David Pryce-Jones je britským politickým analytikem a spisovatelem. Je autorem knih “The Strange Death of the Soviet Empire” a “The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs”.
Z anglického originálu “European Union – A Disaster in the Making”, publikovaného v časopisu Commentary, June 1997, s. 32-37,
přeložil Jan Placht.

Od roku 1945 se Evropa dokázala politicky nevídaně zotavit. Komunismus byl odstraněn, a nepadl přitom ani jediný výstřel. Nebylo zapotřebí žádné totální války jako předtím k porážce nacismu. Demokracie tam, kde již dříve existovala, byla posílena; kde neexistovala – především v Německu a Itálii – zapustila hluboké kořeny. V Británii a ve Francii neměla ztráta impéria za následek revoluci a zkázu, nýbrž vyšší životní úroveň. Žádná západoevropská země dnes nemá vážné iredentistické nároky vůči žádné jiné zemi a vnější hrozby jsou spíše imaginární než reálné.
A přesto, místo toho, aby se konsolidoval a radoval se z těchto výdobytků, celý kontinent se ocitl v zajetí nejistoty a rostoucí nestability. Jako v období mezi dvěma světovými válkami stojí obyčejní lidé tváří v tvář restrukturalizaci celého evropského řádu, aniž by ji přitom mohli nějak reálně ovlivnit. Příčinou této “dobrovolné” krize je evropská integrace, obávaný a dlouhodobě plánovaný proces, jež se nyní začíná neodvolatelně uskutečňovat.
Západoevropské země už přijímají opatření ke “sblížení” svých ekonomik podle původně docela přísných kriterií. To má být předpokladem pro další krok: 1. ledna 1999 budou všechny národní měny nahrazeny jedinou evropskou měnou, známou jako euro. “Ražba peněz”, slovy zakladatele právní vědy Williama Blackstonea, “je v každé zemi aktem státní suverenity.” Společná měna pak je nemyslitelná bez společných politických institucí na její podporu – a právě takové společné instituce jsou cílem, k němuž dnes Evropa míří.
Osud Evropy byl po celá staletí určován proměnlivými vztahy mezi Británií, Francií, Itálií a Německem. Nyní se za pomoci zjevně benigních a veskrze nudných technických detailů spojených se zaváděním společné měny derou na svět nové poměry. Jako konečný cíl se k výběru nabízí několik variant politické federace, volnějších i pevnějších, z nichž tou nejgrandióznější jsou Spojené státy evropské. Má-li se však kterákoli z nich stát realitou, historické národní státy Evropy se budou muset vzdát své suverenity a změnit se k nepoznání.

Po celé období studené války bylo Německo “jedním národem a dvěma státy”. Všechny německé vlády měly jako dlouhodobý cíl opětovné sjednocení těchto dvou států. Francouzská zahraniční politika naopak v rozdělení viděla trvalý a cenný nástroj omezení německé síly. Francouzi se obávali hlavně oživení “evropských” ambicí Německa v té podobě, která, jak doufali, byla definitivně poražena ve II. světové válce. Francouzský levicový poslanec Francois Billoux promluvil v roce 1950 za mnohé své spoluobčany, když řekl: “Evropa byla Hitlerovou ideou”.1)
Ale ve Francii byli rovněž tací – mezi nejznámější patřili Jean Monnet a Robert Schuman – kteří naopak lpěli na starém předválečném přesvědčení, že jen ryze nadnárodní instituce dokáží udržet v Evropě mír. A jak hospodářská síla Západního Německa v padesátých a šedesátých letech mílovými kroky rostla, ve francouzské politice začalo docházet k obratu. Následná řada francouzských vlád se v rostoucí panice snažila vytvořit společné instituce, jež by jim umožnily podílet se na zvyšující se hospodářské síle Německa – a kdo ví, třeba ji i usměrňovat nebo překonat. Už v roce 1962 vysvětloval generál de Gaulle svému kolegovi Alainu Peyrefittovi, že evropská integrace je prostředkem, jak by jeho země nejen mohla “předejít nadvládě Američanů nebo Rusů”, ale mohla “se stát i tím, čím nebyla od dob Waterloo: vedoucí silou ve světě”. Německo, o tom nebylo pochyb, potřebovalo přátele, a ve své polepšené poválečné podobě dávalo rovněž naději, že konstruktivní vztahy s ostatními evropskými mocnostmi zabrání dalším válečným dobrodružstvím.
Z malých žaludů opravdu vyrůstají veliké duby. Jedna francouzsko-německá iniciativa přinášela další a jedna smlouva vedla ke druhé. Výsledkem bylo Evropské hospodářské společenství, z nějž se stalo Evropské společenství, a nyní je to Evropská unie (EU), nadnárodní konstrukce dosud nevídaného typu. Mezi jejích patnáct členů patří kromě Francie a Německa rovněž Itálie, Británie, Irsko, Španělsko a Portugalsko, Dánsko, Švédsko a Finsko, státy Beneluxu, Řecko a Rakousko. Přibližně stejný počet převážně východoevropských zemí, ale také Izrael, Maroko a Turecko, usilují o členství nebo přidružení. Norsko, Island a Švýcarsko se rozhodly zůstat mimo.
Přijímání byl trochu nevypočitatelný proces. Ti, co už byli uvnitř, požadovali “svou libru masa”, kdežto žadatelé se museli rozhodnout, co a jak zaplatí. Avšak v momentě, kdy dosáhly členství, všechny vlády začaly nemilosrdně smlouvat o “výjimkách” a “úlevách”, bez nichž by se nikdy nepropracovaly spoustou dalších fází integrace, stanovených řadou smluv vrcholících Maastrichtskou dohodou z roku 1991.
Tato dohoda Evropskou unii zavazuje k jednotné zahraniční politice, jednotné obranné politice a společnému občanství s právy a povinnostmi, jež bude ještě třeba definovat. Schválená společná měna, euro, má být řízena z nově založené Evropské centrální banky se sídlem ve Frankfurtu, jež bude spravovat zlaté a dolarové rezervy všech zemí EU. (To znamená, že žádná země by do budoucna nemohla financovat válku ve svém vlastním zájmu, jako to učinila Británie na Falklandech počátkem 80. let.) Banka bude rovněž stanovovat jednotnou celokontinentální úrokovou míru, jejímž nevyhnutelným důsledkem bude prospěch některých regionů a průmyslových odvětví a poškození jiných. V představenstvu centrální banky budou sedět dosavadní guvernéři národních bank, nyní redukováni do úlohy národních mluvčích.
To je tedy fórum, kde mají probíhat boje za zájmy členských států. Jaké to bude v praxi lze vypozorovat z toho, jak už dnes fungují úřady v Bruselu, hlavním městě EU. Pro každého, kdo byl vychován v úctě k základním demokratickým hodnotám – jako je rozdělení mocí, jejich rovnováha a vzájemná kontrola, zodpovědnost – je dnešní Evropská unie matoucí improvizací, zaváděnou shora bez legitimity udělené na základě obecného souhlasu. Jejím nejvyšším orgánem je Evropská rada, sestávající z patnácti hlav států nebo vlád a scházející se dvakrát nebo třikrát do roka k soukromým poradám za zavřenými dveřmi. Jí odsouhlasené závěry pak Rady ministrů převádějí do praktické politiky.
Tyto rady sestávají odděleně z ministrů zahraničí, financí, dopravy, sociálních věcí atd. jednotlivých zemí a scházejí se rovněž v pravidelných termínech. Každá z těchto rad má moc výkonnou i zákonodárnou a slovy směrodatné práce o EU2) “může se scházet v libovolné sestavě, již si zvolí”. Týž zdroj si dále všímá toho, že každá jednotlivá rada “je tou nejuzavřenější a také nejmocnější institucí Unie”; je jediným legislativním tělesem v demokratickém světě, jež se schází a jedná v tajnosti.
Z tohoto procesu vzniklá legislativa je pak předána Evropské komisi k realizaci. Komise sestává z prezidenta a dvaceti komisařů, kteří jsou do svého úřadu jmenováni a nemohou být odvoláni. Rozdělují si mezi sebou resorty obchodu, zemědělství, životního prostředí atd. Pod nimi je asi 20 000 byrokratů, těšících se, slovy téže směrodatné autority, “z jedinečné směsi správních, výkonných, zákonodárných a politických pravomocí”. Jakožto civilní úřad je Evropská komise opravdové unikum ve dvou ohledech: může iniciovat a schvalovat zákony a není zodpovědná nikomu a ničemu, jen sobě samé.
V Bruselu vykonává funkci vlády kolem 700 stálých výborů, přičemž asi 400 z nich se schází každý den. K rozhodnutí lze dospět rozličným postupem, nejobvyklejší se nazývá “rozhodování kvalifikovanou většinou” – což je eufemismus pro koňské handlířství a nejrůznější machinace.
Ještě dalším orgánem je Evropský soudní dvůr (European Court of Justice, ECJ). Byl ustaven se zvláštním posláním, nikoli soudním nýbrž politickým, totiž podporovat cíle evropské integrace. Komise a Soudní dvůr mají společnou pravomoc vyhlašovat zákony. Mají k tomu řadu nástrojů, jako jsou vyhlášky (jež jsou pro členské státy absolutně závazné), směrnice (také závazné, ale jednotlivé státy si je mohou zavádět po svém), doporučení, stanoviska a usnesení.
Nakonec je tu tzv. Evropský parlament s asi 600 členy. Tito poslanci, volení ve svých zemích, obvykle z jediné kandidátky nebo systémem poměrného zastoupení, reprezentují opravdu jen sami sebe. Celoevropské strany neexistují. Bez skutečných legislativních nebo třeba jen kontrolních pravomocí, spoután existencí jedenácti různých oficiálních jazyků se všemi doprovodnými obtížemi při překladu a tlumočení, je Parlament loutkou na způsob ruské Dumy. Marně plýtvá energií, když se snaží vybojovat si na Radě a Komisi větší pravomoci.
Za této situace “Evropa” vlastně stále žádnou suverenitu v pravém významu tohoto slova nemá. Spíše je to guláš z německého federalismu, francouzského dirigisme, protekcionismu, korporatismu a bezbřehého zaopatřovacího státu – všechno pečlivě zabaleno do orwellovského jazyka běžně známého jako eurospeak a srozumitelné, pokud vůbec někomu, jen řídícím eurokratům. Klíčové termíny jako “subsidiarita”, “proporcionalita”, “polooficiální dokument” (“non-paper”), “běžící proces” (“engrenage”) a “spolurozhodovací procedura”, stejně jako akronyma typu Coreper a Ecofin zastírají lidský obsah: existuje tu soubor pravidel, jejichž proč a proto nelze ani předvídat ani bezprostředně pochopit, proti nimž však neexistuje žádné odvolání. V eurospeaku by se tomuto řeklo “demokratický deficit”.

Celá tato struktura vznikla v období studené války, jež nutilo evropskou politickou scénu k jejímu vlastnímu sebeomezení. Přinejmenším po dobu trvání konfliktu připadal koncept případné evropské integrace většině evropských zemí jako druhotná starost, snad i cosi chimérického, a cokoli se událo v Bruselu, zdálo se být z dosahu pečlivých analýz. I přesto se však náklady Bruselu brzo ukázaly být daleko větší než veškerý jeho přínos.
Na jedné straně tu existoval jednotný trh navržený a vytvořený k usnadnění pohybu lidí a zboží a k podpoře volného obchodu; na tom se všichni dokázali shodnout. Na straně druhé tu však byly věci jako Společná zemědělská politika (Common Agriculture Policy, CAP) a Společná politika rybolovu (Common Fisheries Policy, CFP), které, jak museli přiznat sami pověření komisaři, nebyly ničím jiným než katastrofou bez dohledného konce. Bez ohledu na náklady se všechny profese, obchod i průmysl musely přizpůsobit normám diktovaným byrokracií v Bruselu, což vytvořilo ráj pro lobbisty a zvláštní zájmové skupiny a také pro velké firmy disponující dostatečným vlivem k tomu, aby účinnými obstrukcemi bránily konkurenci. Intervenční nákupy vedly k přebytkům: nechvalně známým horám evropského másla a jezerům evropského vína. Vyrůstal tu zvnějšku neproniknutelný a rovněž zcela podle pravidel eurospeaku vysoce komplikovaný systém, rozbíjející svobodný trh prostřednictvím celé škály dotací, grantů, kvót, platebních převodů a zvláštních fondů. Vynalézavé řídící úřednictvo tohoto typu je ve svobodném světě novinkou.
Během 80. let se projekt málem sám udusil v rozporech a “úředním šimlu”. Média a veřejnost si začaly tropit posměšky z objemných bruselských dekretů, předepisujících přesně do detailu, jak má být vydutá jahoda, jak má být rovná okurka nebo že dvoupatrový autobus je nepřijatelný. Žádného satirika snad ani nikdy nemohlo napadnout, že ve jménu volného obchodu budou zvířata a dokonce rostliny muset mít pas a že by celá plemena psů mohla být zakázána kvůli tvaru nosu a struktuře srsti. (Psí rasismus!)
Pak ale v roce 1989 studená válka náhle skončila a co platilo dřív, bylo “pasé”. Tehdejší britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová a francouzský president Francois Mitterrand rychle pochopili, že rovnováha sil se změnila. Zvětšením svého území o 40% a počtu obyvatel o 25% tu bylo zpátky Německo v rozměrech, jaké mívalo před II. světovou válkou, a už tu nebylo Rusko jako protiváha. Poprvé ve své historii si teď Německo mohlo urovnat vztahy se zbytkem světa v míru a podle svého. Co se týkalo Spojených států, americké vlády – ačkoli nepochybně považovaly tuto šanci za nepravděpodobnou – vždy argumentovaly ve prospěch německého sjednocení a president Bush ho bez velkého přemýšlení odmával.
Helmut Kohl, německý kancléř od roku 1982, byl přesvědčen, že on je tím pravým mužem, jenž by měl na svá bedra naložit tíhu odpovědnosti za novou situaci. Jako spolehlivější spojenec Spojených států než jeho bezprostřední předchůdci si Kohl představoval Evropu jako tvořící se blok a dokázal svou ideu prosadit z pozice hospodářské a politické síly. Za pomoci Maastrichtské smlouvy se mu podařilo prokázat, že je zdaleka nejvlivnějším politikem kdekoli za hranicemi Spojených států. Maastricht je možno považovat za evropskou dohodu, jaké tu nebylo od konce války; pro současný pořádek v Evropě znamená totéž, co po I. světové válce znamenala Versailleská smlouva.
Proč by však měl toto nové uspořádání někdo chtít? Proč by je měli chtít zrovna právě Němci? Usmiřování vin nacismu je už na ústupu; německá ústava, Spolková banka, německá marka jsou oprávněně považovány za solidní výdobytky. Obětování těchto věcí pro Evropu musí připadat jako bezmála posvátný akt sebezapírání, ne-li přímo národního mučednictví.
A nadto, Německo má v této chvíli samo plné ruce práce. V době sjednocení bylo Východní Německo považováno za desátou či jedenáctou největší ekonomiku na světě; ve skutečnosti to byl zbankrotovaný, zrezavělý pás, jehož výrobky se hodily jen pro direktivní ekonomiku. Poněvadž bylo východoněmecké hospodářství neschopné konkurence, většina ho byla jednoduše uzavřena, což vedlo k vzrůstu nezaměstnanosti na 30 či více procent. Od té doby se každý rok ze Západu na Východ převádějí finance v řádu 100 miliard marek jakožto náklady znovusjednocení a někteří odborníci kalkulují, že takovéto dotace budou nezbytné ještě dalších dvacet let.
Němci prostě již zjistili, jak těžké a nákladné je spojit se s jinými Němci. Nezaměstnanost se zastavila oficiálně na 4,7 milionech – jako těsně před Hitlerovým převratem – a toto číslo je skoro určitě podhodnocené. Německé mzdy jsou již nejvyšší na světě a daně se sociálními srážkami zvyšují náklady na zaměstnání o 90 procent. Německé potíže měly nadto důsledky pro další evropské země, které, když se zavázaly plnit kritéria pro dosažení společné měny, musely přijmout vysoké německé úrokové míry a pocítit tak na vlastní kůži dopady deflace a recese.
Pro Helmuta Kohla jsou toto nicméně jen malichernosti na cestě k integraci. Jestliže Bismarck sjednotil Německo silou, je on odhodlán provést to lépe – vyřešit německou otázku tím, že sjednotí celou Evropu, a to nikoli mečem, nýbrž škrtem pera. Důvodem, který pro to má, je vedle zjevného prospěchu, jež s sebou přináší být ve federaci, rovněž okolnost, že jeho krajané potřebují být spoutáni, zajištěni, zapojeni, začleněni a drženi na uzdě. Silné Německo potřebuje být oslabeno, a to nejen aby uklidnilo oprávněný strach svých sousedů, nýbrž kvůli sobě samému.
Čas od času se Kohl dokonce dovolává hrozby vzkříšení německého nacionalismu, se všemi obavami, které tento přízrak může v Evropě vyvolává. V únoru 1996 varoval, že “politika evropské integrace je skutečně otázkou války a míru ve 21. století”. Politický dokument vydaný jeho stranou byl ještě chmurnější: “Pokud by evropská integrace neměla pokračovat, Německo by mohlo být vyzváno – anebo by se mohlo cítit v pokušení s ohledem na vlastní bezpečnost – zajistit stabilizaci ve Východní Evropě podle svého a svým tradičním způsobem.”
Pravda, je možné argumentovat – jako to dělají někteří jeho kritikové – že Kohl nemůže být upřímný. Není toto vše jen geniální účelový převlek německého imperialismu za altruismus, podnikání opatření vypočtených k získání nadvlády pod rouškou toho, že se jí vzdávám? Ale Kohl není žádný konspirátor. Jako mnoho Němců jeho generace upřímně ztotožňuje nacionalismus s nacismem, a proto věří, že nacionalistické cítění musí být přiškrceno a poté potlačeno prostřednictvím nadnárodní struktury. Kohlovo rigidní pojetí konečné podoby Evropské unie je cenou, jíž platí za své rigidní pojetí německé minulosti.
Buď jak buď, německý kancléř trvá na prosazení své linie – bez ohledu na případný hlas politické a ekonomické skutečnosti. Sebemenší posuny v časovém rozvrhu by, jak prorokuje, zničily evropský mír; není cesty zpátky, “pokud bychom nechtěli pokoušet osud”. V tomto mu sekunduje novopečený evropský president Jacques Santer z Lucemburska, pro nějž je jakýkoli odpor jak proti euru, tak proti časovému plánu jeho zavádění dílem “pesimistů, jimž vyhlašuje válku”. Pod tlakem tito dva spolu se svými hodnostáři rovněž mumlají, že euro umožní Evropě postavit se dolaru, jako by to bylo evidentně to nejrozumnější, o co se snažit.

Jiní však mají na věc odlišný názor.
Mezi samotnými Němci roste nervozita a pochybnosti ohledně avizovaných zisků, jež mají korunovat jejich dnešní oběti. Začali se ptát, proč by měli do své tvrdé marky inkorporovat spoustu slabých měn zkažených bezskrupulózními cizími politiky. Musí opravdu platit za inherentní ekonomickou zaostalost a špatnou správu jinde v Evropě? Proč musí stále uspokojovat celé zástupy nenasytných prosebníků a lovců podpor: zaostalých rolníků, průmyslových odvětví, chráněných před konkurencí svými socialistickými vládami, neefektivních výrobců a prodejců v jiných zemích?
Při nedávném průzkumu 79 procent Němců odpovědělo, že si před dalšími kroky přeje referendum, a týž průzkum naznačuje, že výsledek takovéhoto referenda by byl těsný, 43 procent ve prospěch zrušení marky a 44 procent proti. V jiném průzkumu bylo jen 14 procent německých podnikatelů přesvědčeno, že by jim měnová unie prospěla, a 55 procent vyjádřilo pochybnosti. Němce neuklidní, že výsledky průzkumů ve Španělsku, Itálii, Belgii, Irsku a jinde vykazují vždy velké většiny ve prospěch měnové a politické unie. Obyvatelé těchto zemí si evropskou federaci představují v první řadě jako únik před svou vlastní vnitřní slabostí a pak jako pohádkový zlatý důl, podepřený m.j. proslavenou německou disciplínou a pracovitostí.
Ve Francii nyní mnoho intelektuálů a politiků otevřeně říká, že se z Německa vyklubal konečný vítěz II. světové války, zatímco Francie tu figuruje jako definitivní poražený. Pro tyto lidi pak jedině ovládnutí marky může přibrzdit Německo na jeho cestě k moci a pro Francii získat nepoměrný vliv v rámci nového maastrichtského pořádku. Když president Mitterrand souhlasil s tím, aby byla Maastrichtská smlouva potvrzena referendem, podnikl zároveň – jako ve stejné situaci mnozí evropští vůdcové – možné i nemožné, aby zajistil jeho příznivý výsledek; přesto však souhlasné hlasy převažovaly jen o méně než 1 procento. President Jacques Chirac nehodlá při dalších krocích směrem ke sjednocení povolit ani parlamentní hlasování, ani referendum. Průzkumy nicméně ukazují, že země je rozdělena vpůli. Nezaměstnanost blížící se 12 procentům a deflace, již mnozí Francouzi považují za německý import, vedou k demonstracím a násilí, jehož obětmi se obvykle stávají cizinci.
Britové, byť rozhořčeně, šli celá léta s proudem, přičemž se jednostranně vyvázali z těch dílčích opatření EU, jež se jim nelíbila nebo jež nemohli splnit. Jedním z nich byl mechanismus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism, ERM), prototyp dnešních konvergenčních kritérií k euru. S přístupem Británie k ERM v roce 1990 došlo k nadhodnocení libry vůči marce a peněžní trhy nebyly schopny tomuto tlaku čelit. John Major neměl jinou možnost než v roce 1992 režim ERM zcela opustit, a další země následovaly v závěsu. Přežívající jádro tvořené Francií, Německem a zeměmi Beneluxu, zabředlé v recesi vyvolané jejich společnou měnovou politikou, zůstává naštvané kvůli tomu, co vypadá jako britský šťastný únik (i kvůli tomu, že britské hospodářství v současnosti prosperuje).
Spory o euro a vytčený cíl federální unie stačily mezitím britské politiky a podnikatele zaplést do sveřepých soubojů muže proti muži. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že veřejnost si je vědoma chystaných revolučních změn. V roce 1995 se 61 procent Britů vyslovilo pro setrvání v Evropě, 29 procent pro odchod; na počátku roku 1997 to bylo už jen 42 procent pro setrvání a 38 procent pro odchod (20 procent bylo nerozhodnuto). V kampani k letošním květnovým parlamentním volbám se většina konzervativních kandidátů vyslovila proti euru a dalším maastrichtským závazkům a alespoň v tomto ohledu byli patrně ve shodě s britskými voliči, z nichž dvě třetiny nyní vyjádřily přání s evropskou integrací v tomto bodě přestat.
Britská politika vůči Evropě se však povětšinou vyznačovala pokrytectvím. Má se za to, že unie je stejně nemožná a federace bláhový sen, takže rozumné bude zůstat stranou, než projekt dotápe ke svému neslavnému konci. Ale co když místo toho přece jen spatří světlo světa? Bílá kniha vlády sice dnes prohlašuje, že i v rámci federální Evropy zůstane Británie nezávislým národním státem, obě hlavní politické strany si však v tichosti přiznaly, že to nemůže být pravda. Významné menšiny nejspíš věří, že Británie nakonec zaujme churchillovské stanovisko a z Evropské unie úplně vycouvá. Nicméně se tyto politické menšiny zároveň příliš neprojevovaly, i když národní zájmy Británie, její identita a celý výklad její historie visel na vážkách.

A tak každá evropská země včetně Británie má dnes dvě hlavy státu – svou vlastní a prezidenta EU Jacquese Santera, dvě hlavní města, dva parlamenty, dvě vlajky a především dva právní systémy: národní právo a právo dekretované Evropským soudním dvorem. V roce 1990 britský soudce u britského soudu rozhodl, že vstup do Unie (tehdy ještě pod názvem Společenství) za podmínek předchozí Římské smlouvy vskutku znamená, že se “parlament vzdal svého suverénního práva vydávat zákony, jež by byly v rozporu s touto smlouvou v otázkách sociální a hospodářské politiky”. A tyto “otázky” se neustále množí. Vzájemně se posilujíce, Evropská rada a Evropský soudní dvůr svými rozhodnutími neustále vstupují do nových oblastí, upevňují tak maastrichtský řád a stále oklešťují prostor pro národní právo.
Válka právních systémů v Evropě zcela znevážila vládu zákona. Evropské elity ve stále větší míře považují veřejný život za nekonečný systém prebend, který je zde k drancování. Soudní dvory jednotlivých zemí nyní šetří skandální případy, v nichž jsou hlavy vlád, ministři, šéfové průmyslu, poslanci parlamentů a dokonce někdejší generální tajemník NATO obviněni z rozkrádání veřejných fondů, zneužívání funkcí a dokonce vražd – přesto se však za nimi dveře cel nikdy docela nezaklaply. V tomto všem Brusel udává krok.
Brusel se svou byrokracií je totiž zcela mimořádnou bažinou systematické zpronevěry a zločinu. Celkový rozpočet EU činí 55 miliard liber (přibližně 89 miliard dolarů), pro které neexistuje žádné řádné účetnictví. Vyděšení auditoři přiznávají, že v roce 1995, posledním roce, pro nějž existují oficiální čísla, zmizelo bezmála 10 miliard dolarů v důsledku korupce a špatného hospodaření a 4,3 až 8,5 procenta rozpočtu se ztratilo v důsledku chyb (nikdo se nepokusil vysvětlit, proč je toto rozpětí tak široké). Podle neoficiálních zdrojů se čtvrtina rozpočtu EU ztrácí kdesi v kanálech mzdových výdajů. Jako stará sovětská nomenklatura si byrokrati udělují nezdaněné platy a privilegia. Nic z toho nicméně nezajímá Evropský soudní dvůr, který je příliš zaneprázdněn prosazováním nového práva, než aby mohl dohlížet na porušování toho starého.

Žádný div, že s vynořujícími se obrysy nadnárodní Evropy dalo o sobě vědět ještě jiné právo – právo, s jehož bezděčnými důsledky nikdo nepočítal. Když se národní stát vzdává něčemu většímu, než je on sám, nechává za sebou vakuum a toto vakuum rychle vyplní národnosti. V mnoha evropských zemích žijí národnostní menšiny; malé skupiny prohlašující se za představitele těchto menšin zahájily hnutí za “národní osvobození” po příkladu třetího světa. Odmítají asimilaci jako “útlak” a uchylují se k teroru. Baskové ve Španělsku, Vlámové v Belgii, IRA v Británii, Korsičané ve Francii – ti všichni ohrožují sociální a politickou soudržnost svých národních států.
Jak roste etnické uvědomění, roste i jeho protipól, nacionalistická xenofobie. Přesná čísla nikdo nezná, ale zdá se, že v Evropě žije kolem 20 milionů přistěhovalců, legálních i ilegálních. Ti, kdo jsou v Evropě legálně, mají prakticky bez výjimky stejná práva jako rození občané. Většinou pocházejí z Afriky a muslimského světa a poslední dobou rovněž ze zemí bývalého komunistického bloku. Obecné mínění tyto cizince nezřídka obviňuje z rozpouštění staré identity národního státu.
V historii národní stát uspokojoval, ale také držel na uzdě nacionalismus, jenž se jinak hromadí jako podzemní plyn a kdykoli může, exploduje. Maastrichtský pořádek nicméně podporuje vytváření zhoubného napětí. Pokud národní parlamenty a úřady již nadále nereprezentují cítění početných skupin lidí, některé z nich se s tímto “demokratickým deficitem” vyrovnají jediným možným způsobem: vytvářením nových politických uskupení a stran, jež vyjádří a ztělesní jejich nespokojenost a pocity křivdy.
Nacionalisté, tyto silácké, třebas ne zrovna fašistické skupiny, tato podivná nová uskupení – Severní liga v Itálii, Vlámský blok, Národní fronta ve Francii, rakouská Strana svobody Jörga Heidera – jsou bezděčnými produkty Evropské unie, která je po nacismu a komunismu dalším samozvaným usurpátorem národní suverenity v Evropě. Získávají stále více hlasů, v některých volbách až k jedné třetině, a mají šanci získat moc. A může být i hůř. Historikové jednohlasně tvrdí, že reparace uložené Německu Versailleskou smlouvou daly vznik německé touze po odplatě a pomohly tak Hitlerovi v nástupu k moci. Jaká bude zpětná reakce, když Němci dojdou k názoru, že rozptýlení jejich ekonomické síly do jiných zemí je politikou reparací v nové podobě?
Motivováni emocionálním a neuváženým přístupem k minulosti, navnaděni zázrakem Velkého Projektu, pustili se Kohlové, Santerové a jim podobní do utopického experimentu, který koncentruje tytéž destruktivní síly, jež by chtěl podle svých prohlášení eliminovat. Národní zájmy Británie, Francie, Itálie a Německa zůstávají tím, čím byly. Až se jednoho dne tyto zájmy srazí, nebude tu kromě eura a zpola formulované protiamerické ideologie nic, co by udrželo pohromadě umělou konstrukci, jakou je Brusel, a odvrátilo všeobecné zhroucení do hněvu, zklamání a násilí.

Poznámky:

1) Nová kniha Johna Laughlanda, The Tainted Source (Little, Brown, Londýn) se inspirativně zabývá problematikou toho, co se v jejím podtitulu nazývá “Nedemokratický původ evropské myšlenky”.

2) The Penguin Companion to European Unity od Timothy Bainbridge a Anthony Teasdalea (upravené vydání, 1996).