Esej Romana Jocha o tom, co si představit pod pojmy britský a kontinetální liberalismus a konservatismus.
Britský (klasický) liberalismus
Britský liberalismus má své počátky v 17. století – v politických postojích starých whigů. V 19. století dosáhl svého vrcholu a dnes je označován jako liberalismus klasický.
Hlavním požadavkem starých whigů byla zásada No taxation without representation – žádné daně bez zastoupení. Whigové byli přesvědčeni, že vláda může být svobodná, mírná a dobrá pouze tehdy, když ti, kdo určují výši daňového břemene, se na jeho nesení musejí spolupodílet. Jinými slovy, když nikdo nebude záměrně zdaňován ve prospěch někoho druhého. (Tato zásada byla považována za velice progresivní až do nástupu socialistického hnutí, jež ji odmítlo a založilo se na principu přesně opačném: záměrně zdaňovat jedny ve prospěch druhých.) Whigové v 17.-18. století byli stranou nadřazenosti Parlamentu nad panovníkem, odpovědnosti kabinetu ministrů spíše Parlamentu než panovníkovi, systému svobodného podnikání, jemuž se pak začalo říkat kapitalismus, a náboženské tolerance. Jejich oponenti – toryové – byli v téže době stoupenci moci panovníka, starých feudálních privilegií a privilegovaného postavení anglikánské církve (Church of England).
Velkým úspěchem whigů byla tzv. Glorious Revolution v roce 1688, jež jejich názory prosadila. Nejvýznamnějším politickým filosofem whigů byl John Locke, jenž ve svém díle Druhé pojednání o vládě (1690) obhajoval Slavnou revoluci, nastínil koncept přirozených práv každého člověka na život, svobodu a majetek, k jejichž zajištění se ustavuje mezi lidmi vláda odvozující svou moc od souhlasu ovládaných. Aby se státní moc samotná nestala hrozbou těmto právům, má být rozdělena mezi několik složek.
Klasický liberalismus byl koherentní doktrínou s jasným obsahem: jeho nejvyšším politickým cílem je svoboda – individuální, politická, ekonomická a náboženská svoboda. Jeho pojetí svobody bylo pojetím tzv. negativní svobody – tedy svobody od donucení. Negativní svoboda obnáší absenci agrese vůči člověku ze strany státu a ostatních lidí: Jsem svoboden, pokud jsem nechán na pokoji. Proto pro klasické liberály nejdůležitější otázkou nebyla otázka „Kdo má vládnout?“, nýbrž otázka „Jak vládne ten, kdo vládne, ať už je to kdokoli?“ – tj. „Jak málo vládne?“ A na ni dávali odpověď, že nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně (Thomas Jefferson). Klasičtí liberálové proto usilovali především o omezení moci státu (prostředkem k tomu byl konstitucionalismus), a již méně trvali na tom, kdo konkrétně má vládnout. Tedy ve svém počátku nebyli propojeni s ideologií demokratismu, tj. s požadavkem, aby vládl lid – všichni vzájemně si rovni občané. Proto se britští liberálové mohli domluvit s konzervativci na postupném, pozvolném rozšiřování volebního práva. Možnost kompromisu mezi liberály a konzervativci byla v Británii značná, neboť všichni to byli gentlemani, kteří se uměli chovat a mezi sebou domluvit. (Nebyli to žádní francouzští revolucionáři, kteří svým odpůrcům -jako i mezi sebou navzájem -usekávali hlavy.) Klasičtí liberálové rovněž nebyli nepřátelští vůči náboženství (i když někteří z nich byli ateisté nebo agnostici, jiní byli zase křesťané), ani nehodlali projektovat či vytvářet konkrétní podobu společnosti: jediné, co chtěli, byla svoboda lidé od donucení a omezení moci státu. Když si svobodní lidé ponechají své víry a předsudky, je to jejich věc – to patří k jejich svobodě.
Jak jsme viděli, prvním proudem klasického liberalismu byla Lockeova škola přirozených práv člověka. Další skupinou byli představitelé skotského osvícenství v 18. století – Adam Smith, Adam Ferguson a David Hume. Adam Ferguson je autorem prvního pojednání o občanské společnosti; nejznámějším dílem Adama Smithe je Bohatství národů („Pojednání o původě a příčinách bohatství národů“) z roku 1776. V tomto díle Adam Smith obhajoval systém svobodného trhu, podnikání a svobodného obchodu. Je v něm rovněž uvedena jeho metafora “neviditelné ruky trhu”, jež se často – stejně jako samotný Adam Smith – desinterpretuje. Adam Smith byl morální filosof, on neobhajoval egoismus jako ctnost, nýbrž za nejmravnější považoval to dobré konání, které je altruistické. Všiml si však, že když se lidé řídí svým vlastním zájmem, častokrát to má společensky užitečné a dobré důsledky. Tedy sledování vlastního zájmu vede (lépe řečeno může vést) ke společenskému dobru. Hlavním filosofem skotského osvícenství byl David Hume, a tedy jeho filosofie byla skeptická a empirická, proto s Lockeovou filosofií přirozených práv neslučitelná..
Jiný proud (filosoficky s přirozenými právy rovněž neslučitelný) představoval utilitarismus, jehož zakladatelem byl Jeremy Bentham. Podle něho je svoboda dobrá proto, že je užitečná – vede k největšímu užitku největšího počtu lidí. Největším klasickým liberálem 19. století byl utilitarismem odkojený John Stuart Mill, který ve svém eseji O svobodě (1859) obhajoval maximální možnou svobodu – svobodu činit všechno to a právě to, co není agresí vůči žádnému jinému člověku. Nejdál zašel Herbert Spencer, který ve svém díle A Man versus the State (1884) obhajoval minimální stát – stát, jenž své funkce omezuje pouze na ochranu občanů proti vnitřním zločincům a obranu proti vnějším nepřátelům (tedy stát, jenž tvoří pouze justice, policie a armáda), ale jinak do společnosti vůbec nezasahuje.
Z liberálních politiků 19. století byli nejvýznamnějšími Richard Cobden a John Bright, vůdcové hnutí za svobodný obchod a zrušení celních tarifů; samozřejmě William E. Gladstone – “Grand Old Man” – britského liberalismu, vůdce Liberální strany a čtyřnásobný premiér (1868-74, 1880-85, 1886 a 1892-94). Jeho důvěrníkem a rádcem byl pozoruhodný liberální myslitel a současně katolík, historik lord Acton. Lord Acton založil svou obhajobu svobody na existenci svědomí: svědomí je jakýsi božský “velvyslanec” v člověku, proto je člověk povinen poslušností vůči němu. Má mravní povinnost činit to, co mu přikazuje jeho svědomí. Stát je tuto mravní povinnost povinen respektovat; z toho plyne, že je povinen garantovat náboženskou svobodu. Ta je první ze všech svobod, a od ní se odvíjejí všechny svobody ostatní. Svoboda je podle Actona vláda svědomí, možností člověka činit to, co činit má (co nahlíží jako svou mravní povinnost).
Z nebritských myslitelů byli klasickému liberalismu nejblíže Francouzi Benjamin Constant, Alexis de Tocqueville (autor skvělého díla Demokracie v Americe z r. 1835) a ekonom Frederic Bastiat; jako i Němci Wilhelm von Humboldt (průkopník myšlenky minimálního státu) a Imanuel Kant.
V 20.století byli v Evropě největšími následovníky myšlenek klasického liberalismu sir Karl Popper, ekonomové Wilhelm Roepke, Friedrich August von Hayek a jeho učitel Ludwig von Mises -všechno původem Rakušané.
Zhodnocení: Klasický liberalismus správně (alespoň podle mého názoru) identifikoval svobodu jako patřičný politický cíl. Nevěnoval se však předpolitickým (morálním, civilizačním) předpokladům udržení svobody ve společnosti – tomu, že svobodu nelze udržet v jakékoli společnosti, že v mnoha zemích a civilizacích nestačí říci pouze “Tři, dva, jedna, start; mějte svobodu!” – aby tam svoboda skutečně zavládla. Za druhé, mnohé jeho proudy byli filosoficky neudržitelné či dlouhodobě z hlediska svobody kontraproduktivní – především utilitarismus, kterým lze „obhájit“ cokoli (tedy i jakýkoli zločin). Málokterý klasický liberál – lord Acton je nejvýznamnější pozitivní výjimkou – si uvědomoval, že jediným udržitelným filosofickým základem svobody je objektivní morální řád, neboť jen ten nám garantuje nedotknutelnost lidské osoby. Rovněž Lockeova koncepce přirozených práv – jakkoli obsahovala užitečný vhled – nebyla dostatečně filosoficky propracována a ve své doktrinářské podobě je neudržitelná.
Britský konzervatismus
Původ a zdroj britského konzervatismu lze situovat do myšlenek a díla jednoho člověka – byl jím Edmund Burke a jeho Úvahy o revoluci ve Francii (1790). V této knize autor tvrdě kritizoval a odsoudil Francouzskou revoluci, předpověděl jakobínský teror, a rovněž správně prorokoval vyústění revoluce ve vládu vojenského diktátora.
Toto dílo bylo přijato s velkým překvapením, neboť jeho autor nebyl tory, nýbrž aktivní whig, který do té doby prosazoval liberální kauzy (byl proti anglickému útisku katolických Irů, proti bezohledným praktikám anglického guvernéra v Indii, za udělení samostatnosti rebelujícím Američanům). Proč nyní tak ostře napadl Francouzskou revoluci a stal se zakladatelem moderního konzervatismu?
Neboť byl přesvědčen, že francouzští revolucionáři byli vedeni zhoubnými myšlenkami kontinentálního osvícenství a Rousseaua. Odmítli přihlížet ke konkrétní podobě své společnosti, k jejím zvláštnostem, zděděným institucím a zvyklostem, a místo toho hodlali od stolů svých pařížských kabinetů projektovat společnost a postavit ji de novo na zelené louce. Vedení abstraktní ideologií, nepřihlížející k předsudkům obyvatel, chovali se k vlastní zemi jako k dobytému území. Vnucení jejich dogmat konkrétní společnosti mohlo být realizovatelné pouze za cenu ztráty všech tradičních svobod všech obyvatel a nastolení tyranie.
Celý britský konzervatismus navazuje na Burka; v 19. století byl jeho největším představitelem spisovatel a vůdce Konzervativní strany Benjamin Disraeli (lord Beaconsfield), který byl premiérem v letech 1867 a 1874-80; a v 20. století jsou jeho největšími mysliteli Michael Oakeshott a Roger Scruton. Britský konzervatismus není doktrínou (jako jsou liberalismus nebo socialismus), nýbrž postojem. Je společenským a politickým postojem nedůvěry vůči:
1. abstraktním idejím či ideologiím, jež si nárokují definitivní rozpoznání nějaké politické pravdy, hodlají ji vnutit společnosti, a nepřihlížejí k její konkrétní podobě společnosti, dobovým a místním zvykům, zvláštnostem a tradicím; tj. vůči schopnosti lidského mozku a rozumu odhalit jednou provždy politicky relevantní pravdu.
2. představě dobré lidské přirozenosti, schopnosti člověka kvalitativně zlepšit sama sebe a společnost; vytvořit kvalitativně lepší svět, než je ten existující.
V posledku je filosofickým základem britského konzervatismus empirismus a skepticismus – tedy David Hume. Není-li člověk schopen nahlédnout nějakou univerzální, objektivní a absolutní definitivní politickou pravdu o společnosti, nemůže-li si žádný abstraktní koncept činit nárok na pravdivost, a je-li současně člověk neideální, má-li možnost stav věcí nekonečně zhoršit, pak co má být tím správným postojem, o co má usilovat správná politika? Není-li žádný koncept pravdivý a změna může být velice snadno změnou k horšímu, je prozíravé držet se toho, co již známe, co je vyzkoušené, co sice není ideální, ale je to určitě snesitelné – tedy tradice, tradiční podoba společnosti. Tradice představuje jakousi informační matrix společnosti – právě proto, že je všem dostatečně známá, její dodržování vnáší do společnosti prvek předvídatelnosti chování, jistoty, bezpečnosti a stability. Tradiční podoba společnosti není nutně ta správná (ale my vlastně nevíme, co je správné, neboť rozum se může mýlit), je však známá a snesitelná, neboť v ní koneckonců žilo několik generací lidí. Kdybychom tradici odvrhli ve prospěch nějaké nové abstraktní ideje, podle níž bychom měli zrekonstruovat společnost, mohlo by se stát, že protrháme všechny horizontální a vertikální vazby, jež drží společnost pohromadě. Společnost je složitým a křehkým útvarem, jenž lze snadno rozvrátit a způsobit tak společenskou katastrofu. Vykořeníme-li nerozumným nebo zbrklým zásahem lidi z jejich předsudků a zvyklostí, můžeme v nich uvolnit brutální síly, které povedou ke krveprolití.
Jinými slovy, konzervatismus je filosofií společenské změny – říká, že “pokud není nutné měnit, je nutné neměnit” (lord Falkland), že účelem změny je zachování (konzervace); správná změna je ta, která zachovává to nejlepší ze stávajícího stavu. Změna nemá být činěna pouze pro změnu; nemá být nikdy rychlá, náhlá, radikální nebo dalekosáhlá; naopak, změny mají být pozvolné, postupné, aby si na ně lidé mohli zvyknout, aby je mohli “strávit” a “vstřebat”. Nemají vycházet z nějakých obecných principů, nýbrž z konkrétních potřeb společnosti. “Radikální konzervatismus” je tedy v Británii contradictio in adiecto. Konzervatismus je nutně moderujícím (mírnícím) proudem; snahou držet se toho vyzkoušeného a osvědčeného proti novému a neznámému.
Zhodnocení: Velkou moudrostí a přínosem britského konzervatismu je jeho realistický a prudenciální aspekt, trvání na politické ctnosti prudentia – rozumnosti, prozíravosti státnického umění. Na tom, že jakákoli politika či reforma se má provádět opatrně, má přihlížet k aktuálním okolnostem a konkrétním specifikům, a nemá být násilně roubována na společnost.
Ale problémem britského konzervatismu je jeho mylná filosofická pozice – skepticismus a empirismus. Odmítá-li uznat potřebu principů, odmítá-li úsilí o nahlédnutí politicky relevantní pravdy – nebo dokonce popírá-li ji -, proč pak usiluje spíše o zachování tradiční společnosti než o její změnu za cenu masakrů? Čistě z důvodu sentimentu nebo temperamentu, a tedy nemá pádnou odpověď vůči těm, kdo sdílejí sentimenty jiné, nebo mají jiný temperament. Vždyť samotné odsouzení masakrů jako zla lze učinit pouze na základě transcendentních – a tedy univerzálních, metafyzických (neempirických) kritérií. Navíc, je-li britský konzervatismus politickým postojem a nikoli krédem s konkrétním obsahem, nikdy neurčuje směr, kterým se společnost vydává. Může šlapat na brzdu, nikdy však nevybírá směr. Konzervatismus je tedy vždy zatahován na cestu, kterou vybírá nějaké nové radikální hnutí. Postup na oné cestě brzdí, ale její směr neurčuje. Britský konzervatismus byl v minulém století v opozici vůči klasickému liberalismu – touto opozicí se mu však značně přiblížil (dokonce tak, že když Labour Party nahradila Liberální stranu jako jednou ze dvou hlavních stran, klasicky liberální politika nalezla svůj domov právě v Konzervativní straně). V tomto století byl hlavním oponentem konzervatismu socialismus – a opět, konzervativci oponovali, brzdili postup k welfare state – aby ho nakonec v 50. letech přijali. Až Margaret Thatcherová představovala určitý průlom vůči tradičnímu britskému konzervatismu: její pozice nebyla ani tak “konzervativní” (konzervovat status quo), jako spíš revoluční (změnit status quo – opustit welfare state), či – chcete-li – reakční (návrat k syntéze konzervatismu a klasického liberalismu, tedy k předsocialistické politice).
Evropský kontinentální liberalismus
Kontinentální liberalismus má své kořeny v kontinentálním, především francouzském osvícenství 18. století. Na rozdíl od britského klasického liberalismu byl racionalistický, byl propojen s ideologií demokratismu a s nacionalismem. Vlastně neusiloval ani tak o svobodu, jako spíš o “osvobozování”. Co to všechno znamenalo?
Uvedli jsme, že pro klasický liberalismus nebyla nejpodstatnější otázkou “Kdo vládne?”, nýbrž otázka “Jak vládne (ten, kdo vládne) – tj. jak málo vládne?”. Za nejlepší vládu považoval tu, která vládne nejméně. Prostředkem k tomuto cíli bylo ústavní omezení a rozdělení moci státu. Pro kontinentální liberalismus – inspirovaný teoriemi J.-J. Rousseaua o “Obecné vůli” – byla nejpodstatnější otázkou právě otázka “Kdo vládne, respektive kdo má vládnout?”. A na ni dával odpověď: “lid” – tj. většina rovných občanů. Pod svobodou nerozuměli negativní svobodu (svobodu od donucení, svobodu “být ponechán na pokoji”), nýbrž tzv. „pozitivní svobodu“ – tj. moc vládnout ve státě, možnost podílet se na státní moci. A aby byli všichni lidé svobodní, znamenalo to, aby všichni měli podíl na moci. Proto se kontinentální liberalismus propojil s demokratismem jako ideologií. Problémem je však to, že tzv. „pozitivní svoboda“ není žádnou svobodou, nýbrž mocí. Vláda všech nad všemi není vůbec zárukou osobní svobody, neboť např. v 30 milionové jakobínské Francii byl každý občan jednou třicetimiliontinou tyrana a jedním celým otrokem.
To byl – z hlediska svobody – první problém kontinentálního liberalismu. Jeho druhým problémem bylo to, co Hayek označil za “konstruktivistický racionalismus” – snaha mocí státu konstruovat racionální společnost: Když jednou prosadili svůj požadavek na vládu “lidu”, co udělali kontinentální liberálové s mocí státu, jehož se zmocnili? Omezili ji a zmenšili po vzoru britských liberálů? Nikoli. Moc si ponechali a hodlali ji použít na “osvobození” obyvatelstva od jejich všemožných předsudků a “pověr”, především náboženských. Nehodlali dát lidem svobodu (negativní svobodu, svobodu od donucení), aby si mohli žít, jak chtějí – podle svých představ – nýbrž je chtěli “přivést” k těm “správným”, tj. “racionálním” a “osvíceným” představám. Proto byl kontinentální liberalismus nezřídka militantně antiklerikální. Proto neváhal moc státu zvětšovat a dopouštět se – např. ve Francii nebo Španělsku – takových antiliberálních postupů jako zestátňovat a konfiskovat školy, majetky a půdu Církve a klášterů. Spíše než omezit moc státu, hodlal ji použít k prosazení osobních preferencí liberálů v pozici vládců.
S tímto jeho racionalistickým etatismem souvisí i jeho centralismus: kontinentální racionalistický liberalismus neměl žádné pochopení pro lokální zvláštnosti, privilegia a práva. Proto rušil místní regionální výsady a prosazoval vznik a nastolení jednotných, vysoce centralizovaných národních států, řízených z jednoho centra. Např. ve Francii nahradil místní správu v tradičních provinciích (Normandie, Bretaň, Pikardie, Provance, Languedoc, atd.) administrativním rozdělením celé země do téměř geometricky rovnoměrných 80-90 departmentů, v nichž vládli Paříží jmenovaní prefekti. Zatímco např. američtí Otcové-zakladatelé byli klasickými liberály a proto byla pro ně existence ničím neomezené, ničím nezadržované centralizované moci anatématem, v důsledku čehož usilovali o její rozdělení jednak horizontální (na tři složky), jednak vertikální (mezi centrum regionální a centrum federální) – tedy o federalismus a decentralizaci -, evropští kontinentální liberálové usilovali právě o vytvoření takovéto kumulované, koncentrované moci: formálně v rukou všeho “lidu”, prakticky v rukou svých vlastních.
A konečně, snad za účelem snadného uchopení moci, velice brzo se propojili s nacionalismem, jenž je rovněž dítětem Francouzské revoluce. Nacionalismus byl populární silou, jež si mohla získat loajalitu lidí v konkurenci a loajalitou k tradičním feudálním honoracím. Evropští kontinentální liberálové byli v minulém století téměř do jednoho nacionalisty, kteří usilovali o rozbití nadnárodních říší – např. Rakouské monarchie – a vytvoření centralizovaných jednotných národních států – např. Itálie nebo Německa. Opět, z hlediska svobody problémem nacionalismu je ta skutečnost, že je živelnou silou, která když se jednou vypustí jako džin z lahve, je schopna zválcovat všechno, co ji stojí v cestě – své odpůrce, především národnostní menšiny, jejich svobody a práva. A vede k ustavení ničím neomezené moci národního státu.
Prvními představiteli kontinentálního liberalismu byli girondini za Francouzské revoluce (ti ještě byli za decentralizaci a odmítali centralismus jakobínů, kteří byli prvními předchůdci totalitářů 20. století – nacistů a komuistů), na něž navazovali revolucionáři roku 1848 – ve Francii např. Lamartine, dále v Italii Mazzini a Garibaldi, v Německu poslanci Frankfurtského sněmu v roce 1848, v Uhersku Lajos Kossuth, ve Španělsku anitabsolutističtí a antiklerikální revolucionáři v průběhu celého 19. století atd.
Shrnuto a podtrženo: vzdor rétorice a nezřídka i upřímným přáním svobody, politika kontinentálního liberalismu vedla svými důsledky k nastolení neomezené moci moderního státu a byla cestou k socialismu.
Evropský kontinentální konzervatismus
Konzervatismus na evropském kontinentu usiloval o konzervaci ancien régime, tj. tradičního feudálního systému; prudce reagoval na Francouzskou revoluci a všechny proudy, které z ní vzešly. Skupina myslitelů, kterým se říká reakcionáři, a mezi kterými nejprominentnější byli Savojan Joseph de Maistre, Francouz Louis vikomt de Bonald a Španěl José Donoso Cortés markýz de Valdegamas, je typickým představitelem tohoto typu myšlení. Podle nich kontinentální osvícenství stálo na jedné velké iluzi, jež však měla krvavé důsledky, jak prokázala Francouzská revoluce: iluzi, že člověk je od přirozenosti dobrý a s pomocí rozumu může společnost zásadně zlepšit. Naopak, tito lidé velice zdůrazňovali inherentní špatnost a nerozumnost člověka. Lidé jsou náchylní ke zlému, a proto potřebují nad sebou stát, který je drží na uzdě a krotí jejich vášně a choutky. Stát a společnost mají být uspořádány hierarchicky – každý poddaný má mít svého pána a každý pán má mít nad sebou svého krále. Jeho moc nemá být omezována žádnou ústavou, neboť předem není nikdy zřejmé, jakou moc bude panovník potřebovat, aby její pomocí mohl držet na uzdě své poddané. Svoboda pro ně není příliš dobrou myšlenkou, neboť mají-li lidé svobodu, vzhledem ke své přirozenosti ji nespíš uplatní špatně. Poslušnost, nikoli svoboda – to je tím, co náleží lidu. Panovníku má být nadřazena pouze Církev a papež. Postavení Církvi ve společnosti má být státem prosazováno, kodifikováno a privilegováno. Objektivní morální řád je samozřejmostí.
Vzhledem k tomu, že kontinentální konzervatismus byl stejně jako kontinentální liberalismus koherentním krédem s konkrétním obsahem – s velice konkrétní představou o tom, kdo má vládnout a jak má vládnout – byl jakýkoli kompromis s liberalismem nemožný. Naopak, vzhledem k tomu, že konzervativci i liberálové dávali velice odlišné odpovědi na otázku, kdo má vládnout, 19. století v Evropě bylo svědkem mnoha krvavých revolucí a následných kontrarevolucí. “Britská cesta” kompromisů nepřicházela do úvahy.
I když kontinentální konzervativci svobodu programově odmítali – např. francouzský ultramontanista Louis Veuillot v památném výroku, jenž adresoval svým liberálním odpůrcům: “Pokud budete u moci vy, my budeme pro nás požadovat svobodu, neboť to je v souladu s vašimi principy; ale pokud budeme u moci my, žádnou svobodu vám nedáme, neboť to je zase v souladu s principy našimi.” – ve dvou ohledech věci svobody přece jen (paradoxně) posloužili: Za prvé, svou obranou regionálních a lokálních privilegií a práv proti centralizované moci státu. Tito lidé obhajovali tradiční feudální společnost – tedy společnost decentralizovanou, s mnoha místními zvyklostmi, zvláštnostmi a specifiky – proti racionalistickému konstruktivismu kontinentálních liberálů. Zastávali se privilegií regionálních sněmů a samospráv proti centrální vládě. To byl i případ carlistů, stoupenců Dona Carlose ve Španělsku 19. století, kteří byli zároveň nejantiliberálnější frakcí a největšímu stoupenci práv provincií – Baskicka, Navarry, atd. Francois A. René vikomt de Chateaubriand, romantický spisovatel, apologeta romantického křesťanství v protikladu k vyprahlému racionalismu a redukcionismu osvícenství, byl dalším stoupencem lokálních svobod a privilegií, jež činily společnost rozmanitou a pestrou, v protikladu k despocii centrální byrokracie jakobínského státu, jež uvalovala na společnost monotónní, rovnostářskou uniformitu. (Chateaubriand byl na konzervativce a stoupence restaurace Bourbonů po r. 1815 relativně liberální.)
A za druhé, mnozí tito konzervativci včas rozpoznali to, co nebyli schopni rozpoznat liberálové, tj. že nacionalismus je živelnou silou, jež je sto přervat všechny civilizační zábrany a zválcovat cokoli, co jí přijde do cesty. A proto byli proti nacionalismu. To byl případ konzervativních státníků v Rakouské habsburské monarchii, jakým byl např. Klemens Lothar kníže Metternich. Ať už měl jakékoli chyby, jednu neměl: nikdy nebyl nacionalistou a proti nacionalismu ve všech jeho podobách vždy bojoval. Skutečnost, že nacionalismus se může stát ničivou antiliberální silou, si uvědomili i mnozí rakouští intelektuálové – např. básník Franz Grillparzer psal o cestě, již vede lidstvo od humanismu přes nacionalismus k bestialitě. Jiný vídeňský literát, Johann Nepomuk Nestroy, v obavě před tím, k čemu nacionalismus může vést, zase raději doporučoval: “Die beste Nation ist Resignation.”
Až v druhé polovině 19. století, kdy se etablovaly národní státy, začali evropští konzervativní státníci využívat nacionalismu jako síly schopné získávat loajalitu obyvatelstva a tedy i podporovat stávající řád – propojení nacionalismu či alespoň národního cítění s konzervativní politikou praktikoval především Otto von Bismarck v Německu, nebo i Ludvík Napoleon (Napoleon III.) ve Francii.
Poslední významnou formací radikálního, reakčního evropského konzervatismu byla francouzská Action Francaise na konci minulého a v první polovině tohoto století. Jejím intelektuálním pilířem byl Charles Maurras. Ačkoli byl ateistou (až do období krátce před smrtí), byl stoupencem nacionalismu, monarchie, absolutní moci panovníka a dominantního a státem etablovaného postavení katolické církve. Nikoli proto, že by se domníval, že učení Církve je pravdivé (natož božského původu), nýbrž proto, že obdivoval její hierarchickou strukturu a schopnost vnášet do životů lidí řád. Mnohé z idejí a z osobností tohoto hnutí našly pak své uplatnění v režimu maršála Pétaina ve Vichy za II. světové války. Tento typ konzervatismu – není-li zušlechtěn křesťanským vědomím o transcendentním rozměru člověka a jeho inherentní hodnotě, či liberálním důrazem na jednotlivce a jeho svobodu – může skutečně sklouzávat ke koalici s fašismem: všechno potřebné pro to totiž obsahuje: autoritářství, státní paternalismus, organický pohled na společnost, romantickou zálibu v minulosti, atd.
Slovo na závěr: Stejně jako v případě svého velkého protivníka, liberalismu, i pozice kontinentálního konzervatismu měla mnohé zajímavé a užitečné vhledy; jako celek však byla zásadně vadná, neboť nedoceňovala ten fakt, že člověk má vzdor své nedokonalosti a zkaženosti nesmírnou inherentní hodnotu, již jsou státní instituce povinny respektovat, a tedy popřát mu alespoň trochu svobody.
Nemyslím, že bych potřeboval k obhajobě demokracie požadavek na rovnost všech lidí, ani si nemyslím, že by demokracii bylo možné takto zdůvodnit. Lidé si totiž rovni nejsou, a ani nejde o to, aby se nivelizovali. Zde jde skutečně pouze o založení rozhodování v těch, o kom se rozhoduje. Nemyslím si také, že hodnoty tvoří vodítko pro rozum a jsou mu vnější, naopak pro rozumného člověka je stupňování jeho rozumu hlavní hodnotou, ale již na prožitkové úrovni, tzn. že např. přemýšlí, místo aby šel nakupovat.
Pokud jde o princip, že většina vybavená státní mocí může dělat cokoli, naprosto není třeba na něj přistupovat, je totiž zjevnou skutečností, že mocenská většina může dělat cokoli. Jde pouze o to, zda mocenská většina je tvořena menšinou, která pak s ostatními dělá skutečně co si zamane, nebo je totožná s obyvateli, kteří si pak přiznají práva, která potřebují.
Hayekovo dílo sotva může sloužit jako rozumné východisko k debatě o hodnotách, protože on sám uznává jen jednu – svobodu, kterou navíc vymezuje nesmyslně, a její maximalizaci ztotožňuje opět nesmyslně, se spravedlností, kterou chápe opět nesmyslně jako záležitost procesuální, a opět nesmyslně jako stejné podmínky pro všechny, od sirotků po miliardáře., a pro jistotu nám tvrdí, že na výsledné poměry ve společnosti pojem spravedlnosti nelze aplikovat. A skutečně o spravedlnosti takových poměrů by nemohlo být ani řeči, miliardáři by se tam vztekali, že musí platit minimální mzdu. ). A všechno to završuje absurdním tvrzením, že důvodem nemožnosti dosáhnout spravedlnosti je nemožnost, aby stát předvídal výsledek jednání jednotlivce ve společnosti.
Za zmínku snad stojí ještě otázka, zda jste nezodpovědný, když chodíte ven bez samopalu a drze tedy spoléháte na státní pomoc a společenské poměry. Jak by se vám líbilo, kdybyste v tomto ohledu nemohl spoléhat na své spoluobčany a policii, protože by vaše “nevědecké” představy odporovaly fanatikům, kteří by hlásali selekci silnějších? A jaké by byly obecné následky pro prosperitu všech.
To totiž ukazuje na absurditu Hayekových demagogických tezí o odpovědnosti.
Vaše závěrečná pasáž už je prostě jen nelogická. Zamyslete se sám, co vlastně znamená omezenost moci? Existuje něco takového? Má snad dnes člověk vůči společnosti VÍC MOCI než kdykoli dřív? Budete moci odmítnout, pokud vás policie zítra odveze kam si vzpomene?
Pak je tedy vidět. že MOC je nutně neomezená, a PRÁVA, která jsou deklarována a dodržována, nejsou výplodem náhody nebo chaosu, nýbrž UPLATŇOVÁNÍ TÉTO MOCI. Díky tomu, že si ji lidé takovou přejí, a to historicky plyne ne z liberalismu, ten kryl i obchod s otroky, nýbrž z demokracie.
Pokud tomu správně rozumím, tak základem Vašeho postoje je následující přesvědčení: „Člověk se obejde bez jakýchkoli „vnějších“ hodnotových východisek. Představa, že existují nějaká absolutní morální východiska je iluzorní. Člověk si musí vystačit se svým rozumem. Jednotlivé názory se utkají v demokratické diskusi, jejímž výstupem bude rozumné řešení.“
Já jsem naopak přesvědčen, že se bez „vnějších“ hodnotových východisek obejít nemůžeme. Rozum si sám nevystačí. Potřebuje hodnotové východisko. Ani svoboda si sama nevystačí. Také Vaše obhajoba demokratismu má svoje implicitní hodnotové východisko – požadavek rovnosti všech lidí. V tom se nelišíme. Na rozdíl od Vás jsem však přesvědčen, že podřízení svobody člověka libovůli demokratického rozhodování, které by nebylo omezeno úctou ke svobodě, by vedlo ke zničení této svobody, nebo přinejmenším k jejímu permanentnímu ohrožení momentálním většinovým postojem.
Pokud přistoupíte na princip, že většina vybavená státní mocí může udělat v zásadě cokoli, tak si buďte jistý, že takový stát bude expandovat tak dlouho, až z Vaší svobody a důstojnosti nic nezbude.
Hayek věnoval ve svém díle velký prostor varování před takovouto doktrínou neomezené demokratické vlády, která bude se svou ambicí zařídit „sociální spravedlnost“ a opravit nejrůznější „selhání trhu“ ve skutečnosti omezovat svobodu, ničit individuální odpovědnost, podkopávat prosperitu a nakonec sloužit nejlépe etablovaným zájmovým skupinám, nejhlasitějším křiklounům a nejsilnějším ekonomickým subjektům (viz. příklad poskytování investičních pobídek velkým korporacím nebo kartelového chování odborových svazů v České republice).
Ano, přešlapujeme asi tak „na půli cesty do otroctví“. Idea demokratismu s absencí jakýchkoli „vnějších“ omezení je tím nejlepším receptem na ustavení totalitarismu. Naštěstí je ještě poměrně rozšířené přesvědčení, že demokratická vláda se smí legitimně pohybovat pouze v určitých oblastech.
Hayekovo dílo znám poměrně dobře, ale nevzpomínám si na žádnou pasáž, kde by „se přiznal k hrozné ceně.“ K naší diskusi o demokratismu se však hodí následující pasáž z Hayekova eseje „Principy liberálního společenského řádu“:
„Liberalismus a demokracie, ačkoli jsou slučitelné, nejsou totožné. Liberalismus se týká rozsahu moci vlády, demokracie pak toho, kdo tuto moc má. Rozdíl je nejlépe patrný, vezmeme-li si jejich opaky: opakem liberalismu je totalitarismus, zatímco opakem demokracie je autoritativní systém. V důsledku toho je alespoň v principu možné, aby demokratická vláda byla totalitářská a autoritářská vláda jednala podle liberálních principů. Druhý typ “liberalismu”(kontinentální liberalismus, pozn. VT), zmíněný výše, se ve skutečnosti stal spíše demokratismem než liberalismem, a tím, že požadoval neomezenou moc většiny, se stal bytostně antiliberálním.“
Demokracie se může omezovat jen právě demokraticky, tedy i ona omezení jsou formulována a obhajována demokraticky, nikoli jinak. Jakékoli rozumové hodnoty se musí jako rozumové projevit v rámci demokratického politického procesu, nikoli liberálními dekrety, které samy o sobě – např. ve svém klasickém pojetí – jsou jen diktaturou majetku vůči svobodě občanů, nepodloženým hlásáním “svobody” tam, kde nesmírnému množství lidí chybí pozitivní možnost ji využít, takže mají asi stejnou svobodu, jako vy, pane Tyle, letět na Alfa – Centauri, až na to, že oni tam současně také letět musí, a proto z jejich nesvobody těží uzoučká vrstva majetných, kteří tu pozitivní svobodu mají.
Tak je liberalismus jen nerovným rozdělením svobody.
V demokratickém zřízení je principiálně respektováno, že omezení svobody plyne z toho, co člověka skutečně omezuje, a pokud se tyto činitele liší od nadekretovaných formulek liberálů, pak jsou zohledněny skutečné omezující faktory, nikoli prázdné řeči o svobodě. To je zajištěno pouze a výhradně v demokracii, nikoli v jakémsi liberalismu, natož Hayekova typu, který není ani cestou k nastolení svobody, pouze k nastolení svérázné utopie majetkových práv, i podle Hayekových přiznání za hroznou cenu.
Každá pravda, která chce sebe prohlásit za absolutní je poněkud podezřelá. Jsem však přesvědčen, že pokud nám záleží na zachování dobré, svobodné společnosti, tak se bez jistých absolutních východisek neobejdeme. Tímto absolutním morálním východiskem je uznání jedinečné hodnoty každé lidské bytosti. Z tohoto východiska jsou potom odvozeny další požadavky. Požadavek svobody jednotlivce. Požadavek rovnosti lidí. Požadavek demokratické vlády. Z tohoto titulu si zároveň troufám tvrdit, že liberalismus je nejlepší a nejmorálnější politickou doktrínou (mám samozřejmě na mysli klasický resp. hayekovský liberalismus).
Demokracie je pravděpodobně lepší zárukou svobody jednotlivce než jiné formy vlády. Demokratická vláda však slouží člověku (a tedy svému účelu) jedině tehdy, pokud sama sebe omezuje. Demokracie tedy není cílem sama o sobě, nýbrž je pouze nedokonalým nástrojem ochrany svobody jednotlivce, která je tím skutečným cílem. Demokracie je úspěšná tam, kde jsou pravomoci vlády omezeny předsudkem ve prospěch svobody. Demokracie je dobrá jedině tehdy, pokud je většina oblastí života jednotlivce z demokratického rozhodnutí vyjmuta.
Ze svobody jednotlivce je možné nenápadně ukrajovat pomocí stále vyšších daní, dalších regulací, dalšího přerozdělování. Tato opatření jsou samozřejmě zaváděna pod líbivými hesly „sociální spravedlnost“, „bezplatné zdravotnictví“, „ochrana zaměstnanců“, „podpora exportu“ atd.
Omezení vládních aktivit na žádoucí oblasti, kde tyto aktivity chrání svobodu jednotlivců a podporují využití tvůrčího potenciálu společnosti, není možné zajistit pouze technicky. Požadavek výraznější většiny pro přijímání ústavních zákonů není výrazem přesvědčení, že demokraticky se může rozhodovat o čemkoliv. Jde naopak o to, že do určitých oblastí vláda se svojí aktivitou vůbec vstupovat nemá.
Toto sebeomezení demokracie může být zajištěno pouze přesvědčením lidí ve prospěch svobody. Takové přesvědčení však může existovat jedině tehdy, pokud člověku a jeho svobodě přikládáme absolutní hodnotu, kterou nemůže zrušit ani žádné demokratické rozhodnutí. Toto přesvědčení je naštěstí poměrně rozšířené (i mezi odpůrci liberalismu). Liberální myslitelé však nejlépe nahlédli důsledky absolutního morálního výhcodiska jedinečné hodnoty každé lidské bytosti pro principy fungování společnosti a vlády.
V podstatě nelze zvnějšku definovat žádné mantinely, které by omezovaly demokratický proces. Všechny jeho mantinely totiž pocházejí zevnitř – když se lidé dohodnou na svých nedotknutelných právech, tak budou taková práva platit. Opakuji, že jde o totéž, jako když o nich rozhodne diktátor, až na to, že v případě rozhodnutí demokratickou metodou budou ta práva adekvátnější než při otkrojování.
Dnešní ústavní a základní lidská práva jsou výsledky tohoto procesu, ne že by taková práva objevil nějaký hlasatel řádu, který by je lidem proti většinové vůli vnutil. Že si různí ideologové osvojují tyto myšlenky, jako by platily už v liberalismu, konzervatismu apod., je neopodstatněné, protože praktická a obecná politická realizace těchto práv pro všechny je výsledkem demokracie – že si nějaká práva vynutili angličtí baroni pro sebe ve 12. století, nemělo pro ostatní žádný význam, dokud se jich to také netýkalo.
Samozrejme pri Burkovi tam chýba, že sa v Reflections dovoláva revolúcie proti Jakubovi II. Áno, Burkov “konzervativizmus” je teda revolučný preto je ťažko možné nazývať ho konzervativizmom, čo je horšie Burke tu nadväzuje na veľmi nebezpečné prúdy anglického fanatického protestantizmu. A stavia sa proti bývalému vojvodovi z Yorku, panovníkovi Jakubovi II., ktorý zachoval pravú vieru, napriek všeobecným antikatolíckym náladám v protestantskej krajine. Burke sa tu dovoláva revolučných princípov – áno, sem môžeme zaradiť práve kompromis z liberalizmom spojený s nedogmatickými základmi anglo-saského “konzervativizmu”. Tento konzervativizmus tak priam musel skončiť, ak sa chcel držať svojich teórií k tomu, že skončil ruka v ruke s moderným liberalizmom, ktorý popiera množstvo morálnych základov kresťanskej spoločnosti. Burke tak zrejme ostal whigom, ktorý písal veľmi nesystematicky /a časo veľmi múdro/, ale jeho “konzervativizmus” nie je konzervatívny.
Odpoveďou tak je zrejme len kontinentálny konzervativizmus Donosa Cortesa, markiza de Valdegamas a grofa De Maistre. /mimochodom obdivovaneho aj T. J. Jamiesonom z EVS, byvalym velmi blizkym priatelom Russella Kirka, ci Richardom Lebrunom.
Výhrada voči kontinentálnemu konzervativizmu je podľa mňa mylná. Napokon štát, ktorý by nedokázal popriať ani trochu slobody svojim občanom ešte neexistoval. V zásade však monarchia, ktorej sa dovolávali Donoso Cortés, či De Maistre /nebudem momentálne brániť rozporuplnú osobnosť Chateubrianda, ktorý sám žil veľmi liberálne, či Charlesa Maurrasa/ nenapĺňa kritériá, ktoré Roman Joch pririekol kontinentálnemu konzervativizmu, ba v mnohom poskytuje oveľa viac slobody, rovnako ako nepredpokladá dnešný welfare state. Čo neposkytuje je sloboda páchať významné zlo. Napríklad potraty!
Jaké ataky? Pouze se ptám. Vy zastáváte názor, že nejlepší způsob organizace společnosti je vláda většiny podle její momentální nálady. Ano, je to základem demokracie a je to správné, ale nějaké mantinely by být měly. Nebo ne? A pokud ano, pak se Vás pouze ptám jak definuje takové mantinely “demokratista” a čím je jeho definice těchto mantinelů legitimována.
Ataky na oponenta místo snahy najít odpovědi na závažné problémy.
Není dáno žádné omezení toho, co mohou lidé požadovat. Ne vše se ovšem v rámci rozpravy ukáže jako obhajitelné. Nedávno jsme byli svědky téměř apokalyptické argumentace a požadavků na Armagedon proti Hizballáhu, ale v racionální rozpravě v OSN se všechny tyto hlouposti rozplynuly.
Bylo by naprostým zakrýváním skutečnosti, kdybych popírali, že se může uskutečnit vše, na čem se mocenská většina dohodne, a to bez zřetele k demokracii nebo diktatuře. Zde neexistuje rozdíl, to je snad zjevné. Nevím přesně, co byste v tomto ohledu mohl po mně chtít. Snad tvrzení, že objektivní řád se prosadí proti mocenské převaze, sestoupením Boha nebo co?
Demokracie má tu výhodu, že v ní neexistují umlčené většiny, že v ní mají všichni právo rozhodovat o tom, že vláda bude vyměněna. Pokud se v demokracii lidé rozhodnou stejně špatně jako diktátor, není mezi tím rozdíl, ale ten se projeví, když se konají DALŠÍ VOLBY. Problém moci, tzn. že moc si MŮŽE dělat co chce, demokracie nemůže vyřešit a nevím o žádném zřízení, které by ho řešilo.
Když se všichni ti pravičáci stanou většinou, tak získají právo svou politiku uskutečnit, čímž se zdiskreditují, jako nyní v USA, a v dalších volbách dostanou na frak.
Objektivní řády se rozplývají jak píšete “tváří v tvář lidským požadavkům a proměnlivé rozpravě o tom, jak vládnout”. A existují nějaká omezení pro to, co mohou lidé požadovat? Nebo je dle ideologie demokratismu správné realizovat cokoliv, na čem se lidé většinově dohodnou a svoji dohodu vyjádří skrze demokratickou proceduru? Pokud omezení neexistují, pak “v pořádku”, pokud ano, pak se ptám jaká jsou a zejména z jakého titulu jsou dána. P.S. A už se snad raději neptám, co se s demokratismem stane, pokud se všechny ty ošklivé tyranské menšiny tj.ekonomičtí liberálové, hodnotoví konzervativci a muži / ideologicky čistší by bylo říci heterosexuální muži / domluví a stanou se většinou.
Všechny pojednávané proudy spadají do jedné kategorie, tedy představy o daném správném zřízení, nerespektování vůle lidí a její nahrazení rozhodováním samozvané elity, která je držitelem klíče k výkonu moci – k “objektivnímu” morálnímu řádu. Svoboda je pak definována jako odpovídající takto limitované doktríně, a všechna ostatní omezení svobody jsou neviditelná. Takto spadá ovšem do stejné kategorie také komunismus – i komunismus definoval správnou podobu politiky a připouštěl plně svobodný rozvoj právě v daném směru, pouze to, co svobodu omezovalo – “vykořisťování” bylo nepřípustné. To osvětluje upřímnost domněle cynických formulací v komunistické ústavě, že občané mají právo na svobodné vyjádření názoru, aby mohli podpořit politiku komunistické strany.
Za podmínek objektivního morálního řádu je skutečná svoboda zbytečná a také nemyslitelná, pokud naráží na základy tohoto “objektivního” řádu. V tomto stavu lidské společnosti vegetovaly celá tisíciletí.
Konzervativní myšlení jen odhaluje díky geniálním Humovým filosofickým postřehům dogmatičnost myšlenky objektivního řádu.
Ideologie demokratismu je teprve to, co přineslo fundamentální přelom do fungování společností. Demokratismus je vyšší formou politického uspořádání, neboť nejde o minimální vládu, tradice, socialismus, nýbrž o to, co je právě pro občany podstatné, včetně uvedených hodnot, ale zdaleka ne jen jich. Teprve tato společnost principiálně překonává zhoubné rozpolcení lidí na vládce a bezprávné. Objektivní řády se rozplývají tváří v tvář lidským požadavkům a proměnlivé rozpravě o tom, jak vládnout. Každý člověk je legitimním zdrojem nároků a práv, požadavků a představ. Tomu také odpovídá skutečné uspořádání – společnost se nedělí na gentelmany, kteří se spolu snadno domluví (že by nezabíjeli, o tom ovšem nelze vůbec hovořit, jen si toho ani nevšimnou), nýbrž každý člověk je gentelmanem.
Tato ideologie je plně logicky koherentní, na rozdíl od všech ideologií pojednaných panem Jochem. Těžko totiž mluvit o svobodě bez toho, aby dotyčný také spolurozhodoval o vládě – taková vláda menšin je TYRANIÍ. Představa kolektivní tyranie je potom zcela nepodložená – lidé si NEVYBEROU TYRANII OBJEKTIVNÍHO ŘÁDU, jen určitá menšina ztratí své výsady, které si plete se svobodou – liberálové právo neomezeně vydělávat na chudých, konzervativci exkluzivní právo na kázání apod., muži právo ovládat ženy, atd.