Nemalá bouřka se strhla na české veřejné scéně kolem návrhu skupiny lidovců na tzv. rodinné volební právo, tedy na to, aby rodiče mohli ve volbách uplatnit hlasy svých dětí, jež vychovávají. V tisku se v této souvislosti vynořilo několik omylů a dva z nich budu komentovat.
Prvním omylem je, že je to zcela nový nápad českých lidovců nebo prostě jejich naivní improvizace. Ve skutečnosti jde o myšlenku, o níž se v Evropě diskutuje už desítky let, která zazněla i v Evropském parlamentě a která v Německu – po mnohaleté debatě – nabyla podoby konkrétního návrhu na změnu ústavy; přednesl jej místopředseda Bundestagu Otto Solms z FDP a mluvčí pro dětskou politiku téže strany, Klaus Haupt. FDP je přitom strana liberální: v evropském kontextu je to partner ODS, nikoli lidovců. Návrh podporuje i spolková ministryně pro rodinu Schmidtová, tedy socialistka, a místopředsedkyně Bundestagu Antje Volmerová ze Strany zelených, i když Zelení jako strana jej nepodporují. Za návrh se naopak staví i instituce na sobě natolik nezávislé jako je katolická biskupská konference (kardinál Lehman) a Spolkový svaz německého průmyslu.
Druhým omylem je, že jde o iniciativu s křesťanským zázemím. Křesťanské instituce v Německu samozřejmě nejsou proti – podporují jakýkoli pro-rodinný krok – ale stavějí se k návrhu liberálů spíše zdrženlivě: to platí jak pro Rodinný svaz katolíků, tak pro příslušný výbor CDU/CSU. Už téměř paranoidně pak působí poznámky, že si tím lidovci chtějí zvýšit počet hlasů. Stalo se, žel Bohu, v Česku zvykem, že se za každým společensky relevantním návrhem hledají soukromé zájmy a vlastní prospěch: věcné zvažování dopadů takového návrhu pak přijde zkrátka.
Návrh rodinného volebního práva je aktuální proto, že se – se stárnutím evropské populace – z politiky evropských zemí povážlivě vytrácí budoucnostní rozměr politického rozhodování a na zájmy příští generace se nebere takový zřetel jako na některé krátkodeché požadavky malých, ale hlučných zájmových skupin. Rodiny jsou nositeli celkového výkonu společnosti, na nich závisí, zda bude v příští generaci dost mladých, tvůrčích lidí vychovaných k odpovědné práci, výkonných a myšlenkově pružných.
Tady je totiž Achillova pata návrhů na reformu důchodového zabezpečení, založených na individuálních účtech. Výkonný profesionál si na nich může za třicet, čtyřicet let naspořit hodně – zejména, nezatěžuje-li se výdaji na výchovu dětí. Ale peníze – to je jen papír, nedají se jíst! Aby měly nějakou hodnotu, musí za nimi být výkonná ekonomika. Jakýkoli systém důchodového zabezpečení tedy závisí na práci, na dynamismu mladých, aktivních lidí. Právě oni zajišťují – v případě individuálních účtů – návratnost úspor a udržení hodnoty kapitálu. (Ti, kdo se odvolávají na příklad Chile, zpravidla zapomínají, že tamější právní ochrana lidského života a manželství navozuje daleko odpovědnější přístup k rodině.)
Stát nemá možnost přímo ovlivnit rodičovské chování lidí, ale může a musí reagovat na stávající trendy. Aktuálním trendem dneška je tendence k jednodětnosti a bezdětnosti, kterou je třeba nějak rozumně vyvažovat, především tím, že stát rodinám s dětmi odlehčuje, místo co by jim komplikoval život. Ale jakékoli rozhodnutí státu je závislé na politickém rozhodování a tím také na rovnováze hlasů: v Evropě hrozí, že hlasy rodičů, kteří vychovávají děti, budou činit stále menší procento voličstsva – a přitom právě oni svou rodičovskou aktivitou přímo vytvářejí budoucnost společnosti, budoucnost národů, budoucnost Evropy.
Logika návrhu je prostá: v okamžiku, kdy demokracie začíná “hrát” proti rodině, je třeba upravit pravidla tak, aby ji naopak podporovala. Dr. Jürgen Borchert, právník, který už několikrát – zčásti úspěšně – hájil německé rodiny, znevýhodněné sociálním systémem, žalobami u ústavního soudu v Karlsruhe, při své dubnové návštěvě Prahy řekl: “Proti rodinnému volebnímu právu lze uvést celou řadu dobrých protiargumentů, ale ty nám nedají odpověď na to, jak se máme v nejbližší době vyhnout ztrátě legitimity státu, který v situaci démografické imploze stále více deklasuje rodinu”.
Sebelepší návrhy na úpravu rodinné politiky např. v oblasti daní vytrvale ztroskotávají na nedostatečné motivaci politiků. Zvýšení počtu hlasů pro lidi, kteří svou každodenní prozaickou prací tvoří budoucnost, je zvýšením počtu hlasů pro naši budoucnost.
