Z post-jugoslávské politické scény odešel poslední z hlavních aktérů krvavého rozpadu někdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Milo Djukanović – od roku 1991 premiér, poté prezident a pak zase premiér Černé Hory – odchází do byznysu. Jako jediný z aktérů rozpadu odchází (alespoň zatím) bez obav z haagského tribunálu, z vyšetřování korupce nebo účasti v organizovaném zločinu.
Odchází muž, který včas proměnil stranu. Před deseti lety se postavil proti Miloševićovi a takřka dokonale zametl stopy za svou činností. Ta zpráva Černohorce zaskočila. Milo Djukanovic (44) ovládal patnáct let politickou scénu v Černé Hoře. Byl premiérem, prezidentem a zase premiérem. Teď se chce věnovat podnikání.

Djukanovičovi příznivci berou jeho odchod jako tragédii.
„Je to zrada, vždyť jsme pro něj hlasovali – a on si teď odejde,“ naříkal respondent Svobodné Evropy v ulicích Podgorice. „Nevím, co s námi teď bude, zvykli jsme si na gospodara,“ uvažoval druhý. Příznivci prosrbské opozice krokodýlí slzy neronili, ale žádný výbuch radosti se u nich také nedostavil. Kritiku autoritářského Djukanoviče měla opozice po léta jako hlavní program. Teď musí přijít s něčím novým, s nějakým pozitivním programem.

Všichni se diví, proč Djukanovic – krátce po dalším volebním triumfu – odchází z politiky. Opozice tvrdí, že jde o důsledek mezinárodního tlaku. Západ už prý nechce jednat s mafiánem, který v devadesátých letech zbohatl na pašování cigaret do Itálie.

Djukanovičovi lidé zase tvrdí, že si chce premiér odpočinout poté, co splnil svůj historický úkol a obnovil černohorskou samostatnost. Obojí je omyl. Djukanovic – pravda – pašoval (lépe řečeno: zavíral nad pašováním oči), ale to už je dávno zapomenuto.

Všichni za jednoho

V tomto je mezinárodní politika realistická. S Djukanovičem se dobře jedná. Co slíbil, to splnil. Nechal si to v ekonomické pomoci také zaplatit, ale v porovnání se sumami, které Západ stála balkánská krize, to byl pakatel. Pro Západ byl z postjugoslávských politiků jedním z nejpříjemnějších partnerů. Miloševičovi pohrobci z řad prosrbské černohorské opozice naopak u západních diplomatů vyvolávali buď zděšení, nebo rovnou odpor.
Že by si unavený premiér chtěl odpočinout, je možná pravda. Ale fakt, že zůstává předsedou vládní Demokratické strany socialistů (DPS), je důkazem, že otěže moci nehodlá jen tak pustit. S tím padají i naděje nepočetné skupinky demokratů, že odchod silného vůdce uvolní prostor pro skutečnou demokracii. Když byl Djukanovic prezidentem, přebývala moc v prezidentském paláci. Když byl premiérem, vládlo se z předsednictva vlády. Teď se bude vládnout ze stranického sekretariátu. Moc zůstane v Djukanovičových rukou, ale odpovědnost už bude na někom jiném. Jak příjemné…
Klientelistický systém v Černé Hoře zdaleka nekončí. Prakticky celá (úzce provázaná) politická a ekonomická elita Černé Hory se vytvořila v devadesátých létech, v době válek a sankcí, v době naprostého ekonomického a společenského rozvratu.

Republika byznysmenů

Takřka každý, kdo má dnes v hornatém státečku peníze, je vydělal na naftě či cigaretách, hlavních artiklech kvetoucího podloudnictví.

Pašování probíhalo se státním posvěcením a všichni aktéři, politici i různí podivní byznysmeni, zůstali obchodně i osobně provázáni a dodnes kontrolují většinu ekonomiky. Vše, co má nějakou cenu (telekomunikace, energetika, trh s ropnými produkty a samozřejmě kvetoucí turistické odvětví), je v jejich rukou. Co není, to prodali jiným podivným byznysmenům, vesměs z Ruska. Hotely, nemovitosti, ale i pláže, ba celé části přímoří. Vše se bez ohledu na urbanistický plán a ekologické standardy prodává neprůhledným vlastníkům s pochybným zdrojem peněz. A Djukanovic je na vrcholu pyramidy.

Jeho odchod znamená jediné. Může se byznysu věnovat o něco otevřeněji… Šušká se, že Djukanovic povede konsorcium, které se chystá přeměnit poloostrov Prevlaka na chorvatsko-černohorské hranici ve společný gigantický turistický komplex. Pokud už teď není Djukanovic finančně zajištěn až do pátého kolena, tak s tímto projektem za zády může klidně spát. Prevlaka je pro turismus ideálním místem. Ale Djukanovic jistě nezůstane jen u toho.

Dobří známí

Co tedy čeká Černohorce? Asi další mladý premiér. Djukanovic za svého nástupce navrhuje ministra financí Igora Lukšiče. Je mu třicet let. To je o rok více než věk, v jakém se Djukanovic stal roku 1991 předsedou vlády tehdy ještě Socialistické republiky Černá Hora.
Karavana potáhne dál. Systém nestojí na jednom člověku. Dokud se nezmění politická kultura, dokud nebude ekonomika nezávislá na politice, dokud nebudou lidé moci získat slušně placenou práci bez toho, aby patřili k politické straně… Do té doby bude demokracie v Černé Hoře tím, čím je teď: formálním právem hodit jednou za čas do volební urny lístek. Djukanovic za sebou nechal smutné dědictví země, kde takřka vše závisí na tom, koho znáte a ke komu patříte. I když… Je těžké říci, do jaké míry je současná společnost dědictvím Djukanoviče a do jaké míry je naopak Djukanovic produktem černohorské společnosti. Společnosti, jejíž nejhorší vlastnosti dostaly v tragických devadesátých letech možnost stát se normou.

článek vyšel v časopise Týden 16.10.2006