Karol Grabias (Teologia Polityczna): Obrazu Čechů a české literatury v Polsku dominují díla umělců jako Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal. Poláci mají obvykle rádi své sousedy, které považujeme za poctivé, nevojenské milovníky piva, barů a surrealistických příběhů. Není však náš obraz o Čechech neúplný a chybí nám hloubka?

 Miloš Doležal: S trochou nadsázky by se mohlo odpovědět, že čtvrtina až polovina Čechů – především na jižní Moravě, kde se pěstuje vinná réva – jsou milovníci vína, vinných sklípků a dada humoru. Nicméně pivo, hospoda a živé debaty lidské pospolitosti kolem stolu jsou jistou součástí české (přesněji středoevropské) kultury a společnosti od 19. století, to nelze popřít. 

Pochopitelně – jsou to všechno zjednodušené pohledy a stereotypy, navíc živené médii či povrchními texty populárního polského reportéra Sczygiela. Pokud z vlastní zkušenosti vím, tak i polští zájemci o českou kulturu jsou překvapeni, když s nimi hovořím o české křesťanské kultuře v meziválečném čase (1918 – 1939), která patřila k vrcholům české, ba středoevropské kultury vůbec. Například spisovatelé jako Jan Čep, Jaroslav Durych, Jakub Deml, Alfred Fuchs, Johannes Urzidil, řada vydavatelství (za mnohé Dobré dílo Josefa Floriana ve Staré Říši, který spolupracoval s předními českými i evropskými malíři a vydával francouzskou, německou, ruskou i polskou literaturu, od židovských až po katolické autory); básníci Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Vladimír Holan a rozličné literární a teologické časopisy a revue, střediska duchovní obnovy a akademické farnosti, výrazní teologové, překladatelé a kněží. To je jen výseč bohatého duchovního života česko-moravských zemí. Řada z nich svoje postoje později osvědčila v komunistických kriminálech a táborech nucených prací. A na ně později navázal, v 60. až 80. letech, křesťanský protikomunistický disent, reprezentovaný například filozofem a překladatelem Jiřím Němcem, básníkem Ivanem Martinem Jirousem (Husákovským režimem vězněn čtyřikrát,  celkem téměř devět let),  teologem Josefem Zvěřinou, hudebníky ze skupin PPU a DG307 atd. Mimochodem, řada z nich měla úzké vazby na polské autory a podzemní vydavatelství. Navíc jejich akce se konaly v ekumenickém modu, s výrazným přispěním aktivních evangelických teologů a umělců (Ladislav Hejdánek, Svatopluk Karásek aj.). A dnes kolem sebe vidím – pokud jde o literaturu a umění vůbec – celou řadu výrazných osobností (filmoví režiséři, malíři, divadelníci), které se hlásí  ke křesťanství jako k prameni svého života. Ostatně i u Bohumila Hrabala či Václava Havla bychom našli podstatnou spirituální inklinaci. Chci tím jen říci, že v české kultuře 20. století existuje podstatná křesťanská kulturní vrstva, o které se v Polsku málo ví.

Málokdy si myslíme, že český národ sdílel zkušenosti s noční můrou druhé světové války a komunismu. Jak to ovlivnilo kulturní identitu Čechů? Je pěstování mučednictví také důležitým prvkem české paměti?

Naši identitu ta dvě kataklyzmata 20. století ovlivnila zásadně. Přišli jsme o své elity a Praha o svůj jedinečný kulturně-spirituální trojrozměr, česko – německo – židovský. Nejdříve Němci vyvraždili naše vlastence a Židy, po válce jsme zase my vyvezli dva a půl milionu sudetských Němců; po komunistickém puči jsme si sami vraždili a decimovali zbylé elity a k tomu připočtěme několik vln emigrací (zvlášť po invazi vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968).  A nakonec jsme se oddělili i od Slovenska. Kdo tu zůstal? Tedy dnes pociťujeme obzvlášť silné volání po osobnostech a inspirativních příbězích z minulosti. Domnívám se, že teprve v posledních dvaceti, pětadvaceti letech objevujeme své poklady – hrdiny z druhé války a období komunismu – v novém, ideologicky nezatíženém kontextu. Vznikají o nich filmy, knihy, komiksy, divadelní představení. Ať je to politička Milada Horáková, zavražděná komunisty, naši letci z bitvy o Anglii, Jan Palach nebo kněz Josef Toufar, umučený příslušníky Státní bezpečnosti. S jeho osudem jsem takříkajíc spjatý a sleduji, jak jeho příběh, sedmdesát let po knězově smrti, rezonuje v české společnosti, přitahuje pozornost, inspiruje umělce a stává se duchovním průvodcem řady lidí. Je ostatně zajímavé, že tehdy, před sedmdesáti lety, byla Toufarova farnost malá, sotva několik stovek lidí, a dnes oslovuje napříč generacemi tisíce zájemců. A to nejen katolíků, ale i protestantů, a co je obzvlášť pozoruhodné, mnoho lidí z nekřesťanských kruhů.

A co duchovní rozměr českého života? Rádi zjednodušujeme a považujeme Českou republiku za národ ateistů, lhostejní k posledním otázkám. Pokud se však podíváte pozorně, můžete vidět, že současná česká poezie často čerpá inspiraci z náboženství.

Čechy jsou zemí paradoxů. Na jedné straně jsou tu silné anticírkevní postoje a na straně druhé uprostřed Prahy vracíme na své místo barokní Mariánský sloup. Nebo –  ateisté u nás svépomocí opravují zpustošené kostely a kapličky. Pokud jde o inspiraci náboženstvím či biblickými příběhy – neděje se to jen v poezii, která je jakousi „laboratoří“ citlivosti. Najdeme ji ve filmech, v hudební produkci, v řadě současných výstav. Ale mnohdy je přítomna skrytě, není prvoplánově deklarovaná. Napadá mě příklad novely Národní třída Jaroslava Rudiše, následně zfilmované, o hrdinovi Vandamovi, který žije na sídlišti, pije a má za sebou drogovou i kriminální minulost. V knize ani filmu nepadne snad ani jediné slovo o křesťanství, ale je to hrdina, který podvědomě hájí evangelijní hodnoty, brání slabé proti mocným atd. Češi mají odedávna problém s institucemi a s katolickou církví zvláště. Ale když sleduji ve svém okolí, jak se někteří nekřesťané chovají a jednají, chovám k nim hluboký respekt. Pochopitelně, panuje zde v otázkách víry a náboženství velká nevzdělanost, i tady žijí ignoranti a hlupáci, ale současně bych řekl, že Čechy jsou zemí, kde je křesťanství přítomno skrytě, v jisté plachosti a neokázalosti. Nepotrpíme si na velká gesta. Navíc často si pomáháme ironií a naštěstí i osvobodivou ironií.

Češi zažili mnohem brutálnější náboženské pronásledování než Poláci. Katolická církev, která se nacházela mimo velmi úzkou oblast kontrolovanou stranami, se v jednom okamžiku stala téměř nezákonnou institucí. Jak to ovlivnilo vnímání církve a katolicismu Čechy? Formuje vzpomínka na tyto zkušenosti stále jejich identitu?
Česká katolická církev skutečně byla zbičována nesmírně tvrdě, přímo do živého masa. Desítky až stovky popravených a utrýzněných duchovních i laiků, tisíce vězněných a internovaných, řehole zakázány, kláštery vypleněny a přeměněny na vězení, blázince či sklady. Od roku 1948 panoval nad církvemi tvrdý státní dozor. Křesťané byli až do roku 1989 nekompromisně šikanováni, děti z křesťanských rodin nemohly studovat, křesťané byli vyhazováni z práce etc. Naštěstí se našly nové cesty, vznikaly podzemní sktruktury, skvěle fungoval křesťanský exil a kněží, kteří prošli komunistickými kriminály a tvrdou školou manuální práce mezi lidmi, byli skvěle připraveni na práci v sekularizovaném světě. Hovořil jsem s mnohými, kteří takovou tvrdou školou prošli – svědčili o hluboké zkušenosti, byla to pro ně doslova univerzita, předběhli a tím potvrdili mnohé závěry II. vatikánského koncilu.   V čem?  V oproštění od úřadu, v otevřenosti světu, v radostnosti, humoru, vroucnosti, v prožívání vztahů, v nahlédnutí složitosti manželství a vůbec křehkosti lidského žití. Byl to nesmírně bohatý vklad. Po roce 1989 se zdálo, že tento vklad bude proměněn ve velkou přízeň celé společnosti. Národ a církev se v těch prvních letech setkávaly. Jenže dnes vidíme, že církev mnohé z tohoto živého i životodárného dědictví bohužel prošustrovala. Na druhé straně – dnešní Češi-křesťané, kterých je hrstka, nejsou ve větší míře zvykoví návštěvníci bohoslužeb, jejich křesťanství je ryzí, aktivní a nepatetické. A pak je zde celá řada pozoruhodných duchovních, i z různých křesťanských denominací, kteří vstupují do veřejné debaty, píší skvělé knihy, oslovují většinovou společnost. Ostatně i P. Josef Toufar, fyzicky dávno mrtvý, je toho dokladem. Už v roce 1940 napsal v jednom dopise, že je knězem všech a pro všechny, bez rozdílu politického a náboženského přesvědčení, nikoli jen pro ty, kteří v neděli chodí do kostela.

Toto je třetí z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna