Porovnání levicově a pravicově extremistických stran

Harald Bergsdorf (nar. 1966 v Bonnu) je politolog a pracovník duryňského ministerstva vnitra v Erfurtu.

Politologie je “věda o demokracii” (Karl Dietrich Bacher). Jednou z jejích hlavních úloh je snažit se “o jasnost, přesnost a poctivost ústředních pojmů našeho politického jazyka” (Peter Graf Kielmansegg). K centrálním pojmům politického jazyka, pojmům, které jsou předmětem sporů a jsou často zneužívány, patří – vedle pojmu demokracie – termín extremismus. Pohybuje se, stejně jako jiné politické pojmy, “v poli napětí mezi analytickým a hodnotícím přístupem” (Peter Graf Kielmansegg). Není tedy chráněn před ztrátou pevných kontur. Proto je důležité dodat mu vyšší schopnost odlišování a normativně jej upřesnit, abychom tak získali definiční hranice mezi extremismem skutečným a domnělým. Čím přesněji extremismus pojímáme, tím přesněji můžeme popisovat empirii týkající se extremismu a tím menší je nebezpečí inflačního užívání či zneužívání tohoto pojmu v politice a v politologii. V této chvíli vytváří především spolupráce SPD1) s extremistickou PDS2) nebezpečí, že se pojem extremismu rozředí a slovo samo bude ve svém významu prakticky degradováno.
K extremismu obvykle patří minimálně tři základní znaky. Extremisté se za prvé domnívají, že ve své doktríně našli jediný pravdivý pohled na svět; jejich nárok na pravdu je kategorický. Proto za druhé vehementně bojují proti jiným zájmům, hodnotovým stupnicím a životním formám; je pro ně charakteristický rigorismus ve formulacích i v jednání. Přitom se vždy upnou na nějakého “obětního beránka” (či spíše universálního viníka), jejž stylizují do jediného původce hlavních zlořádů. Tím jej využívají jako obraz nepřítele, který má pak fungovat jako jednotící činitel pro vnitřní formaci. Proto se “obětní beránci” extremistů často přeměňují v nepřítele, který ztělesňuje zlo vůbec. Fanatismus a nenávist jsou hlavní hnací síly extremistické politiky. Proto je za třetí pro extremisty obtížné akceptovat demokratický pluralismus: jsou heterofobní. Avšak “lid je mnohost, nikoli jednota” (Aristotelés).

Pohrdání základními hodnotami

V důsledku kombinace svého kategorického nároku na pravdu, antipluralismu a rigorismu obracejí se extremisté nejen proti konkrétní podobě liberálního politického řádu, ale pohrdají (kromě hlavních procedurálních pravidel) i základními hodnotami liberální demokracie; staví se především proti fundamentální rovnosti všech lidí nezávisle na rasových a třídních rozdílech, nezávisle na náboženství a národnosti. Extremismus proto nezačíná teprve antidemokratickými metodami (porušováním mocenského monopolu demokratického státu), nýbrž už svými antidemokratickými cíli; přitom se někdy hranice mezi extremistickými cíli a metodami stírají. Naproti tomu liberální demokracie je založena na takovém myšlení, které sebe samo pokládá – na bázi základního konsensu – za omylné; na myšlení, jež akceptuje pluralitu různých přesvědčení jako zásadně legitimní; na myšlení, jež nechápe politiku jako válku, v níž je protivník nepřítelem; na myšlení, jež nediskredituje, nýbrž diferencuje, a projevuje distanci vůči sobě samému – neboť liberální demokracie žije z konstruktivních kompromisů. Naproti tomu extremisté se často snaží diskvalifikovat kompromisy jako zásadně “hanebné”. Agitace extremistů pracuje se lžemi, ale hlavně s polopravdami, jež nebývá snadné demaskovat.
Ačkoli se často předpokládá nebo podsouvá opak, patří k extremismu jak pravicový, tak i levicový extremismus – oba jsou pod pojem extremismu zahrnuty už jazykově. Jinými slovy: “Každý pravicový extremista je antidemokrat, ale ne každý antidemokrat je pravicový extremista,” jak jadrně říká Eckhard Jesse. Neboť “pravdivý je celek” (Hegel). Právě systematickým porovnáváním (místo absurdního ztotožňování) pravicově a levicově extremistických politických stran se dají přesněji určit jak podobnosti, tak rozdíly mezi nimi. Za největší triumf komunismu pokládá Francois Furet rozšířenou zásadní neochotu ke srovnávání komunismu s nacismem. Obdobně nejsou legitimní pokusy tabuizovat porovnání mezi PDS a REP3).

Největší extremistická síla v Německu

Při posledních volbách do spolkové Sněmovny ztroskotala na pětiprocentní hranici REP (1,6%, tj. dobrých 280 000 hlasů4)) i PDS (4,0%, tj. dobré dva miliony hlasů). REP ztratila 625 000 hlasů neboli 1,2 procentních bodů; PDS se scvrkla (méně ze strukturálních, více z konjunkturálních důvodů) o 600 000 hlasů čili o 1,1 procentního bodu – značná část jejích dřívějších voličů totiž přešla do tábora SPD nebo nevoličů. Nicméně 22. září získala PDS dva přímé mandáty.5) Tím byla jen o jeden přímý mandát vzdálena od možnosti, aby vtáhla do spolkové Sněmovny se čtyřprocentním podílem hlasů jako v roce 1994. Zatím tedy zůstává PDS nadále významnou silou, především v několika zemských sněmech a ve dvou zemských vládách. Je toho času v extremistickém spektru Německa jasně nejsilnější stranou.

“Obětní beránci”

Podobně jako pravicově extremistické strany prosazuje i levicově extremistická PDS svou doktrínu vehementně. Kategorický pohled na svět rigorózní a antipluralistické PDS vytváří obrazy nepřítele. Zatímco pro pravicově extremistické strany tvoří hlavní personifikovaný obraz nepřítele vše, co je skutečně nebo domněle cizí, zaměřuje PDS svou propagandu v optice přítel-nepřítel především proti nositelům údajného “kapitalismu” ve Spolkové republice. Jak PDS, tak pravicově extremistické strany se snaží naznačovat nebo tvrdí, že “kapitalismus” nebo “ti cizí” jsou hlavně či výhradně odpovědní za problémy, jakými jsou nezaměstnanost, odbourávání sociálních výhod, kriminalita nebo znečišťování životního prostředí. Propaganda těžící z poukazování na obětního beránka umožňuje extremistickým stranám požadovat rigidní řešení: v případě REP, NPD6) a DVU7) podle vzoru “cizinci ven!”.
REP se snaží – více než NPD a DVU – vypadat umírněně. Obrací se proti údajnému “nepřátelství vůči vlastním obyvatelům” a proti “odněmčování Německa”. Naproti tomu PDS požaduje téměř neomezenou imigraci do Německa; z ní by pravděpodobně profitovaly pravicově extremistické strany – a tím pak možná nepřímo i “antifašistická” PDS. Ta chce rozšířit právo azylu na všechny lidi, kteří prchají před “sociálními a ekologickými katastrofami”. Pozoruhodné je, že ve východní části Německa jsou to především stoupenci antipluralistické neo-SED8), kdo si myslí, že cizinců je v Německu příliš mnoho (Forsa); přitom je podíl cizinců ve všech nových spolkových zemích kolem 2%, ale v Durynsku se asi čtvrtina obyvatel domnívá, jak ukázal ve své analýze Karl Schmitt z Jeny, že tento podíl přesahuje 20%. A jak si stěžuje významná politička PDS Angela Marquardt, “o dvojím občanství nedokázala PDS přesvědčit ani mnohé vlastní příslušníky”.

PDS a demokracie

REP označuje sama sebe za “jedinou stranu na půdě ústavy, která ještě splňuje ústavní podmínky”; PDS požaduje “demokratizaci demokracie” a horuje proti “vyprazdňování ústavy”.
Ve snaze prezentovat se obzvlášť demokraticky požadují jak REP, tak PDS více prvků typu plebiscitu. Už dlouho se REP i PDS namáhají maskovat svůj vlastní program – PDS se chce brzy usnést na programu novém. Ale podobně jako funkcionáři REP agitují aparátčíci PDS stále znovu proti liberální demokracii: podle nich má být jasné, že “demokracie a svoboda mínění v tomto státě nemají ani cenu papíru, na němž se o nich píše”. Jiní funkcionáři téže strany prohlašují: “Dané systémy parlamentní demokracie vedou lidstvo přímo k smrti.” Podle současného programu PDS bylo znovusjednocení “anšlusem” – podobně jako Hitlerovo pohlcení Rakouska v roce 1938.
Sara Wagenknecht, vedoucí postava “komunistické platformy”, shledává: “NDR nebyla o nic víc nedemokratická než Spolková republika.” Sotva který z bonzů PDS dokáže vypadat tak očištěný jako Gysi.9) A přesto to není žádný reprezentant “komunistické platformy” ani “marxistického fóra”, nýbrž právě tento Gysi, kdo prohlašuje o vraždách u berlínské zdi: “Rozkaz ke střelbě na hranicích patří – bohužel – k suverenitě státu.” Varuje také před “přehnaným legalismem” a “přeceňováním práva”. Spolková republika prý má, podle mediální hvězdy Gysiho, “totalitářský nárok na moc”. Je pak legitimní udělat takového člověka dokonce talk-masterem veřejnoprávní instituce, jako to učinil Středoněmecký rozhlas? Když pak tato stanice po několika málo týdnech jeho vysílání stáhla z programu, protože přes úpornou snahu nedosáhlo žádné zvláštní sledovanosti, Gysi prohlásil: “Tím je prokázáno, že oportunismus, politické ovlivňování a cenzura v médiích nebyly žádnou výhradní výsadou NDR.”
PDS označuje pluralitní demokracii za “demokracii zdánlivou”. Všeobecné, svobodné, tajné, rovné a přímé volby nazývá “volebním fetišismem”. Nicméně předvolební zápas a činnost parlamentů nabízejí možnost dodávat levicové ideje do médií. S podobným slovníkem jako von Arnim a von Weizsäcker prohlašuje REP, že si strany věrné ústavě “udělaly z naší země kořist”. Jiní vedoucí funkcionáři REP označují zase ostatní politiky za “ohlupovače lidu” či “superpodvodníky” – a voliče za “hlasovací dobytek”. Svými verbálními výpady se PDS a pravicově extremistické strany snaží vytvářet a rozdmychávat v obyvatelstvu nechuť k politickým stranám, vyhrocovat politické spory a oslabovat pluralitní demokracii, například přehnaně puristickými požadavky nebo scestným přeznačováním. Cílem toho všeho je zřejmě diskreditovat strany a politiky všeobecně jako povýšené, nekompetentní a zkorumpované. S normálními spory v politické debatě mají takové často neomalené způsoby málo společného.
Jelikož PDS i pravicově extremistické strany napadají ústavu, napadají také ty, kdo mají za úkol – jako Úřad pro ochranu ústavy – sledovat její nepřátele. Podobně jako pravicově extremistické strany pokouší se i PDS tento úřad zlovolným způsobem diskreditovat (“žádnou novou Stasi!”) a požaduje dokonce zrušení všech tajných služeb. Helmut Holter, údajně vnitrostranická “holubice”, o Stasi říká: “Špioni sem, špioni tam – mohli bychom také uvažovat o tom, čím byl ve své historii pan Kinkel. Kinkel byl šéfem tajné služby Spolkové republiky.” Ve skutečnosti se Stasi a Úřad pro ochranu ústavy SRN nebo MAD10) sobě podobají asi jako židle a kostelní věž: Úřad pro ochranu ústavy například na rozdíl od někdejší praxe Stasi četné své pracovní výsledky publikuje – jeho práce je tedy tajná jen zčásti; kromě toho je kontrolován svobodně zvolenými poslanci a jeho činnost spočívá v tom, že pomocí prostředků právního státu chrání především liberální demokracii. Slovní útoky PDS proti Úřadu pro ochranu ústavy přitom této straně pramálo brání ve stížnostech na pravicový extremismus; z nich pak sbírá hodně politického medu, aby legitimovala svou vlastní existenci.
Hlavní ideolog PDS André Brie upozorňuje: “Musíme najít kladný vztah k parlamentní demokracii.” Dlouholetý vysoký funkcionář této strany na spolkové úrovni11) Bartsch doplňuje: “PDS musí zůstat pluralitní stranou. Jsem pro to, aby byli ve straně komunistky a komunisté a aby se v ní angažovali.” Bartsch se tím pokouší prezentovat PDS jako otevřenou stranu. Zároveň připouští komunistický charakter PDS – ovšem komunismus je per definitionem nedemokratický, případně extremistický. Dlouholetý předseda PDS Lothar Bisky považuje “demokraticko-komunistický směr v PDS za nepostradatelný”. Avšak komunismus a demokracie se k sobě mají jako oheň a voda. Dialektici PDS vyškolení v SED se to pokoušejí před veřejností šikovně zamlžit.
Helmut Holter, inženýr specializovaný na technologii betonu (studoval na stranické vysoké škole v Moskvě), prohlašuje: “Nijak se netajím tím, že chceme jiné společenské uspořádání; to ale neznamená, že tu chceme zítra dosáhnout změn ozbrojeným násilím, nýbrž jde o to, dosáhnout změn systematicky a demokratickými prostředky.” To je potěšující: bývalý vicepremiér ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko (do r. 2002) chce Německo minimálně “do zítřka” měnit nenásilně. Podobně jako pravicově extremistické strany trpí PDS ve svých řadách členy, kteří pohrdají mocenským monopolem státu; členy, kteří násilí jako prostředek vnitrostátních střetů nevylučují, souhlasí s ním, schvalují je, požadují je nebo dokonce násilí užívají. Jiný funkcionář PDS prohlašuje: je “omyl chtít dosáhnout socialismu demokratickým způsobem”. PDS ráda agituje proti globalizaci, ale přitom většinou zatajuje, že materiální a jiné nespravedlnosti panují především v komunistických a jiných diktaturách.

PDS a diktatury

Blízkou podobnost PDS a pravicových extremistických stran ukazují jejich pokusy stavět totalitní diktatury do příznivého světla. Levicově extremistická PDS požaduje věcné a diferencované zkoumání dějin NDR: “Zasaženi a vážně zneklidněni tváří v tvář omylům, chybám a zločinům, k nimž došlo ve jménu socialismu, u vědomí své vlastní odpovědnosti za vznik socialistické ideje, zkoumáme kriticky svou duchovní a politickou tradici. Zároveň se však stavíme proti rezignující, naši paměť odepisující kapitulaci před samozvanými vítězi dějin.” Otevření archivů Stasi označují špičkoví funkcionáři PDS za “pokus o naprostou morální diskreditaci NDR a jejího obyvatelstva”. Tomu, kdo kritizuje režim SED, PDS podsouvá úmysl postavit do špatného světla občany NDR jako takové. K sebekritickým výrokům o vlastní historii nebo o NDR připojuje PDS s chutí poznámku, že taková sebekritika “nesmí vyústit do odmítavého hodnocení minulých společenských poměrů”.
Ve snaze dodat legitimitu druhé německé diktatuře upozorňuje PDS, že k “NDR patří cenné výsledky a zkušenosti v boji o sociální spravedlnost”. Ovšem Německá demokratická republika byla dokonce i podle svého vlastního chápání diktaturou proletariátu. K zastření co možná všech paralel mezi NDR a Třetí říší se PDS většinou vyhýbá – v tradici SED – pojmu nacionální socialismus a dává přednost termínům nacismus nebo fašismus. Pojem fašismus může ovšem zase přispět k lepšímu, “neškodnějšímu” obrazu Hitlerovy totalitní diktatury. A vypořádávání se s nositeli někdejšího panství SED v rámci nynějšího právního státu znamená pro PDS “spravedlnost vítězů” – pojem z arzenálu “bývalých” po porážce roku 1945.
Se záměrem pěstovat “antifašistický” mýtus o založení NDR zdůrazňuje “antifašistická” PDS Hitlerovy komunistické oběti. Tím odsunuje do pozadí masové vyvražďování Židů za Hitlera. K tomu Francois Furet poznamenává: “Komunisté nejsou ochotni vzdát se privilegia, že se Hitlerova nenávist vztahovala přede všemi ostatními na ně.” Už komunistická SED tvrdila, že Hitler byl pouze nástrojem buržoazie. Vybudování druhé německé diktatury vydává nyní PDS za legitimní alternativu ke “kapitalismu v Západním Německu, neboť ten byl oslaben a zdiskreditován v historii lidstva neporovnatelnými zločiny německého fašismu”. PDS tak zřejmě chce využít Hitlerovo masové vyvražďování Židů, aby postavila do příznivějšího světla diktaturu SED a diskreditovala demokracii Spolkové republiky. Podobně jako pravicově extremističtí politikové chválí Täve Schur (do r. 2002 člen frakce PDS ve spolkovém sněmu) Hitlerovu politiku zaměstnanosti. Ve svém programu PDS obšírně vychvaluje “sociální vymoženosti” v NDR. Ale také pravicově extremističtí politikové ještě sní o antiamerické, protiizraelské NDR, které se podařilo jak zajistit plnou zaměstnanost i “kázeň a pořádek”, tak zabránit “přílišnému zaplavení” země cizinci.
Funkcionáři SPD se občas v zájmu legitimity své strany distancují od Stalina, ale holdují masovému vrahovi Leninovi. Pravicově extremističtí politikové se obdobně tu a tam stavějí proti Hitlerovi, nicméně glorifikují například “levicovou NSDAP bratří Strasserových”. Bisky vyslovuje politování nad potlačením východoněmeckého povstání ze 17. června 1953, ale krátce nato chválí Waltera Ulbrichta12) jako velkého státníka. Schönhuber spílá Židům do “smraďochů” a navzdory faktům tvrdí, že se “Hitler nechal zatáhnout do 2. světové války”. Dnešní vedení REP prohlašuje, že odškodňování Židů nasazených na nucené práce je založeno na “vydírání”. Příčinou toho “donucování” prý byla “porážka Německa ve 2. světové válce”. Již Schöhuber se nechal slyšet, že se Německo dopustilo ve světových dějinách jediného zločinu, totiž že prohrálo dvě světové války.

Nepřátelství vůči USA, Izraeli, NATO a Evropě

Podobně jako pravicově extremistické strany zachovává PDS antiizraelský, antiamerický, nacionalisticky neutralistický kurs. Předáci REP dlouhou dobu připomínali, že se rudozelená spolková vláda podřizuje USA jako “žalostná postava poddaného u Thomase Manna” (v jeho díle Untertan). Tím se snad projevují jako znalci německé literatury; přitom však neuznávají, že jen úzce spolupracující státy mohou zvládat velké nároky dneška a tím zůstat silné. PDS požaduje rozpuštění NATO a nasazování Bundeswehru už jen k obraně země; v jádru chce “postupné odstranění všech branných sil”. Celosvětově je prý třeba daleko spíše bojovat proti sociálním příčinám válek – a PDS opět ukazuje na “kapitalismus” jako na obětního beránka. Ve stranickém programu REP se říká: “Úlohou německých branných sil musí … zůstat výhradně obrana práva a svobody vlastního lidu.”
Podobně vehementně jako REP agituje i PDS proti Maastrichtské smlouvě, která prý hrozí “změnit EU v uzavřenou hospodářskou a vojenskou pevnost”. Svou propagandu proti jednotné evropské měně spojuje REP, stejně jako PDS, s antikapitalismem: “Prospěch z Eura bude mít jen několik málo mezinárodních bank a koncernů.” A podobně jako pravicově extremistické strany projevuje také PDS stále znovu nepřátelskou distanci od Izraele – už “antifašistická” SED se pokoušela diskreditovat Izrael jako záštitu kapitalismu, imperialismu, amerikanismu a militarismu. Boj izraelské armády proti Arafatovým teroristům, kteří posílají sebevražedné atentátníky proti školním autobusům, označuje PDS za “kvasitotální válku proti palestinskému obyvatelstvu”. Už Marx se vyjádřil, že Lasalle je “židovský negr”. SED agitovala proti “jedu kosmopolitismu”, proti “americké bezduchosti a kulturnímu barbarství” a následovala tak příklad nacistické propagandy.
Stupeň antiamerikanismu v propagandě neo-SED a odmítání procedur právního státu názorně ukazuje Gysiho komentář po posledních presidentských volbách v USA: “I soudem požehnané zfalšování voleb zůstává zfalšováním. Jako vedoucí západní světová mocnost, která si činí nárok, že je baštou demokracie, si USA dlouhodobě a natrvalo uškodily.” Jak REP, tak její protějšek PDS s oblibou agitují proti snahám USA a jejich armády osvobodit země od diktatur, i když jde o země s muslimskou většinou a bez ropného bohatství. Boj USA a jejich spojenců v Afganistanu hodnotí PDS jako “nový příklad státního terorismu”.
REP označuje rudozelenou spolkovou vládu za “válečné štváče”, protože posílá německé vojáky do Afganistanu. Válku v Zálivu z r. 1990/91 nazývá Schönhuber “válkou americko-židovské lobby”. Obdobně PDS nazývá zásah NATO v bývalé Jugoslávii “útočnou válkou”. Sám Gysi cestoval kdysi – jako zástupce ministra zahraničí – do Bělehradu, aby se v médiích předvedl jako mírový zprostředkovatel. V hlavním městě ex-Jugoslávie se setkal se srbským diktátorem Miloševičem, svým starým souputníkem, který se nyní musí zodpovídat před Haagským tribunálem pro válečné zločiny z masového porušování lidských práv. (Naproti tomu Jörg Haider udržoval těsné kontakty se Saddámem Husajnem nebo možná s jeho dvojníky.) Odzbrojovací válku proti diktatuře Saddáma Husajna označuje REP populisticky za “útočnou válku odporující mezinárodnímu právu”; PDS ji považuje za “protiprávní militaristické dobrodružství”.

Voliči PDS

Voličstvo pravicově extremistických stran i PDS je značně odcizené církvím, přičemž SED během své čtyřicetileté diktátorské vlády ve Východním Německu vytrvale rozrušovala vazbu občanů k církvím. Kolem 23% těch, kdo dali v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku roku 1998 své druhé hlasy pravicově extremistické DVU, volili prvním hlasem PDS; přitom je příznačné, že na dálku řízená “dopisová” DVU nepostavila do volebních obvodů žádné kandidáty.
Na rozdíl od pravicově extremistických voličů, jejichž většina má jen velmi nízké formální vzdělání, je formální vzdělanostní úroveň většiny voličů PDS nad průměrem. Zatímco pravicově extremistické strany silně čerpají z voličského potenciálu “levicových” stran, je sotva možné zdůvodněně označit PDS za dělnickou stranu; je to spíš strana vyšší vrstvy dřívější NDR, těch, kdo z režimu SED profitovali, “bývalých”, jejich potomků a sympatizantů.

Podmínky úspěšnosti extremistů

Politická úderná síla PDS je mimořádná. Na rozdíl od pravicově extremistických stran využívá levicově extremistická PDS jak aparát, tak školený personál někdejší strany diktatury: v PDS přezimuje a působí tvrdé jádro SED. Neo-SED je ve východoněmeckých obcích široce a hluboko zakořeněna; především díky mnoha “turbo-penzistům”, kteří pomáhají řešit konkrétní problémy mnoha občanů. Žádná strana ve východní části Německa nemá tolik politicky vzdělaných, aktivních členů. Na západě vede PDS stejně jako pravicově extremistické strany poustevnický život, na východě však působí uprostřed života, občanům nablízku. Společenská zakotvenost PDS na východě se zřetelně liší od izolace, jíž pravicově extremistické strany nadále trpí.
Jürgen Lang a Patrick Moreau konstatují: “Ve svém úhrnu vytvářejí všechny organizace blízké PDS nebo tvořící její předpolí (je jich kolem stovky) hustou, akceschopnou síť, která celoplošně pokrývá nové spolkové země. Navíc má dostatek finančních prostředků. Tyto organizace přebírají důsledně všechny pozice PDS a zastupují ji na veřejnosti. Jsou užitečnými nástroji podvratné taktiky PDS.” K tomu přistupuje fakt, že politikové PDS, především Gysi, dostávají a využívají rozmanité příležitosti k sebereprezentaci v televizi; dnes asi 70% východních Němců označuje televizní hvězdu Gysiho za sympatického.
Stále znovu se objevují prominenti, kteří kandidují – a to úspěšně – na volebních listinách PDS do Spolkového sněmu: například spisovatel Stefan Heym, cyklistický sportovní idol NDR Täve Schur, někdejší šéfredaktorka Hesenského rozhlasu Luc Jochimsen nebo syn odpůrce režimu NDR a reformního komunisty Havemanna. Na rozdíl od pravicově extremistických stran, které si navzájem konkurují a občas se tak vzájemně potápějí pod pětiprocentní hranici (proto uzavírají od jisté doby dohody, kdo kde kandiduje a kdo ne), působí PDS úspěšně jako levicově extremistická sběrná strana.
Jak PDS, tak pravicově extremistické strany jsou předmětem sledování Spolkového úřadu pro ochranu ústavy. Avšak PDS může na rozdíl od pravicově extremistických stran poukazovat na to, že je akreditována jako koaliční partner jedné ústavě věrné strany. Kdo má dlouhodobě větší prospěch ze spolupráce: PDS nebo SPD? Prozatím, po sjezdu PDS v Geře, převažují jasně ti delegáti, kteří jsou toho mínění, že účast ve vládách přináší straně PDS víc nevýhod než užitku, zvláště v dobách hubených veřejných pokladen.

Co dělat?

Při všem jemném rozlišování lze říci, že PDS a REP jsou vzájemně protikladní sourozenci, jež mnohé spojuje. Obě tyto strany jsou především zakořeněny v extremistickém základu. Naproti tomu jsou levo-pravé rozdíly mezi nimi menší, než se někdy zdá nebo zdát chce. Co činit, čeho se varovat?
Jak ukazuje zkušenost, neexistují žádné patentované návody se zaručeným úspěchem, kterak zacházet s extremistickými stranami. Podstatné je řešit diferencovaně, trpělivě, ale rozhodně ty problémy, jež je právě z hlediska voličů extremistických stran primárně řešit třeba; čím více se této úloze věnují strany věrné ústavě, tím je pak pro extremistické strany obtížnější získávat body navrhováním líbivých nediferencovaných řešení. Je třeba bránit dojmu, že politikové (a žurnalisté) určité základní problémy podceňují. Proto zůstává důležité pouštět se do virulentních problémů dřív, než se nakupí.
Kdo dlouhodobě zanedbává problémy zejména kriminality a integrace cizinců, může tím podporovat pravicově extremistické strany. Zatímco se jistou změnou ústavy v roce 1993 podařilo snížit masové přistěhovalectví, dají se mnohovrstevné problémy (strukturní přestavba, nedostatečné investice, nezaměstnanost) ve východní části Německa zvládnout jedině celou řadou opatření. “Odhánět” PDS voliče je zvlášť obtížné, protože je stále neobyčejně pohotová a schopná rychlé mobilizace.
Žádným legitimním prostředkem boje proti extremistickým stranám není kopírování jejich metod. Právě po zkušenostech z 30. let minulého století by proto bylo nezodpovědné volit proti Saddámu Husajnovi, obdivovateli Hitlera a Stalina, lacinou metodu appeasementu. Saddám Husajn už vedl dvě útočné války. Podle vlastních slov chtěl z celého Izraele “udělat krematorium”. Značnou část iráckého obyvatelstva povraždil jedovatým plynem. Vlastnil biologické a chemické zbraně a použil je. Čím víc zbraní hromadného ničení nějaký diktátor má k dispozici a k předávání dále, tím víc roste nebezpečí, že se opět roztočí zbrojní spirála; tím mocnějším se stává jeho potenciál vydírání proti světovému společenství, jak ukazuje případ Severní Koreje. Právě proto usiloval i Saddám Husajn po zbraních hromadného ničení. Kdo proti tomu stále znovu poukazuje na OSN a na mezinárodní právo, tomu je třeba namítnout, že v ONS působí v neposlední řadě diktátoři.
André Glucksmann vyslovil otázku, zda by dnes v Evropě nežilo snad o 50 milionů lidí víc, kdyby byli západní spojenci dříve pevněji vystoupili proti Hitlerovi. Kdy navštěvují němečtí antiamerikáni hřbitovy vojáků Spojených států v Evropě?

Poznámky:

1) SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands.

2) PDS – Partei des demokratischen Sozialismus (Strana demokratického socialismu, pův. východoněmecká SED, přejmenovaná takto v r. 1990).

3) REP – Die Republikaner, Republikáni.

4) Tzv. Zweitstimmen, v německém volebním systému hlasy pro danou politickou stranu, ale na druhém místě.

5) Tzv. Direktmandate (přímý mandát) na základě hlasů pro určitou osobu.

6) NPD – Nationaldemokratische Partei Deutschlands.

7) DVU – Deutsche Volksunion, Německá lidová unie.

8) SED – Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (Jednotná socialistická strana Německa; zde míněna PDS, viz pozn. 2).

9) Georg Gysi byl v NDR význačným představitelem SED a nyní v SRN zase PDS.

10) MAD – Militärische Abschirmdienst, vojenská kontrarozvědka.

11) Něm. Bundesgeschäftsführer, jakýsi náměstek předsedy strany.

12) Čelný představitel stalinské linie v NDR, zasloužil se pak též o stavbu Berlínské zdi (1961) a o invazi do ČSSR (1968).