K nejpevnějším konstantám mezinárodní politiky posledních desetiletí patřil zvláštní vztah mezi Francií a některými blízkovýchodními státy.

I ty nejproblematičtější arabské režimy neměly po desetiletí na Západě většího přítele, než je Paříž, a v hlavním městě dlouho vše řídil přítel z nejvěrnějších – president Jacques Chirac. Po tomto politikovi se jmenují četní arabští chlapci, ale i ulice a dokonce i zvlášť chutný druh fíků. Podle průzkumu agentury Zogby byl v roce 2004 vůbec nejoblíbenějším politikem v arabském světě.
Ale Chiracova éra pominula a někteří politici na Blízkém východě zneklidněli – nepromarní nový president všechen ten vzácný kapitál vztahů, který obě strany za dlouhou dobu nahromadily? Ale otázka může znít i obráceně: může vůbec Nicolas Sarkozy – a nebo vůbec kdokoli v Elysejském paláci – opravdu změnit tak hluboce zakořeněný, prospěšný a také vášnivý vztah, jaký panuje mezi Francií a Orientem?

Ošklivé slovo děvka

Vášeň, fascinace nebo i láska, to nejsou slova, která by se v politologii užívala často, ale v případě francouzského zaujetí arabským světem jsou na místě. Paříž se přinejmenším od 19. století snaží vtisknout především severní Africe svého ducha, a na druhé straně často našla ochotné uši a oči. Tunisko, Alžír, Maroko a do značné míry i Libanon a Sýrie byly vtaženy do víru francouzského (kulturního i politického) vlivu a jejich elity byly do značné míry pofrancouzštěny v lyceích a na francouzských universitách. Tyto země jsou dosud předními členy tzv. Frankofonie, organizace zemí, které mají blízký vztah k francouzské kultuře a jazyku.

Vzájemné okouzlení působilo i opačným směrem. Mnozí francouzští intelektuálové jako Louis Massignon, René Guénon nebo Roger Garaudy (každý svým způsobem) propadli podmanivosti Arábie, a někdy dokonce konvertovali k islámu.
K zvlášť podivným, ale také velmi ilustrativním případům patří orientalista Jacques Berque. Narodil se, podobně jako řada jiných francouzských osobností, roku 1910 v Alžírsku, a po dvacet let (1934-53) sloužil jako francouzský úředník v Maroku. Vypěstoval si romantickou představu o maghribské arabské společnosti, a tuto romantiku i svérázným způsobem naplňoval ve svém osobním životě.

Ještě jako voják koloniálního národa začal docházet do čtvrti červených luceren, kde si vydržoval stálou přítelkyni. „Jak ohavné je slovo děvka,“ napsal rozechvěle ještě po letech při vzpomínce na svou Zohru, která měla „tělo oblé jako cello a bronzovou pleť“. „Naše kontakty naprosto přesahovaly pouhý materiální zájem. Byl to vztah vzájemného obdarování.“

Fantasta Berque věřil, že vztahy mezi Francouzi a obyvateli znevolněných zemí byly upřímné a rovnoprávné, a asi si vůbec neuvědomoval, jak absurdní jeho závěry jsou. Aniž bychom chtěli užívat laciných příměrů, zdá se, že tento zvláštní vztah „vzájemného obdarovávání“ často charakterizoval i vztahy politické, přičemž si obě strany občas vyměnily role.

Obrať koně

Francie je už po desetiletí asi jedinou evropskou mocností, která se může pochlubit vyhraněnou a soustavnou politiku vůči zemím Orientu. Lidé, kteří nezištné francouzské lásce k Arábii nevěří, vedou spory o tom, čím je ve skutečnosti motivovaná. Jsou to ohledy na voličský potenciál domácí muslimské menšiny, a nebo je to úsilí o zabezpečení hladkých dodávek ropy? Chce Paříž dominovat alespoň Středomoří, když už nemůže vládnout celé Africe nebo Indočíně? Nebo si jen dokazuje svou váhu programovým oponováním USA v této citlivé oblasti? Možná nic z toho, a nebo tak trochu všechno dohromady. Jedno je však jisté: ve srovnání s kýmkoli jiným je francouzská diplomacie vůči arabským režimům všeho druhu přímo nekonečně trpělivá.

Přitom ne vždy byly vztahy tak idylické – vždyť francouzská politika byla po generace vedená především imperiálními zájmy, a vzpomínka na tyto doby dodnes přetrvává. Její neoblíbenost v arabském světě vyvrcholila po 2. světové válce. V letech 1954-62 Paříž zabředla do vleklé války o udržení Alžírska, která podle některých údajů stála život až milion (!) lidí. V roce 1956 pak Francouzi spolu s Brity a Izraelci (kteří byli schopni dodávat Paříži cenné zpravodajské informace) zaútočili na Násirův Egypt, aby zprůchodnili Suezský průplav a odstavili tamního diktátora od moci – Egypt totiž mimo jiné podporoval alžírské povstalce.

V té době se také Paříž stala hlavním dodavatelem zbraní Izraeli, zanedbatelný není ani francouzský podíl na vývoji izraelského jaderného programu. Paradoxně to byly USA, kdo měl tehdy v arabském světě jako nekoloniální národ důvěru. Naopak francouzský vliv na arabské země v 50. letech dosáhl svého dna.

Situace se začala pomalu měnit po roce 1958, kdy se presidentem stal Charles de Gaulle. Ten věřil, jak se později upřímně vyjádřil, že „Arabové mají na své straně počty, prostor, i čas“. A ropu, dodali bychom my. Aby obnovil arabskou důvěru ve francouzskou politiku, de Gaulle potřeboval odhodit dvě závaží, Alžír a Izrael. V roce 1962 odešel z Alžírska. A když se pak počátkem června 1967 schylovalo k šestidenní válce, Francie Izraeli v okamžiku jeho smrtelného ohrožení nedodala už zaplacené zbraně. Izrael tehdy nedostal přímou podporu ani od USA a chvíli to vypadalo, že je s ním konec.

Jak známo, Izrael se ubránil a naopak dobyl nová území. Tehdy de Gaulle pronesl svůj slavný rozhněvaný projev o Židech jako o „pyšném a panovačném národě“. Když pak o šest let později arabské země po dalším neúspěšném pokusu odstranit Izrael vyhlásily ropné embargo, de Gaullovi a jeho pokračovatelům bylo definitivně jasné, že musí vsadit na nové koně.

Irácká hra

Jednou z nejzajímavějších her, kterou Paříž rozehrála, byly zvláštní vztahy s Irákem Saddáma Husajna. Projevuje se zde zvláštní rys špičkové francouzské diplomacie vůči tomuto regionu – navazování blízkých osobních přátelství.
Hlavním příznivcem Husajna nebyl ve Francii nikdo jiný než tehdejší premiér Jacques Chirac, který svého přítele nazval „Charlesem de Gaullem Blízkého východu“. Poprvé se setkali v roce 1974 při Husajnově návštěvě Paříže, což byla jediná Husajnova cesta na Západ. Jednali tehdy o vzájemném obchodě, mimo jiné i o dodávce francouzského jaderného reaktoru – ano, toho, který pak Izrael v roce 1981 zničil. Později Chirac svému partnerovi nabídl francouzskou asistenci při jeho obnově, ale k tomu už naštěstí nedošlo.

Chirac také Saddáma navštívil v Bagdádu. Ve Francii se šušká, že když v roce 1976 odešel z vlády a založil Sdružení pro republiku, peníze na rozjezd dostal právě z Iráku. Jsou tu však i viditelnější projevy důvěry: francouzské firmy dostaly zakázku na stavbu bagdádského letiště a do konce 80. let nakoupil Irák od Francouzů zbraně za 25 miliard dolarů (v roce 1990 Saddám okupoval Kuvajt a Mitterrandova Paříž se účastnila jeho osvobození). V 90. letech pak Total a Elf získaly velmi výhodné smlouvy na poválečnou obnovu ropných polí; od roku 1996 už byl ostatně v Elysejském paláci nový president, Saddámův přítel Chirac – jak se o sobě sám vyjádřil. Francie byla před pádem režimu v roce 2003 největším obchodním partnerem Bagdádu.

Obdržel Saddám za tuto velkorysost něco na oplátku? Těžko říci, víme jen, že Chirac od počátku svého presidentského období prosazoval zmírnění, případně i zrušení mezinárodních sankcí uvržených na Irák. Nejrůznější francouzské osobnosti, mnohdy blízcí Chiracovi spolupracovníci, vydělávaly na zvláštních koncesích, které byly vytvořeny v rámci systému Ropa za potraviny. Známy jsou také dodávky náhradních díků na stíhačky a vrtulníky, které pokračovaly až téměř do poslední chvíle před americkým útokem v roce 2003. Vyvrcholením zvláštního vztahu byl jednoznačný francouzský odpor vůči rozhodnutí Washingtonu zaútočit. Francie tak učinila s neotřesitelným pocitem, že stojí na straně práva a evropských hodnot proti americkému válečnictví a unilateralismu.

Srdeční záležitost

Irák byl záležitostí především strategickou a ekonomickou. Zato francouzský vztah k Sýrii a Libanonu, to je příběh plný emocí, a také touhy po prestiži. V tomto teritoriu byla Francie kulturně přítomná po generace a po první světové válce si je nechala od Společnosti národů přiklepnout jako „mandátní území“. Zanechala zde četné kulturní stopy, často pozitivní. Galie na tyto doby vzpomíná – vždyť i samotný Nicholas Sarkozy je členem Společnosti pro francouzsko-syrské přátelství.

Francouzská láska k východnímu středomoří má i své problematické stránky. V zájmu udržení srdečných vztahů byla Paříž ochotna přinejmenším „bavit se“ s kýmkoli, včetně například syrského diktátora Háfize Assada, jehož vláda měla na svědomí desetitisíce mrtvých. Jacques Chirac byl také jediným západním státníkem, který se v roce 2000 účastnil Assadova pohřbu. První cesta syrského nástupníka trůnu Bašára Assada pak pochopitelně vedla do Paříže, přestože původně Assad junior studoval oftalmologii v Londýně.
Určitou komplikaci vztahů s Damaškem přinesla předloňská vražda libanonského politika a multimilionářského podnikatele Rafíka Harírího. Harírí byl klíčovou osobností při obnově občanskou válkou zničeného Libanonu. Kromě toho byl také prostředníkem francouzského vlivu v zemi, a čirou náhodou i Chiracovým přítelem (a údajně i sponzorem Chiracovy druhé presidentské kampaně). Od počátku bylo všem jasné, že za Harírího smrtí stojí Sýrie, jež v té době Libanon okupovala. Tato vražda byla tedy fackou do tváře celé Francii i Chiracovi osobně. Francie, která na Blízkém východě tak ráda vychází z každým, se musela rozhodnout. Rozhodla se pro Libanon a podpořila mezinárodní vyšetřování incidentu. Možná proto, že syrský režim už není tak silný, jako tomu bylo ještě před 10 lety, a Paříž kalkuluje s dobou po jeho pádu nebo transformaci.

Francie také po loňské válce Izraele s Hizballáhem souhlasila s vysláním vlastních vojáků do pozorovatelské mise na jih Libanonu, kde dosud vládl právě Hizballáh. Až donedávna však Paříž odolávala tlaku (a to i zevnitř EU, včetně českých diplomatů), aby Unie prohlásila Hizballáh za teroristickou organizaci. Přitom to byl pravděpodobně právě Hizballáh, kdo v roce 1983 spolu s íránskými Revolučními gardami zaútočil na francouzské vojáky v Bejrútu a 58 jich zabil. (Chiracův protikandidát Lionel Jospin v roce 2002 – přinejmenším podle vyjádření některých představitelů francouzské muslimské komunity – prohrál presidentské volby právě proto, že o Hizballáhu mluvil jako o teroristech, a francouzští Arabové podle toho hlasovali). Naopak Chirac podle zásady „mluvit se dá (či má) s každým“ pozval současného vůdce Hizballáhu Hassana Nasralláha na konferenci zemí Frankofonie.

Francie měla také velmi čilé vztahy s palestinským odbojem, s Organizací pro osvobození Palestiny navázala oficiální vztahy už v roce 1974, tedy dva roky po masakru v Mnichově. Díky francouzskému zásahu mohl například Jásir Arafat uniknout v roce 1982 z Bejrútu a založit si novou základnu OOP v Tunisku. Tuto politiku president Chirac převzal a Arafat v něm našel skvělou oporu – „kdybyste měl problémy, zavolejte doktora Chiraca!“, řekl mu prý v roce 1996. A doktor Chirac pak opravdu mohl mnohokrát pomoci. Svou náklonnost vůči palestinskému presidentovi udržoval i během teroristické kampaně během druhé Intifády (od podzimu 2000), a důsledně ji uplatňoval doslova až do poslední chvilky. Francouzští daňoví poplatníci měli tu čest hostit Jásira Arafata během jeho posledních dní. Svého presidenta pak po Arafatově smrti mohli pozorovat, jak se se svým palestinským protějškem loučí se slzami v očích.

Příležitost mlčet

Slabost Paříže pro lidi, jako byl Arafat, ale třeba i Chomejní nebo Kaddáfí, nutí k otázce, jestli se Francii podobné vztahy vyplácí. Vždyť i malému dítěti je jasné, že Paříž nemá na izraelsko-palestinský konflikt prakticky žádný vliv. Libyjský diktátor Kaddáfí si sice koupil francouzské stíhačky, ale když se rozhodl obnovit své vztahy se Západem, obrátil se rovnou na USA, doslova přes hlavy francouzských diplomatů. Francie neměla prospěch ani z toho, že v 70. letech poskytla útočiště budoucímu vládci Íránu, a domů ho po fundamentalistické revoluci poslala zvláštním letounem Air France. Chomejní pak v 80. letech neměl problém nechat své agenty páchat na francouzském území teroristické činy. Nejednomu Francouzi pak zatrnulo, když v době nedávné šátkové aféry Teheránem pochodovaly davy volající „Smrt Francii!“. Také Al Kajda bez váhání zaútočila v roce 2002 na francouzské občany a 11 jich v pákistánském Karáčí zabila. Francouzské ropné firmy v posledních letech ztrácely pozice i v Severní Africe ve prospěch britských a italských.
Jestliže tato strategie není pro Francii výhodná, jaká je motivace Francie k její blízkovýchodní politice, kterou její kritici označují podlézání diktátorům kombinované s věrolomností vůči spojencům? Paříž si nepochybně určitý vliv vybudovala, zvláště když ho srovnáme s možnostmi, které mají ostatní středomořští členové EU. Například i „americký spojenec“ Katar kupuje od Francie 75 procent svého vojenského materiálu a zajišťuje své kontakty s Evropou (například investice z přebytků ropných zisků) prostřednictvím Paříže. Business Week odhadl v roce 2004 obrat francouzského obchodu s Blízkým východem na 18 miliard dolarů. Francie zůstává obchodním partnerem č. 1 v Maroku, Alžírsku i Tunisku, a dvojkou v Sýrii a Libanonu.
Francie také byla relativně úspěšná při vyjednávání o propuštění rukojmí v arabských zemích. Když byli v roce 2004 v Iráku uneseni dva francouzští novináři, za jejich propuštění se přimlouval nejen Arafat nebo Kaddáfí, ale i organizace jako Hamás, Hizballáh a Islámský džihád! O osud izraelského Gilada Šalita, uneseného do Gazy z izraelského území, se Paříž, zdá se, příliš nezajímá, přestože Šalit má po rodičích i francouzské občanství.

Je tu ovšem také otázka vlastního sebevědomí. Mnozí Francouzi se domnívají, že jejich země ve své blízkovýchodní politice odvážně brání hlas rozumu a humanity, případně že koná v zájmu celé Evropy, který jim však tak trochu splývá s francouzským národním prospěchem (i multilateralismus má, jak vidno, své meze). Odtud pramení zlostná Chiracova věta o zemích, které „propásly dobrou příležitost mlčet“. „Proamerické“ stanovisko postkomunistických zemí totiž Paříži narušilo její obraz o sobě samé.

Střídání stráží

Současná francouzská politická generace se však evidentně začala nad dosavadní politikou víc zamýšlet. Všichni tři letošní přední presidentští kandidáti se ve svém postoji k Blízkému východu od Jacquese Chiraca výrazně lišili. Centrista Bayrou se na francouzské poměry vyjadřoval dost proizraelsky, zatímco socialistka Royalová hovořila o nutnosti zabránit Teheránu v získání jaderné zbraně.
Také Sarkozy vzbuzoval naděje, a to už vzhledem ke své ochotě stavět se čelem k domácím problémům s muslimskou menšinou. Ještě před volbami na sebe upozornil výrokem, podle kterého „bude potřeba našim arabským přátelům říci některé pravdy“. Mezi ně patří nutnost odzbrojit Hizballáh v zájmu libanonské integrity, právo Izraele na existenci nebo skutečnost, že „pravým nepřítelem muslimů je terorismus“. Sarkozy také postrádá protiamerické instinkty, což může znamenat, že Francie nebude za každou cenu prokazovat svou zahraničně-politickou nezávislost stavěním se proti Washingtonu.

Proto se po jeho presidentském a parlamentním vítězství čela mnoha blízkovýchodních vládců zachmuřila. A zachmuřila se ještě více, když byl do čela ministerstva zahraničí zvolen Bernard Kouchner, jeden z mála francouzských politiků, který podporoval vojenské svržení Saddáma Husajna. Komentátor listu Le Figaro nedávno ironicky poznamenal, že Chiracovi arabští partneři „osiřeli“.

To však nemusí být úplně pravda. I od Sarkozyho se očekává především „ochrana francouzských zájmů“, a on to dobře ví. Podobné to bylo se socialistickým presidentem Mitterrandem, který měl mnoho sympatií pro Izrael, ale francouzskou zahraniční politiku to zásadně nepoznamenalo.

Příležitost nemlčet?

Po letošním létě je jasné, že Sarkozy postrádá mnoho z de Gaullových či Chiracových „neřestí“, ale jeho tah na branku v zájmu svém nebo i národním je s nimi zcela srovnatelný. Ukázalo se to už krátce po jeho nástupu do funkce. První Sarkozyho mimoevropská cesta vedla do severní Afriky, navštívit staré známé v Alžírsku, Tunisku a Maroku. (Ostatně už loni v listopadu, když ještě ve funkci ministra vnitra navštívil Alžírsko, slíbil urychlení vízových procedur pro Alžířany, a to i jménem ostatních schengenských zemí!) Také jedna z jeho prvních zahraničněpolitických iniciativ bylo pozvání představitelů libanonských znepřátelených sil do Paříže, což lze číst jak jako starost Francie o mír v oblasti, tak jako snahu udržet si tu svižné tempo, v němž mu jen tak někdo nebude stačit.

Ten „někdo“ nemusejí být jen USA, které se v libanonských a syrských záležitostech rovněž angažují, ale třeba také Británie. Sarkozy totiž mimo jiné oprášil starší a nepříliš funkční evropsko-unijní myšlenku na „euro-středomořské partnerství“ z roku 1995 a vyhlásil plán na vybudování „Středomořské unie“ (Union méditarranéenne). Tentokrát by se jí neúčastnily všechny státy EU, jak zamýšlel původní plán, ale jen ty, které leží u Středozemního moře – tedy bez účasti Londýna, Berlína nebo kohokoli, kdo by mohl Paříži konkurovat.

Svůj rázný vstup na blízkovýchodní hřiště Sarkozy definitivně stvrdil v červenci, kdy se pokusil smýt evropskou hanbu a konečně něco udělat s případem pěti bulharských zdravotních sester – nyní již občanek členské země EU – vězněných od roku 1999 v Libyi. Jak známo, všech pět žen odletělo do Sofie francouzským letadlem krátce poté, co v Tripolisu „jednala“ o jejich propuštění Sarkozyho manželka Cecilie. A pouhý den po odletu vězeňkyň dorazil do Libye sám Sarkozy a hned uzavřel několik problematických obchodů.

Jednak slíbil Tripolisu jaderný reaktor a pronesl řeč, v níž podpořil plány několika dalších arabských zemí na vlastní jaderný program. To je ve výrazném rozporu s opatrným názorem EU, která nepodporuje šíření jaderné technologie v nestabilních částech světa, a to tím spíše, že z civilních programů se obvykle stávají programy vojenské. Tyto programy by ovšem vyžadovaly stálou francouzskou technickou i jinou asistenci – a samozřejmě i vliv. Kromě toho Sarkozy v Libyi uzavřel další dohody, mimo jiné kontrakt na dodávky moderní výzbroje, jako jsou komunikační zařízení od francouzské Matry nebo protitankové střely MILAN. Dodávka zbraní by měla být realizována prostřednictvím evropského koncernu EADS.
Proti obojímu, cestě Cecilie Sarkozyové i té presidentově, se vzbouřila celá řada lidí. Francouzští socialisté kritizovali Ceciliinu cestu s tím, že Sarkozyho choť přijela slíznout smetanu, která jí nepatřila – propuštění Bulharek bylo výsledkem dlouhodobé práce jiných osobností. Chystaná dodávka reaktoru „na odsolování mořské vody“, kterou má realizovat Framatom, zas zdvihla obočí v Německu – vždyť třetinu tohoto francouzského koncernu vlastní německý Siemens, kterého se nikdo na nic neptal. Zbraně, které chce Francie Libyi dodat, asi nemohou ohrozit evropské zájmy, ale kteroukoli sousední zemi nepochybně ano. Vzhledem ke značně agresivní historii libyjského režimu vůči okolním zemím jde o kontroverzní obchod, a Paříž se vůči Tripolisu projevila, ironicky řečeno, hodně velkoryse.

Sarkozy tedy rozehrál velkou šachovou hru, v níž tak trochu vypekl některé Evropany, Kaddáfímu umožnil návrat na mezinárodní scénu hlavním vchodem a pro sebe zajistil slávu, vliv i odbyt francouzského zboží. Nikdo se však nemá právo příliš zlobit. V současné době totiž platí totéž, co před deseti, třiceti nebo i padesáti lety: Francie je jediná evropská země, která je ochotná investovat takové peníze, energii a prestiž do ovlivňování blízkovýchodního regionu. Záleží na ostatních Evropanech, jestli nepropásnou svou příležitost nemlčet.