Z anglického originálu “Wanted: A New Imperialism”, National Review, č.24/1992, str. 28-34,
přeložil Michal Semín.

Mnoho lidí je hořce zklamáno tím, že po konci studené války nenastal zlatý věk míru a prosperity. Rozhlížíme-li se dnes po světě, spatříme v něm přibližně čtyřicet regionálních konfliktů, v nichž se utápí nepřeberné množství dnes výrazně levnějších a snadněji dostupných konvenčních zbraní. Na území bývalého Sovětského svazu je k mání přinejmenším třicet tisíc nukleárních hlavic, jež vzhledem k zoufalé ekonomické situaci a všeobecné korupci mohou být snadno rozprodány na černém trhu. Lidé jsou dnes vylekáni obrodou násilného nacionalismu ve střední a východní Evropě a bývalé sovětské Asii, téměř v každé společnosti, kde rozpad totalitních režimů umožnil veřejnému mínění se plně a svobodně projevit. Hrozbu globální katastrofy vystřídala pravděpodobnost většího množství omezených konfliktů a lokálních tragédií. K tomu všemu je zapotřebí přičíst vážnou a v zásadě dlouhodobou recesi vyspělých států, limitující jejich možnou pomoc přibližně šedesáti až sedmdesáti zbídačeným zemím světa, sužovaných válkou, hladomorem či ekonomickým kolapsem. Evropa prožívá svou největší měnovou krizi od roku 1931. Televizní zpravodajství dnes vede k pochmurným závěrům, že všechny tyto znepokojující trendy nabudou v tomto desetiletí na intenzitě a že první roky 21. století budou svědky nepřetržitého lidského neštěstí.
Tento názor z řady důvodů nesdílím a rád bych nyní vysvětlil, proč se do budoucnosti dívám s mírným optimismem. Jedna z nejrozumnějších zásad židovsko-křesťanské tradice zní: “Važ si toho, co ti bylo dáno”. Naším největším společným požehnáním je, že jsme přežili 20. století, snad nejnebezpečnější století v historii lidstva. Opouštíme jej s částečně obnoveným mezinárodním řádem (poprvé rozpadlým v roce 1914 a přibližně v takovém stavu trvajícím až do konce 80. let) s poměrně slušnými vyhlídkami na své plné “uzdravení”. Pohlédneme-li zpět, spatříme několik situací, ve kterých byl civilizovaný svět na pokraji záhuby. Mé stáří mi dovoluje pamatovat minimálně tři: rok 1940, kdy nacistický režim, snad nejdynamičtější z oněch ideologických oblud, jež se pokoušely vládnout našemu století, zamořil kontinentální Evropu, o což se pokusil také v Asii a Africe, roky 1945-1946, spojené s hrozbou stažení americké armády z Evropy a přenechání světa na pospas Stalinovi, a polovina 70. let, kdy aféra Watergate výrazně oslabila mocenskou pozici USA a povzbudila Brežněva k obnovenému úsilí o dobytí světa.
Byly to tři naprosto zoufalé situace, a všechny jsme je přežili. Když dnes pohlédneme na tu spoušť, kterou po sobě zanechal v zemích jeho působení politický a ekonomický komunismus – naprosté zničení zdrojů a životního prostředí, ztráta morálky a pravdomluvnosti, pohrdání životem, všudypřítomná korupce, dlouhotrvající chudoba – musíme považovat za nekonečný dar, že se marxismus chopil moci pouze v jedné pětině světa. Mohla to být třetina, možná také polovina či dvě třetiny. Představme si, že by se svým katastrofálním systémem ožebračování zvítězil a vládl tak celé planetě. Lidstvo by vstoupilo do nového věku temna, krutosti a bídy.
Z toho všeho jsme nakonec vyvázli se zdravou kůží a nevedli jsme si zase tak špatně. Například Evropa, dějiště dvou tragických válek našeho století a aréna totalitních ideologií, které ji tak zpustošily, se může pochlubit alespoň dvěma skutečnostmi. Za prvé – počátkem tohoto desetiletí vstoupila do svého dosud nejdelšího období bez široce rozšířeného válečného konfliktu. Za druhé – všechny státy západní a střední Evropy jsou demokratické a podléhají vládě zákona – a navzdory všem obtížím tento trend postupuje směrem na východ. Dnes jsou na obou březích Atlantiku milióny vzdělaných a hladem nestrádajících lidí, kteří si již nedovedou představit svůj život bez možnosti volby a kteří s důvěrou vyhlížejí své stáří, nerušené nenadálými konflikty. Naši předkové by toto vše považovali za zázrak.

Pilíře nové moudrosti

Co je zapotřebí učinit v 21. století – a s čím můžeme začít již v posledních letech století 20. – je tuto bezprecedentní šťastnou skutečnost rozšířit do celého světa. Tento šlechetný cíl a stupeň jeho dosažení následně ovlivní trvalost míru ve světě. Systém Prvního, Druhého a Třetího světa, na který jsme si mezitím zvykli, je definitivně na konci s dechem. Nový svět, který chceme vytvořit, se bude podobat “světu prvnímu”, ve kterém západní měřítka života a politických možností postupně proniknou celým lidstvem. Tento svět bude stát na sedmi pilířích moudrosti 21. století.
Prvním pilířem je zdokonalené využití myšlenky OSN. Začátek není tak špatný – rozhodně lepší, než mnozí očekávali. Konec studené války a návrat Ruska do rodiny civilizovaných národů umožnily mocné Radě bezpečnosti poprvé od jejího vzniku fungovat tak, jak bylo úmyslem jejích zakladatelů. To lze považovat za skutečné štěstí, neboť poté, co bitevní pole opustili aktéři studené války, zjevil se na scéně jako diabolus ex machina Saddám Husajn. Kdyby byl Saddám ďáblem pouze polovičním, dalo by se to ještě tolerovat. Jenomže on je ďáblem úplným, je jeho archetypem, jakým byl svého času Hitler. Okupace Kuvajtu, tato ničím nevyprovokovaná agrese, spojená s terorizováním kuvajtského lidu, byly neoddiskutovatelným zločinem. Díky jeho ryzí bezbožnosti a neústupné zatvrzelosti obnovil Západ, v čele s USA, činnost Rady bezpečnosti, upevnil její autoritu, zorganizoval mocnou mezinárodní koalici, včetně většiny arabských zemí, a zcela výjimečným příkladem akce kolektivní bezpečnosti pokračování agrese znemožnil. Něco takového by se v období studené války odehrát nemohlo.
Koncem tohoto desetiletí bychom měli navázat na základy položené naší reakcí na iráckou invazi v Kuvajtu a postupně dovršit proces přeměny neefektivního a pokryteckého Valného shromáždění OSN v to, čím mělo být hned od samého počátku, totiž v silnou a reálnou Radu bezpečnosti. Budeme muset nahradit myšlením již značně nepružného Boutrose Ghaliho vhodnější osobou a zvýšit úroveň personálu OSN. Německo s Japonskem by se měly stát stálými členy RB, což by vzhledem k počtu jejích obyvatel (téměř 1 875 milionů) mělo platit i v případě Indie. Stálí členové RB, navzdory některým stále přetrvávajícím ideologickým odlišnostem. postupně dospějí ke stavu, ve kterém si budou počínat jako “vnitřní kabinet” mezinárodního společenství. Ačkoliv to dosud veřejně popírali, byly to Spojené státy, jež hrály tuto roli “světového četníka”. Tato změna bude významným krokem směrem k realizaci mezinárodní “vlády zákona”.
Je však také zapotřebí, a zde přicházíme ke druhému pilíři nové moudrosti, přistoupit k transformaci systému kolektivní bezpečnosti od její pouze reagující povahy ve skutečného hlídacího psa, předvídavého a předem předcházejícího možným kriminálním činům a tragédiím. Je dobré, že svět dokázal odvrátit zákeřné porobení Kuvajtu. Bylo by však ještě lepší – a bylo to v našich možnostech – zabránit samotnému vzniku tohoto konfliktu. S jakoukoliv krizí se lze lépe vypořádat hned na jejím počátku. Hladomor v Somálsku, podobně jako etiopský před několika lety, byl s dostatečným předstihem předvídán. Nemálo lidských životů i velká většina všech výdajů mohly být ušetřeny, byla-li by organizována řádná mezinárodní operace ještě před tím, než tisíce hladových lidí začalo opouštět své domovy. V tomto přelidněném světě je politické i finanční řešení uprchlické otázky mnohem obtížnější. Toto rovněž platí pro bývalou Jugoslávii, kde se rozsáhlé přesuny zoufalých a majetku zbavených lidí daly snadno předvídat. Mezinárodní intervence hned v zárodku jugoslávského konfliktu by zachránila tisíce lidských životů, zabránila zničení průmyslového potenciálu země, infrastruktury a budov, čímž by předešla vzniku dosud největšího uprchlického problému na území Evropy po skončení 2. světové války. Jak světové společenství uspělo v Kuvajtu, tak selhalo v Jugoslávii. Proč? Protože se násilný rozpad členských států až dosud nepovažoval za formální akt agrese, porušující Chartu OSN.
Je nanejvýš naléhavé vybudovat v příštích deseti letech kvalitní systém, který by konflikty tohoto typu spolehlivě předvídal. Tak jako tradiční mocnosti a jejich generální štáby, musí si i RB osvojit schopnost včas navrhovat diplomatické, vojenské a logistické kroky při řešení všech předvídatelných nepokojů. Měla by si vytvořit globální “přehled katastrof”, zachycující možné konflikty a navrhující způsob jejich řešení a následně poskytovat svým členským státům dopravní i vojenskou pomoc a humanitární zásilky. Tak jako každá velmoc, ani OSN nemůže být připravena na všechny možné alternativy. Musí však být připravena na všechny předvídatelné krize, ve kterých musí umět zakročit v pravý čas. Služba v OSN se tak stane řádnou součástí profesionální dráhy vyšších státních úředníků a armádních představitelů všech významných zemí, aby se duch i technologie kolektivní bezpečnosti staly integrální součástí jejich výcviku i zkušenosti. Teprve pak přestaneme považovat OSN za sice dobře myšlenou, leč posměchu hodnou instituci, neboť se stane významným mezinárodním instrumentem při řešení světových krizí. Charta OSN bude na základě rostoucí nové zkušenosti průběžně doplňována a upravována a bude přijat realističtější systém financování. Pokud je prvním sloupem nové moudrosti samotné znovuzrození OSN, pak druhým je její transformace v organizaci s takovou vnitřní strukturou, aby se mohla stát pozitivním nástrojem světové stability. Tuto transformaci budou muset prosadit zcela výjimeční lidé, a já pevně věřím, že se najdou.

Konec iluzí

Třetí sloup nové moudrosti je dán pouhým rozšířením role výše popsaného systému kolektivní bezpečnosti. S blížícím se vstupem do 21. století je nejvyšší čas zbavit se ideologií, jež nám ve století dvacátém tolik uškodily, a to spolu s iluzemi, které jejich destruktivní působení tak ulehčily. Přivykli jsme myšlence, že všechny národy dovedou žít demokraticky. Dnes se nám zdá, že pro toto tvrzení není příliš mnoho důvodů. Názor tomuto příbuzný – všichni lidé dovedou být samostatní – se ukázal být iluzorní, a to za nespočitatelnou cenu lidského neštěstí. Mnoho tzv. nezávislých a suverénních států nedokáže vykonávat ani své nejzákladnější funkce a jejich lid úměrně tomu trpí. To platí nejen pro nedávno vzniklé státní útvary (Somálsko), ale také pro státy s podstatně delší dobou samostatné existence (Haiti 1790, Libérie 1840). Takových států, jejichž vlády nemohou vykonávat své elementární funkce při udržování vnitřního pořádku, vnější bezpečnosti a spolehlivé měny, je přinejmenším dvacet a jejich počet bude s největší pravděpodobností růst. Celkový stav Afriky je po třiceti letech nezávislosti skutečně žalostný a je možné, že po dosažení vrcholu populační křivky, s průběžně rostoucím dluhem, násilím a hladem se situace ještě zhorší. Ještě před 10 lety se zdálo, že čtyři až pět afrických států vykazuje jisté známky pokroku, dnes se však jejich počet zredukoval na jeden až dva. Jedinému africkému státu, který se svým charakterem blíží “prvnímu světu”, Jihoafrické republice – která ekonomicky vyživuje celou jižní Afriku – dnes hrozí, že se i ona zařadí mezi země zmítané chaosem a bezvládím.
Musíme se vzdát iluze, že příčinou “afrického problému” je kolonialismus, demografie či nedostatek úvěrů. Příčinou je charakter vlády – mizerné, nekompetentní a zkorumpované – případně její naprostá absence. Záchranné operace, vojenské intervence – jak je tomu v případě Francouzů v Čadu či Belgičanů v Zairu – mohou celkovou situaci nanejvýš zmírnit.
Versailleská smlouva tento problém řešila systémem správců, který z bývalých kolonií a provincií staré německé či turecké říše učinil mandátní území s vítěznými mocnostmi jako jejich správci. Tento systém fungoval mnohem lépe, než bylo mnoho lidí v atmosféře všeobecného antikolonialismu po druhé světové válce ochotno připustit. Došlo také k chybám, jako tomu bylo v případě britského mandátu v Palestině. Ale jiná území – Tanganjika, Irák, Libanon – zaznamenala větší stabilitu a vyšší hospodářský růst oproti situaci po získání nezávislosti. Jsem toho názoru, že se v jistém ohledu pokusíme systém mandátů obnovit. Když ne s jednotlivými správci, tak pod kolektivním dohledem Rady bezpečnosti.
Až dosud nebylo OSN schopno tyto problémy řešit, neboť se nezabývalo jejich příčinami, ale symptomy (navíc častokrát chybně vybranými). Věřím, že to bude právě RB, reprezentovaná jednou či více mocnostmi, která převezme jednotlivé státy po nutnou dobu do své správy a stane se architektem a příkladem slušné, poctivé a efektivní administrativy. Takové budování státu se může ukázat jako nanejvýš úspěšné a populární a může eliminovat mnohé z těch otřesných problémů, které dnes mezinárodní společenství často opožděně řeší. Vidím několik možných úrovní či modelů “svěřenectví”, sahajících od poskytování výkonné moci a správy ve všech jejich základních funkcích – to je to, co dnes ze všeho nejvíce potřebuje například Somálsko – po poskytování systémů vnitřní bezpečnosti, měny a ekonomického managementu. Rada bezpečnosti se tak stane tou nejaltruističtější mocností, navracející slovu kolonialismus jeho původní pozitivní obsah.

Čínská otázka

Nepochybuji o tom, že se Rusko, snažící se zabránit své vlastní domácí katastrofě, řádně zapojí do nového intervenčního systému RB. V některých oblastech (např. Zakavkazsko), by roli správce mohlo hrát právě Rusko. Skutečným problémem v tomto i jiných ohledech však zůstává Čína. Její populace dosahuje výše již téměř dvou miliard. Lze předpokládat, že ve druhém či třetím desetiletí 21. století dosáhne druhé nejvyšší míry HDP na světě. Pomalu ale jistě se stává nejen regionální mocností, ale globální supervelmocí. Jenomže Čína i nadále zůstává marxistická, totalitní, izolovaná, do sebe zahleděná, xenofobní a v jistém smyslu paranoidní. Čtvrtým pilířem moudrosti 21. století se tak musí stát pozitivním a konstruktivním způsobem provedený přerod země, která je dnes potenciální hrozbou pro celý Blízký východ.
Neměli bychom obtíže s tímto spjaté podceňovat. Každý, kdo četl výtečnou, nedávno publikovanou biografii Mao Ce-tunga a Teng Siao-Pchinga od H. Salisburyho, nemůže ani chvíli pochybovat o krutosti režimu, který je stále výlučným držitelem moci. Jde o Saddáma Husajna znásobeného čtyřiceti. Odhlédneme-li od brutality, kterou se Čína prezentuje v Tibetu, tím největším problémem bude transformace jejího stalinistického systému v systém legitimní, pro svět přijatelnější. Přese všechno zůstává Čína v mnoha ohledech výjimečnou civilizací a Tenga a jeho souputníky je mnohdy vhodnější přirovnávat spíše k Francovi či Gorbačevovi než k zastaralým, krutým diktátorům. Čína již vstoupila do světového společenství ekonomicky a bude-li schopna koncem tohoto desetiletí rozumným způsobem absorbovat Hongkong, stane se významnou finanční mocností, která by regionální nestabilitou více ztratila než získala. Domnívám se, že obtíže spojené jak s výjimečnou rozlehlostí Číny, tak s režimem, který v ní vládne, by se mohly částečně překonávat postupným zapojováním jejích vládců do nového systému RB. Bude-li mít Čína větší podíl na celkové odpovědnosti v rámci mezinárodního společenství, mohla by se začít chovat racionálněji. Začleněním Číny do sítě povinností a privilegií jež charakterizují statut velmoci ji postupně přeměníme v ústřední pilíř nového, globálního řádu.

Válka vedená jinými prostředky

Jakýkoliv úspěch v těchto věcech je podmíněn naší schopností vypořádat se s následujícím, značně naléhavým problémem. Rozloučili jsme se s bipolárním světem, v němž dva mocné, po zuby ozbrojené bloky vládly, často prostřednictvím svých spojenců či satelitů, celé zeměkouli. Tento šílený systém je dnes ve stavu naprostého rozkladu. V příštích deseti letech uvidíme, zda bude nahrazen jiným rozdělujícím systémem či skutečným internacionalismem. Hrozí nám dnes nebezpečí, že plynulý vývoj směrem ke světu volného obchodu (v rámci téměř půl století trvajících nenápadných, přitom značně úspěšných jednání v rámci GATT) bude zastaven a svět se rozpadne do tří gigantických obchodních bloků.
Evropské společenství, navzdory současné krizi vzniklé v závislosti na právě projednávané Maastrichtské smlouvě, musí být vzhledem ke svému dosavadnímu úsilí o zprůchodnění vnitřních obchodních hranic považováno za úspěšné – v tomto ohledu jde opravdu o rozsáhlý a mimořádně zdařilý experiment. Experimentem je bohužel dodnes, neboť stále není rozhodnuto, jaká bude jeho konečná podoba. Bude ES světu otevřené, stane se prototypem globálního obchodního společenství, které rozšiřuje své hranice přijímáním nových členů a progresívně snižuje svá cla a tarify vůči okolnímu světu? Nebo bude do sebe uzavřenou organizací s vertikální strukturou, s federální vládou a společnými institucemi, protekcionistickou supervelmocí s vysokými vnějšími cly, krátce “pevností Evropa”? Britové si přejí první model, Francouzi druhý, Němci – plně zaměstnáni procesem svého znovusjednocení – se nalézají kdesi uprostřed. Doufám, že příští desetiletí rozhodne ve prospěch britského pojetí. Selhání evropského směnného mechanismu a následná potřeba “přepsat” Maastrichtskou smlouvu napovídají, že Společenství nakonec odmítne příliš rychlé kroky vstříc federalismu a raději se zaměří na vylepšení existujících smluv a přijímání nových členů ze Skandinávie a střední Evropy.
Je životně důležité, aby šla Evropa právě touto cestou, neboť příliš mnoho věcí je v sázce. Již existují známky toho, že se svět modeluje do oněch tří obchodních celků. Inspirováni příkladem ES, překonaly Spojené státy nedůvěru Kanady při vytváření rozšířeného trhu a po nedávném připojení se Mexika vzniká největší společenství volného obchodu na světě. Na příkladu Evropy víme, že půjde o proces dlouhodobý, vidina budoucích výhod je však natolik silná, že se Američané, mající celý projekt pevně ve svých rukou, této příležitosti jen tak lehce nevzdají. Jakmile se tento severoamerický projekt stane skutečností, bude stát tváří v tvář stejné volbě, před kterou dnes stojí ES: stát se součástí globálního systému GATT či “pevností Severní Amerika”. Tato volba bude do značné míry záviset na výsledku bitvy v Bruselu.
To, pro jakou variantu se tato dvě západní společenství rozhodnou, bude mít zároveň vliv na způsob integrace vynořujícího se obchodního bloku v Asii. Budeme si muset zvyknout na svět, kde jeho globální trendy budou v rostoucí míře závislé na vývoji tohoto kontinentu. Rozhodujícím faktorem jsou totiž čísla. Do doby, než se populační růst v Asii plně stabilizuje, bude mít jeho šest států – Čína, Indie, Pákistán, Indonésie, Bangladéš a Vietnam – přes 5 a čtvrt miliardy obyvatel. Vzniknou obrovské trhy, pohlcující rostoucí hospodářskou dynamiku západního Pacifiku. Nepřátelé z let studené války přestávají být nepřáteli (například Čína a Jižní Korea), jejich vztah je dnes o poznání pragmatičtější. Tato oblast má celou řadu nevyřešených územních sporů a vzájemných antipatií, ale tak tomu bylo donedávna i v Evropě. Není důvodu pochybovat o tom, že se v příštích deseti letech staneme svědky celé řady regionálních obchodních dohod. V počátečním stádiu organizačního sjednocování již je skupina zemí jihovýchodní Asie. Japonsko, pozorně sledující kroky ES a vznik NAFTA, bude i jen z důvodu své vlastní obrany tyto místní partnerské vztahy vyhledávat.
Ať už se nám to líbí nebo ne, přibližujeme se k tripartitnímu systému světového obchodu – což může být v jistých ohledech povzbuzující, v jiných zase nebezpečné. Povzbuzující je to z toho důvodu, že existence interních mezinárodních trhů činí vznik jednotného a zároveň jediného trhu – čímž by byl naplněn sen o GATT – mnohem pravděpodobnější. Rušení celních bariér na velkých územních celcích usnadní cestu k jejich odstranění i ve všech ostatních oblastech. Jednání mezi třemi partnery je jednodušší než mezi dvaceti.
Nebezpečí jsou však také zřejmá. Francouzský koncept “jednotné zemědělské politiky”(CAP), který vede k dnešním hrozbám obchodní válkou, je zdrojem značného antagonismu mezi Severní Amerikou (a Austrálií) a Evropou, připomínající svou hořkostí některé poválečné neshody. Pokud francouzský model zvítězí, bude to mít dalekosáhlý vliv na NAFTA a jakoukoliv vznikající asijskou skupinu. Budeme odsouzeni k trvalé obchodní válce mezi třemi gigantickými systémy. To je pro světovou ekonomiku i celkovou stabilitu ve světě katastrofální vyhlídka. Historie prokazuje, že obchodní války mají tendenci propuknout ve skutečnou válečnou vřavu. Přinejmenším by tato obchodní nepřátelství učinila výše popisovaný bezpečnostní systém nerealizovatelným. Mnoho tedy záleží na pátém pilíři moudrosti 21. století – utváření obchodních bloků, jejichž záměrným a konečným cílem je přerod v jeden globální systém. Systém spravedlivého a globálního obchodu je pro celý svět stejně důležitý jako systém kolektivní bezpečnosti – ve skutečnosti je jeden bez druhého nemyslitelný.
Z toho, co jsem dosud řekl, je zřejmé, že tyto pilíře mezinárodní moudrosti z velké části záleží na veřejném tlaku a souhlasu, což zase zpětně ovlivňuje veřejné mínění. Dostáváme se tak k jednomu z největších problémů, kterému dnes čelí společnosti na celém světě. Ve druhé čtvrtině 19. století, v době rozkvětu demokracie na obou březích Atlantiku, došel Thomas Macaulay k názoru, že se mezi demokracií a vzděláním vedou “dostihy”. Podaří-li se nám vzdělat nové voliče a dostatečnou rychlostí, budeme moci nově osvobozené masy přeměnit v zodpovědné občany – pokud se to nepodaří, výsledkem bude ničím a nikým nespoutaná lůza. Univerzální volební právo tedy závisí na univerzální vzdělanosti.
Toto tvrzení je v mnohém pravdivé a málokdo by zpochybnil nutnost ony miliardy Asiatů, Afričanů a Jihoameričanů vzdělávat. Jenomže dnes jsme již o něco moudřejší (a pokleslejší) než v Macaulayových optimistických dnech. Víme, že přát si a zavést univerzální vzdělávací systém nestačí. Již jsme se o to pokoušeli. V lidských dějinách nenalezneme jinou společnost, kladoucí od počátku tak veliký důraz na vzdělání, než společnost americkou. I zde však docházelo k mnoha chybám a omylům. Ohromné množství peněz, vydaných za tímto účelem, není přímo úměrné počtu vzdělaných lidí. Události z Los Angeles z června minulého roku naznačují, že v Jižní Kalifornii, jedné z nejbohatších společností na světě, výše zmíněné dostihy prohráváme. Také Sovětský svaz kladl veliký důraz na vzdělání. Žádná jiná země nevyprodukovala tolik vysokoškoláků, především v technických oborech. Také zde došlo k mnoha chybám a to chybám o mnoho osudnějším. Rasové a etnické předsudky a temné síly lidské duše se zdají být v post-sovětských republikách mocnější než kdykoliv předtím. V celé východní Evropě a stále zřetelněji také v Evropě západní davy mladých, všeobecným vzděláním poznamenaných lidí vykazují širokou škálu primitivního a iracionálního chování – rasismu, etnického triumfalismu, xenofobie, nenávisti vůči uprchlíkům. Evropou i Severní Amerikou zní společný nářek nad tím, že mnozí mladí lidé středoškolského (často také vysokoškolského) vzdělání nejsou dostatečně gramotní, neovládají dobře svůj mateřský jazyk, ignorují jazyky cizí a znají velice málo o dějinách, literatuře a kultuře své vlastní země – tito jsou spíše kandidáty davu než zodpovědného občanství.
Vědomí tohoto selhání je natolik všeobecné a hluboké, že v následujícím desetiletí budou jistě probíhat mnohé další pokusy o nápravu. Některé již ostatně spatřily světlo světa. Je třeba, aby slavily úspěch, neboť věci které předvídám – především zavedení pozitivního systému mezinárodního práva a globální rozšíření volného obchodu – závisí na existenci vzdělaného voličstva. Příštích deset let musí být, a já věřím, že bude, počátkem opravdové kulturní revoluce, ve kterém se naše školy stanou zdatnější a efektivnější, takže lidé, kteří jimi projdou, nebudou jimi, jak je tomu dnes, jen nepatrně dotčeni, ale skutečně prostoupeni a nasyceni, majíce základ celoživotních znalostí a dovedností. Máme-li toho dosáhnout, budeme se muset stát pokornějšími a vzít si příklad z Východu.

Skrytý zdroj

Vzdělání je úzce vztaženo k poslednímu pilíři moudrosti – plnému využití našich zdrojů. Za poslední dobu jsme výrazně pokročili v poznání, jak co nejefektivněji využívat přírodní zdroje (ropu, zlato atd.). Začínáme, ku prospěchu nás všech, zacházet s naší planetou se stále větší respektem. V příštích deseti letech budeme svědky značné akcelerace těchto trendů, zvláště díky užší vazbě mezi morálkou a užitečností. V prvním desetiletí 21. století bude svět oplývat ještě větší hojností, než je tomu dnes. Jenomže neživé zdroje, jakkoli jsou důležité, nejsou zdrojem “vyšší” moudrosti. Tím nejdůležitějším trendem příštích deseti let bude pokrok při využívání lidských zdrojů.
Co mne nejvíce ze všeho děsí při sledování televizních záběrů vyhublých obětí hladomoru ve východní Africe, není jen ona nepředstavitelná nouze ve které žijí, ale prostopášné mrhání jejich energií a talenty. Mozky, tvořivost a imaginace, vnímavost a chuť snad dvou třetin lidstva zůstávají nevyužity, v mnoha miliónech případů jsou zcela znehodnoceny. Zato je využívána síla jejich svalů, což se ve světě rostoucího energetického přebytku pomalu stává anomálií.
V příštích deseti letech snad dojde k značnému úbytku takovéhoto mrhání lidských sil a staneme se svědky nositelů Nobelovy ceny pocházejících z energických a prudce se rozvíjejících zemí, jakými jsou například Malajsie, Korea, Chile, Turecko či Singapur, nebo z Číny a Indie, až se tito dosud spící obři probudí. Dnešní svět je plný hrozivých předpovědí, což je v situaci prodlužující se recese a při úzkostech z nenaplněných optimistických vyhlídek po pádu komunismu a konci studené války pochopitelné. Pryč však s takovouto malomyslností! Přežili jsme příšerné století. To něco znamená. Mnohé jsme se z jeho lekcí naučili. To je snad ještě důležitější. Blížíme se k času velikého dobrodružství ve sféře mezinárodní politiky a hospodářského sjednocování, což může z 21. století učinit věk první globální společnosti. V příštích deseti letech uvidíme, bude-li to uskutečnitelné či ne. Vyhlížím tyto osvěžující a vzrušující roky s velikým zaujetím.

OBČANSKÝ INSTITUT
zve všechny své příznivce, jejich přátele a všechny ostatní zájemce na přednášku
ROGERA SCRUTONA
profesora Londýnské university, šéfredaktora britského konzervativního čtvrtletníku THE SALISBURY REVIEW a člena čestné rady Občanského institutu

SOUČASNÁ SPOLEČNOST A PERSPEKTIVY KONZERVATISMU

Přednáška je pořádána při příležitosti vydání českého překladu knihy Roberta NISBETA: CONSERVATISM: Dream and Reality a bude se konat 13.května 1993 od 18.00 hodin v přednáškovém sále Svazu českého průmyslu, Mikulandská 7, Praha 1, 1.patro.

Přednáška bude tlumočena.

PROGLAS

rozsah 68 stran cena 14,50 Kč
–––––––––––––––––––––-
kulturně politický měsíčník konzervativní orientace
–––––––––––––––––––––-

Přináší svým čtenářům:

studie, úvahy, reakce a recenze z oblasti politické filosofie, politiky, historie, náboženství, sociologie.

Literární část časopisu obsahuje prózu i verše jak autorů současných, tak i autorů zamlčených a téměř zapomenutých.

O tom, zda si PROGLAS předplatíte, se můžete rozhodnout až po prohlédnutí ukázkového čísla, toto číslo Vám na požádání pošleme zdarma.

––––––––––––––––––––––
Celoroční předplatné (10 čísel i s poštovným) na rok 1993: 142 Kč

Objednávám předplatné časopisu PROGLAS*
Žádám o zaslání ukázkového čísla*

Jméno:
Adresa: PSČ:

Podpis:

*Co se nehodí škrtněte.
–––––––––––––––––––––-

Pište na adresu: Ji-Pe, Burdova 1227, 198 00 Praha 9-Kyje
tel. (02) 86 45 95

OBČANSKÝ INSTITUT VÁM PŘEDPLACENÍ TOHOTO VÝJIMEČNÉHO ČASOPISU
VŘELE DOPORUČUJE