Zatímco rok 1917 zastihl Rusko v jeho kulturním rozkvětu, post-sovětská inteligence nebyla schopna zformulovat žádnou liberální vizi a produkovala jen plytké umění. Žádný div, že Putin byl schopen využít nostalgie po sovětské „velikosti“.

„Drazí přátelé! Učebnice, kterou držíte v rukou, je věnována dějinám naší vlasti … od konce Velké vlastenecké války až do našich dnů. Půjdeme po stopách Sovětského svazu od časů jeho největšího historického triumfu až po jeho tragický rozpad.“

Toto uvítání je určeno stovkám tisíc ruských školáků, kteří v září dostanou do rukou novou učebnici dějepisu vydanou nakladatelstvím Osvícenství a schválenou ministerstvem školství. „Sovětský svaz,“ vysvětluje nová učebnice, „nebyl demokracií, ale byl vzorem té nejlepší a nejspravedlivější společnosti pro miliony lidí na celém světě.“ Kromě toho během uplynulých sedmdesáti let Sovětský svaz, „gigantická supervelmoc, jež stála v čele sociální revoluce a zvítězila v nejkrutější ze všech válek,“ vykonávala účinný tlak na západní země, aby náležitě dbaly lidských práv. Na počátku 21. století, pokračuje učebnice, byl Západ vůči Rusku nepřátelský a provozoval politiku dvojího standardu.

Nebýt angažovanosti Vladimira Putina, tato kniha by pravděpodobně nikdy nespatřila světlo světa. V roce 2007, kdy byl Putin presidentem, sezval si skupinu učitelů historie, aby s nimi diskutoval o svém pohledu na minulost. „Nedovolíme nikomu, aby nám vnucoval pocit viny,“ znělo jeho poselství.

Devadesátá léta byla pro Ruskou z velké části obdobím bez ideologie. Země byla příliš unavená z velkých plánů a příliš zaměstnaná úsilím o hospodářské přežití. Když v roce 2000 přišel k moci Putin, prohlásil, že ruskou národní ideou je „být konkurenceschopné“. Pak ovšem, jak cena ropy vzrostla a Rusko se začalo znovu cítit důležité, stala se potřeba ideologie naléhavější. Neschopen nabídnout jakoukoli vizi či strategii pro budoucnost, obrátil Kreml nevyhnutelně svůj pohled k minulosti.

Zmíněná učebnice pokrývá období 1945-2006, kterýžto výběr je značně sugestivní: od Stalinova vítězství ve „velké vlastenecké válce“ po „triumf“ putinismu. Oslavuje všechny, kteří nějak přispěli k ruské velikosti, a obžalovává ty, kdo jsou odpovědni za ztrátu impéria, a to bez ohledu na jejich politiku. Na zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 nepohlíží jako na předěl, od něhož začíná nová historie, ale jako na nešťastný a tragický odklon, který Rusku zabránil v rozvoji a pokroku.

Celé poválečné období ruské historie je nahlíženo prismatem studené války, „rozpoutané Spojenými státy americkými“. Učebnice nepopírá Stalinovy represe; ospravedlňuje je. Koncentrace moci ve Stalinových rukou zemi prospělo; podmínky doby si to vlastně „vyžadovaly“. „Vnitřní politika Sovětského svazu po válce plnila vládou vytyčené úkoly mobilizace. V podmínkách studené války … nebyla pro Stalina demokratizace žádnou z možných cest.“

Jestliže však Stalin mobilizoval zemi a rozšířil sovětskou říši tak, že se z mocenského hlediska vyrovnala Spojeným státům, Michail Gorbačev se těchto tvrdě vybojovaných pozic vzdal. Z pohledu učebnice nesmyslně a hloupě považoval Gorbačev západní partnery za své politické spojence. Vzdal se střední a východní Evropy, což pro Rusko znamenalo ztrátu bezpečnosti. Amerika a Západ vyprovokovaly revoluce na Ukrajině a v Gruzii, v jejichž důsledku se bývalá sovětská území změnila v západní vojenské základny. Tyto revoluce „vytyčily před Moskvou úkol sledovat v post-sovětském prostoru mnohem ambicióznější zahraniční politiku,“ praví se v učebnici.

Názorným příkladem uskutečnění těchto ambicí je nedávná válka proti Gruzii. Poprvé od rozpadu Sovětského svazu se Rusko vojensky angažovalo v post-sovětském prostoru a své imperiální ambice podpořilo za pomoci tanků a granátometů. Cílem ruské invaze bylo vyslat dalším bývalým sovětským republikám jednoznačné poselství: „jsme schopni zastavit a také zastavíme postup zemí NATO na východ.“ Během prvních pár dnů války Rusko bombardovalo Stalinovo rodné město Gori. Tříštivé bomby shozené na město zabily něco mezi pěti až třiceti lidmi, avšak Stalinova socha na hlavním Stalinově náměstí zůstala stát. Když se ruské tanky valily na Putinův rozkaz kolem sochy, člověk si mohl představovat, jak sovětský diktátor mrká a mává.

Odsoudit ruskou manipulaci s dějinami v zájmu ideologických cílů či Putinovo vzkříšení sovětské hymny v roce 2000 je docela snadné. Pravdou ale je, že velká většina Rusů – podle jednoho průzkumu 77 % – návrat k sovětské hymně uvítala, a přinejmenším polovina obyvatel země vnímá Stalinovu historickou roli jako pozitivní. To je spojeno s další nepříjemnou pravdou: podání historie v nové učebnici je stejně tak porážkou ruského liberalismu a liberálních intelektuálů – novinářů, historiků a umělců, od nichž se očekávalo, že budou čelit sovětské ideologii –, jako je Putinovým triumfem. Proti invazi do Československa v roce 1968 se ze strany ruských liberálů zvedl větší odpor, než jakého jsme svědky v případě války v Gruzii.

Rozpadem Sovětského svazu se nezrodila nová, liberální post-sovětská ideologie. Porážka KGB vedeného puče v srpnu 1991 stovkami tisíc Rusů, kteří riskovali životy, když se vydali bránit moskevský parlament, se nestala žádným předělem. Nebyla oslavována jako zrození nového národa, jenom jako zhroucení starého.

Mytologizace bolševické revoluce z roku 1917 začala naopak téměř okamžitě. Dva roky poté, co bolševici vyrazili na Zimní palác, byla tato událost sehrána jako masové představení za režie Nikolaje Evrejnova. Malíř Kuzma Petrov-Vodkin vzpomenul třetího výročí revoluce dílem Rok 1918 v Petrohradě – obrazem rudé Madony kojící dítě. Desáté výročí bylo oslaveno Ejzenštejnovým filmem Říjen.

Z hlediska metaforických možností nabídl srpen roku 1991 skvělou příležitost pro nový zakladatelský mýtus: Boris Jelcin, vysoký, okouzlující, s kšticí bílých vlasů, stojící na tanku a hovořící k davu – to byl obraz určený ke kanonizaci. Avšak den, kdy byl puč potlačen a lidé svrhli sochu zakladatele KGB Felixe Dzeržinského, se nestal ani státním svátkem. Desáté výročí puče prošlo nepovšimnuto.

Je pravdou, že rok 1991 nebyl rokem dobrých zpráv pro každého. Mnoho lidí přišlo o své úspory. Někteří nikdy docela neuvěřili, že je sovětský systém skutečně pryč. Jiné přepadl malicherný pocit prázdnoty a nostalgie. Během uplynulých deseti let se tato nostalgie stala všudypřítomná.

Proč se tedy Rusku po roce 1991 nepodařilo vyrovnat se svou vlastní historií a nastoupit nový liberální kurs? Jedním důvodem byly možná obavy z občanské války, pocit úzkosti z toho, že diskuse o sovětském dědictví je potenciálně výbušná a mohla by skončit v ulicích (jako v roce 1993, kdy členové Nejvyššího sovětu zmobilizovali skalní komunisty a nacionalisty k ozbrojenému povstání). Na rozdíl od východní Evropy nebyly svazky tajné policie zpřístupněny, a to z prostého důvodu, že příliš mnoho lidí včetně příslušníků inteligence bylo zapleteno s KGB. Tajné služby byly restrukturalizovány a přejmenovány, nikdy však nebyly postaveny mimo zákon. Odsouzení stalinismu bylo polovičaté, stejně jako tomu bylo v roce 1956, kdy Chruščev kritizoval Stalinův kult osobnosti.

Na rozdíl od Gruzie, Ukrajiny nebo pobaltských států nemělo Rusko nikoho, koho by obvinilo ze sovětské nadvlády. Rusko se zapletlo do zničení sebe samotného. V roce 2000 byl tento akt masové sebevraždy pochmurně a přesně vykreslen v divadelní adaptaci románu Čevengur Andreje Platonova z roku 1926,*) zdramatizovaného Lvem Dodinem, jedním z nejtalentovanějších a nejpřemýšlivějších ruských režisérů. Budovatelé nové utopie byli nejprve vyobrazeni, jak likvidují své třídní nepřátele, zavazujíce jejich nahá těla do velkých průhledných plastových pytlů. Poté se sami ponořili do nádrže s vodou, držíce velké těžké kameny. Kameny vyplavaly zpátky na hladinu; těla nikoli. Země, která provedla takovouto kolektivní sebevraždu, si žádá sebeanalýzu a věcné, objektivní studium své historie – k čemuž nikdy nedošlo.
–––––––
*) České vydání Argo 1995 (pozn. překl.).
–––––––
Na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let bylo vydáno obrovské množství dříve zakázané literatury a nepřístupných historických dokumentů; vše bylo ale přežvýkáno, aniž by to bylo stráveno. „Mysleli jsme si, že když vyjde Solženicynovo Souostroví Gulag, svět se obrátí vzhůru nohama,“ řekl mi nedávno Dodin. „Ale stala se pozoruhodná věc: kniha byla vydána a nikdo ji nečetl.“ To samé platilo i o Vasiliji Grossmanovi a Varlamu Šalamovi. Práce žádného z těchto autorů se nestala součástí národního kánonu. A co hůř, jejich spisy se nestaly vakcínou proti návratu choroby, kterou popisovaly. Když se Solženicyn vrátil v roce 1994 do Ruska, byl považován za postavu minulosti. Někteří, jako třeba spisovatelka a mediální osobnost Taťána Tolstaja, ho zesměšňovali, jiní vzdávali hold jeho odvaze, ale jen málokteří brali jeho samotného a jeho myšlenky z eseje napsaného v roce 1990 Jak přestavět Rusko vážně. Když 3. srpna 2008 zemřel, poklonit se před jeho vystavenou rakví přišlo jen pár ruských intelektuálů. Nejvýznamnějším smutečním hostem byl ironicky Putin, kterého Solženicyn přitahoval svými otevřeně nacionalistickými názory. Ruská vláda slibuje, že moskevskou Velkou komunistickou ulici přejmenuje na Solženicynovu – čímž kooptuje metlu stalinismu do nového autoritativního státu.

To, co se odehrálo v kulturní sféře Ruska v devadesátých letech, byl jistý druh pubertální reakce vůči panovačným rodičům. Veřejnou sféru zaplavily nadávky a ironie. Avšak opovržlivý výprask sovětské kultuře přispěl jen málo k jejímu poznání a pochopení. A současně s odmítnutím sovětské kultury se média i populární kultura předháněly v sebepodceňování. Zdálo se, že hlavní slogan oněch let zněl: „My jsme ti nejhorší.“

Není těžké pochopit, že se důstojník KGB nebo důchodce mohli cítit na počátku devadesátých let poraženi. Ale proč se jako podobní ztroskotanci chovali i intelektuálové a umělci, kteří tlačili na perestrojku a čekalo se, že právě oni budou mít z kolapsu Sovětského svazu největší prospěch. Jedním důvodem je to, že ztratili svůj zvláštní status, jemuž se těšili za komunistického režimu, ale neměli dostatek talentu, bezúhonnosti nebo nezávislosti, aby své nové svobody využili.

Je skutečností, že události roku 1917 uvolnily mimořádnou uměleckou energii: stačí zmínit díla Alexandra Bloka, Vladimira Majakovského, Vsevoloda Mejercholda, Dmitrije Šostakoviče. Nic podobného se po srpnu 1991 v Rusku nestalo. Nebyla napsána jediná velká báseň, jediný velký román. A co je horší, neobjevil se v této době jazyk adekvátní událostem, k nimž v zemi došlo. Uplynulých patnáct let odhalilo nesmírné lingvistické vakuum. Vážný, vznešený jazyk byl zneužit a devalvován oficiální sovětskou ideologií. Slova jako „pravda“, „hrdinství“ či „povinnost“ byla překroucena za hranice porozumění – a k žádnému jejich znovuzrození nedošlo.

První ruský komerční deník, Kommersant, učinil ze sarkasmu a ironie svůj vývěsní štít. Jeho titulky obvykle byly (a stále jsou) slovními hříčkami se sovětskými slogany nebo citacemi z populárních filmů či písní. Vady tohoto jazyka začaly být zjevnými koncem devadesátých let a na počátku nového tisíciletí. Události jako finanční krize roku 1998, uvěznění Michaila Chodorkovského v roce 2003 či teroristický útok na školu v Beslanu v roce 2004 vyžadovaly odlišný, seriózní jazyk, který ovšem neexistoval.

Den po krveprolití v Beslanu věnoval hlavní ruský deník Izvestija celou titulní stranu fotografii zraněného ruského vojáka nesoucího na rukou krví potřísněné děvčátko – bez jakéhokoli titulku. Svým způsobem to bylo výmluvné. Bylo to, jako by si noviny nebyly jisté, že jsou schopny nalézt pomocí slov ten správný tón. Jedinou cestou, jak zůstat seriózní, bylo neříct nic. (Výmluvné je i to, že účinek této titulní strany byl tak mocný, že editor dostal od majitele vyhazov, pravděpodobně po jistém pošťouchnutí z Kremlu.)

Ironie prostoupila všechny oblasti ruské kultury. Sovětské symboly a slogany se staly orným polem postmodernismu. Sovětská historie byla stylizována a zkomercializována ještě dříve, než by byla náležitě prostudována a zhodnocena. To začalo v polovině osmdesátých let a jako příkrov se rozprostřelo nad výtvarným a divadelním uměním i literaturou. Jedním z nejpozoruhodnějších symbolů tohoto typu je série maleb Leonida Sokova, znázorňující Stalina a Marilyn Monroe v milostných pozicích. Je to zábavné, ale nic víc než to.

Již od poloviny devadesátých let začala ruská kultura flirtovat se sovětskou kulturou let třicátých. Jedním z vrcholů divadelní sezóny roku 1994 bylo pozoruhodné studentské provedení komedie Vladimira Kiršona z roku 1934 Nádherné splynutí. Plné energie a opravdovosti, bylo toto představení věrné své době a vyjadřovalo naivitu a nadšení sovětské mládeže před 2. světovou válkou. Nepropagovalo sovětskou ideologii, ale bylo prosyceno nostalgií po vědomí smyslu či cíle spojeném se sovětským idealismem. Stalo se předzvěstí přílivu nostalgie v mnohem širším a škodlivějším měřítku.

V letech 1996-7 uváděl televizní moderátor Leonid Parfenov na jednom z nejsledovanějších ruských kanálů (První kanál) pořad nazvaný Staré písně o důležitých věcech. Oživil v něm sovětské písně, hrající bezstarostným a ironickým způsobem na strunu rostoucí nostalgie po všem sovětském. Zčásti byla tato „ideologie“ reakcí na sebepodceňování národa na začátku devadesátých let. Ukázala se však být velmi populární. (Další ironií je to, že po Putinově nástupu k moci byl Parfenov jednou z obětí jeho čistky v médiích.)

Jedním z prvních kroků Vladimira Putina ve funkci presidenta bylo rozhodnutí o návratu k sovětské státní hymně, která nahradila Glinkovu Vlasteneckou píseň (jež byla beze slov). Na Silvestra roku 2000 cinkala země sklenicemi na melodii složenou na Stalinův příkaz v roce 1944. Tehdy jeho příznivci tvrdili, že je to jeho ústupek staré generaci, jakési oslazení hořké pilulky ekonomických reforem. Ve skutečnosti žádná poptávka po změně hymny mezi lidmi neexistovala. Když k tomu ale došlo, probudily se v národě dřímající nálady.

Ve stejném roce obnovil První kanál sovětskou znělku hlavního, od devíti hodin vysílaného zpravodajského pořadu Vremja. Melodie, podobně jako vůně, dokáží skvěle evokovat vzpomínky. Tóny znělky signalizovaly návrat ke zpravodajství v sovětském stylu. Ve skutečnosti stát jakoby vyslal signál zemi jako celku – signál o návratu a odplatě. A už nešlo o nějaký druh hry nebo vtip. Vtipálci jako Parfenov byli rychle odstraněni. Kreml a KGB, nyní přejmenovaná na FSB a disponující značnou částí předtím ztracené moci, to myslely smrtelně vážně. Aby bylo jasno, poptávka po seriózních postojích existovala. Smutnou skutečností však je, že nebyla vyslyšena liberální inteligencí, nýbrž ideology Putinova režimu. Když ruské jednotky vtrhly do Gruzie, ruští televizní komentátoři hovořili s kamennými tvářemi a ledovými hlasy o angažovanosti Západu v gruzínském útoku na separatistický region Jižní Osetie.

Ikony sovětské ideologie vůbec nejsou kříšeny kvůli jejich spojení s bolševickými, komunistickými nebo revolučními ideály, ale jakožto symboly ruské imperiální velikosti. Revoluce vyšla v Rusku jednoznačně z módy a komunismus byl odhozen do starého železa. Leninovo mauzoleum už dávno není národním symbolem. Během poslední vojenské přehlídky na Rudém náměstí byla tato konstruktivistická pyramida, navržená v roce 1924 Alexejem Suševem k přechovávání Leninových ostatků, cudně zakryta obrazy vítězství. Při oslavách obrození Ruska nebylo pro mrtvého bolševika místo.

Návrat k sovětské státní hymně ovšem prolomil tabu, jež – v dobrém i zlém – ve společnosti existovalo od Chruščevova projevu v roce 1956: Stalin tak byl znovu etablován jako vůdce národa. Diktátorova přitažlivost přitom nespočívá v jeho komunistické minulosti, nýbrž v jeho imperiálním odkazu. „Stalinova říše – sféra vlivu Sovětského svazu – byla rozsáhlejší než všechny euroasijské mocnosti v historii, včetně říše Džingischánovy,“ konstatuje s obdivem nová učebnice dějepisu. V moderních ruských dějinách zaujímá Stalin hrdé místo – spolu s Ivanem Hrozným, Petrem Velikým a nyní i Putinem. Od stavění pomníků Stalinovi je Rusko ještě daleko, avšak jeho akceptování jakožto kladné či přinejmenším složité historické postavy je danou skutečností. To, že každá ruská rodina má příbuzné či blízké přátele, kteří za Stalinova teroru trpěli, nehraje žádnou roli. Mýtus je silnější než zkušenost z první ruky.

Jedním z nejvýznamnějších ruských románů vydaných v době perestrojky byl Život a osud*), dopsaný v roce 1960 rozčarovaným komunistou a válečným zpravodajem Vasilijem Grossmanem. Autor se odvažuje uvažovat nad podobnostmi mezi stalinismem a nacismem. V jedné scéně rozmlouvá důstojník SS se svým vězněm, starým bolševikem. „Když si vzájemně hledíme do tváře, ani jeden z nás se nedívá na obličej, který nenávidí – nikoli, hledíme do zrcadla. To je tragédie naší doby. Opravdu jsi v nás nepoznal sama sebe – sebe a sílu své vůle? … Můžeš si myslet, že nás nenávidíš, ale tím, co nenávidíš skutečně, jsi ty sám v nás… Naše vítězství bude tvým vítězstvím… A kdybys zvítězil ty, pak bychom my zemřeli jen proto, abychom žili v tvém vítězství.“
–––––––-
*) České vydání Knižní klub 2009 (pozn. překl.).
–––––––-
Dvacet let po prvním vydání knihy Život a osud je tato myšlenka kletbou oficiální ruské ideologie. Dějepisná učebnice odmítá samotný pojem totalitarismu. „Tato doktrína, stavící na roveň Sovětský svaz a Hitlerovo Německo, byla a stále je zbraní ideologické války, nikoli nástrojem poznání. Ideologie nacistického Německa a ideologie Sovětského svazu neměly nic společného.“

Dnešní Rusko není totalitním státem; není ani státem socialistickým. V podmínkách absence z vlastní, domácí půdy vyrostlé liberální ideologie se však nejmocnější silou ruské společnosti stal starý nacionalismus, oděný do neostalinského hávu. Právě tato síla vrhla ruské tanky do Gruzie, právě tato síla děsí většinu ruských sousedů. V procesu „obnovy“ se Rusko nevrátilo ke své sovětské minulosti; dospělo však na křižovatku, která nevěstí nic dobrého pro jeho sousedy ani jeho občany.

Arkadij Ostrovskij je šéfem moskevské kanceláře časopisu The Economist.
Publikovaný text vychází z přednášky pronesený v rámci Engelsbergova semináře, konaného každoročně ve Švédsku. Měl by být rovněž součástí knihy esejů „On Russia“, již vydá Ax:son Johnson Foundation.

Z anglického originálu „Flirting with Stalin“ publikovaného v časopisu Prospect, September 2008, s. 30-33,
přeložil Jaromír Žegklitz.

Vyšlo jako Bulletin OI č.214