Iluze a ideály – Roman Joch v Literárních novinách

12.5.2011
Redakce

Ne, ten problém dneška je jiný, než říkají pánové Černík a Mach. Tím problémem je zapomenutí západní společnosti na skutečnost, že ne všechny hodnoty jsou materiální; dokonce na skutečnost, že ty nejvyšší hodnoty jsou nemateriální.

Je velice dojemné číst esej pana Michala Černíka Konce českých iluzí – bolestný to výkřik z hloubi jeho srdce. Mou první myšlenkou bylo poblahopřát mu: „Vítejte v klubu! Příteli, vítejte v klubu těch, kteří vědí, že člověk není dokonalý. Že člověk není jen dobrý. Že člověk je zatížen dědičným hříchem, řečeno židovsko­křesťanskou terminologií. Že člověk není dokonalý, a proto ani nikdy žádná společnost dokonalá nebude a ani být nemůže.“

Myslelli si někdo v roce 1989, že jednoho dne taková společnost být může, trpěl iluzí. Byl utopistou. Naprosto mimo realitu. Realita jej vyléčila. Díky za to. Takže mně se zase z hloubi srdce mého chce panu Černíkovi říct: „Vítejte v klubu nás těch, kdo zastáváme konzervativní pohled na člověka jako na chybující a hříšnou bytost, která, i když má vnitřní hodnotu, je nedokonalá, a proto potřebuje milost, slitování a pomoc.“

Na rozdíl od pana Černíka však nevěřím, že ta pomoc by mohla být poskytnuta politickými, státními prostředky. Ta nedokonalost naší společnosti, o které pan Černík píše tak procítěně, není daná naším špatným režimem či „kapitalismem“, jak si on myslí, nýbrž je daná něčím mnohem silnějším: lidskou přirozeností. To člověk je nedokonalý, nikoli náš režim; naše společnost je jen věrným obrazem našeho člověka, jaký je; našich lidí jako celku.

Mou druhou myšlenkou při čtení Černíkovy eseje bylo: „Trochu to přehnal – vlastně fest. Jeho článek by byl efektivnější a přesvědčivější, kdyby uvedl alespoň jednu výhodu či přednost dnešní společnosti; např. tu, že on sám si může od srdce zanadávat a veřejně zkritizovat vše možné i nemožné – a nic se mu nestane, nepůjde do vězení, jak se to stávalo ještě mnohým v letech 1988–89, kdy on sám byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Maximálně se mu tak může stát, že v důsledku své kritičnosti bude u některých lidí populární. Tím, že neuvedl ani jedno pozitivum současnosti, trochu tu lamentaci přestřelil a jeho esej malinko působí jako zapšklá jeremiáda.

Třetí myšlenka: „Chce to proporce!“ Např. teze, že kapitalismus je dobrý prý jen pro bohaté. No, srovnejme rok 2011 a rok 1986: kdy na tom u nás byli chudí lépe? Kdy byla jejich životní úroveň vyšší? Nebo srovnejme Severní Koreu a Koreu Jižní, Kubu a Jamajku, atd., atd., a hned vidíme nevyváženost jeho tvrzení.

Nebo teze „naše země nevzkvétá“ – opět, ve srovnání s kterou? Asi by bylo ode mě nefér srovnávat naši zemi teď s Kubou či Severní Koreou, ale možná by pomohlo srovnání s jakoukoli jinou zemí evropskou: vzhledem ke které z nich naše země nevzkvétá? Nebo jinak, která evropská země ve srovnání s dnešní ČR vzkvétá? Která je dramaticky lepším místem pro život? Kterou zemi pan Černík uvede jako příklad „země, která vzkvétá“? Škoda, že žádnou neuvedl, abychom mohli porovnat, jak jsme na tom ve srovnání s tou vzkvétající.

Takže, chce to proporce.

Socialismus pro bohaté

Pan Černík ze současných zel viní „tržní fundamentalismus“, který měl u nás prý po roce 1989 zavládnout. Samozřejmě, žádný tržní fundamentalismus, neboli svobodný trh, neboli čistý kapitalismus u nás nikdy nebyly – a v tomto se můj názor velice blíží názoru pana Petra Macha, není­li s ním přímo totožný. Ten problém je jiný; to, co se u nás po roce 1989 ustavilo, je státní kapitalismus, či přesněji, socialismus pro bohaté.

Liberální či tržní či kapitalistický ideál vidí jako cestu k bohatství a prosperitě to, když za stejnou cenu nabízíte svým bližním kvalitnější služby a produkty, anebo když stejně kvalitní služby a produkty nabízíte levněji. To je liberální, či tržní či kapitalistický ideál cesty k bohatství.

Pro naše dnešní „kapitalisty“ jsou však ideální cestou k bohatství státní zakázky. Státní zakázky, garantované či přidělené dotace z peněz daňových poplatníků, nikoli však konkurence. To není ani trh, ani kapitalismus, a už vůbec ne „tržní fundamentalismus“, nýbrž je to štědrý socialismus pro bohaté.

Původní socialistickou myšlenkou bylo, aby stát vzal bohatství bohatým a dal ho chudým. Nechme teď stranou mravnost či správnost této myšlenky – já za sebe říkám, že považuji za lepší pomoc chudým tu, kdy ve svobodné prosperující ekonomice si bohatství vydělají sami – a podívejme se na dva naprosto negativní praktické důsledky této myšlenky.

Za prvé, závislost evropské populace na státu. Je to závislost narkomana na droze. Z eseje pana Černíka přímo čiší. Stát je tady od toho, aby lidem zajišťoval bohatství, dávky, dotace, programy, peníze, statky, zisky. To bylo alespoň hypoteticky myslitelné v produktivní společnosti s demografickým růstem, kdy od generace ke generaci bylo více mladých, aktivních pracujících. Tedy ve společnosti s kladným demografickým přírůstkem. V důsledku současného demografického propadu Evropy je už udržení pečovatelského státu blahobytu nemožné.

A za druhé, když stát může brát bohatým a dávat chudým, proč by v praxi nemohl brát všem, bohatým i chudým, a dávat – komu vlastně? No přece těm politicky nejlépe zorganizovaným, ať už jsou bohatí či chudí!

To je realita dneška: socialismus pro bohaté, či alespoň pro dobře politicky zorganizované, v podobě státních zakázek.

Pan Černík to vidí a nelíbí se mu, co vidí. Příčinu však nechápe. Pan Mach to rovněž vidí a rovněž se mu nelíbí, co vidí. Příčinu sice chápe mnohem lépe než pan Černík, nikoli však dobře úplně. Protože uvažování obou je pouze utilitárně­materialistické. Je to uvažování typu „má dostat – kdo, kolik a jak? Kolik bohatství mám dostat já, kolik ostatní a jak – od státu, nebo tržně?“ To je typ uvažování pánů obou a liší se jen v té poslední otázce („…od státu, nebo tržně?“).

Podstatné – a příznačné – je, že oba dva pánové náš dnešní politický problém redukují pouze na (re)distribuci materiálního bohatství.

Já jsem však přesvědčen, že materialismus je problém, ať už má podobu socialistickou či liberální.

Bohatství je nutné vydělat

Panu Machovi přijde nefér, když cesta k bohatství je cestou státního přerozdělování a státních zakázek. Lidé si přece mají své bohatství vydělat (nebo je zdědit), nikoli je získávat státní mocí přerozdělováním od druhých. To není fér, říká pan Mach a s ním i všichni konzistentní liberálové.

Nechápe však, že když je otázka takto postavena v sekularizované post­křesťanské Evropě, klasický liberalismus vždy prohraje. Materialismus totiž plodí a živí etatismus i socialismus. Jak to?

Je­li veškerá realita materiální, jsouli hodnoty jen materiální, smyslem života pak je: „mějme tudíž materiálního bohatství tak mnoho, jak je jen možné.“ Což ale implikuje socialismus. Proč? Protože liberální (tržní) cesta k bohatství je plna obtíží, těžké práce, úsilí, dřiny. Je nutné prostě to bohatství vydělat. Je nutné dělat. Na stranu druhou socialistická cesta k bohatství je celkem snadná: stačí si to bohatství odhlasovat. Něco nemám, chci to, tak si to prostě odhlasuji. Bez dřiny, jednoduše. Prostě si to odhlasuji – pokud se psojím s takto kořistnickou většinou.

A proč bych neměl, je­li veškerá realita pouze materiální? Pojmy jako „čest“, „spravedlnost“, „šlechetnost“ označují nemateriální ideály, ale nic nemateriálního podle materialistické hypotézy neexistuje, tudíž neexistují ani ony, nemají význam. Význam mají jen materiální statky – a jejich získání. Jakkoli, je-­li to efektivní.

Proto v sekularizované společnosti sekularizovaní socialisté vždy přečíslí a porazí sekularizované liberály v zápasu o sekularizované voliče.

To je skutečnost, kterou Petr Mach nechápe: u sekularizované populace drogově závislé na státě, státní podpoře, státních dávkách a státních dotacích je klasicky liberální program výrazně menšinový a pro většinovou společnost neatraktivní – jak ostatně mohl už i Petr Mach osobně při svých vlastních politických „úspěších“ zjistit.

Myslím si, že v určitém smyslu jsem vzdálen stejně od pana Černíka jako od pana Macha. Předpokládám, že pan Černík považuje umělecké hodnoty za objektivní (objektivně je rozdíl mezi uměním a kýčem), zatímco pan Mach, předpokládám, je považuje za subjektivní (co je uměním v oku jednoho, je kýčem v oku druhého, a naopak). Proto pan Černík státní dotace na umění chce (pre­ ferenci umění před kýčem), a proto pan Mach proti státním dotacím je ( je za svobodu každého dobrovolně podporovat či kupovat, co kdo chce – ale z vlastního).

Má pozice je stejně vzdálena od obou: považuji umění za objektivní, a zároveň jsem proti státním dotacím. Ano, je objektivní rozdíl mezi uměním a kýčem a ano, když lidé preferují kýč, mají na to právo. Ne, státní dotace skutečného umění není žádoucí; skutečné umění má být podporováno těmi, kdo sami vidí a oceňují jeho skutečnou, objektivní hodnotu. Toto je svoboda, toto je princip svobodné společnosti. Státní dotace vždy nejvíc dotují průměr, či nejmenšího společného jmenovatele; chce to však aristokratického či kapitalistického mecenáše, aby podporoval ty největší umělecké skvosty. Protože on je vidí jako skvosty. Průměr populace je tak nevidí.

Pan Černík lamentuje nad pokleslým vkusem naší konzumní populace; proč si ale myslí, že politická reprezentace demokraticky vzešlá z této populace by měla mít vkus lepší? Proč očekává od státních dotací něco lepšího než od lidí jako celku, od společnosti jako celku?

Já očekávám něco horšího: nic lepšího obsahově (viz výše), ale navíc i újmu způsobenou umenšením naší svobody v důsledku zvýšení našich daní pro účely dotací na záměry páně Černíka.

Sub specie aeternitatis

Ne, ten problém dneška je jiný, než říkají pánové Černík a Mach. Tím problémem je zapomenutí západní společnosti na skutečnost, že ne všechny hodnoty jsou materiální; dokonce na skutečnost, že ty nejvyšší hodnoty jsou nemateriální. Jsou vyšší a lepší věci, pro které stojí za to žít – či umřít – než jsou zisk či státní dotace. Své bohatství si nikdo nevezme s sebou do hrobu. Sub specie aeternitatis je nezajímavé.

Co je ale sub specie aeternitatis zajímavé? Naděje a hodnoty mimo úzce vymezený materiální svět; naděje a hodnoty, které nemají jen čistě materiální význam.

Úsměv dítěte. Krása umění. Uspokojení z dobře splněné povinnosti. Čest a šlechetnost, pravda a statečnost – jejich preferování i za cenu příkoří ze strany nepřejícího okolí. A když zemřeme, jak jednoho dne zemřeme, pak vzpomínky na nás u těch přeživších; a naše reputace v očích jejich. To má význam. Ale ještě i něco víc:

Naděje mimo tento svět, mimo tento čas, že po smrti o nás a našem postavení v Kosmu budou rozhodovat nejen vzpomínky přeživších a naše reputace v jejich očích, nýbrž i Soud objektivnější, který neošálí žádná přetvářka, faleš či pozlátko.

Ale tím se dostáváme k úplně jiné, v níž je náš dosavadní spor o dotace celkem banální.

Absence této perspektivy je příčinou současné krize Evropy. Ta krize je primárně duchovní a v praxi se primárně projevuje demograficky – ztrátou ochoty mít děti. Z demografie plynou praktické problémy: málo dětí, to znamená málo daňových poplatníků, to znamená málo penízků, to znamená velký boj o dotace. Toto nemá řešení, tento vývoj nemá řešení.

Řešením je uvědomění si, že člověk je hodnotou samou o sobě, tudíž i dítě je hodnotou. Proto společnost, která dobrovolně ve svobodě chce mít více dětí, je společností hodnotnější a humanističtější než společnost, která dobrovolně chce mít méně dětí.

A smyslem života člověka není usilovat o dotace, ale činit skutky šlechetnosti a správnosti. Dotace jsou špatné, neboť pokřivují smysl života člověka a skrze vysoké zdanění omezují jeho svobodu. A svoboda je správná nikoli jen proto, že je příjemná, sladká a vede k bohatství, ale především proto, že je politickým ekvivalentem vnitřní důstojnosti člověka, neboť v největší možné společensky únosné míře umožňuje člověku činit volby o svém osudu a usilovat o to, co je správné.

Morálně správné.

Spisovatel Michal Černík publikoval v Literárních novinách č. 12/2011 článek Konce českých iluzí, v němž vyjádřil své zklamání z vývoje v České republice po roce 1989. Na jeho stať reagoval v LtN 14/2011 ekonom a předseda Strany svobodných občanů Petr Mach článkem Boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí. Dnešní příspěvek Romana Jocha je pokračováním této diskuze.

Příspěvků : 11 - Iluze a ideály – Roman Joch v Literárních novinách

  1. dokonalý : 24.5.2011 v 11.45

    to Peterson: přemnožení bude vyřešeno tak, že člověk bude smeten z povrchu zemského a bude vytvořeno něco, co nebude tak namyšlené a sebestředné jako pan Joch. Na světe jsou miliardy lidí, kteří trpí nedostatkem potravy a pan Joch řeší to, že nemáme dost dětí? Proč neporadí panu premiérovi, aby jsme přijali uprchlíky? Protože je to moc velká práce pro českou společnost, aby strávila jinou kulturu, jiné náboženství, jinou kulturu, ale přesto lidi, kteří trpí? Jsme moc zhýčkaní na to, abychom podstupovali toto riziko. Raději si budeme labužit, jak jsme dokonalí, protože se máme tak dobře a lamentovat, že nás nebude mít kdo živit. O toto Vám jde, o ty děti v Africe Vám, pane Jochu, vůbec nejde! Prosí, příspěvek nemazat.

  2. nadokonalý : 24.5.2011 v 11.24

    V momentě, kdy nedokonalý člověk přestane mít pochybnosti o svých vlastních myšlenkách, přibližuje se k fanatismu. Fanatismus nemusí být špatný, pokud toho konkrétního člověka posune dál, ale je přímo zhoubný, pokud svým fanatismem začne působit utrpení ostatním lidem.

  3. marcel : 24.5.2011 v 10.59

    pane Jochu, prave proto, ze clovek je nedokonaly, tak je potreba, aby nedoslo k anarchii. Pokud chcete uplne odbourat stat a pravo dat do ruky tem, kteri vlastni majetek, nebo maji fyzickou prevahu, tak to jste na spatne ceste, respektive na ceste, kdy prevladnou materialni hodnoty.

  4. Jirka : 18.5.2011 v 17.55

    velmi pěkný článek

  5. Felix : 14.5.2011 v 21.15

    Pane Petersone, já jsem nechtěl diskutovat, jen jsem se svěřil se svou bolestí. Ale když jste na mě tak slušně reagoval, napíšu něco maličko. Nedotkl jste se mě, ale snad jste si vědom toho, že ve svém textu uvádíte nejmíň desítku tvrzení, na které by zase bylo třeba dál reagovat. Ale tím bychom se dostali jednak moc daleko, jednak by z toho vzešla tříšť. A navíc ? já nejsem, právě proto, přítelem ani diskuse ani dialogu. I když se jim nelze úplně vyhnout, já jsem přítelem disputace. Má teze byla směšná: Cítím při čtení Romanova textu bolest. A snažil jsme se to vysvětlit, popsat, snad odůvodnit. Rozumíte ? jediná věc, ne desítka.

  6. michal : 14.5.2011 v 18.42

    ..ideální je, když křesťan proleje krev v aréně v zubech tygrů, k tomu by tam měl dorazit svobodně a dobrovolně popř. na vlastní náklady. Jako známý světec, který se cestou ještě loučil s církevními obcemi a psal listy, co dodnes čteme v patrologii. To je svědectví a navíc svědek je mrtev, taklže s ním můžeme zacházet podle potřeby. Ano, ale zmíněné spíše úkol biskupů, usque ad efficionem sanguinis.Proto i roucha rudá. Někdo by měl zůstat na místě, ne snad vždy strkat krk do tlamy lvů, ale neutéci. Jinak lid prostý, slabý, smí si chránit ba zachránit život. Dokonce i výslovná zapření poškozující církev starověku: jakoby církev byl jen marketingový projekt VV nebo soc.d.. V Moderní církvi si i primitiv může jinak ověřit, co církev je a jak to chodí. Palachy církev tolik nepotřebuje, spíše matku (jednu znám) co vychová 7 dětí na ubohé vsi, a jak odchází děti do světa nahrazuje je bezmocnými důchodci a bezdomovci, jistě do vlastního bytu.Vaří jim i pere. Kdo jde kolem, musel by být zcela tupý, aby si toho svedectví nevšiml. Tu i ve výrazech a tvorbě můžeme být zdrženlivější, dá málo práce autory vyhledt osobně a u nich doma se přesvědčit, jak heroicky křesťany resp. katolíky jsou. Ne slovy, ale činy. Slavný papež dokonce pohrdal i činy, spokojil se se záměrem ovšemže hlubokým poctivým, neb k činům a slovu zhusta nedojde. Nepotřebuje církev reklamu, žvanění, opakování toho, co už je v katechismu. Dnes lidé umí číst, cestují, a někdo porozumí třeba spíše církvi v libanonu, než v praze. psát stačí třeba jen malinko, je to směrovka, návod, tak i Bible má 99% textů dost neutrálních, je pro liddi, ne potah. zítra napíše další. jinak u fanatiků je všechno vždycky hned., konečně i jinak vznešený islam má al.lah akbar v první větě.

  7. Peterson : 14.5.2011 v 15.06

    Felix: Víte, každý si v článcích pana Jocha může najít něco co mu nevyhovuje, s čím nesouhlasí, co nepovažuje za kompletní. Pan Joch se podle mě spíše snažil navázat na téma “dotace, daně…”. Kdyby měl rozšířit téma i na potraty, imigrace, nedostatečné vzdělání, nezaměstnanost, zvyšující se věk (což jsou aspekty rovněž související s tématem) seděl by u počítače a psal by tento článek ještě teď. K tomu liberálnímu konservatismu – jak byste třeba označil člověka, který má na některá témata liberálnější názor a na některé konservativnější? Může liberální člověk odsuzovat potraty? Ano. Předpokládám, že jste věřící člověk a proto od pana Jocha (jenž je rovněž věřící) očekáváte stejný přístup k problému jako máte Vy. Ze zkušenosti Vám mohu říci, že existuje tolik odnoží křesťanství, kolik je na světě křesťanů. Základní kameny myšlenky zůstávají, ale každý má jiný – osobní přístup. Od nebezpečně fanatického až po velmi umírněný. Dokonce existují i lidé vyznávající úplně jiné náboženství a hodnoty. Věřte tomu nebo ne – existují i lidé bez náboženského vyznání. Přesto nelze jen na základě svého přesvědčení říci – ten je zlý protože nevěří v to co já, a ten je dobrý protože věří tomu čemu věřím já. Rozhodují činy. Sem se nic nehodí více než biblické: “Po ovoci je poznáte”. Morálka a etika nemá jen jediný možný zdroj. Podívejte se, kdo první přišel rabovat na sever čech po povodních – poláci z katolického Polska. Naproti tomu v Japonsku (kde ke křesťanství přičichnul málokdo) pomáhá obětem Tsunami i tamní mafie Jakuza. Pro věřícího je jistě těžké uznat, že morálku lze získat i jinak než vírou v božstva a jejich “zákony”. Věřte mi – jde to. Evropský středověk (kdy téměř všichni věřili) nebyl o nic morálnější než dnešek. I tehdy se znásilňovalo, rabovalo, vraždilo, mučilo a bojovalo. Každý máme svůj názor na svět a podle něj žijeme. Není zas tak podstatné co se nám honí hlavou, čemu věříme ale to, jak jednáme. To, jak se chováme k druhým. Pane Felixi, velmi se omlouvám pokud jsem Vás svoji reakcí na Váš příspěvek nějak urazil nebo nepochopil. Přeji hezký den. P

  8. Felix : 14.5.2011 v 13.31

    Je bolestné číst od kamaráda a chytřeho člověka dlouhý text, v němž on předkládá myšlenku jako příčinu potíží: “zapomenutí západní společnosti na skutečnost, že ne všechny hodnoty jsou materiální.” Ale ještě bolestnější je, když citované slyší jako onu příčinu hlásat od hierarchů – jsouť oni bližší, než tento kamarád. Proč je to bolestné? Protože onoho kamaráda, neboť je chytrý, a ony hierarchy, neboť mají? světlo Ducha sv., mohlo napadnout: “jaká je příčina tohoto zapomenutí”. A skoro mám podezření, že je to napadlo. A že možná dokonce znají odpověď, ale nechtějí ji sdělit. To by bylo ještě bolestnější. Podezření na toto mám třeba u onoho kamaráda. On totiž – ale to jen jedno z mnoha znamení – často užívá sousloví “židovskokřesťanský” – sousloví vnitřně rozporné, jak je snad každému jasné (kromě termínu židokřesťané ve Skutcích – tam má svůj význam). Ten kamarád sám sebe označuje za liberálního konservativce, což je též rozporné. Ten kamarád do svých úvah, a neučinil to ani v této stati, nezahrnul zcela principiální zlo umělých potratů, zlo, kterému se žádná úvaha jako je tato nemůže vyhnout, naopak je svou podstatou přímo v jejím středu – že by mu to zlo něco nabourávalo, třeba to “liberální”? Je bolestné číst tento článek. Je tu skryta jen povrchnost, nebo něco horšího? Nevím. Kdyby to otisklo Rudé právo Tehdy nebo Mladá fronta Dnes, bolestné by to pro mě nebylo. Ale takto je to pro mě bolestné. Tak bolestné, že mlčím.

  9. michal : 13.5.2011 v 23.03

    pokud není sirotčincem. Je ale dobré, když klášterníci ba i klášternice to vědí, respektivě si to uvědomují (awerness). Podobně personál duchovní instituce, když slábnou jeho síly a smiřuje se s úvazkem 0,2. ČEST NENÍ JEN PROSPERITA, ALE I OBĚŤ. Umírají vojáci, policisté, žalářníci na stres. Pan Kristus ještě před sepsáním evangelií (liturgie je starší vrstva tradice než kázání) vydal sebe sama za druhé a vzal na sebe jejich hříchy. To je prosperita i nad rámec funkce střev a toho co s nimi souvisí krevním oběhem, vírou i v čase, zkušeností každodenně. Jinak máme islám nepochybně vznešený, nebo synagogu jednoznačně úžasnou pro ty, kdo se v ní narodili byli vychováni. Ale my z pohanství (pagani=burani)

  10. Peterson : 12.5.2011 v 16.01

    S panem Jochem lze souhlasit v tom, že ne všechny ekonomické aspekty jsou materiální. Bylo by to na dlouhou rozpravu. Nesouhlasím však v tom, že Evropská krize je primárně duchovní, že problém je v sekularizaci.
    Jak správně pan Joch uvedl, člověk je nedokonalý – jak morálně tak fyzicky. Tyto morální nedostatky nejsou v dnešní “postkřesťanské” Evropě větší než bývaly např. v křesťanském středověku. Problém je v tom, že v současném celosvětově provázaném systému se morální deficit projevuje mnohem více než v primitivnějších společnostech minulých dob.
    Druhá věc – demografický deficit. Nelze prostě říci, že více dětí je good a málo dětí je wrong. Vím, že pan Joch mluvil o souvislosti s daněmi. Když nebudeme mít žádné dítě nebo jen jedno – vymřeme. Když budeme mít pět dětí, nebude za pár set let kam lidi dávat.
    Nedostatek dětí je nebezpečná věc a je třeba ji řešit, spíš mě ale zajímá, jak se jednou bude řešit přemnožení…no…příroda si vždycky nějak poradí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?