzazších nadějí. Porážka Napoleona před dvěma sty lety neznamenala konec všech bonapartistů v Evropě, ale umenšení jejich akceschopnosti. Islámský stát je vztyčeným prostředníčkem nám, Západu, vzdorně strčeným do obličeje. Jeho samotná existence povzbuzuje a aktivizuje islamisty. Jeho zničení nepovede k jejich okamžitému zániku – válka proti islamistům bude trvat, stejně jako studená válka trvala, několik desetiletí –, ale k jejich demoralizaci a deziluzi. Jejich kauza se už nebude jevit jako vítězná.
Vůči tomuto státu musíme zaujmout catonskou strategii (dle Catona staršího: „Ostatně soudím, Kartágo musí být zničeno.“). Bombardování by nemělo skončit, dokud nebude definitivně zničen, zadupán do roztaveného písku pouště. Všemi pro tento úkol dostačujícími prostředky nacházejícími se v arzenálech západních zemí.
Zničení Islámského státu nepovede k vymizení islamistů všech a hned; jeho nezničení však zaručeně garantuje zopakování Paříže do několika měsíců – ve městě samotném nebo v kterémkoli jiném. S ještě větším počtem obětí.
Vyšlo v LN 16.11.2015
Pan Joch má v mnohém pravdu, ale jak zničit Islámský stát, když mezi jeho největší podporovatele patří :
1.Saúdská Arábie, spojenec USA a sponzor knihoven mnoha amerických prezidentů ?
2.Turecko, člen NATO ?
Vzhledem k těmto otázkách se technické řešení vojenských operací nebo otázka “a co pak s těmi poraženými džihádisty budeme dělat?” jeví podružnými
Islam ako taký nie je militantný. Napr. indonézsky moslimovia sú mierumilovní. Problém je skôr v arabskej mentalite, ktorá je výbušnejšia. Niekedy vybuchujú len emocie a niekedy aj výbušniny. Nikde v arabských krajinách neexistuje demokracia západného typu. Arabi ako etnikum potrebujú vládu silnej ruky. V arabských krajinách nestojí dilema demokracia alebo diktatúra, ale diktatúra alebo chaos. Iste bolo by lepšie, keby tam bola demokracia, ale ľudia, ktorí sú mentálne na úrovni stredoveku v takom zriadení nedokážu žiť. Saddám Husajn bol krutý diktátor, ale je otázne, či jeho vláda predsa len nebola lepšia než to, čo je v Iraku teraz.
Pokiaľ ide o nábožensky motivované násilie, tak to nie je len problém Islamu. V roku 1572 bolo v Paríži zabitých asi 3000 protestantov tzv. Bartolomejská noc. Rozdiel medzi kresťanmi a moslimami je v tom, že kresťania sa už z toho dostali, ale veľa moslimov nie.
Na Bali jistě nepáchali terorismus Arabové. Na Srí Lance nebo v Barmě taky neřádí Arabové.
Oproti tomu nemůžete argumentovat bartolomějskou nocí. To nebyla akce církve nebo katolicismu. Byla to reakce Kateřiny Medicejské na reálné hrozby, že legitimní král bude zavražděn. Tedy zcela politická akce světské moci, která byla oddělena od moci duchovní – což ovšem islám nezná.
V roku 1572 nebola vo Francúzsku politika oddelená od náboženstva. Byť katolíkom alebo protestantom znamenalo byť zároveň príslušníkom určitého politického tábora. Keby sme váš spôsob videnia Bartolomejskej noci uplatnili na posledné teroristické útoky v Paríži, tiež by sme mohli povedať, že nešlo o náboženstvo, ale o politiku, o akt pomsty za vojenskú angažovanosť Francúzska v Sýrii. To, že útočníci pritom volali „Alláhu akbar“ bolo len niečo vedľajšie. Niečo podobné (v mene božom) možno volali aj útočníci počas Bartolomejskej noci.
Okolo roku 1000 bol islamský svet civilizačne ďalej než kresťanský. Na začiatku novoveku sa to otočilo a islam začal zaostávať. Islam akoby zostal mentálne stále na úrovni konca stredoveku. Pokiaľ sa islam nebude reformovať, modernizovať, tak bude v dnešnej dobe pôsobiť ako anachronizmus a zdroj konfliktov. Možno práve moslimovia zo Západu by mohli byť iniciátorom týchto reforiem. Alebo aj nie.
Netvrdím, že len Arabi páchajú v rámci Islamu teroristické útoky, ale ak si prejdeme situáciu v jednotlivých arabských krajinách, asi nie je náhoda, že to tam vyzerá tak ako to vyzerá. Situácia v arabských krajinách pokiaľ tam absentuje silná vonkajšia autorita prerastá do násilia a chaosu.
Dračí setba je kdekoliv, záleží také na půdě,zálivce a osvitu. Zabijácká ideologie se dá udělat ze všeho, jen někde to jde ztuha, ale třeba komunistům to fungovalo jedna radost.
Lid si žádá pohodlné k pochopení i k řešení, tak se kdysi táhlo na Jerusalem, ale řešení bylo až Mekkou, proto duchaplnějšími stavěny hrady směrem na jih,proto Eilat ztracen dvakrát. Ale Evropa nedokázala vymezit ani osmanské,pro část ,(francii), to byla i dobrá investice, natož by podpořili udržení našeho města sídelního Vídně. Tedy vnitropolitická šance, bandité jsou jen periferie událostí
Islam je nečitateľný a netransparentný preto na Slovensku nesmie byť registrovaný ako cirkev alebo náboženská spoločnosť, aj keby tu moslimov bolo 100 tisíc.