Před Vánocemi 2007 britský deník The Daily Telegraph přinesl článek s názvem „Nejlepší zpráva roku 2007: Irák!“.
Nebylo to přehánění. Vskutku, v roce 2007 se situace v Iráku zlepšila víc, než za tři roky předtím. V letech 2004, 2005 a 2006 bylo možné říci jediné: Amerika v Iráku prohrává. V roce 2007 se povedlo to, co se tři roky předtím mohlo jen zdát: karta se obrátila a nyní je Amerika v Iráku vítězství blíže, než kdykoli předtím od dubna 2003, pádu Saddáma Hussaina. Největší zásluhu na tom má člověk se vznešeným římským jménem, generál Petraeus.
Celé americké angažmá v Iráku si zrekapitulujme:
11. září 2001 spáchali: (A) sebevražední atentátníci, tedy lidé, kteří se své smrti nebáli; (B) pouze konvenčními prostředky.
Tudíž – (A): tyto lidi od útoků odstrašit nelze. Lze je jen zabít, či zavřít do vězení.
(B): těch obětí 11.9.2001 bylo relativně málo. Kdyby sebevražední atentátníci měli ničivější prostředky, určitě by je byli použili. Oni je však nepoužili, tudíž je neměli. Kdyby je po 11.9.2001 získali, použijí je. Příště těch obětí může být tisíckrát více.
To je první instance analýzy. Teď ta druhá – (A): nelze-li od útoků odradit sebevrahy, je nutné od nich odstrašit, ty, které odstrašit lze, kteří se smrti bojí, ale poslední čtvrtstoletí různým protizápadním teroristickým skupinám poskytovali podporu. To byla celá řada vládců na Blízkém východě: Kaddáfí v Libyi, Assad v Sýrii, Arafat v Palestině, Saddám v Iráku, ajatolláhové v Iránu, Taliban v Afganistanu, a i část politicko-náboženského wahhábistického establishmentu v Saudské Arábii. Tito podporovali protizápadní teroristické skupiny a podněcovali protizápadní nenávist.
(B): nelze dopustit, aby sebevrazi dostali ničivější zbraně, např. chemické, biologické či jaderné. Tyto zbraně však není tak snadné získat; a především, není snadné je získat pro nestátní entity. Pokud by je teroristické organizace získaly, pak nespíš od režimů, které jsou fanaticky protizápadní a které takové zbraně mají či o ně usilují.
A nyní syntéza této analýzy: úspěšný boj proti terorismu musí nutně obsahovat i vojensko-politickou komponentu boje proti režimům! Je nutné odstrašit režimy od podpory teroristů a je nutné zabránit tomu, aby tyto režimy získaly ničivé zbraně, které by jednoho dne mohly teroristům poskytnout.
Ale jak? Tím, že několik režimů bude exemplárně svrženo, tím pádem neutralizováno a příkladem jejich osudu budou ty ostatní zastrašeny.
To se i stalo. Díky svržení režimu Talibanu v Afganistanu a svržení režimu Saddáma v Iráku je nyní svět mnohem bezpečnější, než byl před 11.9.2001; anebo jak by byl po 11.9.2001, kdyby ke svržení těch režimů nedošlo. Arzenál teroristů se od 11.9.2001 nezměnil, tj. neposílil; stále mají jen konvenční prostředky. Žádné nekonvenční – chemické, biologické, nukleární – opakování 11. září se nekonalo. V tomto smyslu byla Bushova strategie války proti terorismu úspěšná; dokonce nadmíru úspěšná.
Pokud ovšem jejím cílem bylo zvýšení bezpečnosti nás na Západě. Situace v Iráku se však zhoršila z toho prostého důvodu, že samotní Iráčané po pádu tyrana dali přednost kmenovým a etnickým bojům, jakož i konfesním vendetám. Odplata za staré hříchy a krevní msta za staré zločiny dostaly u nich přednost před nadějí v mírovou a klidnou budoucnost.
Je to smutné, leč nikoli bezprecedentní. Pád komunismu v Československu, rozhodně vítaný, znamenal nejen příchod demokracie, ale i neschopnost domluvy Čechů a Slováků a tudíž (nekrvavý) rozpad státu. Pád Tita v Jugoslávii, jenž vládl jako typický orientální despota, znamenal nejen příchod svobody, ale i čtyři krvavé války na Balkáně. Žádoucí kolaps Sovětského svazu a rozpad komunistické říše zla dramaticky zvýšil bezpečnost a svobodu všech lidí na světě, včetně nás, znamenal však krvavé konflikty mezi Armény a Ázerbajdžánci, Rusy a Čečeny, Moldavany a Ukrajinci, Gruzíny a Abcházy, postkomunisty a islamisty ve střední Asii, atd. Je to však argument proti pádu komunismu? Ani náhodou! Je to jen konstatování té smutné skutečnosti, že lidé, náhle zbaveni tyrana a nabyvší svobody, častokrát ji využijí – zneužijí – ke vzájemnému podřezávání krků.
Američané podcenili situaci v Iráku po pádu Saddáma. Vlastně neměli žádný koherentní plán. Nebo přesněji, měli plány tři, které alternativně střídali. Ministerstvo obrany počítalo jen se svržením Saddáma a pak chtělo co nejrychleji předat moc iráckému exilu a vyhnout se dlouhodobé okupaci. Ministerstvo zahraničí chtělo dlouhodobou okupaci a demokratizaci země. CIA chtěla pokračovat ve vládě strany BAAS, ale bez Saddáma. Výsledkem bylo, že se plně nerealizoval plán žádný.
Většinoví šiíté na jihu Iráku (60% obyvatelstva) chtěli vládnout a mstít se na bývalých vládcích, sunnitech. Sunnité uprostřed Iráku (15-20%) věděli, že pádem svého Saddáma ztratili moc, proto se přidali na stranu Al-Kaidy a dělali vše pro destabilizaci Iráku. A Kurdové na severu (15-20%) chtěli samostatnost – když ne de iure, tak alespoň de facto, kterou získali. Američané si mysleli, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Nepřekvapuje, mýlili se.
Takže roky 2004, 2005, 2006: sunnitské guerilly, podporované ze zahraničí přes Sýrii, vraždí Američany a šiíty. Američané jsou měkcí, nikdo se jich nebojí, právě naopak, každý si chce na ně vystřelit. Jako reakce na sunnitský teror strany BAAS a al-Kaidy, vznikají šiítské milice, jež s pomocí Iránu vraždí sunnity – a Američany. Američané umírají a sní o liberální demokracii v Iráku, kterou nikdo podstatný z Iráčanů nechce – každá chce mstu a moc pro sebe.
Republikánská strana presidenta Bushe v listopadu 2006 prohrává volby do Kongresu, Bush mění ministra obrany a udělá to, co celé poslední tři roky požadoval republikánský senátor John McCain: navýší počet jednotek v Iráku. Jmenuje nového energického velitele, kterým je generál Petraeus. Od 1.1.2007 generál Petraeus dostává svou šanci. Hodnocení ke konci roku 2007: Petraeus změnil zjevnou porážku v naději na vítězství, která, pokud bude dosavadním tempem pokračovat, se do konce roku 2008 změní ve vítězství úplné.
V letech 2004, 2005, 2006 se Iráčané domnívali, že Američané to nemyslí v Iráku vážně. Že je, pokud jim způsobí dostatek obětí, vyženou. Proto se sunnité orientovali na al-Kaidu, proto šiíté na Irán. Generál Petraeus jim však ukázal, že to vážně myslí. Výsledek? Sunnitští kmenoví vůdcové se odklánějí od Al-Kaidy (jejichž spoustu bojovníků již Američané v opotřebovací válce zabili, tedy docházejí ji lidé) a přiklánějí se na stranu Američanů. Provincie Anbar, kdysi centrum sunnitské guerilly, je nyní plně pacifikovaná. Poprvé od konce roku 2003 i ti největší skeptici se oprávněně domnívají, že americká mise v Iráku skončí dobře.
Hodnocení: president Bush: 3. Generál Petraeus: 1. Senátor John McCain: 1*. Kdyby existovala spravedlnost, tento senátor bude v republikánských primárkách odměněn. V situaci, kdy levice ztrácela hlavu a chtěla Irák odepsat – jako kdysi odepsala nekomunistický Jižní Vietnam a naservírovala jej komunistům – a president Bush po tři roky 2004, 2005 a 2006 nedělal v Iráku nic podstatného a marnil čas, senátor McCain navrhoval vítěznou strategii, kterou v roce 2007 uplatnil generál Petraeus: „zvyšte počet vojáků v Iráku a ukažte všem, že to myslíme vážně, že nás nepřivedou k útěku, ale to naopak my zneškodníme všechny guerilly!“ Stalo se – a kmenoví náčelníci se jako o úprk přidávají ke straně, o které teď tuší, že je vítězná.
Jinými slovy, veškerým problémem Američanů v Iráku za posledních pět let okupace byl nedostatek vůle, málo rozhodnosti a deficit rasantnosti. V roce 2007 to vše generál Petraeus změnil.
Publikováno v RC Monitoru 17. ledna 2008.
Bude to znamenat dočasné neštěstí pro USA i celý svět, který je prozatím ochraňován USA armádou. Ta ochrana za vlády Obamy skončí.
Prispevky pana Mikulase jsou na zadost jeho osetrujicicho lekare z psychiatricke lecebny v Pezinoku vymazany.
Pane Jochu,
nechcete na svých stránkách zveřejnit seznam sponzorů Občanského institutu? díky, Jiří Oliva
Nedávno jsem slyšel pan Jocha hovořit v Radiožurnálu k situaci v Iráku a dokonce i moderátor se neprofesionálně smál jeho propagandisticky angažovaným výlevům. Možná jsou to hezké řeči, určitě se poslouchají příjemněji než brutální popis reálného vývoje v islámských okupovaných zemích.
Jistě by bylo příliš kruté vysmívat se někomu, kdo prakticky celou svou reputaci spojil s krvavým iráckým dobrodružstvím, že se jako zoufalec chytá sebemenších projevů zdánlivého zlepšení, které hned vzápětí uvedou nové zprávy na pravou míru. Pan Joch dnes už nemůže zpátky, proto bude říkat stále totéž, a když se něco nepovede, bude to následek malé rozhodnosti. Nelze si nevzpomenout na zemité, značně nablblé staré bolševiky, kteří přesně stejně “vysvětlovali” jakýkoli neúspěch nedostatkem revoluční důslednosti a obrovským úspěchem podle nich byla husákovská normalizace, která tento četnický způsob vidění světa zdánlivě podporovala.
Tažení do Iráku představuje nejtrapnější a nejkrvavější projev bezmezné arogance amerických křesťanistických fanatiků, a pokud by snad nestačilo na jejich úplnou diskreditaci ve volbách a rozmetání celé té svatouškovské tlupy vrahů, o to hůř by se jim vedlo v Íránu, protože jejich politika, jako každé šílenství, nemůže skončit ničím jiným než kolizí horečnatých snů s realitou, která na ně nebere ohledy. Před americkými demokraty stojí náročný úkol civilizovaně vyklidit Irák dřív, než dojde k úplné diskreditaci USA.
Podle volební dynamiky by rok 2008 měl být úspěšný pro demokraty. Avšak po letošních fascinujících primárkách, jež u demokratů navíc ještě neskončily, nic není předem jisté. Výsledek presidentských voleb v listopadu 2008 je otevřený. Pár poznámek:
- ze všech republikánů jen John McCain má vůbec šanci v listopadu 2008 zvítězit; každého jiného by demokraté porazili.
- Hillary by byla pro republikány snadnějším soupeřem, než Barack Obama, neboť:
(a) konzervativní a republikánští aktivisté Hillary nenávidí (zatím takové city k Barackovi nechovají), tudíž jejich volebvní účast by byla extrémně vysoká
(b) Hillary není oblíbená u nezávislých – u těch jsou nejoblíbenější z republikánů McCain a z demokratů Obama.
Přitom Barack Obama je v současnosti nejlevicovějším americkým senátorem!
-Čím déle budou trvat demokratické primárky, tím více bude strana rozhádaná a nejednotná. Ať už nakonec zvítězí Obama nebo Clintonová, druhá část demokratů bude velice frustrována a mnozí nepůjdou k volbám.
- Otázkou bude, zda do voleb McCain zlepší své vztahy s konzervativci, z nichž mnozí jej nemají rádi.
Takže shrnuto: i když normální logika by napovídala tomu, že v roce 2008 demokraté snadno zvítězí, paradoxně to není tak jednoduché a jisté. Obě možnosti jsou ve hře a s vůbec nějakou pravděpodobností bude lze výsledek odhadovat až od poloviny září (nominační sjezdy obou stran budou letos velice pozdě: republikánský v srpnu a demokratický na přelomu srpna a září).
Vážený pane Jochu,
děkuji za skvělý článek,také jsem byla přesvědčena o tom,že svržení Saddáma měl být jen první krok a Američané si v Iráku měli počínat razantněji.Teď se to konečně stalo,co však bude dál? Je jasné,že pozitivní vývoj v Iráku bude pokračovat jen v případě,že senátor McCain vyhraje podzimní volby.Obávám se,že vítězství kohokoliv z demokratů bude znamenat zbabělý ústup z Iráku stejně jako kdysi z Vietnamu.Myslíte,že Američané zvolí na podzim toho správného prezidenta?Já doufám,že ano,když se dva perou,většinou tím získá ten třetí.
Vaše články patří k mým neoblíbenějším, děkuji. A pište
Děkuji za pěkný článek.
Mám taký pocit, že ľudia, ktorých sa celý tento problém dotýka, mlčia ako partizáni.
Tiež sa necítim byť kompetentný posudzovať žiadnu osobu , čo som však v minulosti robil na webovej stránke OI.