Cesta do hlubin duše vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče
Radovan Karadžić se narodil v Černé Hoře, studoval, pracoval a válčil v Bosně a Hercegovině, skrýval se a byl zatčen v Srbsku. Cesta tedy musí začít v Černé Hoře.
Lépe řečeno na malém kousku Černé Hory, který shodou okolností zásobuje srbskou politiku prezidenty a politiky, demokraty i válečnými zločinci.
Je to trojúhelník, který přejdete za dva dny. Na východní straně leží vesnice Lijeva Rijeka, odkud pocházel rod Slobodana Miloševiče (zemřel roku 2006). Na druhé straně trojúhelníku se na úpatí Durmitoru rozkládá Petnica. Odsud je Radovan Karadžić (63) a předkové reformátora srbského jazyka Vuka Stefanoviče Karadžiče (zemřel roku 1864). Ještě o kousek dál jsou Pivske planine. Zde se ve vesnici Smriječno narodil otec srbského prezidenta Borise Tadiče. Mezi tím je Kolašin, odkud je Rade Bulatović, šéf srbské tajné služby, která Karadžiče nejprve ochraňovala a potom zatkla. Mezi Lijevou Rijekou a Smriječnou není více než padesát kilometrů.
Hornatý kraj odjakživa vyháněl chudé rolníky a pastevce do bohatších částí někdejší Jugoslávie. Tadić starší odešel studovat do Bělehradu, Miloševičův otec se přestěhoval do srbského Požarevace a Karadžić odjel studovat do Sarajeva, které potom úspěšně tři roky bořil.

Spisovatelé z hor

Na slavného rodáka jsou v Petnici náležitě hrdí. Naopak novináře v lásce nemají. Alespoň ti, kteří tu ještě žijí – ve vsi je patnáct obývaných domů. „Nic neřekneme, všichni novináři lžou…,“ kategoricky tvrdí silnější muž střední postavy. Jméno říct nechce, příjmení je jasné – Karadžić. Jako všichni v Petnici.

Nepomáhá ani přihlášení se k bratrskému českému národu. „My, Srbové, víme, že jeden Čech zachránil hrob Gavrila Principa. A že jeden český prapor rakousko-uherské armády přešel za první světové války na srbskou stranu.“ Nadějný začátek však brzy končí: „Havel chtěl bombardovat Bělehrad.“

Nepomáhá fakt, že Havel už dávno prezidentem není a že Václav Klaus Bělehrad určitě bombardovat nechtěl. Nebezpečně brunátnějící muž nasedá do auta a odjíždí. Nedaleko stojící muž, opět neznámého jména a známého příjmení, je sdílnější.

„Koho si ceníte více, Vuka, nebo Radovana Karadžiče?“ „Oba dva, bratře, oba dva mi jsou stejně drazí.“ Ostatně Radovan se snažil přesvědčit druhé, že má stejné rysy jako jeho slavný, o 150 let starší rodák. Vukovy literární slávy ale nedosáhne.

Černohorci jsou odkojeni hrdinskou epikou a kdekdo by si chtěl postavit pomník coby spisovatel. Včetně nejvyšších politiků. Překvapivě mnoho lidí píše a vydává básně a být členem svazu spisovatelů, to je něco.

O lékaři-marxistovi

Jevrem Brković (74) je neznámější žijící černohorský spisovatel, i když sám o sobě si s typickou černohorskou skromností myslí ještě více. Radovana Karadžiče poznal v sedmdesátých letech v Sarajevu na mezinárodních dnech poezie: „Přišel za mnou vysoký mladík, že prý je také Černohorec a že obdivuje mou poezii. Dokonce mi odnesl kufr do hotelu a pak mi tak stydlivě dal své básně, jestli bych se na ně nepodíval. Nebylo to úplně špatné. Žádný zázrak, ale určitě více než obvyklé začátečnické básničky.“

Přátelství trvalo do počátku devadesátých let. „S Radovanem jsme se pravidelně navštěvovali, psali si. Je zajímavé, že se tehdy vůbec neoznačoval za Srba. Naopak, trval na svém černohorství. Tvrdil, že Černohorci jsou nejlepším národem, mají nejdelší klíční kost a podobné hlouposti. Někdy si stěžoval, že to má v Sarajevu jako Černohorec a přesvědčený komunista těžké. Jeden jeho dopis začal slovy: ‚Já, jako lékař–marxista…‘“

Karadžičovy knihy měly poměrně dobré kritiky a v sarajevských intelektuálních kruzích měl spoustu přátel. Jak se z oblíbeného, i když ne zrovna prvotřídního psychiatra a básníka stal válečný zločinec?

Jevrem Brković: „Pokud někdo tvrdí, že v něm poznal zločince, tak to si zpětně vymýšlí. To je, jako kdyby někdo poznal zločince v mladém Hitlerovi podle jeho obrazů. Já jsem v jeho chování či básních rozhodně nemohl poznat, že se z něho stane největší zločinec, jakého kdy Černá Hora zrodila.“

Podle Brkoviče byl Karadžić už od studentských bouří roku 1968 spolupracovníkem tajné policie, která využila jeho slabostí a temné rodinné historie. Radovanův otec Vuk „Ogrebina“ Karadžić se totiž dopustil incestu se svou sestřenicí, kterou potom jako těhotnou zabil.

Snadná volba

Zachránila ho druhá světová válka, kdy se dostal z vězení. Ale měl takovou pověst, že ho nechtěli přijmout ani partyzáni, ani četnici. Četnický vojvoda Bojović ho nakonec k sobě vzal jako kuchaře až v roce 1943.

Radovanův bratr Luka zase za volantem zabil dítě. Sám Karadžić byl ve vězení za zpronevěru. Bylo snadné ho kontrolovat, tvrdí Brkovič: „,Když Milošević hledal srbské vůdce v Bosně, padla právě proto jeho volba na Karadžiče.“

Spisovatel Novak Kilibarda (74) je profesorem literatury. Kromě toho byl po celá devadesátá léta významnou postavou černohorské politiky. V roce 1990 založil Národní stranu, hlavní prosrbskou sílu v Černé Hoře. Když v Bosně zakládali Srbskou demokratickou stranu, často ho zvali na mítinky. „Byla to známá trojka: Jovan Rašković (také psychiatr) za Srby v Chorvatsku, Radovan Karadžić za bosenské Srby a já za Černohorce.“ Podle Kilibardy nebyl Karadžić příliš charismatickou postavou, ale dokázal si rafinovaně vytvářet image. „Největší potlesk měl vždy Rašković a já. Karadžić lidi ze začátku moc nezaujal. Ale tvářil se pořád tak tajemně a důležitě, vždy přijel trochu později s tím, že měl nějaký důležitý úkol nebo že musel letět helikoptérou za Miloševičem. Vždycky měl v sobě něco tajemného, takže mě ani nepřekvapilo, že skončil jako mág.“

Novak Kilibarda byl zuřivým zastáncem srbské věci, ale postupně svůj radikální postoj opouštěl. „Karadžić mě v roce 1992, už za války, pozval do východobosenského Višegradu. To byl pro mě přelom. V roce 1961 jsem tam pracoval jako učitel na gymnáziu, kde bylo sedmdesát procent muslimů. A z okna jsem se koukal na mešitu. Teď jsem přijel – a na jejím místě byl trávník a ve městě ani jeden muslim. Do té doby jsem netušil, jak krutě se srbské jednotky dokážou chovat. Tehdy jsem se opravdu styděl. Ale davy lidí okolo nás se koukaly na Karadžiče jako na boha, bylo to úplné davové šílenství.“

Zná ho každé dítě

Karadžić byl podle Kilibardy dobrý taktik, ale špatný stratég, který vůbec nechápal mezinárodněpolitické souvislosti. „Kreslil mi na mapě úplně šílené představy o tom, jak bosenští Srbové získají přístup k moři zabráním chorvatského Cavtatu. Když jsem vyjádřil pochybnosti, jenom mávl rukou. Když jsem později dělal prostředníka mezi ním a Američany, kteří už hrozili bombardováním, tak také dělal jakoby nic.“ Kilibarda upozorňuje na takřka magickou sílu Karadžičova jména. Vuka Karadžiče zná každé dítě. Je něco jako Jungmann s Palackým dohromady. A teď přichází někdo, kdo je ze stejné vesnice a nosí stejné jméno.
Karadžić dokázal svůj pobyt ve vězení „prodat“ jako pronásledování komunistickou mocí (to, že byl sám komunista, se přecházelo…). Stal se koněm nacionalistických kruhů kolem akademie věd, svazu spisovatelů a srbské pravoslavné církve.

Brković i Kilibarda upozorňují na vliv, který na Karadžiče mělo mýtomanské prostředí zaostalých oblastí Černé Hory, kde jediná dostupná forma kultury byly gusle, jednostrunný nástroj pro doprovod k sáhodlouhým eposům. „Pokud je hrdinská epika jediný produkt civilizace, je to pro lidskou duši velmi nebezpečné,” míní Jevrem Brković.

A Karadžičův konec? Novak Kilibarda: „To byl pro spoustu jeho obdivovatelů šok. Věřili, že se schovává jako v lidových písních někde v horách. Nebo že se skrývá v klášteře a modlí se k Bohu za srbský národ. A místo toho proháněl ženské po Bělehradě, chodil na fotbal. Hašek by to nenapsal lépe.“

Vyšlo v časopise Týden 11.září 2008