Benjamin Kuras je spisovatelem a publicistou.
Michal Semín je ředitelem Občanského institutu.
Jiří Zahrádka je zaměstnán v pojišťovnictví.
Euroskeptici a ufologové
Benjamin Kuras

Eursokeptici jsou stejná kategorie jako ufologové a hledači štěchovického pokladu, sdělil mně nedávno jeden český novinářský kolega. Nenabízejí prý ke vstupu do EU žádnou realistickou alternativu, která by Čechům dlouhodobě zajistila bezpečnost a prosperitu. Moje vlastní euroskeptické argumenty že jsou “sofistikovaná intelektuální polemická hra”. Tož, jsou, pravdaže jsou. A je to taky dost přesná definice politické žurnalistiky jako řemesla. Já bych to nazval ještě přesněji “žonglování s fakty”. Dělají to zcela přirozeně a někdy nevědomky všichni novináři, jen s tím rozdílem, že jim při tom žonglování upadnou každému nějaká jiná fakta.
Tak si trochu zažonglujme s několika fakty, které soustavně upadávají českým novinářům, kteří za jedinou alternativu nevstoupení do EU pokládají pád na úroveň Ukrajiny a Balkánu a ohrožení bezpečnosti či dokonce samotné existence českého národa.

Upadlý fakt 1: Bezpečnost se řeší členstvím v NATO. Evropská unie nemá s bezpečností Evropy naprosto nic společného. Jednak téměř třetina jejích členů je neutrální, takže se na obraně Evropy nepodílí. A jednak v posledních několika letech EU naopak vyvíjí politiku, která soudržnost a obranyschopnost NATO podrývá. Mistři jsou na to Němci a Francouzi, kteří jsou shodou okolností hlavními tažnými koňmi totální evropské integrace. Češi by samozřejmě ke své bezpečnosti mohli ještě přispět lepší vlastní vojenskou připraveností, ale to už bychom toho od nich chtěli moc.

Upadlý fakt 2: Ekonomickou alternativu ve svých článcích doporučuji už několik let a nedovedu si vysvětlit, jak to, že si ji nikdo z politicky či mediálně aktivních osobností nevzal alespoň za námět k teoretické debatě, aby dokázal její pomýlenost. Vedle EU totiž v západní Evropě existuje druhá ekonomická organizace zvaná Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Do poloviny 70. let k ní patřilo víc než 10 států (včetně Británie, Rakouska a celé Skandinávie), dnes jen Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Tyto země vedou otevřený a vzájemně výhodný ochod nejen mezi sebou, nýbrž i s EU, s níž mají uzavřené vzájemné dohody pod názvem Evropská ekonomická oblast (EEA). Mají do značné míry otevřený trh EU, aniž by musely přijímat společné byrokratické struktury, společnou fiskální politiku, společné zákony a podobná omezování státní suverenity. Už před deseti roky se mohla do tohoto klubu pokusit vstoupit celá Visegrádská čtyřka. Dnes by jeho prostřednictvím mohla mít volný obchod s celým evropským trhem, a to možná za lepších podmínek, než které se jí nabízejí jako členovi.

Upadlý fakt 3: I kdyby EFTA o Česko nestála, málokdo pochybuje o tom, že česká ekonomika a životní úroveň je od pádu komunismu na pomalém, ale jistém vzestupu, který si udržuje především tím, že dokáže konkurovat nižšími výrobními náklady. Ty se budou se vstupem do EU zvyšovat rychleji než kvalita a Česko obchodní a investiční výhody ztratí ve prospěch ještě levnějších zemí.

Upadlý fakt 4: EU dosáhla svého ekonomického vrcholu někdy před pěti roky a nachází se na ostrém svahu ekonomického poklesu. Ten je způsoben rostoucí byrokratizací, která škrtí podnikání a svobodný obchod. Rostoucí nezaměstnanost se v EU řeší zvyšováním daní zaměstnavatelům a státní podporou vzniku pracovních příležitostí v neproduktivním subvencovaném sektoru. Na ten se pak musí ždímat další daně, nastává opětné zadlužení státu a úpadek produktivního ekonomického sektoru. Stručně řečeno, z EU se stává ekonomicky a politicky struktura “socialističtější” než některé státy postkomunistické. Jestliže se Češi domnívají, že ostatní Evropané se postarají o jejich prosperitu, čeká je bolestivé zklamání.

Upadlý fakt 5: V argumentech pro EU chybějí propočty či alespoň odhady, jak se česká ekonomika bude přizpůsobovat kritériím Evropské měnové unie. Příklady: Jak se bude státní rozpočet upravovat, aby vyhovoval kritériím EMU; kolik bude stát stažení koruny a její nahrazení eurem; na kolik přijde nekonečné překládání a vykládání průběžných nových direktiv, kterých vychází tisíc za rok; kolik překladatelů, právníků a úředníků se musí vyčlenit jen na tuto práci, subvencovanou státem a nevytvářející žádné bohatství; kolik inspektorů bude muset dohlížet na provádění evropských direktiv; kolik pracovního času se promrhá jejich zaváděním; kolik se na to bude muset vybrat extra na daních; kolik firmy prodělají na zavádění direktiv EU o pracovních podmínkách a prostředí, minimální mzdě, maximální pracovní době, extra zaměstnaneckých daních; kolik reálné hodnoty svých peněz průměrný občan ztratí na fixní nízké úrokové míře, kterou vysoce předežene růst cen; jaký dopad to bude mít na českou ekonomiku, až Češi jako všichni ostatní Evropané přejdou ze spoření na zadlužování; jak české potravinářství, které patří mezi tři největší česká průmyslová odvětví, přežije zemědělskou politiku.

Upadlý fakt 6: Stoupenci členství v EU stále neuvádějí jasně dokumentované a propočtené důkazy, čím přesně bude pro Česko členství v EU výhodnější než stav současný. Co tím získá a za jakou cenu. Přesto už dokázali většině národa vhypnotizovat klišé, že členství je nejlepší a jediná reálná alternativa.

Upadlý fakt 7: Naopak důvodů, proč do EU nevstupovat – alespoň za nynějšího stavu – je už přibližně 30 000. To je kompletní soubor direktiv, které Česko vstupem přijímá bez výjimky. Dosud je nikdo nestačil ani přečíst, ale ode dne členství se stanou platnými českými zákony. Za každý pracovní den institucí EU jich vzniká dalších deset.

Upadlý fakt 8: EU se již deset let (od Maastrichtské smlouvy) vyvíjí z původního dobrovolného sdružení svobodných demokratických států v totalitní byrokratický kolos, v němž občan ztrácí možnost ovlivňovat svůj osud, protože politici, které zvolí, nemohou jeho přání vykonávat.

Upadlý fakt 9: Nikdo se neptá, jak direktivy EU vznikají. O tom před několika lety napsal podrobný článek dánský europoslanec Jens Peter Bonde, z něhož se pak stal jeden z předních eurokritiků v europarlamentu. Ten si totiž chtěl jednou nechat objasnit nějakou direktivu od jejích autorů, než ji měl schvalovat, a zjistil, že jejich totožnost je přísně tajná. Nikde nenašel jejich seznam a kontaktní čísla, a když se obrátil na Evropskou komisi, bylo mu sděleno, že na tuto informaci nemá veřejnost – rozumějme řádně zvolený poslanec – právo. Stejně tak mu byly odmítnuty záznamy z jednání Evropské komise a Rady ministrů, které direktivy v konečné formě vydávají. Bylo to poprvé, kdy to nějakého poslance napadlo, většina z nich schvaluje direktivy bez přečtení a bez debaty, protože na to tak jako tak není čas a v budově europarlamentu je vedle toho taky kantýna s husími játry na lanýžích a prvotřídním burgundským.

Upadlý fakt 10: Smlouvy Maastrichtská a Amsterodamská zaručují eurobyrokratickému centru trvalou moc nad vydáváním zákonů a direktiv. Maastrichtská smlouva do evropského práva zavádí tuto pozoruhodnou klauzuli:

V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci [tj. pravomoci Společenství], bude podnikat kroky v souladu s principem subsidiarity jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést cíle navrhované akce, jež by z důvodů rozsahu či účinků mohlo lépe dosáhnout Společenství.

Když si tu formulaci přečteme pozorněji, rychle nám dojde, že do výlučné kompetence Společenství už patří všech těch 30 000 direktiv a že tedy mimo její výlučnou kompetenci je jen to, nač ještě direktivu nezavedla. Na to se pak snaží nějakou direktivu co nejdříve zavést, jakmile zjistí, že se jí něco z té výlučné kompetence vymyká. Tak do výlučné kompetence Společenství postupně přechází cokoli, co si Společenství přeje, aby tam přešlo. Stačí, aby vysvětlilo, že může nějakou otázku řešit lépe než státní vláda. Dělá se to pořád a Společenství to nad státními vládami vždy vyhrává, protože je na to cvičené, má na to víc peněz a času.

Upadlý fakt 11: Princip subsidiarity je vykutálená metoda upevňování centrální moci nad národními vládami. Podle něj může nižší správní jednotka, dejme tomu municipální správa, žádat přímo o podporu EU (Bruselu), je-li se státní vládou v konfliktu. A samozřejmě EU může kdykoli kterékoli nižší správní jednotce, firmě, nebo občanskému sdružení doporučit, aby se na ni obracely přes hlavu své národní vlády. Doporučuje jim to tím, že jim nabízí všelijaké subvence. Tedy úplatky. Podobně se ve věcech právních může kterýkoli občan kteréhokoli členského státu odvolávat k právnímu systému Evropské unie proti právnímu systému vlastní země. Rozhodnutí evropských institucí pak převyšuje nad všemi stupni práva místního a státního. Evropský soud má veškeré pravomoci k výkladu zákonů a direktiv, proti němuž není odvolání.

Upadlý fakt 12: Jakmile se jednou v některé věci vydá rozhodnutí na nejvyšší úrovni Společenství, pak podle Amsterodamské smlouvy členský stát nemůže věc podobného typu už nikdy řešit sám, protože věc tím automaticky přechází do výlučné kompetence Společenství. Tak vzniká komplexní právní systém vytvářející nejen konkrétní zákony, direktivy a precedenty, nýbrž i “všeobecné principy zakotvené v Dohodě o EU” (Maastrichtská smlouva). Podle těch pak Evropský soud (Štrasburk) nastoluje “základní principy komunitního práva”, které jsou nejvyšší a poslední odvolací právní instancí.
Tak se státní, regionální, municipální a občanské pravomoci převádějí nezvratně z domény demokratické kontroly do rukou nadnárodní byrokracie. Znemožňuje to občanům povolávat k odpovědnosti za konkrétní činy konkrétní politiky a zároveň to znemožňuje voleným politikům vůli občanů plnit. Z demokratických voleb se tím stává fraška a z volených politiků tajtrlíci poskakující podle choreografie vzdálených a neznámých byrokratů.

Upadlý fakt 13: Druhá věta výše citované maastrichtské pasáže zní takto:
“Žádná činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy”*) (míněno Maastrichtské). A ta je ještě fištrónštější, protože když ji obrátíme naruby, znamená toto: “Každá činnost Společenství může zahrnovat všechno, co je nutné k dosažení záměrů smlouvy.”
––––-
*) Citace z textu Maastrichtské smlouvy jsou převzaty z publikace “Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii), vyd. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1992, přel. Jarmila Soldánová (pozn. red.).
––––-
Tím se Amsterodamská smlouva už ani netají, když v článku 5 říká doslova: “Akce Společenství je oprávněná, jestliže záměrů navrhované akce nelze dostatečně dosáhnout akcí členských států v rámci jejich ústavních systémů a lze jich proto lépe dosáhnout akcí Společenství.”
A protože víme, že záměrem každé navrhované akce podle smluv Maastrichtské a Amsterodamské je kompletní unifikace v jeden stát s jednotnými zákony, jednotnou měnou, jednou cedulovou bankou, jednotnými daněmi, jednou vládou, jednotným soudnictvím, jednotnou policií, společnou armádou a jednotným vším možným, nemůžeme než dospět k tomuto objevu: Evropská unie, řízená nevolenými a neodvolatelnými anonymy, si od demokraticky volených politiků členských států dala předem schválit jakékoli představitelné i dosud nepředstavitelné postupy a akce nutné k nastolení všemocného byrokratického superstátu, jemuž členské státy odevzdávají správu nad vším, co mají.

Upadlý fakt 14: Aby to nevypadalo jako úplná cvokárna, říká se tomu odborně “pooling of sovereignty”, což doslova znamená odevzdávání suverenity do společné nádrže.
V původní formě společné suverenity měly všechny státy rovnoprávnost díky všeobecnému právu veta bez ohledu na jejich velikost. Od Maastrichtu se zavádí systém většinový, který právo veta postupně odbourává. Ten navíc nejnověji dává větším státům proporčně větší počet hlasů než státům menším (podle počtu státních příslušníků). Někde jsem to četl spočítáno, že Česká republika odevzdává 100% své suverenity výměnou za 3% vlivu v rozhodování o věcech celoevropských.

Upadlý fakt 15: Další metodě demontáže státní suverenity a pravomocí volených státních parlamentů a vlád se říká “regionalizace”. Ta probíhá podle Evropské charty regionální samosprávy, kterou přijaly všechny členské státy v roce 1997. Regionům dává pravomoc provádět specifickou regionální politiku a přebírat k tomu kompetence od státních vlád (článek 4) a rozhodovat o vlastních postupech podle specifických regionálních potřeb (článek 5). Regiony se mohou zabývat jakýmikoli věcmi regionálního zájmu, které nespadají do kompetence jiné správy (článek 6). Protože ale víme, že prakticky všechno, nač si vzpomeneme, může spadat do výlučné kompetence centrálních orgánů EU, mohou ty rozhodovat přímo, co je v zájmu kterého regionu. Přímou reprezentaci regionů v orgánech EU – a tudíž obcházení národních volených parlamentů a vlád – zaručuje článek 10. Regiony navíc přesahují státní hranice, které postupně přestanou mít mezinárodně právní váhu – existují už regiony jako Alsasko-Bádensko a dokonce Normandie-Essex. Nějaké to novosudetské Norimbersko-Chebsko už Čechy asi nemine.

Upadlý fakt 16: Začátkem února zveřejnila bruselská ústavní komise návrh “Ústavní dohody EU” tj. budoucí evropské ústavy, jejíž první článek zní: “Tato ústava nastoluje Unii, v níž se politika členských států bude koordinovat a která bude vykonávat určité společné pravomoci na federální bázi.” Ústava bude “převládat nad zákony členských států”. Z šestnáctičlánkového textu vyplývá, že byrokracie EU si chystá uzákonit “výlučnou” nebo “společnou” pravomoc v obraně, zahraniční politice, zdravotnictví, sociální politice, soudnictví, zemědělství a rybolovu, energetice, životním prostředí, vnitřním a mezinárodním obchodě, ochraně zákazníků a čemsi, čemu říká “ekonomická a sociální koheze”. Jednotlivé země budou mít zákaz v těchto věcech samy přijímat zákony, pokus se v tom či onom bodě EU výslovně nevzdá své výlučné či společné pravomoci.
Snad i toto postačí k vysvětlení, proč mě z EU jímá paranoia a údiv, že řadu ostatních ne. Ale aby to nebylo všecko jen samá deprese, zde jen dvě z nejnovějších direktiv, od příštího roku závazných zákonů.
Jedna je dobrou zprávou pro výrobce tiskacího zařízení a nařizuje drůbežím farmám razítkovat každé vajíčko s uvedením adresy farmy a slepice, která je snesla. Taková tiskárna splňující předpisy EU stojí okolo 7500 eur.
Druhá potěší hračkáře. Podle ní musí farmáři vybavit prasata měkkými hračkami, nejlépe míči, aby byla šťastnější a spokojenější. Chovatel, který svým prasatům žádné hračky nedá, se vystavuje hrozbě pokuty 1500 eur nebo vězení až do tří měsíců. Zato tím ale vznikají nové pracovní příležitosti pro další inspektory, kteří ta prasata musí jezdit kontrolovat, jak vesele čutají mičudu.

I Portugalsko je z Evropy nervózní
Benjamin Kuras

Milostná aféra Portugalců s evropskou byrokracií se chýlí ke konci. Euronadšenci Portugalsko rádi uvádějí jako ideální příklad úspěšné integrace malého státu, který na členství vydělává a nikdy se mu nedařilo tak dobře jako dnes v EU. A tudíž jako důkaz, že EU bude pro Čechy jednoznačně prospěšné. I Portugalcům ale dochází trpělivost, jak jim EU nařizuje, co smějí a co nesmějí dělat se svou krajinou.
Jednou z nejdrastičtějších změn krajiny, kterou provádějí projekty EU, je odvádění vody do nových luxusních prázdninových center s neustále postřikovanými golfovými hřišti, na úkor vesnic, kde v létě voda vysychá a musí se tam dovážet v cisternách. Druhou je zahájená razie na velké korkové a olivové háje, které po staletí patří mezi základní zdroje portugalské ekonomiky, a proti níž se Portugalci začínají bouřit v naději, že jí ještě zabrání. Korek – kůra korkových dubů, které v Portugalsku rostou ve velkém – totiž odedávna patří mezi nejdůležitější portugalské vývozní artikly.
Portugalsko nemá žádné podstatné zdroje surovin a díky poměrné ekonomické zaostalosti ve 20. století se tam nerozvinul velký, ekologicky škodlivý průmysl, kromě odvětví zpracovávajících přírodní materiály: textilního, kožedělného, keramického, potravinářského – a korkového. Portugalci si dodnes potrpí na přírodně pěstované potraviny bez chemických postřiků a konzervantů. Pěstují znamenitá biologicky čistá vína a pálí prvotřídní lahodné pálenky jménem acquardente čili “žhavá voda”, které mimochodem nesmějí do ostatních zemí EU vyvážet, aby nekonkurovaly francouzským.
Rozsáhlé korkovníkové háje, v nichž se korkové duby mísí s olivovníky a hustými porosty křoví, jsou zdrojem nejen korku a oliv, ale také nepřeberných druhů lesních plodin, léčivých bylin, hub a včelího medu, a rovněž divoké zvěře jako lesní holubi, bažanti, koroptve, křepelky, tetřevi, králíci a divočáci. To vše jsou tradiční ingredience rozmanité a lahodné portugalské kuchyně, kterou Portugalci berou jako samozřejmost a dělají vše pro to, aby si ji udrželi sami pro sebe poměrně levnou. V turistických centrech se s ní nesetkáte, musíte si za ní vyjet na vesnici nebo do středověkých měst, která Portugalci před běžnými přímořskými turisty zatajují.
Restaurace si Portugalci dokáží udržovat levné částečně díky nekontrolovatelným a tudíž nezdanitelným zdrojům přírodních potravin. Jak chcete venkovskému lovci a sběrači zdanit křepelku, holuba, borůvky nebo hřib? A cokoli se nedá zdanit, je evropským byrokratům proti srsti. Takže v Bruselu rozhodli, že tyto háje jsou “neproduktivní” a musí se nahradit něčím produktivnějším. A tak portugalským farmářům dávají takovéto rozkazy:
Najmout si buldozery a korkové a olivové háje likvidovat. Nahradit je lesy na výrobu stavebního dřeva a papíru pro evropský trh. Zrušit tradiční dubové tlačírny olivového oleje, které ostatně tak jako tak neodpovídají regulacím EU. Zavést nové tlačírny z nerez oceli a velkou spotřebou elektřiny, které se musí nakoupit z Francie. Opětně vysázet olivovníky do přehledných a draze zavlažovaných řad, pod nimiž neporoste nic jiného. To aby se z nich mohl vyrábět průmyslovým tempem olivový olej ve velkém, aby se každý strom a každá oliva daly spočítat, odhadnout a zdanit, a aby se nic nedalo před berňákem zatajit. Nic na tom, že ekologové to pokládají za jednu z největších potenciálních ekologických katastrof, jaké kdy Portugalsko postihly.
Na tyto projekty Brusel portugalským farmářům nabízí velké subvence a úhrady, které mnozí nedokáží odmítnout a s těžkým srdcem likvidují svůj tradiční svět. Místo holubů a křepelek začnou jíst průmyslově chované slepice z Německa jako celá Evropa. Místo lesních plodin uniformní jablka pěstovaná po milionech a chemicky ve francouzských jabloňových sadech. Místo korkových špuntů budou svá vína zátkovat válečky z plastiku, jak v posledních pár letech čím dál víc dělají všichni ostatní.
A budou se, jako všechny ostatní malé národy, ptát, co si vlastně ta Evropská unie představuje pod pojmem národní a regionální kultura, kterou podle své chystané ústavy slibuje zachovávat a chránit.

Může pravice zreformovat Evropskou unii?
Jiří Zahrádka

“Víme, že Evropská unie je socialistická a byrokratická. Ale podporujeme vstup, abychom se mohli spojit s ostatními pravicovými silami v Evropě a postupně ji odsocializovali,” říká mnoho pravicově smýšlejících voličů v České republice. Je reálně uskutečnitelné odstranění pověstné byrokracie a socialismu v Evropské unii po vstupu kandidátských států? Nebo má pravdu Margaret Thatcherová, která považuje tento celek za nereformovatelné společenství?
O tom, že současná Evropská unie trpí nadměrnou byrokracií, centralismem a demokratickým deficitem panuje relativně široká shoda. Důležité však je uvědomit si, které konkrétní prvky v tomto společenství jsou socialistické, byrokratické a nedemokratické. Právě jejich odstraněním a nahrazením by bylo teoreticky možné ji zreformovat. Vzhledem ke složitostem komunitárních legislativních procedur je to však cíl téměř nedostižný.

Kdo vládne Evropě

V oblasti demokratického deficitu je třeba vnímat dvojí rovinu politické správy: jednak rovinu vnitrostátní, tedy správní systémy členských zemí. Ta, sama o sobě, nevykazuje citelné systémové defekty – základní demokratické principy jsou dodrženy. Druhou rovinou jsou rozhodovací procesy na úrovni Evropských společenství. A tam lze nalézt jednoznačné rozpory se zásadami tradiční západní demokracie.
“Motorem evropské integrace” bývá nazývána Evropská komise. Tato instituce má právo zákonodárné iniciativy (je u počátku vzniku nových právních norem). Její členové jsou navrhováni vládami členských států (tedy jakási výkonná složka moci unijní je jmenována výkonnými složkami moci národních států). Personální obsazení Komise schvaluje Evropský parlament na období pěti let. Kromě zákonodárné iniciativy patří mezi její hlavní úkoly “střežit” dodržování smluv. Tohoto cíle dosahují bruselští úředníci například finančními sankcemi vůči těm zemím, které neuzpůsobily unijní legislativě své vnitrostátní právní normy, vypracované či schválené demokraticky voleným národním parlamentem.
Rada EU plní roli evropského zákonodárného orgánu, který mnohé pravomoci propůjčuje úředníkům z Komise. Rada je složena ze zástupců vlád členských států. Konkrétní obsazení se liší podle projednávaných otázek. Celkový počet hlasů v tomto orgánu po přistoupení kandidátských států včetně Bulharska a Rumunska byl stanoven na 345. Česká republika má vyhrazeno dvanáct hlasů, tedy asi tři a půl procenta. Tři a půl procenta, kterými budou moci občané České republiky ovlivňovat legislativní normy, aplikované bezprostředně (v případě tzv. nařízení) v právním řádu jejich země.
Terčem kritiky byly a jsou pravomoci Evropského parlamentu. Zvláště v minulosti sloužil spíše jako orgán konzultační, bez faktických právních možností zásadně ovlivňovat podobu evropské legislativy. V současné době mohou poslanci v rámci tak zvané procedury spolurozhodování v mnoha oblastech ovlivňovat právní normy Evropské unie. Nejsou však suverénním sborem, který řídí Radu nebo Komisi. V rámci svých pravomoci disponují víceméně jen možností odmítat a pozměňovat návrhy, které připraví Komise nebo jiný orgán. Po přistoupení kandidátských států má mít parlament celkem 732 členů, z nich čtyřiadvacet (tedy přibližně 3,3 procenta) zástupců České republiky. Europoslanci hlasují v běžných případech většinou odevzdaných hlasů, případně většinou hlasů všech členů parlamentu.

Za mír a bezpečné záchodky!

Proč by se měly pravicové síly snažit o změnu nikoli jen na úrovni svých národních států, ale právě na úrovni Evropské unie? Protože centrálně nejsou v Unii řešeny jen problémy, které se dají beze vší pochybnosti lépe řešit na úrovni nadnárodní. Princip subsidiarity sice říká, že “v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost … jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být … lépe dosaženy Společenstvím” (čl. 5 Smlouvy o založení Evropského společenství). Jenomže výklad toho, co lze lépe vyřešit na úrovni nadnárodní se zdá býti nejasný. Je to stavba transevropských dálnic či železnic? Ano, něco takového by asi pochopila většina lidí. Ale je to i norma o průměru nektarinek nebo o bezdotykových bateriích na školních toaletách? Že ne? Vůdci Evropské unie jsou jiného názoru. Právě takové normy se totiž na “bruselské” úrovni vydávají.
Výše citovaný článek Smlouvy o založení ES také říká, že “Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy.” Podle výroků evropských politiků je jedním z motivů existence Unie mírová spolupráce národů Evropy. Z toho logicky vyplývá, že bruselští úředníci by považovali absenci celoevropské normy o školních záchodkách nebo velikosti nektarinek za ohrožení míru a spolupráce evropských národů.
Při čtení základních smluv Evropské unie jsou ale podobné tragikomické pasáže občas prostřídány těmi, při kterých úsměv ztuhne na rtech. Smlouva o založení ES například v čl. 10 říká, že “Členské státy učiní veškerá… opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství”. Co znamená toto ustanovení? Členské státy jsou zodpovědny za plnění závazků, které bezprostředně nepřijaly. Závazků, které “zařídila” Komise nebo jiný orgán Evropské unie. V uvedeném článku se lze také dočíst, že: “(Členské státy) se zdrží jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů této smlouvy.” Jenomže co všechno lze označit za ohrožení cílů unijních smluv?
Moc jasné není ani vymezení pravomocí ústředních orgánů Unie ve věcech společného trhu. Snad proto smlouva obsahuje článek 308: “Ukáže-li se, že Společenství musí něco učinit k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného trhu a tato smlouva mu k tomu neposkytuje nezbytné pravomoci, učiní Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně vhodná opatření.” Nezbývá než doufat, že “cíle Společenství” nebudou jen cíli těch nejsilnějších nátlakových skupin. Když by tomu tak bylo, jsou demokraticky zvolené parlamenty členských států do značné míry bezbranné proti “vhodným opatřením” centrálních unijních institucí.

Jaké jsou zbraně eurokratů

Byrokratický socializující kolos z Unie však neučinily jen základní smlouvy. Naopak. Vzhledem k tomu, že unijní byrokraté plně využívají možností, které těmito smlouvami získali, jsou životy občanů EU bezprostředně ovlivňovány především tzv. sekundárním právem Společenství. Tím jsou myšleny konkrétní právní normy, přijaté na “federální” úrovni. Mezi ně patří nařízení, která jsou obdobou zákona. Přijímá je Rada EU a případně též Evropský parlament. Jsou závazná pro všechny členské státy. Bezprostřední aplikace nařízení znamená naprosté vyloučení parlamentů národních států z procesu začlenění tohoto typu norem do vnitrostátního práva. Poté, co je nařízení přijato Radou a případně Evropským parlamentem, má přednost před vnitrostátní legislativou členských států. Směrnice jsou euronormy, které uvádějí cíle, jichž musí členské státy dosáhnout prostřednictvím své vnitrostátní právní normy. Posledním závazným nástrojem centrálních orgánů ve věci práva jsou rozhodnutí. Ta mají závaznost jen pro konkrétně určené adresáty – státy nebo občany EU.
Právě tisíce uvedených regulí jsou zároveň příčinou i důsledkem unijního socialismu. Cílem konzervativních politických sil by tedy mělo být jejich zrušení či nahrazení rozumnými právními akty, které by neomezovaly svobody jednotlivců ani společností. Co je však ke změně potřeba?

“Nová Evropa” má málo hlasů

V otázkách, jako je například společná zahraniční a bezpečnostní politika nebo problematika trestního práva, rozhodují zástupci členských států prozatím jednohlasně. Jak tomu bude po podzimním summitu, kde mají být zohledněny podněty z Konventu, je však otázkou. Zatímco ve zmíněných oblastech je nutná jednohlasnost spíše pozitivem, nepříjemností pro konzervativní reformy může být v otázce sazeb nepřímých daní. Ty jsou totiž schvalovány rovněž s právem veta každého členského státu. Jejich současná výše by tedy musela být změněna všemi členskými státy.
Ve stěžejních oblastech, které se týkají například otázek společného trhu, se již dnes hlasuje jinak. Podle systému, daného současnými smlouvami, by pro přijetí norem po přistoupení kandidátských států museli v Radě hlasovat zástupci osmnácti států, disponujících 258 hlasy. Výjimkou jsou například opatření, upravující pohyb kapitálu mezi EU a nečlenskými zeměmi nebo cíle a organizaci strukturálních fondů. V těchto a některých dalších otázkách se Rada usnáší stejnou kvalifikovanou většinou 258 hlasů, postačuje ale souhlas zástupců čtrnácti států.
Všech dvanáct kandidátských států, včetně Bulharska, Rumunska, Kypru a Malty, má však přiděleno dohromady 108 hlasů. Pomohlo by spojenectví s některými současnými členy? Když bychom až naivně optimisticky počítali s možností, že k pravicovým změnám Evropské unie by se odhodlaly všechny kandidátské státy spolu s Velkou Británií, Itálií, Španělskem, Švédskem a Dánskem, stejně by tento “reformní blok” zahrnoval celkem 210 hlasů. Tedy, změny by nemohly projít ani Radou EU. Jak je to možné? V rámci úvah o budoucnosti Evropské unie se pozornost často obrací k usnášení Rady EU kvalifikovanou většinou. Právě to měl být princip, chránící menší státy před zvůlí těch větších. Když by Unie neměla v tuto chvíli v platnosti žádné vlastní právní normy, mohlo by usnášení kvalifikovanou většinou zabránit přijetí mnohých socialistických, tedy škodlivých legislativních aktů. Potíž je v tom, že takové regule jsou již dávno součástí právního řádu Evropských společenství. Proto je situace trochu obrácena: kvalifikovaná většina nebrání přijetí špatných norem, ale jejich odstranění.

Jak změnit euronormy?

Jaká situace by měla nastat, aby se provedla velká očista komunitární legislativy? Komise by daná opatření musela přijmout hlasy nadpoloviční většiny svých členů. Aby návrhy prošly Radou EU, musely by reformám nakloněné vlády stanout v čele nadpoloviční nebo dokonce dvoutřetinové většiny členských států s dostatečným počtem hlasů. V rámci procedury spolurozhodování by změny v mnoha oblastech musel schválit také Evropský parlament, kde je potřebné získat nadpoloviční většinu hlasů. Po přistoupení kandidátských států to znamená 367 mandátů.
Pro úspěch reforem by všechny uvedené podmínky musely být splněny najednou, ve stejnou dobu. Jenomže politické preference voličů v jednotlivých státech nejsou “harmonizované”, a když se například v Estonsku ujme vlády pravice, jsou v České republice u moci socialisté. To pak tříští síly v Radě EU a de facto napomáhá zachovat status quo. Je třeba si také uvědomit, že změny může Evropský parlament oněmi 367 hlasy nejen přijmout, ale také zablokovat. Budeme-li pro představu sčítat hlasy europoslanců podle mandátů, vyhrazených jednotlivým členským státům, dojdeme k poznání, že federalistický tandem Německo – Francie má dohromady 171 hlasů. Naproti tomu všech dvanáct kandidátských států má disponovat celkem 197 hlasy.
Je tedy zřejmé, že skutečné změny jsou na úrovni Evropské unie velmi obtížně uskutečnitelné.

Politická unifikace na věky věků?

Logickým řešením situace by byla změna primárního práva Společenství, tedy základních smluv. A to tím spíše, že Smlouva o Evropské unii posunuje integraci z úrovně hospodářské na úroveň politickou a bezpečnostní. V článku 11 se píše: “Unie vymezuje a provádí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která zahrnuje všechny oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky…”. Samostatnost členských států v těchto otázkách je tedy značně omezena, což potvrzuje druhý odstavec citovaného článku: “Členské státy podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie aktivně a bezvýhradně v duchu loajality a vzájemné solidarity… Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení…” A ujištění na závěr: “Rada zajistí dodržování těchto zásad.”
Zvláště s ohledem na nedávné rozpory jednotlivých členských zemí ohledně útoku na Irák se nelze ubránit dojmu, že tyto pasáže jsou snad až příliš “nadčasové”. Jenomže změna primárních pramenů komunitárního práva je samozřejmě ještě obtížnější, než změna jednotlivých norem. Článek 48 výše uvedené smlouvy sice dává každému členskému státu právo na předložení návrhů na změnu smluv. Jenomže pak o dalším postupu rozhoduje Rada. Jestliže rozhodne o svolání konference ke změnám smlouvy, musí být tyto změny ratifikovány všemi členskými zeměmi. V opačném případě, tedy při odmítnutí třeba jen jediným ze sedmadvaceti plánovaných členských států změny nevstoupí v platnost.
Ze všech výše uvedených důvodů je třeba považovat názor Margaret Thatcherové o nereformovatelnosti Evropské unie za naprosto odůvodněný.

Proč budu hlasovat “ne”
Michal Semín

V referendu o vstupu České republiky do Evropské unie budu hlasovat záporně. Nevedou mne k tomu nedostatek evropanství nebo vypjatý nacionalismus, ale nesouhlas s ideovými principy sjednocovacího procesu.
Jako křesťan a politický konzervativec smýšlím kriticky o pokračující sekularizaci veřejného života v evropských národech. Ideově-politický kurs moderních politických elit je liberální a státně paternalistický, přičemž rozdíl mezi socialisty a křesťanskými demokraty vedenými vládami je stále méně patrný. Sjednocení Evropy na základě navrhované Charty základních práv EU povede k nadnárodní petrifikaci společensky negativních jevů, podrývajících stabilitu tradiční rodiny, manželského svazku a práv rodičů na vlastní výchovu dětí. Politická korektnost, již dnes značně zamořující české veřejné mínění, bude vstupem do EU ještě více posílena novými regulacemi a normami, přikazujícími “rovnoprávnost mužů a žen” na pracovišti a v domácnosti, zákazem “diskriminace na základě sexuální orientace” a jinými kontroverzními požadavky. Charta základních práv EU trpí totiž neduhem, jenž je vlastní každé deklaraci lidských práv, odvozené od osvícensky založené deklarace práv a svobod z doby francouzské revoluce. Lidská práva, jak byla formulována sekulárními revolucionáři novověku, se emancipují od teistického světonázoru, ze kterého čerpají svoji legitimitu. Je-li přirozenost člověka stálá a metafyzicky zajištěná, musí mít svůj původ v mimolidském Tvůrci, jenž je zároveň autorem finality lidského života. Odmítnutím Boha jako garanta “lidských práv” vystavujeme samotná lidská práva bytostnému ohrožení. Není-li Boha, není ani stálé lidské přirozenosti. Neexistuje-li metafyzicky neměnná lidská přirozenost, nemohou existovat ani lidská práva, neboť s absolutizovanou procesualitou lidství se také lidská práva podrobují neustálému vývoji a změně. Co bylo “právem člověka” v 18. století, dnes “právem” není, a naopak. Moderně pojatá lidská práva ve smyslu “práva na sebeurčení” prostřednictvím novověkých “svobod” ve skutečnosti žádná reálná práva člověka zaručit nemohou. Historia magistra vitae – souběžně s francouzskou deklarací lidských práv a svobod vstupuje na scénu evropských dějin mašinerie pokroku, v jejíchž osidlech tragicky končí osudy milionů lidí. Jak tato historicko-teoretická vsuvka souvisí s problematikou evropského sjednocování? Výše zmíněná Charta lidských práv čerpá ze stejného ideového zdroje jako Francouzská revoluce. Dokladem je většinový nesouhlas se zakotvením odkazu na Stvořitele a úlohu náboženství v preambuli této Charty či budoucí Ústavy EU.
21. článek Charty základních práv EU usvědčuje architekty tohoto textu z ideové závislosti na hodnotovém relativismu použitím principu “zákazu diskriminace”. Výslovně je uvedeno, že je zakázána “jakákoliv diskriminace, založená na jakémkoliv důvodu”. Lidská civilizace je však principem diskriminace definována. Přirozeně diskriminuje (rozlišuje) mezi tím, co považuje za dobré a důstojnému životu prospěšné, a tím, co považuje za pro člověka a společnost škodlivé a rozkladné. Aplikace článku 21 by například zakazovala diskriminaci komunistů, nacistů nebo jinak ideologicky perverzních hnutí. Zakomponováním práva na “sexuální orientaci” potenciálně kriminalizuje kritiky zrovnoprávnění heterosexuálního chování s homosexuálním. Princip obsažený v článku 21 je nástrojem ke svévolnému konstruování nových “práv”, jejichž důsledkem je postupná eroze tradičních společenských norem a institucí, je nástrojem “permanentní revoluce”, o které sní novodobá levice od svých jakobínsko-leninsko-trockistických počátků.
Dalším problematickým aspektem Charty základních práv EU je sjednocení občanských a politických práv s právy hospodářsko-sociálními do jediného celku. Některé články hospodářsko-sociální povahy bude velice obtížné vykládat jednotně, a to vzhledem k odlišné tradici a praxi v jednotlivých členských státech. Jakýkoli pokus o extensivní výklad práv zaručených Chartou povede k uměle vynucené regulaci hospodářského života v členských zemích EU podle jediného univerzálního pravidla, což je nejen nerozumné, ale také potenciálně sociálně výbušné.
Další důvod, který mne vede k odmítnutí federalisticky koncipované Evropské unie, je omezení státní svrchovanosti České republiky. Mezi nejčastěji skandovaná hesla na demonstracích proti komunistickému režimu patřilo volání po “svobodných volbách”. Přes všechny peripetie se vznikem politických stran, jejich příležitostným úpadkem a korupcí si i dnes značná většina občanů uvědomuje, že svým hlasem ve volbách spolurozhoduje o budoucnosti českého politického a veřejného života. Národní zákonodárný sbor má občany zprostředkované kompetence rozhodovat o zákonech a pravidlech, podle kterých se v určitých oblastech života řídíme. Ne všechny zákony odpovídají požadavku spravedlnosti nebo rozumnosti, proto je možné zákony i politickou reprezentaci měnit, aby bylo dosahováno vyšší kvality veřejného života. Předpokládá to však, že si uchováme na vývoj české politiky a tvorbu zákonů, které jsou nám ukládány, odpovídající vliv. Vstupem do Evropské unie, ve které se bude rozhodovat většinovým hlasováním a kde sílu zákona získávají nařízení a směrnice, jež nebude možné národní zákonodárnou mocí odmítnout či podstatně měnit, ztratí česká politika a s ní i český stát politickou suverenitu. Podle mne dostupných údajů získá Česká republika po rozšíření Evropské unie z celkového počtu 345 hlasů 12 hlasů v Radě Evropy plnící zákonodárnou roli. V mnoha klíčových oblastech politického rozhodování se tak vzdáváme 100% suverenity, abychom získali 3,5% podílu na rozhodování o zákonech a pravidlech, podle kterých se bude veřejný život ve všech členských státech, a tedy i u nás, odvíjet.
Nedělám si žádné iluze o morálně-politické kvalitě českého veřejného a politického života. Svůj úpadkový stav však dnes nemůžeme svalovat na jiné, neboť si svůj veřejný život ochuzujeme, pošlapáváme či naopak obnovujeme a zvelebujeme z vlastního rozhodování a jednání, nikoli na základě vnějšího donucení. Pokud však omezíme svoji národní a státní svrchovanost do té míry, jakou předpokládá projekt federalizované Evropy, stanou se české národní volby do Poslanecké sněmovny a Senátu pouhou regionální a lokální atrakcí, jen předstírající reálný politický význam pro politický, hospodářský a kulturně-morální vývoj české společnosti.

Tak vás vítám v EU
Benjamin Kuras

Ale ještě než k nám dojdete, moc vás prosím, položte si dvě otázky:
1. Jak dlouho myslíte, že by vám trvalo přečíst celou Bibli – a rozumět jí?
2. Podepsali byste obyčejnou pracovní, obchodní či kupní smlouvu, která vám leccos slibuje, ale nic nezaručuje, a zároveň vám ukládá povinnosti, které neznáte, ale za jejichž porušení svolujete, že vás druhá strana smí trestat, a to způsobem, jaký si sama zvolí, přičemž ve smlouvě chybí klauzule stanovující podmínky, za nichž je možné ze smluvního vztahu vystoupit?
Já vím, že už vás zase otravuji, vyrušuji z pohody a nutím přemýšlet, jako kdybyste neměli co jiného na práci. A jak že tyto dvě otázky spolu vůbec souvisejí? Takto:
Až si spočítáte odpověď na otázku první a vyjde vám nějaká přiměřená doba, tak si ji znásobte dvaapůlkrát. Bible má přibližně 2000 stránek. Smlouva, kterou za vás podepsali prezident a premiér, jich má 5000. Třetina z nich jsou navíc odkazy na dalších několik stovek smluv, direktiv a regulací, které si budete muset vyhledat a přečíst, abyste rozuměli, čeho se vlastně smlouva týká. Těch je už několik set tisíc stránek, jež nedokázali přečíst ani právní machři britské Sněmovny lordů, kteří nemají nic jiného na práci, než číst zákony. Je to jako byste si k porozumění Bible a jejího praktického výkladu museli ještě přečíst celý Talmud a kompletní knihovnu Vatikánu.
Jestli jste čekali, že vám to usnadním nějakým srozumitelným výcucem, mýlíte se. Vsadím se, že by to nedokázali ani Klaus a Špidla. A vsadím se, že ani oni nerozumějí, co vlastně podepsali, protože je nepředstavitelné, že měli čas a trpělivost si to všechno přečíst. Dá se ale předpokládat, že rozuměli aspoň tomuto:

Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.

Jestliže rozuměli tomuto, pak za vás všechny vědomě podepsali, že bez jediné otázky či námitky přijímáte několik desítek tisíc povinností, které nikdy nemáte šanci všechny znát, protože nikdy nebudete mít čas si je přečíst, ale přesto se jimi budete řídit. Jak se řídit něčím, o čem nic nevíme, je ta krásná komediální zápletka, kterou nás EU baví už dvanáct let, od maastrichtské smlouvy. Pro případ, že byste se o smlouvě přece jen chtěli s někým dohadovat, ujistili vás Klaus a Špidla, že se nemusíte obtěžovat, protože jste také přistoupili

… ke smlouvám, které jsou neodmyslitelným předpokladem dosažení cílů Smlouvy o ES, jakož i k protokolům podepsaným stávajícími členskými státy o výkladu těchto smluv Soudním dvorem.

To jen tak pár chuťovek na začátek. Taky vás zavázali, že se budete řídit všemi dohodami, které ještě neexistují a na jejichž obsah budete mít teoreticky tříprocentní, ale prakticky žádný vliv, protože zas nebudete mít čas si je přečíst. Jedna z dalších klauzulí, kterou za vás prezident a premiér podepsali, totiž zní takto:

Nové členské státy … se zavazují připojit se ode dne přistoupení k jakékoli další dohodě uzavřené stávajícími členskými státy vztahující se k fungování Unie nebo související s její činností.

Dalšími klauzulemi za vás odevzdali komusi, o němž nic nevíte, správu vašich peněz, a to způsobem, kterému nemůže rozumět ani ministr financí:

Jakmile se jedna nebo více zemí stanou členskými státy a jejich národní centrální banky se stanou součástí ESCB, upsaný základní kapitál ECB a horní hranice částky devizových rezerv, které mohou být převedeny na ECB, budou automaticky zvýšeny. V rámci rozšířeného klíče pro upisování základního kapitálu se zvýšení určí vynásobením dosavadních částek poměrem vážených podílů vstupujících národních centrálních bank k váženým podílům národních centrálních bank, které již jsou členy ESCB. Vážený podíl každé národní centrální banky v klíči pro upisování základního kapitálu se vypočte obdobně podle článku 29.1 a v souladu s článkem 29.2. Pro statistické údaje se použijí referenční období totožná s těmi, která byla použita při poslední pětileté úpravě vážených podílů podle článku 29.3.

Pro případ, že byste si mysleli, že si budete moci dál soudit podle zákonů vašeho zvoleného parlamentu, předali vás rovnou právníkům nejkovanějším:

Česká republika přijímá pravomoc Soudního dvora Evropských společenství v souladu s úpravami stanovenými v čl. 35 odst. 2 a odst. 3 písm. b) Smlouvy o Evropské unii.

Aby to neznělo jako totální demontáž domácího právního systému, “vyhradili si právo” přijmout “povinnost” předávat nedořešené případy soudu EU:

Česká republika si vyhrazuje právo stanovit ve svých vnitrostátních právních předpisech, že je-li otázka týkající se platnosti nebo výkladu aktu uvedeného v čl. 35 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii vznesena ve věci projednávané vnitrostátním soudem, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek podle vnitrostátních právních předpisů, je tento soud povinen předložit věc Soudnímu dvoru.

Dalším článkem – v takzvaném “schengenském nástroji” – se vzdáváte práva kontrolovat svoje státní hranice, tedy rozhodovat o tom, kdo ze zemí EU do Českozemska smí či nesmí vstoupit, včetně těch statisíců podvodných žadatelů o azyl z teroristických zemí. Ale těch už se nemůžete dočkat, já vím.
Ostatními smluvními povinnostmi, k nimž se v referendu budete zavazovat, vás zatím nebudu obtěžovat, ledaže byste mně chtěli platit hodinový honorář slušného právníka. Akorát vás možná potěší, jak vám EU bude pomáhat, jestliže se vám nepodaří plnit některou z těch desítek tisíc smluvních povinností, které neznáte:

Pokud nový členský stát nesplní závazky přijaté v rámci jednání o přistoupení, … může Komise až do konce tříletého období po vstupu tohoto aktu v platnost na odůvodněnou žádost členského státu nebo z vlastního podnětu přijmout vhodná opatření.

Pro případ, že byste chtěli vědět, o jaká opatřeními půjde, ujasňuje se vám to takto:

Opatření musí být přiměřená s tím, že budou upřednostněna taková, která nejméně naruší fungování vnitřního trhu, a bude-li to vhodné, budou přednostně uplatňovány stávající odvětvové ochranné mechanismy.

Takže vás to uklidnilo, že. A navíc, výměnou za ty desetitisíce povinnosti vám přece smlouva něco nabízí? Jako třebas tuhletu třešničku, na kterou jste se všichni tolik let těšili:

Členské státy se budou ve vnitrostátních právních předpisech snažit zajistit českým státním příslušníkům otevřenější přístup na trh práce s cílem urychlit sbližování s acquis. V důsledku toho by se po přistoupení České republiky měla českým státním příslušníkům podstatně zlepšit možnost zaměstnávání v EU.

Ne že vám podle normálních zákonů EU musí zaměstnanecké právo automaticky dát. Ona se jen bude “snažit”, aby se “měla podstatně zlepšit možnost”. Nedělá z vás někdo osly?
Ale nejsou tady nějaké ty peníze, které vám EU při vstupu štědře daruje? Tož, pravda, jsou. Bude to během tří let celkem 370 milionů eur. Jenže z těch už přibližně třetinu budete vracet v příspěvcích na všelijaké ty euroinstituce a euroúmluvy a jejich aparáty, jak se Klaus a Špidla zavázali. Ostatek padne na zavedení euroměny, zavádění euroopatření a financování nové české eurobyrokracie, která bude muset dozírat na to, jak Češi smlouvu dodržují. Jestli něco zbude, posbírají to běžní tuneláři, a to nejen pražští, nýbrž i bruselští.
Jo, taky budete mít v Evropské komisi jednoho komisaře – a vsadím se, že to bude Kavan.
No a budete se moct chlubit členskou legitimací exkluzivního klubu, který se řítí do hospodářské i politické krize, protože v něm mají čím dál větší moc nevolení byrokrati požírající čím dál víc bohatství vytvářeného čím dál tvrději zdaňovanými podnikateli a pracujícími. Jestliže časem zjistíte, že vám některá smluvní povinnost nevyhovuje, nemáte tušení, zda či jak ji můžete změnit, protože:

Ustanovení tohoto aktu, není-li v něm stanoveno jinak, mohou být pozastavena, změněna nebo zrušena pouze postupy stanovenými v původních smlouvách, které revizi těchto smluv umožňují.

Nikde mezi těmi pěti tisíci stránkami nenajdete jediné slovo o tom, zda a za jakých okolností byste z klubu mohli vystoupit. Takže nemůžete.
A tak si opět položte druhou otázku: Podepsali byste obyčejnou pracovní nebo obchodní smlouvu za takovýchto podmínek? Jestliže ne, jak je možné, že vás chce 80% v referendu schválit vstup do EU “za podmínek smlouvy o přistoupení”? Neměli byste si přinejmenším dát čas potřebný k jejímu přečtení a pochopení – což by vyšlo přibližně na ty dva roky, kdy byste měli hlasovat znovu?
Ale to už je asi opravdu jen hrách na stěnu a už vám do toho opravdu kafrám naposled. Za několik týdnů vás nejspíš v EU jako starousedlík přivítám. Až na ni budete nadávat, vzpomeňte si, kdo vám to čtyři roky říkal.
O těch dalších chystaných euronesmyslech a o tom, co s nimi naděláme, vám budu vyprávět už jen tak pro zábavu. Bude jich hodně. A naděláme s nimi málo.

(Vyšlo v časopisu Profit)