Falešné dilema: nádhera, nebo chudí?
Slyšel jsem od mnoha nekřesťanů, křesťanů protestantských i katolických, k čemu že jsou církvi všechny ty paláce, bohatství, skvosty a nádhera, když církev má být chudá, má pomáhat chudým, a tak následovat Krista. Vždyť i Kristus nežil a nepobýval v palácích, ale byl mezi chudými. Služba Kristovi je službou těm nejchudším a nejbídnějším. Ne vnější okázalost, triumfalismus, nýbrž pokora a služba. Kdyby se všechny paláce prodali a církev se přestěhovala do bytu v paneláku, víte, kolik peněz by měla najednou, jež by mohla rozdat chudým? – řekl prý dokonce i jeden biskup, doneslo se mi.
Já se ptám: a proč by církev rovnou neměla za úplatu umístit vysoko na katedrálu sv. Víta mega-billboard s nápisem United Colors of Benetton? To by ale bylo peněz pro chudé za pronájem! A proč by tedy církev rovnou neměla celou katedrálu pronajmout firmě MacDonald?s a mše sloužit v nějakém skromném bytečku v paneláku (věřících je málo, takže se tam pohodlně vejdou) a z toho výdělku za hamburgery nasytit chudé všude na světě?
V čem je problém přístupu “všechno bohatství prodat, a peníze rozdat chudým”? Ano jistě, církev má pomáhat chudým a tím následovat Krista. Ale z toho neplyne, že ona samotná má být chudá. Vždyť aby mohla smysluplně materiálně pomáhat chudým, nemůže být sama chudá. To zaprvé.
A zadruhé, problémem onoho přístupu “zbavit se skvostů a nepotřebné nádhery ve prospěch výtěžku pro chudé” je to, že je tak příšerně … ano … materialistický!!! A že nesmírně uráží chudé!!!
Jak to? Sugeruje nám totiž, že chudí jsou jenom chlebem živí. Že mají jen materiální potřeby. Že veškerá chudoba je jen materiální. Ale tak to není. Ta nejhorší chudoba je chudoba duchovní. Lidé materiálně chudí leč bohatí duchem jsou ve skutečnosti bohatší než lidé materiálně bohatí leč chudí duchem. Chudý člověk – materiálně chudý – má svou hrdost. Ta hrdost nestojí a ani nepadá s materiální chudobou či bohatstvím. A uráží ho, když ho někdo vnímá pouze po materiální stránce – jako chudého.
Člověk má pomáhat člověku a vzdávat mu úctu. Ale především má vzdávat úctu Bohu. Krása katedrály a její skvosty, nádhera vnějšku i vnitřku arcibiskupského paláce v Praze, nejsou primárně věnovány těm osobám, které tam dnes úředně přebývají. Jsou primárně věnovány Bohu. Chudý člověk chce jíst, zajisté, chce mít šaty a bydlení. Ale chce taky uctívat Boha. Chce mít potěšení z krásy. Ví a je hrdý na to, že nejen chlebem je živ. Je živ i Slovem. A chce Logos uctívat a oslavovat. Proto chudí lidé v dějinách všechno své jmění neprojedli. Proto věnovali své skromné prostředky na kostely, katedrály, církev majestátní. Proto, aby uctívali Hospodina tak, jak byli schopni. Jak uměli. A aby se mohli těšit z krásy. Věřící lidé umírají, vědí, že jsou prach a v prach se obrátí, ale mají potěšení, že něco nepomíjivé, krása, kterou lidské ruky vytvořily k oslavě a uctívání Boha, přetrvá. Vědí, že té kráse, jejímu vytvoření, napomohli svými, byť skromnými prostředky. A jsou na to hrdí. Důstojně se mohou podívat tváří v tvář, z očí do očí boháčům: “Máš miliony a dals? desetitisíce na stavbu a výzdobu katedrály, kostela či arcibiskupského paláce? Dal?s pouze setinu toho, co máš. Já mám jen těch pár desítek tisíc. Ale dal jsem několik tisíc. Dal jsem sice mnohem méně než Ty, ale přesto jsem dal víc. Dal jsem desetinu – Boží desátek – toho, co mám. Dal jsem desetinásobně více, než Ty. Jsem větší mecenáš krásy, nádhery a umění, než Ty. V tomto světě a v tomto životě si nejsme rovni. Tebe považují za víc. Ale před Bohem, v očích Božích, jsem já více než Ty. Já zemřu, stejně jako Ty zemřeš, ale ta krása, plod mého strádání a mé lásky k Bohu a církvi, přetrvá.”
Přetrvá, pokud ji nějaký biskup neprodá. Totižto, kdyby tak učinil, urazil by chudé v dějinách, ponížil by je a frustroval jejich naděje a hrdost. Vmetl by jim totiž do tváře, že to jediné, co na nich vidí, je to, že jsou materiálně chudí. Že se potřebují nažrat. A že krása, umění a hrdost na svůj, byť finančně malý příspěvek k oslavě Boží, pro ně nic neznamenají.
Byl by to postoj manichejský: skvosty a nádheru by považoval za zlé či nepotřebné. A k čemu všemu to vůbec? Odstranil by tím snad chudobu na světě definitivně? Ani náhodu! Pouze by kápnul kapku inkoustu do moře, moře by tím však nijak zvlášť neobarvil. Chudoba a chudí s námi budou vždy, nikdy se jich nezbavíme. Vždy máme a budeme mít mravní povinnost se o ně starat. Ale nejen materiálně. Máme povinnost jim poskytnout i chvíle úžasu a vytržení; vytržení z nádhery a umění a krásy a skvostů. To všechno lze shledat v katedrále – a zdarma. Chceme to chudým skutečně vzít?
Byla chudá žena a drahým olejem natírala panu Ježíši nohy. Farizejové se na něj obořili, že proč dovolí tak plýtvat prostředky a zdroji (jak by řekli naši dnešní materialisté), když olej lze prodat a výtěžek rozdat chudým. Co jim řekl pan Ježíš? Že chudé budeme mít mezi sebou vždy, ale když Jeho chce někdo uctít tím, co má, co nastřádá, je to tak správné. Chceme umožnit chudým uctívat pana Ježíše? Nepromrhejme tudíž ty skvosty, které vznikly z darů chudých, které chudí v dějinách darovali přímo Jemu, panu Ježíši, ne kterémukoli konkrétnímu biskupovi v kterémkoli dějinném období, pod falešnou farizejskou záminkou pomoci chudým.
Gilbert Keith Chesterton ve svém díle Ortodoxie píše o svatém Tomáši Beckettovi, arcibiskupu z Canterbury, který nosil na povrchu těla žíněnou košili, aby byl pokorný a skromný – a aby mu její drsná, nepříjemná, pichlavá látka potřebu pokory a skromnosti neustále připomínala. Nad ní však nosil zlaté roucho – aby z pohledu na něj mohli mít potěšení všichni ostatní věřící, z nichž naprostá většina byli chudí. Z lenu na těle měl duchovní požitek on, ze zlata na povrchu oni. Otcové biskupové, noste na těle žíněné košile, aby vám připomínaly potřebu vaší pokory a skromnosti před Bohem. Ale na povrchu, prosíme vás, my prostí, laičtí věřící, oblečte se do veškeré své eklesiální, hierarchické, světské nádhery, odějte se purpurem a zlatem, drahými kameny a skvosty, ať z pohledu na vás jakožto na nositele vašich pře-vznešených úřadů, máme požitek zase my.
Roman Joch
Esej byl publikován v revue Distance č. 4 ročníku 6.
