Základem tohoto článku je příspěvek přednesený při veřejném shromáždění v Dolní sněmovně, organizovaném Ligou proti společnému trhu v únoru 2002. Vladimir Bukovsky strávil dvanáct let v ruských psychiatrických žalářích a pracovních táborech jako oběť tvrdých zákroků proti politickým demonstracím na začátku šedesátých let. V roce 1976 odešel na Západ.
Z anglického originálu Is the European Union the new Soviet Union publiklovaného v časopisu The Salisbury Review, Vol. 21, No. 1, podzim 2002, s. 22-24,
přeložil Eduard Geissler.
Měl bych dnes být ten nejšťastnější člověk na světě: v roce 1991 se můj dlouhodobý nepřítel Sovětský svaz zhroutil a rozplynul. Už před dvaceti lety president Reagan v projevu ve Westminster Hall troufale prohlásil, že Sovětský svaz a komunistický systém jsou na smetišti dějin. Jeho slova byla tehdy přijímána v lepším případě s nedůvěrou, v tom horším sklidila posměch. Ale o dvacet let později se už ani komunistům nelíbí, když se jim tak říká, a poslední generální tajemník sovětů se živí tím, že prodává pizzu. Já však skutečně nacházím jen málo důvodů k oslavám. Pod vedením Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové jsme asi zvítězili v několika důležitých bitvách, ale studenou válku jsme oproti všeobecně rozšířenému přesvědčení zcela určitě nevyhráli. Pokud bychom si ji vykládali jako nějakou vojenskou konfrontaci mezi Varšavskou smlouvou a NATO, dalo by se o jistém vítězství mluvit; studená válka však byla především válkou ideologickou, konfrontací mezi liberální demokracií a komunistickým totalitarismem, a tato válka nikdy neskončí.
K pádu Sovětského svazu a jeho spojenců nedošlo proto, že my bychom vyhráli, ale proto, že se většinou z vlastní hlouposti samy vyčerpali v závodech ve zbrojení, a protože při pokusech utáhnout finančně svou obrovskou říši prostě přecenili své síly; Západ se je však do poslední chvilky pokoušel udržet nad vodou půjčkami a technologickou i diplomatickou podporou. Sovětská vláda obdržela v posledních sedmi klíčových letech zahraniční pomoc ve výši 45 miliard dolarů, která prodloužila její bytí. Během těchto sedmi let přesměroval Západ svou podporu od skutečných demokratů jako jsme my na liberální komunisty a komunistické reformátory; veškeré naše úsilí tak přivedl vniveč. A když se Sovětský svaz nakonec zhroutil, na Západě nikdo nejásal, nikdo se nedožadoval potrestání těch, kdo páchali ty nejodpornější zločiny proti lidskosti. Dokonce to vypadalo, že zánik někdejšího protivníka čelné představitele Západu zarazil a zarmoutil, přestože se jednalo o snad nejvýznamnější událost dvacátého století.
Důsledky toho, že celá záležitost nebyla dotažena do konce, jsou velmi vážné – vážnější než nedotažená válka proti Saddámu Husajnovi. Představme si, že v roce 1945 by vítězní spojenci místo bezpodmínečné kapitulace přistoupili na jakousi perestrojku nacistického režimu. Co by se stalo? Za třicet let by západní Evropa byla všechno možné, jen ne demokratická. Prošla by jakýmsi posttotalitním obdobím – ať už to znamená cokoli – a v každé zemi by se během několika let dostali k moci různě přejmenovaní nacisté a jejich spolupracovníci. Jejich režim by dostal mírnější podobu, ale byl by to režim nacistický. A právě k něčemu takovému dnes dochází nejen v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině, v Rumunsku a Bulharsku, ale dokonce i v Polsku, kde nedávné volby přinesly ohromující vítězství bývalým komunistům. To že má být vítězství ve studené válce? Skutečně věříme, že jsme vyhráli?
V Rusku je situace ještě horší. Poslední presidentské volby ukázaly, jakou demokracii si tato země zvolila: voliči měli překvapivě na výběr mezi komunistickým potentátem a plukovníkem KGB; vyhrála KGB. Po deseti letech vlažných pokusů o reformu dostala znovu moc do rukou a velmi rychle prosadila svou autoritu po celé zemi. Poslední ventily v podobě nezávislých sdělovacích prostředků se jeden po druhém zavřely. Deset let jsme neměli žádného politického vězně; dnes je za mřížemi několik lidí, kteří se otevřeně vyslovili proti válce v Čečensku, proti některým případům zneužití vojenské moci nebo mluvili o znečištění způsobeném jaderným odpadem.
Korupce v dnešním Rusku je jako cosi z jiného světa. Už to není korupce jako taková, ale systém, kde se KGB stala jakýmsi zločineckým syndikátem ne nepodobným proslulému Spectru z filmů s Jamesem Bondem. Pro navazování vřelejších vztahů s Ruskem je to pro Západ velmi nevhodná chvíle, právě toho jsme však svědky. Putina přijal president Bush, který řekl, že nahlédl do jeho duše. Duše je jedna z věcí, které jsem při svých mnoha setkáních z důstojníky KGB nezahlédl ani koutkem oka. Váš ministerský předseda Tony Blair přijel do Ruska, aby v protiteroristické koalici přivítal nového spojence. Řekl, jak ho těší, že se Rusko postavilo v této válce po bok Západu, protože – cituji – “Rusko má s bojem proti terorismu tak bohaté zkušenosti”. Nikdy mě nenapadlo, že bych se od západního politika dožil tak podivného výroku. Je stejně urážlivý a necitelný jako kdyby někdo řekl, že Německo má bohaté zkušenosti s tím, jak zacházet s Židy. Ve své předchozí fázi to bylo právě Rusko, které v podstatě vynalezlo terorismus a šířilo ho po celém světě; všechna dnešní horká místa terorismu, ať už jde o muslimský svět nebo jiné oblasti, zažila v dřívějších dobách sovětskou invazi, sovětské podvratné operace nebo takzvané fronty osvobození, financované z Moskvy a v Moskvě vycvičené. Tak to je ta ruská zkušenost s terorismem.
A pokud jde o sám Západ: jsou dnes bývalí spolupracovníci, stoupenci a obhájci komunistů souzeni, jsou posíláni do výslužby? Naopak: v mnoha západních zemích jde dodnes o vlivné politické představitele, kteří určují směr a kteří na našem kontinentu budují novou strukturu. Je skutečně záhadou, proč jen co jsme jako zázrakem pohřbili jedno monstrum, které nás ohrožovalo padesát let, si hned stavíme další, velmi podobné.
SSSR – to byl Svaz sovětských socialistických republik. Co je Evropská unie? Ještě zcela nedávno, před volbami v Itálii a v Rakousku, to byl téměř svaz socialistických republik. Sovětský svaz vždy prosazoval vlastní model socialismu, a pokud se někdo pokusil změnit směr, byl přepaden nebo se dostal pod obrovský tlak. Této metodě se říkalo Brežněvova doktrína. Přesně totéž se dnes děje v západní Evropě. Když se Rakousko odchýlilo od socialistického kurzu, bylo ostrakizováno. Miloševičův socialismus byl trochu jiný než ten bruselský, proto na jeho zemi dopadly bomby.
Jak se vládlo v Sovětském svazu? Vládu tvořilo patnáct nevolených lidí, kteří se jmenovali mezi sebou navzájem a kteří nebyli nikomu odpovědní. Jak se vládne v Evropské unii? Evropské unii vládnou dva tucty lidí, kteří se jmenují navzájem, nikomu nejsou odpovědní a kterým nemůžeme dát padáka. Jak vznikal Sovětský svaz? Nátlakem a velmi často vojenskou okupací Rudou armádou. Jak vzniká Evropská unie? Pravda, nikoli ozbrojenou silou, ale nátlakem a zastrašováním, kdy jakákoli země nemá možnost přežít hospodářsky mimo unii. Je to jako sňatek z donucení. Podle sovětské ústavy měly jednotlivé země právo na odtržení. Šlo pouze o propagandu, obzvlášť proto, že ve skutečnosti žádná taková procedura neexistovala a dokonce jen mluvit o odtržení bylo považováno za zločin proti územní celistvosti Sovětského svazu. Ohromilo mě, když jsem zjistil, že víceméně tatáž situace je v Evropské unii. Vstoupit tam můžete, odejít nikoli. Nikdo zatím neřekl, že odejít nelze, ale procedura, která by odchod umožňovala, neexistuje. Vypadá to velmi podobně jako to, co jsme znávali.
Sovětský svaz byl stát velmi agresivní; nemohl by existovat, kdyby nešířil svůj model socialismu stále dál a dál. Ve chvíli, kdy s jeho šířením přestal, začal se hroutit; mám podezření, že totéž platí o Evropské unii. Z ekonomického hlediska nemá pro stávající členské státy smysl lákat další země, přesto vyvíjejí na polovyvinuté východoevropské a některé jiné evropské země jako třeba Švýcarsko mimořádný tlak, aby se k EU připojily. Zdá se, že důvody jsou ideologické. V Sovětském svazu se říkávalo, že jeho úkolem je vytvořit novou historickou entitu, sovětský lid. Očekávalo se od nás, že zapomeneme na svou národnost, na své etnické tradice a zvyky. Kdo vyrůstal v Rusku, nedokázal rozeznat Rusa od Ukrajince. Nepředpokládalo se, že se o tom bude vůbec někdo zmiňovat, protože se od nás očekávalo, že budeme jedna entita. Zdá se, že totéž platí o Evropské unii. V Bruselu nikdo nechce, abyste byli Britové nebo Francouzi. Chtějí, abyste všichni byli nová historická entita – Evropané. Jedním z hlavních cílů socialismu vždy bylo zničit národní stát. Podle letitého přesvědčení mají státy zmizet – s jistou pomocí ze strany socialistů. A přesně to dnes pozorujeme v Evropě. Cílem tohoto shlukování, které Brusel provádí, je pohltit národní státy, které by tak měly přestaly existovat.
Někdo by mohl říci, že mé srovnání není přesné, protože Sovětský svaz byl stát ideologický a Evropská unie je uskupení praktické, pragmatické. Ve skutečnosti je základem dnešní EU přísná ideologie: ideologie centrálně plánovaného hospodářství, jejíž součástí je také zachování socialismu navěky, a pravidlem se stala také ideologie politické korektnosti. Někdo by mohl říci, že Sovětský svaz měl gulagy a dokud nějaká země gulagy nemá, nelze ji se Sovětským svazem srovnávat. Myslím, že náznaky gulagu už v Evropské unii máme; přinejmenším gulagu intelektuálního. Pokud se kdokoli pokusí dát otevřeně najevo své mínění v rasových záležitostech nebo záležitostech “gender” a jeho názor je jiný než názor schválený, je ostrakizován; může se stát, že nesmí vykonávat určité povolání nebo vydat knihu. To jsou začátky gulagu. Ministr vnitra se pokouší předložit návrh zákona, podle kterého by “nenávistný” výrok byl trestným činem, což je zcela proti zvykovému právu této země. Ve smlouvě z Nice jsou obsažena ustanovení o zřízení Evropských policejních sil, které budou mít obrovské výsady včetně diplomatické imunity. Dovedete si představit, že k vám přijde policista, zbije vás, vezme si, co bude chtít, a vy na něj ani nebudete moci podat žalobu, protože ho bude chránit diplomatická imunita? Pokud vložíte do počítače nějaký podvratný nenávistný výrok, můžete být bez jakéhokoli předchozího výslechu a bez jakéhokoli práva na ochranu místními zákony vydán do jiné země. Zažil jsem na vlastní kůži, jak snadno lze svobodu ztratit a jak těžké je získat ji zpět.
Evropská unie je zatím jen na půl cesty, ale i tak nahání hrůzy až až. V jistém smyslu mohu říci, co vás čeká, protože upravím-li trochu slova Lincolna Steffense, prožil jsem vaši budoucnost a nefungovala. Výsledky toho, co se v Evropě děje, budou přesně opačné než to, co nám všichni slibují. Říkají nám, že Evropa musí být federálním státem, abychom se vyhnuli válkám; v této chvíli žádná válka nehrozí, ale po řadě let existence EU stane Evropa na pokraji konfliktu. Říkají nám, že až překonáme všechny předsudky a národnostní cítění, budeme žít navěky jako mnohonárodnostní společenství. Nastane pravý opak. Po éře Sovětského svazu, který byl považován za šťastnou rodinku národů, jsme měli víc etnických konfliktů než kdokoli jiný. Říkají nám, že cílem je prosperita, že ekonomika bude silná, na úrovni ekonomiky Spojených států a bude s ní moci soutěžit. Nastane pravý opak; přespříliš regulovaná, stupidně organizovaná ekonomika Evropské unie bude velmi slabá. Lidé budou stále chudší a stále více závislí na Spojených státech. Hra západních socialistů se velmi podobá hře Leninově, který se soustředil na proletariát a menšiny, aby se jejich jménem chopil moci. Západní socialisté dělají téměř to samé. Před pár lety jsem četl objevnou studii, kterou vydala Evropská komise; týkala se problémů trhu práce: do dvaceti let bude mít Evropa tak málo pracovních sil, že bude muset importovat třináct milionů lidí z třetího světa. Francie trpí v současné době vysokou nezaměstnaností a nebezpečí nedostatku pracovních sil jí nehrozí. A proč z třetího světa? Spoustu kvalifikovaných dělníků má východní Evropa a Rusko. Ty ale Evropská komise nechce; chce lidi etnicky odlišné. Sám pocházím z východní Evropy, mám pochopení pro lidi, kteří hledají útočiště před persekucí a jsem velmi tolerantní; ale jedna věc je být tolerantní k tomu, co už je, a něco jiného je úmyslně vytvářet obrovský problém, který bude mít ničivé důsledky.
Všichni víme, že vstřebat imigranty z třetího světa představuje bolestivý proces. Proč to tedy dělají? Jednak přerozdělováním bohatství a podpor získají voličstvo pro sociálně demokratické strany. Za druhé, všichni budeme vypadat, že jsme se něčím provinili. Každý, kdo o tomto problému promluví, se okamžitě stane vyvrhelem: velmi vhodné represivní opatření k umlčení opozice. Konečným cílem těchto utopistů je mít z celého světa jeden velký stát. My, necitové a egoisté, nemáme dost pochopení pro problémy třetího světa. Když třetí svět přivedou do Evropy, pochopení bude muset být mnohem víc, nebo…! Nemyslím si, že Evropská unie vybuduje nějaký řetěz koncentračních táborů, protože nemáte Sibiř. Shetlandy nejsou dost hrozné. Může se ale stát, že nás budou posílat do poraden. Místo psychiatrických žalářů budou kolektivní poradny, evropská verze gulagu.
Dovolím si předpovídat, že Evropská unie se zhroutí. Stejně jako Sovětský svaz má uvnitř semínko sebedestrukce; nechá však za sebou nesmírnou zkázu a nás s obrovskými hospodářskými a etnickými problémy. Čím dříve jí k sebedestrukci pomůžeme, tím lépe. Dobrá zpráva zní, že je mnohem snazší vzepřít se bruselským byrokratům než KGB. Jsou to jen intelektuálové; chtějí mluvit o lásce k lidstvu; nemají žádnou zkušenost s brutalitou a nejsou schopni zabít miliony lidí. Byrokrati v Bruselu se bojí davů. Vzpomeňme, jak je vyděsily demonstrace antiglobalistů. Bude-li tu skutečně masové hnutí proti bruselským projektům, na svoje plány zapomenou a utečou. Na jednu věc se můžeme spolehnout: na to, že jsou to zbabělci.