Claes G. Ryn je profesorem politologie na Catholic University of America a předsedou National Humanities Institute. Je vydavatelem časopisu Humanitas a autorem celé řady knih, mimo jiné Unity Through Diversity: On Cultivating Humanity‘s Higher Ground (Beijing University 2000) a Will, Imagination and Reason: Babbitt, Croce and the Problem of Reality (2. vyd., Transaction 1997). Tento článek je upravenou kapitolou z jeho knihy America the Virtuous: The Crisis of Democracy and the Quest for Empire (Transaction 2003). President Spojených států vytyčil své zemi cíle, které budou vyžadovat světovou nadvládu, ne-li dokonce naprostou svrchovanost. Od září 2001 president Bush v řadě projevů a prohlášení slavnostně odpřisáhl vybojovat důkladnou, definitivní válku s terorismem a uspíšit věc lepšího světa. „Naše odpovědnost vůči dějinám je jasná: odpovědět na tyto útoky a zbavit svět zla.“1) Spojené státy podle presidentova názoru reprezentují universální principy, které shrnul do slova „svoboda“. Je přesvědčen, že Spojené státy jako maják politického práva pro celé lidstvo musí odstranit svobodě překážky z cesty po celém světě. Splnění tohoto úkolu si president spojuje s použitím americké vojenské síly. Dokonce již před 11. zářím, v červnu 2001, oznámil Kongresu, že „ministerstvo obrany se stalo nejmocnější silou svobody, jakou kdy svět viděl“.2) Od 11. září americká vláda vytrvale mobilizuje a rozmisťuje své vojenské síly široko daleko; s jakým výsledkem, to teprve uvidíme.

Co se to stalo? Ve volební kampani v roce 2000 president Bush opakovaně volal po „skromnější“ americké zahraniční politice, vyjadřoval silné výhrady vůči tomu, aby se Amerika pouštěla do budování států a řídila se všeobecně intervencionistickou politikou. Cynik by řekl, že poté, co získal presidentské křeslo částečně díky tomu, že hovořil o únavě Ameriky z přílišné mezinárodní rozpínavosti, se teď president Bush chopil příležitosti rozšířit značně svoji moc. Méně cynický pozorovatel by si povšiml, že útoky z 11. září presidenta hluboce rozhořčily. Zburcovaly v něm nacionalistické city a jeho pozornost zaměřily na celosvětové záležitosti. Získal také nový pohled na vojenské a jiné síly, které má k dispozici.

Přesto je nepravděpodobné, že by George W. Bush tak drasticky změnil svůj oficiální přístup k zahraniční politice, kdyby na něho nezapůsobil styl smýšlení o úloze Ameriky ve světě, který si získal v posledních desetiletích silný vliv, v nemalé míře mezi establishmentem americké zahraniční politiky ve vládě i mimo ni. Značný počet amerických politických intelektuálů včetně mnoha těch, kteří píší o americké zahraniční politice, propaguje něco, co by se dalo nazvat ideologií impéria. Mnozí z nich jsou na universitách, někteří působí jako přední komentátoři ve sdělovacích prostředcích. Některým z nejvýřečnějších a nejcílevědomějším dnes president popřává sluchu.

Když teroristé 11. září udeřili, doba byla k systematické realizaci ideologie impéria již dlouho nazrálá; během volební kampaně se však zdálo, že George W. Bush by mohl být takovému vývoji překážkou v cestě. Hlásal omezenější používání americké moci. Pokud to dělal na základě upřímného přesvědčení, 11. září došlo v jeho srdci k hluboké změně. Ideologie impéria, která byla k dispozici, pomohla odstranit veškeré zábrany, jež mohl president mít ohledně aktivistické zahraniční politiky, a podepsala se také na podobě jeho reakce na útok. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry dokázali dát presidentovu hněvu směr jeho poradci a mluvčí touto ideologií v různé míře přitahovaní a dlouhá řada komentátorů stejné orientace. President Bush každopádně vykročil k tomu, aby představu světové nadvlády se zbraní v ruce přijal za svou. Útok na Ameriku mohl vyvolat mnohem jinou reakci, například chirurgicky přesnou a ohraničenou odpověď; místo toho se stal příležitostí a ospravedlněním pro něco grandiózního.

Navzdory svému velkému vlivu je ideologie impéria většině americké společnosti cizí – kromě segmentů, které spolu zdánlivě nemají nic společného, ale ve skutečnosti jsou úzce propojené. Abychom mohli stanovit dosah a důsledky vyvíjející se Bushovy doktríny, je nutné si toto propojení načrtnout.

Ideologie amerického impéria se sice silně zaměřuje na mezinárodní záležitosti, tvoří však celistvý světový názor. Jsou v ní zahrnuty pohledy na lidskou povahu, společnost i politiku a předkládá své vlastní pojetí ústředních idejí, zejména to, jak vidí „demokracii“, „svobodu“, „rovnost“ a „kapitalismus“. Ameriku považuje za zemi, která se opírá o universální principy, a Spojeným státům přiděluje roli dozorce nad předěláváním světa. U jejích stoupenců se projevuje náruživá dogmatická oddanost pravých věřících a velmi silný sklon k moralistické rétorice. Kromě jiného požadují „morální jasnost“ při vypořádávání se s režimy, které stojí v cestě celkovému cíli Ameriky. Považují se za bojovníky za „ctnost“. V určité podobě tu tato ideologie existovala již dlouho.

Je tu jistá podoba mezi zastánci ideologie amerického impéria a ideology, kteří inspirovali a vedli Francouzskou revoluci roku 1789. Jakobíni také tvrdili, že zastupují universální principy, které shrnuli do hesla „volnost, rovnost, bratrství“. Nejvlivnější jakobíni chtěli větší ekonomickou svobodu. Mysleli si o sobě, že bojují na straně dobra proti zlu, a říkali si „čestní“. Chtěli mít svět úplně jiný než ten, který zdědili. Výsledkem byla vleklá válka a neklid v Evropě. Ti, kteří v dnešní Americe ztělesňují jakobínského ducha, mají ambice jednoznačně globální. Klíčové je pochopit, v co věří, protože mohou mít k dispozici veškerou vojenskou moc Spojených států.

Filosofem, který nejvíce ovlivnil staré jakobíny, byl Jean-Jacques Rousseau (1712-1778), jenž ve své Společenské smlouvě (1762) prohlásil, že „člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech“.3) Jakobíni hodlali člověka osvobodit. Názor, že americká vojenská moc je největší silou svobody, připomíná Rousseauovo pověstné prohlášení, že ti, kdo nestojí na straně politického práva, mohou být „donuceni být svobodní“.

Noví Jakobíni plně využili rozhořčení národa nad 11. zářím k tomu, aby se svým již plně zorganizovaným imperiálním úsilím postoupili dopředu. Pomohli znovu rozdmýchat staré americké sklony ke globální angažovanosti. Jejich hlavním mluvčím se stal – ať už vědomě či nevědomě – president Bush a dostává se mu od nich velmi silné podpory. Imperialistické nutkání posílily reflexy, které v lidech vypěstovali američtí politici a komentátoři v průběhu studené války. Mnoho bojovníků z dob této války, kterým dnes chybí starý nepřítel komunismus, vidí v metě lepšího světa pro lidstvo další ospravedlnění pro neochabující rozsáhlé využívání americké moci. Moralistickému intervencionismu presidenta Bushe dodává další podporu a přidává mu na věrohodnosti řada předchůdců dnešní americké politiky. Člověka okamžitě napadne Woodrow Wilson. Ale dnešní ideologie impéria jde mnohem dál než dřívější spíše váhavá a nerozhodná snaha o získání pozice světového hegemona – a v další důležité chvíli dějin si získala velkou moc.

Nejpozoruhodnějším a nejnápadnějším rysem neojakobínského přístupu k mezinárodním záležitostem jsou jeho celosvětové a monopolistické cíle. Allan Bloom (1930-1992) z University of Chicago ve své nejlépe prodávané knize The Closing of the American Mind tvrdí, že to, čemu říká „americký projekt“, není jen pro Američany. „Když my, Američané, mluvíme vážně o politice, chceme říci, že naše principy svobody a rovnosti i práva, jež se o tyto principy opírají, jsou racionální a aplikovatelné kdekoli.“ Pro Blooma nebyla 2. světová válka prostě bojem, kdy bylo třeba porazit nebezpečného nepřítele. Byl to „ve skutečnosti výchovný úkol, jehož jsme se chopili, abychom donutili ty, kteří tyto principy neuznávali, aby tak učinili“.4) Jestliže je Amerika nástrojem všeobecně platného práva, věci celého lidstva, je jen správné, aby svou vůli prosazovala vytrvale a neústupně.

Pro nové jakobíny je charakteristické to, že používají slovo „demokracie“ jako souhrnný termín pro politický režim, který by rádi viděli nastolený po celém světě. Podle jejich názoru je odpovědí na universální morální imperativ a tudíž legitimní pouze taková demokracie, jak ji definují oni. Vymezujícím cílem americké zahraniční politiky by mělo být přinášet demokracii do zemí, které ji ještě nemají. Tato část neojakobínské ideologie by se dala nazvat „demokratismem“. Hlásí se k němu mnoho universitních profesorů, mezi nimiž ční politolog James David Barber z Duke University, který v roce 1990 napsal: „Spojené státy by se měly postavit do čela světového demokratického hnutí. Přiměli jsme demokracii, aby fungovala tady; teď bychom ji měli donutit, aby fungovala všude, kde ji k tomu donutit můžeme, ať už to bude vyžadovat jakkoli tvrdou a nákladnou operaci.“5)

Stejnou myšlenku hlásají četní američtí intelektuálští aktivisté, žurnalisté a sloupkaři, z nichž mnozí patří mezi žáky profesorů jako Bloom a Barber. Ve významnějších médiích, novinách a intelektuálních časopisech se objevuje tak běžně a politici ji omílají tak často, že mnohým lidem připadá jako samozřejmá pravda.

Ne všichni, kdo hovoří o americkém globálním poslání šířit demokracii, jsou v přísném smyslu slova novými jakobíny. Někteří používají neojakobínskou rétoriku nikoli z ideologického přesvědčení, ale proto, že se takový jazyk všeobecně používá a zřejmě je jaksi očekáván, nebo si myslí, že válka ho vyžaduje. Mnozí kombinují jakobínské ideje s jinými úvahami a představami: jen zřídka – pokud vůbec – je člověk jakoby z jednoho kusu. Uvnitř jedné a téže osobnosti spolu bojují protichůdné představy. Mým cílem není klasifikovat jednotlivé osobnosti, ale osvětlit ideologický celek – tím, že ukáži, jak se určité ideje mohou zformovat do koherentní, byť eticky a filosoficky problematické ideologie.

Nový nacionalismus

Dva autoři se značnou mediální publicitou, William Kristol a David Brooks, kteří sami sebe označují za konzervativce, si stěžují, že dlouholetá zaujatost amerických konzervativců vůči větší federální vládě je paranoidní a hloupá. Kristol a Brooks tvrdí, že Spojené státy velkou vládu potřebují, protože se opírají o „universální principy“. Jejich mimořádné morální postavení jim přisuzuje velké poslání ve světě. Aby se mohly věnovat svému globálnímu úkolu, americká vláda musí být silná a „energická“, zvláště pokud jde o vojenskou moc. Kristol a Brooks se dožadují „konzervatismu národní velikosti“, k němuž by patřila „neoreaganovská zahraniční politika národní síly a morální agresivnosti v zahraničí“.6)

Rovněž odborník na zahraniční politiku Robert Kagan píše o svých amerických spoluobčanech: „Američané jako dobré děti osvícenství věří v lidskou dokonalost. Ale Američané … také věří …, že globální bezpečnost a liberální řád jsou závislé na Spojených státech, ‚nepostradatelném národu‘, který třímá moc.“7)

Mezinárodní avanturismus slouží často k tomu, aby odvedl pozornost národa od naléhavých domácích problémů, ale v dnešní Americe často přiživují expansionismus také silné morálně-ideologické vášně. Jelikož principy, v něž Amerika věří, jsou označovány za svou podstatou nadnárodní (podle Blooma jsou ve skutečnosti protikladem tradiční národní identity), označení „nacionalismus“ možná není pro tento nový misionářský zápal to pravé. Noví jakobíni jsou přesvědčeni, že když Amerika razí cestu universálním principům, měla by odložit vlastní historickou odlišnost s výjimkou případů, kdy tato odlišnost přímo souvisí s principy, o nichž je řeč. Země konfrontované s touto silou ji sice s největší pravděpodobností považují za sotva něco víc než projev nacionalistických ambicí a arogance, nacionalistická je ale jen ve zvláštním smyslu. Stejně jako revoluční Francie, i neojakobínská Amerika přiděluje sama sobě roli spasitelky národa. Ideologický a vlastenecký zápal už od sebe nelze odlišit. Kristol a Brooks o americkém světovém poslání píší: „Naše vlastenectví je vlastenectvím výjimečného národa založeného na universálních principech, na tom, co Lincoln nazval ‚abstraktní pravdou, vhodnou pro všechny lidi v každé době.‘“8)

Tento názor na úlohu Ameriky lze jen sotva nazývat vlastenecký ve starém smyslu slova. Pro neojakobinismus není charakteristická oddanost konkrétní historické identitě Ameriky s kořeny v řecké, římské, křesťanské, evropské a anglické civilizaci. Noví jakobíni lpí na ahistorických, nadnárodních principech, které by podle jejich přesvědčení měly nahradit tradice jednotlivých společností. Myslí si o sobě, že stojí na straně práva a bojují proti zlu; nejsou ochotni respektovat země, které nepreferují totéž co oni, ani hledat nějaký společný základ.

Vlastenecká hrdost byla tradičně chápána tak, že k ní patří morální skromnost a vědomí nedostatků vlastní země. Neojakobinismus lze naopak asi nejlépe popsat jako jistý druh ideologického nacionalismu. Jeho stoupenci nejsou absolutně nekritičtí k demokracii dnešní Ameriky; Bloom si postěžoval, že americká demokracie je příliš relativistická a nepříliš věrná principům, na nichž byla založena. Měli bychom si však povšimnout, že Bloom tyto principy považuje za „racionální a aplikovatelné kdekoli“ a tudíž za monopolistické. Větší oddanost „americkým principům“ by touhu diktovat podmínky ostatním samozřejmě nesnížila, ale zvýšila.

Nový universalismus

Po dlouhých letech výchovné péče v akademické izolaci si v osmdesátých letech začal americký neojakobinismus získávat kritickou většinu mezi žurnalisty a politiky. Dobře to bylo vidět na poradních sborech pro národní bezpečnost a pro zahraniční politiku ve vládách Reagana a Bushe st. Když se hroutil sovětský komunismus, lidem takto orientovaným se jevilo stále reálnější očekávat éru, kdy Spojené státy budou moci jménem universálních principů vládnout světu. Misionářský zápal a touha použít americkou moc začaly zaplavovat média, vládu i debatu o veřejných záležitostech. Obzvlášť dobrý příklad tohoto způsobu smýšlení nám nabídl sloupkař a televizní komentátor Ben Wattenberg, když v roce 1988 napsal, že vyhlídky na export amerických hodnot jsou nanejvýš příznivé. „Kultura jediného národa se nikdy nerozkládala na tak rozsáhlém území a nikdy nebyla tak silná.“ Wattenberg říká, že „přinejmenším existuje globální jazyk, americký“.9)

Pokračuje tím, že s koncem studené války by se americká kultura mohla šířit dál – s prodejem amerických televizních show, filmů a hudby. „Přední novinové stánky po celém světě dnes prodávají tři americké deníky. A existuje téměř globální televizní zpravodajská stanice: CNN.“ Wattenberg se nezmiňuje o tom, že to, co se dostává do světa, může mít pochybnou hodnotu a že to může být jen mizerným obrazem Ameriky a demokracie. Fascinovala ho zkrátka možnost rozšiřovat americký vliv exportem americké kultury.

Za argumentací, že Spojené státy a jejich hodnoty jsou vzorem pro všechny, se skrývala touha po moci, která si občas jen stěží dokázala podržet ideologické vzezření. Opět jeden příklad, Wattenberg si nepřeje nic menšího než nadvládu nad světem: „Je celkem jasné, co světové společenství potřebuje: možná vrchního policajta, ale určitě silného globálního organizátora. Někteří se o to už pokoušeli. My jsme jediní, kdo to může dokázat.“ Myšlenku „šíření demokratických a amerických hodnot po celém světě“ nazval „vizionářskou“. Jakoby nechtěl vypadat arogantně, napsal: „Naším cílem v globální hře není dobýt svět, ale pouze na něj zapůsobit tak, aby byl příznivě nakloněn našim hodnotám.“10) Později tvrdil: „O ‚Americkém záměru‘ si pamatujte toto: unipolární svět je skvělý, pokud oním uni je Amerika.“11)

V předních médiích byl jedním z prvních a nejurputnějších obhájců agresivní americké zahraniční politiky sloupkař a televizní komentátor Charles Krauthammer. V roce 1991 například naléhavě doporučoval „přímý intervencionismus“. „Žijeme v unipolárním světě,“ psal. „My Američané bychom ho měli chtít a těžit z něho.“ „Tam, kde je naše věc spravedlivá a naše zájmy ohroženy, měli bychom jednat, i kdybychom … museli jednat jednostranně.“12) Tento názor se nakonec stal samozřejmostí.

K ideji šíření demokracie se občas přidalo náboženské nadšení. V roce 1988 ve vánočním sloupku Michael Novak řekl, že židovsko-křesťanská tradice „učí lidstvo, že má neustále kráčet kupředu … Trvá na tom, že společnosti se musí neustále měnit, dokud každá nebude vyhovovat Stvořitelovým měřítkům pro spravedlivou, pravdivou, svobodnou a tvůrčí civilizaci.“ Lidé po celém světě „si hlasitě stěžují na porušování Bohem jim daných práv na sebeurčení“. Šíření demokracie je pro Novaka velkým náboženským pokrokem, který srovnává s Božím vtělením. „Obyvatelé světa … požadují dějinné zrození demokracie v podobě fyzických institucí: stejně fyzických, jako bylo narození v Betlémě.“13) Entuziasmus vánočního období možná Novaka přiměl k nadsázce, ale je jasné, že jeho snahou bylo, aby si čtenáři spojili demokracii s božským záměrem.

Tento způsob myšlení nápadně kontrastuje se starou křesťanskou tradicí. Křesťanství vždy kladlo důraz na to, že lidská povaha je nedokonalá, hříšná, a varovalo před tím, aby lidé vkládali příliš velké naděje v politické instituce vytvořené lidskou rukou a v lidská měřítka. Svatý Augustin (354-430) je jen jedním z prvních a nejméně horkokrevných křesťanských myslitelů z dlouhé řady těch, co jich měla celá staletí, který by okamžitě zavrhl představu, že lidstvo je předurčeno k velkému pokroku a politické dokonalosti, nemluvě o možnosti spásy skrze politiku. Křesťanství sice kladlo důraz na to, že vládci musí sloužit obecnému dobru a chovat se lidsky, zpěčovalo se však podporovat jakoukoli konkrétní formu vlády, která by se hodila pro všechny lidi a všechny historické okolnosti. V tom se křesťanství shoduje z aristotelským pohledem na svět.

Nový demokratismus

Demokratismus měl v americké vládě dlouho víc než pevné místo. Stačí podívat se jen kousek zpátky do minulosti. Silný hybný moment mu udělil president Wilson se svým přesvědčením o zvláštní úloze Ameriky a misionářským zápalem. Imperialistický trend v americké zahraniční politice komentoval již v prvních letech dvacátého století harvardský profesor Irving Babbitt (1865-1933), snad nejpronikavější a nejjasnozřivější pozorovatel novodobé západní a americké kultury. Tento zakladatel toho, co dostalo název Nový nebo Americký humanismus, byl oficiálně profesorem francouzské a srovnávací literatury; byl však také nanejvýš vnímavým a prorockým pozorovatelem společenského a politického vývoje. Zaznamenal, že Spojené státy se začínají považovat za velkého ochránce a dobrodince lidstva. „Rychle se z nás stává národ humanitářských křižáků…,“ napsal Babbitt v roce 1924. Vůdci jako Wilson viděli Ameriku jako zemi, která se zřekla sobeckých motivací a stojí tudíž nad všemi ostatními národy. Babbitt k tomu poznamenal:

Více než ochotně připouštíme, že všechny ostatní národy jsou sobecké, ale my sami přece jednáme na základě nezištných a nestranných motivů. Na rozdíl od revoluční Francie jsme se zatím ještě neprohlásili za Krista národů, ovšem v průběhu poslední války jsme v sobě rádi spatřovali přinejmenším takového Sira Galahada mezi národy. A jestliže se Američan pokládá za idealistu, zatímco cizinec v něm vidí jen lovce dolarů, zčásti to nejspíše bude dáno faktem, že Američan sám sebe posuzuje podle toho, jakým se cítí být, kdežto cizinec jej soudí podle toho, co dělá.14)

V dobách presidenta Wilsona vládla v Americe již dlouho představa, že ve staré Evropě domýšlivé a necitelné elity utlačují obyčejného člověka. Tam i jinde bylo zapotřebí dát věci do pořádku. Průkopníkem takového názoru býval Thomas Jefferson, ale od dob, kdy George Washington varoval před nebezpečím zavazujících spojenectví, touha po silné angažovanosti v zahraničí zůstávala většinou pod kontrolou. V dobách vlády Theodora Roosevelta bylo jasné, že snaha o to, aby Amerika vyvíjela větší aktivitu a postavila se do čela mezinárodních záležitostí, odhodila dřívější zábrany. Woodrow Wilson dodal intervencionistickým touhám nových sil; samozřejmě nikoli proto, aby podpořil sobeckou motivaci amerického národa, ale – jak řekl – aby „sloužil lidstvu“. Protože má Amerika mimořádné morální postavení, prohlásil Wilson, je povolána konat ve světě dobro. V roce 1914, dokonce ještě před vypuknutím 1. světové války, Wilson v projevu ze 4. července tvrdil, že úlohou Ameriky je sloužit „právům lidstva“. Vlajka Spojených států, prohlásil, je „vlajkou nejen Ameriky, ale lidstva“.15)

Babbitt poukázal na to, že těm, kdo se k Wilsonově „humanitářskému tažení“ nechtěli připojit, se dostalo varování, že „zlomí srdce světa“. A ostře odvětil: „Pokud měl kdy starý surový svět nějaké wilsonovské srdce, by bylo zlomeno už dávno.“ Dodal, že Wilsonova rétorika, abstraktní a zároveň sentimentální, prozrazuje „povahu svého uživatele, jež se diametrálně liší od charakteru skutečného státníka“. V prosazování svého humanitářského „ideálu“ byl Wilson „neoblomný a nekompromisní“.16)

Imperativ doby po studené válce

Představa, že Amerika má mandát pomáhat zbavit svět – Evropu v nemalé míře – starých špatných mravů tradičních společností s jejich nedemokratickým politickým uspořádáním, si v americké zahraniční politice udržela silný vliv. Za 2. světové války měl F. D. Roosevelt pro americké poslání pochopení stejně silné jako Wilson.
V době studené války většina komentátorů a těch, kdo utvářejí politiku, považovala tuto válku za obranný boj na ochranu svobody proti totalitářské tyranii. Ale někteří z nejhorlivějších bojovníků ve studené válce patřili zároveň k demokratizátorům. Měli vizi předělávání světa, jež se zásadně lišila od vizí Sovětského svazu a ostatních komunistických režimů, byla však stejně universalistická. Po rozpadu a zhroucení Sovětského svazu se tito bojovníci nepřimlouvali za podstatnou redukci amerických ozbrojených sil nebo menší angažovanost Spojených států v mezinárodních záležitostech. Naopak, byli přesvědčeni, že Amerika by ve světě měla i nadále hrát velkou, v jistém ohledu ještě širší roli; že jako jediná zbývající supervelmoc má historickou příležitost postoupit s věcí demokracie a lidských práv dopředu. Tento jazyk se dlouho šířil v centrech veřejných debat a politické moci a členové vlády i politici obou největších stran brzy zcela běžně mluvili o potřebě prosazovat demokracii. Mnozí z nich to dělali právě způsobem, o němž jsme tu mluvili v souvislosti s neojakobinismem. Zdálo se jim, že americká ideologie výzvu té druhé universalistické ideologie nejen přežila, ale v zápase zvítězila, což potvrdilo použitelnost amerického ideálu ve všech společnostech.

První president Bush se považoval za obratného pragmatika, ale jak to často bývá v případech lidí, kterým chybí filosoficky podložené vlastní přesvědčení, byl náchylný přejímat mluvu a myšlenky lidí více intelektuálně a ideologicky zaměřených. Rétorika jeho administrativy ohledně „Nového světového řádu“ měla často zřetelný tón amerických demokratizátorů, do značné míry zřejmě vzhledem k ideologickým sklonům autorů projevů. Když Bushův ministr zahraničí James Baker v roce 1991 prohlásil, že zahraniční politika Spojených států by neměla sloužit výhradně americkým zájmům, ale „universálně použitelným osvícenským ideálům“, jako ozvěna opakoval neojakobínskou písničku. Ať už autorem takových vyjádření byl pan Baker sám nebo ti, kdo mu projev psali, ministrovi se jejich tón zjevně líbil. Přimlouval se za „euro-atlantické společenství, které bude sahat od Vladivostoku po Vancouver“. Řekl, že takového „společenství můžeme dosáhnout pouze na demokratickém základě“. Ani obrovská rozloha a politická i kulturní různorodost oblasti, o níž mluvil, ho nepřiměly k zaváhání ani k tomu, aby si položil otázku, jestli jsou Spojené státy ochotné nebo schopné ujmout se tak strašidelné věci. Ne, Spojené státy by měly pomáhat prosadit „obecné … universální hodnoty“ v těchto částech světa, řekl, a „ve skutečnosti všude na zeměkouli“.17) Americká moc tu byla proto, aby byla použita. Zdá se, že v případech, jako je tento, se sluší mluvit o fakticky bezmezných ambicích.

Vzedmutou vlnu globalistických, politicko-ideologických aspirací ještě očividněji a detailněji předvedla administrativa Bushe staršího v konceptu plánů Pentagonu, který kdosi vynesl do New York Times. Dokument vznikl pod vedením zástupce ministra obrany Paula Wolfowitze. Koncept plánu se zabýval potřebami amerických ozbrojených sil po skončení studené války; jako cíl byl uveden svět, v němž Spojené státy budou jedinou a nespornou velmocí. Koncept přiřkl Spojeným státům „nejvyšší odpovědnost“ za vypořádání se „se zlořády a zlotřilostmi, které ohrožují nejen zájmy naše, ale také zájmy našich spojenců a přátel, nebo které by mohly vážně narušit mezinárodní vztahy“. Cíl, totiž americká nadvláda nad světem, byl prezentován tak, že bude sloužit k šíření demokracie a otevřené ekonomiky. Americká vojenská síla měla být tak drtivá, aby soupeře Spojených států ani nenapadlo vzepřít se jejich vůli.18) Tuto vizi budoucnosti bylo možné považovat za vyjádření nezřízené a neomezené touhy po síle a moci, nebrzděné skutečností, že svět je koneckonců dosti velký. Příznačné je, že mnoho komentátorů považovalo tuto vizi za naprosto přijatelnou. Wall Street Journal koncept vychválil ve svém hlavním komentáři, favorizujícím „Pax Americana“.19)

Bill Clinton dal v presidentské kampani v roce 1992 jasně najevo, že se bude držet podobné, ne-li expanzivnější zahraniční politiky, jakou provozovala Bushova administrativa. V roce 1993 promluvil jeho designovaný ministr zahraničí Warren Christopher ke skupině neokonzervativních členů Demokratické strany včetně Penna Kimballa, Joshuy Muravchika, Petera Rosenblatta, Alberta Shankera a Maxe Kapelmana, aby je ujistil, že bude plně podporovat presidentův závazek, že prosazování demokracie se stane ústředním heslem zahraniční politiky Spojených států.20) Christopherova nástupkyně Madelleine Albrightová měla s takovým postojem ještě menší potíže. V nejvyšších washingtonských kruzích, kde se tvoří politika, i jinde teď zcela jasně převládala ideologie demokratizátorů.

Když George W. Bush kandidoval na presidenta, vypadalo to, že má vážné pochyby o tak širokém používání americké síly. Zpochybnil touhu vnucovat řešení problémů všem regionálním i lokálním ohniskům nepokojů po celém světě; zdálo se, že uznává, že takové snahy svědčí o aroganci a nemístné touze po moci, která by se ostatním zemím mohla velmi nelíbit. To, že po 11. září zvolil zcela jiný, mnohem agresivnější tón, z velké části zcela jistě způsobily podmínky velmi podobné válečným. Ačkoli popudem k této změně asi byly spíše pragmatické než ideologické úvahy, rétorika presidenta Bushe začala dostávat neojakobínské zabarvení – jako když mluvil o „ose zla“; tento slovní obrat razil neokonzervativní autor projevů David Frum.

Ve svých následujících projevech president často tím, že Spojeným státům, výjimečné zemi, přisuzuje výjimečné poslání ve světě, připomíná Woodrowa Wilsona. Tvrdí, že útok na Spojené státy byl útokem na svobodu: „Spousta mladých lidí říká, no tohle, proč Amerika? Proč někdo útočí na nás? Proč by někdo chtěl válčit s tímto národem? A odpověď zní, protože milujeme svobodu. Proto. Oni svobodu nenávidí.“21) Tím, že Ameriku ztotožnil s věcí všeobecné svobody, převzal Bush i wilsonovskou metaforiku. Jako ozvěna Wilsonových slov z roku 1917 znělo, když řekl, že americká vlajka nepředstavuje „jen naši moc, ale svobodu“.22) Přestože president použil výraz „svoboda“ a nikoli „demokracie“, oblíbené slovo nových jakobínů, zdálo se, že souhlasí s představou, že každý nepřítel či kritik Spojených států je odpůrcem universálních principů. „Zaútočili na Ameriku,“ řekl tři dny po 11. září, „protože jsme domovem svobody a jejími obránci.“23)

Stoupenci amerického impéria podnikli s velkou rychlostí kroky, aby zahnali nechuť zdrcené a dezorientované americké veřejnosti vypořádat se rychle a důkladně s terorismem v celém světě. Hned dopoledne 11. září, kdy ještě nebylo jasné, kdo vlastně za útoky nese odpovědnost, přinesl Washington Post článek Roberta Kagana, který se dožadoval radikálních protiopatření. Kagan tvrdil, že Kongres by měl okamžitě vyhlásit válku teroristům i každému národu, který jim mohl pomáhat. Situace vyžadovala, aby Amerika jednala s „morální jasností a odvahou jako naši dědové [v odpovědi na Pearl Harbor]. Ne tak, že se budeme ptát, co jsme udělali, že jsme na sebe přivolali hněv nelidských vrahů. Ne tak, že budeme vymýšlet způsoby, jak se domluvit s těmi, kdo prolili naši krev, nebo že se budeme pokoušet je uchlácholit.“24) Tentýž den vydali William Bennett, Jack Kemp a Jeane Kirkpatricková prohlášení, v němž se dožadovali války proti „celé“ islamistické teroristické síti.25)

Pokud si president myslel, že kroky, které Američané podnikli, mohly zvýšit nepřátelství vůči Spojeným státům ve světě, neřekl to veřejně a za daných okolností asi ani nemohl. Co řekl a co opakuje stále je to, že Spojené státy se musí s možnými hrozbami terorismu vypořádávat vytrvale, aktivně a energicky – musí dokonce podnikat preventivní kroky. Vzhledem k dřívějším výzvám k pokoře je paradoxem, že jen přihlíží masivnímu domáhání se větší americké angažovanosti ve světě a nesmírně dotěrnějšího fungování vlády v každodenním životě amerických občanů. Tomuto politikovi, který není intelektuálem a historikem, se musí nechat, že válka má svou logiku a bylo by předčasné dělat definitivní závěry nad jeho prohlášeními a činy bezprostředně po 11. září, které bylo válečným aktem. Skutečností však zůstává, že Bushova agresivního přístupu a universalistické rétoriky se chopili američtí demokratizátoři, kteří připravují půdu pro válku a usilovnější honbu za impériem. Charles Krauthammer presidenta pochválil za to, že uplatňuje základní princip americké zahraniční politiky – prosazování demokracie.26) Politická aktivistka a spisovatelka Midge Decterová upozornila, že po 11. září by Amerika měla udělat něco pro to, aby vyčistila svět. Naléhala na své krajany, aby se „drželi toho, co je nejdůležitější k zapamatování: že naše země, nejsilnější na světě, je okolnostmi nucena – dalo by se říci, že dostala příležitost – zbavit svět pořádného kusu jeho krutosti a morových ran“.27)

V polovině září 2002 poslal Bush Kongresu každoroční presidentskou zprávu o strategii, Strategii národní bezpečnosti, která byla jasným důkazem, že bere zpět dřívější výzvy ke „skromnější“ zahraniční politice. Zpráva sice byla koncipována jako strategie pro boj s terorismem, ale vyhlášené cíle sahaly dál než vyžadovala odpověď na akutní vnější či vnitřní ohrožení. Zpráva byla prakticky definicí nové, nanejvýš ambiciózní role Ameriky ve světě. Zveřejněna byla den poté, co president požádal Kongres o schválení preventivního použití ozbrojených sil proti Iráku a poskytovala oprávnění k zákroku proti potenciálním bezpečnostním hrozbám; formulovala také novou a mnohem širší mezinárodní agendu. Zpráva v podstatě předkládala doktrínu americké ozbrojené nadvlády. President takovou nadvládu ospravedlňoval tím, že poslouží jak americké bezpečnosti, tak úsilí prosazovat svobodu, demokracii a volný trh. Washington Post napsal, že Strategie přidělila Spojeným státům téměř „mesiášskou roli“. Znamenala nejen přijetí, ale dokonce rozšíření Wolfowitzova konceptu. Wolfowitz je dnes skutečně náměstkem ministra obrany a velice hlučným a tvrdohlavým zastáncem amerického aktivismu po celém světě. Podle zprávy jsou síla Ameriky a její vliv ve světě „nebývalé“ a „bezpříkladné“. Spojené státy, „opírající se o víru v principy svobody a hodnotu svobodné společnosti“, mají také „bezpříkladnou odpovědnost, závazky a možnosti“ za svými hranicemi. Zpráva se dožaduje tak obrovské vojenské moci, aby každou jinou mocnost odradila od zpochybňování americké nadvlády nebo výroby zbraní hromadného ničení. Ruší staré doktríny odstrašování a „zadržování“. Zavazuje Ameriku chápat bezpečnost v mnohem širším smyslu; tvrdí, že Spojené státy si musí vyhradit právo zasahovat preventivně a unilaterálně proti státům a organizacím, které je ohrožují. Ale president schválil ještě rozsáhlejší cíl. Strategie zavazuje Spojené státy učinit svět „ne pouze bezpečnější, ale lepší“. Ve vysvětlení ke zprávě jeden vysoký vládní činitel řekl, že kromě toho, aby Spojené státy vedly svět ve válce proti terorismu a „agresivním režimům, které usilují o získání zbraní hromadného ničení“, by měly hájit mír, „šířením amerických hodnot nabízet výhody, které přináší svoboda a prosperita“ a pomáhat prosazovat „dobrý způsob vládnutí“. Slovy, která jako bychom už někde slyšeli, zpráva popisuje americkou strategii jako „zřetelně americký internacionalismus, odrážející spojení našich hodnot a našich národních zájmů“.28)

Válka nového druhu

Zahraniční politika dvou bezprostředních předchůdců dnešního presidenta, Bushe staršího a Billa Clintona, měla silně wilsonovské sklony. Ale ani jeden z nich neměl žádnou pevnou a ucelenou strategii. Naproti tomu strategie George W. Bushe, tak jak ji představil ve Strategii národní bezpečnosti i jinde, zavazuje Spojené státy k troufalé, komplexní a důkladně vypracované zahraniční politice. Veřejně a oficiálně vyhlášeným americkým cílem je – stručně řečeno – získat nadvládu nad světem. Spojené státy se prohlásí za arbitra nad tím, co je ve světě dobré a co špatné, a pokud to bude nutné, své rozhodnutí světu jednostranně vnutí.

Výhradám, které se vůči americkému unilateralismu a globálním aspiracím ozvaly v Evropě i jinde, se zastánci impéria vysmáli a odmítli je jako neschopnost rozpoznat nutnost bojovat se zlem ve světě. Kenneth Adelman, bývalý zástupce našeho vyslance při OSN a vysoce postavený vládní poradce ve věcech obrany, vedl svou obhajobu imperiálních plánů v pojmech boje proti terorismu. „Nemyslím, že by spolupráce Evropanů se Spojenými státy měla být nějakým projevem laskavosti z jejich strany. Evropané by Spojeným státům měli být vděčni a spolupracovat s nimi proto, že máme společného nepřítele – terorismus. Podle mého názoru jde o rozhodující okamžik střetu mezi civilizací a barbarstvím.“29)

Jelikož je Amerika ve válce, není svým způsobem žádným překvapením, že někteří z jejích vůdců cítí povinnost mluvit o ní jako o zemi, která stojí na straně dobra, a ty, kdo nedychtí po tom, aby je vedla, označují za podporovatele a podněcovatele zla. Před válkou měla ostrá rétorika přimět Američany, aby válku podpořili nebo alespoň strpěli, ale válečné cíle, o nichž se mluví dnes, mají původ v sebevědomé a universalistické a imperialistické ideologii. V tom je velký rozdíl a skrývá se za tím velké nebezpečí.

Víra v morální nadřazenost Ameriky nezná partajní hranice. V článku kritickém ke způsobu, jakým se Bushova administrativa připravovala na válku proti Iráku, vyslovil Richard C. Holbrook, za presidenta Clintona náš vyslanec při OSN, názor všeobecně rozšířený v celém establishmentu zahraniční politiky: „Za posledních šedesát let Spojené státy spojovaly důsledně svou vojenskou převahu s morálním a politickým vůdcovstvím.“30) Výmluvné je slovo „důsledně“. Představa, že na rozdíl od jiných národů stojí Amerika mimo jakékoli morální podezření, poskytuje to nejlepší možné ospravedlnění touhy používat americkou sílu.

Zastáncům ideologie amerického impéria se zdá, že ctnostná Amerika má bezpochyby právo vládnout světu. Někteří z nich dlouho a tvrdě pracovali na tom, aby tento názor v americké zahraniční politice získal převahu. President Bush jen jako ozvěna opakoval to, co říkali ostatní, když prohlásil: „Existuje systém hodnot, u nichž nelze dělat ústupky, a jsou to hodnoty, jež velebíme. A jestliže jsou dost dobré pro náš národ, měly by být dost dobré i pro ostatní.“31)

Mnozí příslušníci takzvané křesťanské pravice sdílejí názor, že Amerika má zvláštní poslání, dávají však této představě triumfalistické náboženské zabarvení, přesahující moralismus typický pro neojakobínskou ideologii. Jsou přesvědčeni, že Spojené státy, protože v jejich čele stojí boží člověk, mají hrát prakticky mesiášskou roli – především na Středním východě, kde Bohem vyvolený národ, Izrael, musí Spojené státy podporovat proti jeho nepřátelům. Tato forma náboženství se výrazně rozchází s hlavním proudem tradičního křesťanství, jež rozlišuje mezí tím, co náleží Bohu a co císaři, a ztotožňuje konkrétní politickou mocnost, Ameriku, s Boží vůlí. Rétorika George W. Bushe občas naznačuje, že ho takový způsob uvažování přitahuje. „Bojovné“ křesťanství tohoto druhu možná vychází z dosti zjednodušujících teologických, biblických a historických předpokladů a zřejmě prakticky nijak neovlivňuje převládající kulturu amerického národa, poskytuje však značnou politickou podporu neojakobinismu, který značný vliv má. Praktické dopady tohoto náboženského triumfalismu na zahraniční politiku Spojených států spočívají v tom, že neojakobinismu dodává náboženské pozlátko. Zahraniční politiku nepokřesťanšťuje, jen jí ubírá na pokoře a přidává na útočnosti.

Pokud jde o vnitřní i mezinárodní záležitosti, noví jakobíni mají silné předsudky vůči tradicím starých národů a skupin, které prošly historickým vývojem. Tím jen brzdí příchod nového světového řádu, založeného na tom, o čem mluví jako o universálních principech. Charakteristické rysy různých společností a kultur by podle jejich názoru měly ustoupit homogennosti chvályhodné demokracie.

Noví jakobíni se pokoušejí triumfu své ideologie a své touze po moci odstranit z cesty všechny překážky. Předvádějí tvrdý revolucionářský postoj, který neúprosně povede ke katastrofě. Vedle hrobů, kterým president Bush říká „neoznačené hroby odhozených lží“, leží hroby pokrytců, lidí, jejichž moralismus skryl – dokonce i před nimi samými – jejich neodbytnou touhu po moci. Jak hlásal Ronald Reagan, za některá největší zla ve světě nesou zodpovědnost idealističtí utopisté a dobré úmysly. Farizejství činí člověka slepým vůči vlastním hříchům.

I kdybychom názory, jimiž jsme se v tomto článku zabývali, hodnotili v tom nejvelkorysejším a nejshovívavějším duchu, prvek politicko-ideologického imperialismu lze jen těžko přehlédnout. Filosoficky a historicky orientovanému pozorovateli je třeba připomenout strašlivé a rozsáhlé utrpení, jež lidstvu připravilo usilování o moc, schvalované či inspirované jakobínskou morální a intelektuální domýšlivostí toho či onoho druhu. Komunismus, jeden z nejradikálnějších a nejzhoubnějších projevů jakobínského ducha, se rozpadl – alespoň jako významná politická síla. Pro svět se však připravuje další všelék. Neojakobínská vize toho, jak spasit lidstvo, je možná méně utopická než komunistická. Někomu může připadat obdivuhodně idealistická – stejně tomu bylo u komunismu. Ale duch těchto dvou hnutí je podobný a utopické názory zůstanou utopickými názory, které mohou být celkem neškodné, pokud se týkají jen několika snílků a teoretiků, ale velmi nebezpečné, pokud se stanou inspirací k akcím ve skutečném světě. Tímto článkem vyjadřuji své znepokojení nad tím, že neojakobinismus prostoupil americkou veřejnou debatu a na dosah má kontrolu nad americkou vojenskou mocí.

Obezřetnost, realismus, schopnost uzavírat kompromisy a sebekázeň jsou vlastnosti v politice nepostradatelné. Obrážejí se v tradičních amerických institucích, v důležitých rozhodnutích amerických státníků a někdy i ve veřejném mínění. Tvoří první obrannou linii proti všem možným zahraničním i domácím hrozbám včetně vzkypění vášní a výbuchů extremismu. Vzhledem k hrůzám 11. září a potřebě přísné odpovědi možná fakt, že křižáci v Bushově vládě zaujímají důležité místo, nijak nepřekvapuje. Je ale také známkou toho, že potřebné staré americké ctnosti upadají nebo mizí. Pokračující nadvláda neojakobinismu by měla katastrofální následky. Pokud budou američtí vůdci jednat pod jeho vlivem, mohou odstartovat osudový proces, který oni sami ani jejich nástupci nebudou schopni dostat pod kontrolu.

Poznámky:

1) Poznámky, National Cathedral 14. září 2002, www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09.

2) Prohlášení před americkým Kongresem, 18. června 2001, www.whitehouse.gov/news/releases/2001/06.

3) Jean-Jacques Rousseau: The Basic Political Writings, Hackett, Indianapolis 1987), Social Contract, 1. kniha, 1. kapitola, s. 141.

4) Alan Bloom: The Closing of the American Mind, Simon and Schuster, New York 1987, s. 153.

5) James David Barber: „…And Democracy Needs Help“, Washington Post 25. ledna 1990.

6) William Kristol – David Brooks: „What Ails Conservatism“, Wall Street Journal 15. září 1997.

7) Robert Kagan: „The U.S.-Europe Divide”, Washington Post 26. května 2002.

8) Kristol – Brooks: „What Ails…“, 15. září 1997.

9) Ben Wattenberg: „Chance to Champion Freedom“, Washington Times 1. prosince
1998.

10) Tamtéž, „Showdown Time … Wake-up Slap“ 8. srpna 1990; „To Sow Seeds of Freedom“, 1. srpna 1990 (zvýrazněno dodatečně).

11) Ben Wattenberg: „Peddling Son of Manifest Destiny‘“, Washington Times 21. března 1990.

12) Charles Krauthammer: „Bless Our Pax Americana“, Washington Post 22. března 1991.

13) Michael Novak: „Human Rights at Christmas”, Washington Times 23. prosince 1988.

14) Irving Babbitt: Demokracie a vůdcovství, Občanský institut, Praha 2003, přel. Jana Ogrocká, s. 205-206. Je národním neštěstím, že Američané věnují méně pozornosti jednomu ze svých skutečně největších myslitelů než řadě méně významných evropských kapacit, které na čtenáře působí svým hutnějším, techničtějším, méně esejistickým stylem.

15) Woodrow Wilson: Projev ke Dni díkuvzdání, 7. listopadu 1917. The Papers of Woodrow Wilson (ed. Arthur S. Link et al.), Princeton University Press, Princeton, N.J. 1966-1993, s. 44, 525; Address at Independence Hall, Philadelphia, Papers, s. 30, 254. K důkladnému studiu Woodrowa Wilsona a jeho představy Ameriky jako služebnice lidstva viz Richard M. Gamble: „Savior Nation: Woodrow Wilson and the Gospel of Service“, Humanitas, Vol. XIV, No. 1 (2001).

16) Babbitt: cit. dílo, s. 219.

17) Ministr zahraničí James A. Baker: projev v berlínském Aspen Institute, Německo
18. června 1991.

18) Patrick E. Tyler: „U.S. Strategy Plan Calls for Insuring No Rivals Develop“, New York Times 8. března 1992.

19) Wall Street Journal, hlavní komentář, 16. března 1992.

20) Washington Post 9. ledna 1993. Označení „neokonzervativní“ pro zmíněné osoby je převzato z tohoto článku.

21) Presidentovy postřehy na konferenci „United Brotherhood of Carpenters and Joiners of America“, 19. června 2002, www.whitehouse.gov/news/releases/2002/06; Peter Slevin: „The Word at the White House: Bush Formulates His Brand of Foreign Policy“, Washington Post 23. června 2002.

22) Presidentovy postřehy při slavnostním vyřazování ve West Point, 1. června 2002, www. whitehouse.gov/news/release/2002/06. Stejné představy měl generál George C. Marshall při závěrečném ceremoniálu v roce 1942 a president svou řeč zahájil citací Marshalla, který vyjádřil naději, že „naši vlajku bude celý svět uznávat jednak za symbol svobody, ale také drtivé síly“.

23) Poznámky, National Cathedral, 14. září 2001.

24) Robert Kagan: „We Must Fight This War“, Washington Post 12. září 2001.

25) Prohlášení tří spoluředitelů Empower America, 12. září 2001.

26) Charles Krauthammer: „Peace Through Democracy“, Washington Post 28. června 2002.

27) Midge Decter: „Unnecessary Wars“, Imprimis, září 2002, s. 5.

28) National Security Strategy of the United States of America, 17. září 2002, http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.html, a Karen deYoungová a Mike Allen: „Bush Shifts Strategy From Deterrence to Dominance“, Washington Post 21. září 2002.

29) „Six Degrees of Preemption“, Washington Post, rubrika názorů, 29. září 2002.

30) Richard C. Holbrook: „It Did Not Have to Be This Way“, Washington Post 23. února 2003.

31) Postřehy presidenta George W. Bushe v nahrávaném rozhovoru s Bobem Woodwardem, Washington Post 19. listopadu 2002; citováno z Woodwardovy knihy Bush at War, Simon and Schuster, New York 2002.

32) Projev v Kongresu, 20. září 2001.

Z anglického originálu „The Ideology of American Empire“ publikovaného v časopisu Orbis, Summer 2003, s. 383-397
přeložil Eduard Geissler.