Jsme svědky snah, jak pomocí solidní porce ducha osvícenského poručníkování, politicky korektně zúženého spektra názorů a tendence k řízení hospodářství ve stylu sociálního státu opanovat projekt Evropa takříkajíc duchovně.

Hledání identity

V souvislosti s válkou v Iráku, která vypukla v roce 2003, spatřovali progresivní evropští intelektuálové svou velkou šanci, jak by bylo možné vystavit politické prostory jednotlivých států, vnímané jen coby národní egoismy, z hlediska evropské veřejnosti v jistém smyslu jednotnému tlaku. Využitím rozdílných postojů vůči Spojeným státům chtěli započít s něčím, co by se dalo nazvat evropským „nation building”. Rozdílné názory v rámci Evropy však ukázaly, že proces hodnocení zahraničněpolitických událostí byl v jednotlivých národních kulturních prostředích značně roztříštěn. Konkrétní politika Spojených států s jejími neobratnostmi, nepragmatickou fixací na určitá pevně daná témata a někdy vedoucí až k jednotlivým porušením mezinárodního práva se pochopitelně nabízí jako terč, a to ne právě malý. Ale chyby jedné západní vlády z ní nedělají nepřítele ostatních částí západního kulturního prostoru, a to ani v případě, když máme spolu s Carlem Schmittem pocit, že vitální politické společenství poznáváme podle toho, že vládne schopností vyrábět si nepřátele.

Evropské mírové a kooperační uspořádání

Vydobýt si politickou jednotu stojící proti Spojeným státům by bylo mylnou konstrukcí od samého základu a pouze by ukazovalo na obtíže s hledáním identity EU, která by byla jak dostatečně intenzivní, tak i natolik pevná, aby překročila architekturu dosavadního svazku států. Ze zřetele však nesmíme ztratit skutečnost, že v současné době již existuje narůstající evropská identita jako identita, která doplňuje identitu národní a možná jí i konkuruje. Komplementárním faktorem je vědomí, že jako Evropané jsme účastníky globální soutěže, v níž musíme vystupovat jednotně, ale také přání zabezpečit Evropu jako kontinentální prostor, v němž vládne mír. Pokud však vedle toho ještě přísaháme na Evropu jako na kulturní prostor, jak se na ni odvolává preambule Ústavy pro Evropu, pak má taková strategie, která usiluje o politickou legitimitu, nové šance, obsahuje však zároveň i rozpory a nové otázky.

Kdo definuje evropskou kulturu?

Neboť: Jak se definuje evropská kultura? Je sloupem transatlantického hodnotového společenství a v tomto smyslu sestrou Spojených států v duchu Západu, nebo je Evropa symbolem specifické kontinuity antického obrazu člověka, křesťanství a humanismu, a to včetně možnosti emocionálního protizápadního afektu? Neexistuje nebezpečí, že na vyšší úroveň bude přeneseno pouze technické pojmosloví týkající se národního státu – parlament, zákon nebo ústava -, že ale nebudou zároveň naplněny funkční podmínky živé demokracie, protože nebylo dosaženo potřebného rozsahu kulturní homogenity, a to již proto, že různost jazyků a s tím spojené problémy s dorozumíváním nebo charakteristické projevy hlubokého kulturně-historického dědictví představují s oblibou vytěsňovaný fundamentální problém?

Na odpovědích na tyto otázky závisí mnohé. Politická diskuse o přistoupení Turecka k Evropské unii je nesena rovněž, ba z velké části z tohoto úhlu pohledu. Pokud by se evropská kultura zredukovala na západní hodnoty jako svoboda, demokracie, minimální standardy lidských práv a otevřené trhy, může se odpovídajícím způsobem řízené Turecko členem Evropské unie pochopitelně stát. Pokud ale zdůrazníme křesťanské a rovněž antické kořeny Evropy a jestliže přidáme jak historický vnitřní zápas, tak i vnější obranu, která Evropu spojovala, objevují se pochybnosti, zda se zde nepropojuje něco, co je kulturně nestejnorodé, nebo zda se identita Evropy neposunuje někam jinam.

Boj proti národním a křesťanským kořenům Evropy nemá budoucnost

Ať se kulturní obraz Evropy, tak jak vnímá samu sebe, stabilizuje jakkoliv, z delšího časového pohledu to jen sotva postačí, aby ve funkci základu politického osudového společenství, které je schopno odolávat zátěžím, nahradil kulturní rozměry národních států. Z tohoto důvodu by Evropa svoji kulturní identitu neměla hledat v negacích, nýbrž v konstruktivním doplňování stávajícího a v odstraňování napětí. Odmítání Spojených států, ani boj s křesťanskými nebo národními kořeny Evropy, ani jedno není schopno vytvořit novou integrativní kulturu. Podobné snahy skončí jako technokratické torzo, jako nezdařilý pokus vydávat vládnoucí, politicky upravenou osvícenskou rétoriku za novou identitu Evropy.

Levicový duch zpátečnický, konzervativní, bez kořenů a liberální ne vždy liberální?

Ona realitě poněkud vzdálená politická tónina Evropy, která se považuje za avantgardní a pokrokovou, je však spíše retardujícím odrazem vládnoucích životních postojů, jenž své duchovní zdroje čerpá z šedesátých let minulého století. Jsme svědky snah, jak pomocí solidní porce ducha osvícenského poručníkování, politicky korektně zúženého spektra názorů a tendence k řízení hospodářství ve stylu sociálního státu opanovat projekt s názvem Evropa takříkajíc duchovně. Parlamentní veřejné slyšení italského kandidáta na komisaře Rocca Buttiglioneho a jeho následné vyhodnocení mělo rysy přezkumu osobního smýšlení, což k duchu svobodné Evropy nepatří.

Řada z vládnoucích politických hodnotových nabídek není životaschopná a otevřená vůči budoucnosti a nezřídka jsou zpátečnické právě tam, kde chtějí být zvláště progresivní.

Kromě toho se na evropské politické scéně, která si vybírá morálně předurčená témata, jejichž prostřednictvím hledá snadno dosažitelný potlesk i způsob, jak se zalíbit názorovým vůdcům, množí paternalistické rysy. Soutěž, která tak vzniká mezi Evropskou unií a jejími členskými státy, může být plodná, může však rovněž přinést pokles obvyklé úrovně, pokud se nerozvíjí idea svobody a vitality a místo toho se protektorsky a se zálibou v regulaci hledají nebo konstruují nepořádky a nešvary, aby se pak příslušný subjekt mohl na scéně objevit jako drakobijce a ochranitelský patron.

Evropská politická kultura na síle získá spíše v případě, když bude samu sebe chápat jako kooperativní doplněk, jako pojistku společného standardu, jako konstruktivní součet bohatých národních kultur Evropy, a když do kulturních prostorů členských států nebude příliš zasahovat vyabstrahovanými, od běžného života odtrženými hodnotami.

Konzervativci jsou v Evropském parlamentu v diskusi o hodnotách částečně bez perspektivy a protože nechtějí platit za omezence, pouze reagují. Liberálové jsou spolunositeli směrnic a v členských státech pak implementačních zákonů, které v moralizujícím antidiskriminačním patosu posunují jak stát, tak i jeho nové pomocníky ze sféry občanské společnosti někam do oblasti soukromé autonomie. Evropská politická scéna není dodnes o nic lepší, ale sama o sobě ani o nic horší, než je politická scéna v jednotlivých státech, je jen menší měrou doprovázena kritickým veřejným míněním. To, co nám chybí, je otevřená diskuse o tom, jaké politické cíle by Evropská unie měla, či naopak neměla sledovat, a také jakými prostředky, a rovněž jakých hranic by přitom měla dbát.

Politické kultuře Evropy se bude dařit pouze v duchu svobody a kritiky vládnoucího systému

Svobodné národy Evropy vnímají samy sebe jako určité jednotky v celistvosti, navzájem si konkurují v novém prostoru vytvořeném řádem, který zakazuje použití vzájemného násilí a který, spíše než by podtrhoval přetrvávající, jež rozděluje, zdůrazňuje ono společné, ať staré, či nové. Toto evropské vědomí, že jsme politickým a hodnotovým společenstvím, bude nadále narůstat a přinášet plody. Avšak tendence směřující k evropskému duchu se nesmí projevovat jako požadavek nekonečného stupňování, které pobízí k ještě větší jednotě, a odehrávající se v rivalitě národních kulturních prostorů. Ale právě tak svoji spásu nesmí hledat v rafinované politické byrokratické strategii, která se chopí každého tématu, jen aby získala ještě více centrální moci a ještě více vlivu.

Musíme se učit ze zkušeností. Jiskřivý a osvobozující liberální národní pocit raného 19. století se již za krátký čas proměnil v tupý nacionalismus, protože národ se stal důležitějším než humanistická a křesťanská idea svobody. Měli bychom se tudíž vyvarovat toho, abychom Evropu coby politickou ideu nadále stavěli na piedestal jako něco, o čem se nesmí diskutovat. Svobodomyslný národní stát, ani Evropská unie nejsou ničím samoúčelným, jsou tu pro lidi, pro jejich důstojnost i svobodu. Evropská unie je dnes už jenom z poloviny institucí, která v roli advokáta občanů trhu prosazuje základní svobody proti členským státům, svojí druhou půlí již představuje politickou formu vládnutí, která začíná zasahovat do základních práv, a v tomto směru akutně vyžaduje kritický pohled a právní kontrolu. Bez kritiky se neobejde žádné politické společenství. Demokracie snáší a potřebuje patriotismus, také patriotismus evropský, nesnese však trvalou gloriolu organizace politického vládnutí.

Ideologie dynamiky, či zápas o společnost spočívající na zásadách svobody?

Mnohé závisí od toho, jestli směřování Evropy stanovíme věcně, nebo časově omezeně. Hodláme se jen opájet pouhou dynamikou, nebo chceme bolestně a obtížně hledat ten správný řád, který je úměrný proporcím lidské svobody? Apologetové pokroku hledají vzdálené univerzální a nepřekonatelné cíle, například celosvětový stát, univerzální lidská práva a stejně velký blahobyt pro všechny. Z těchto cílů se pak učiní něco posvátného a morálně nenapadnutelného a ve vzniklém schématu „dobro, či zlo” se pak vše měří podle toho, jestli se takovým cílům dostává podpory, nebo zda je jim bráněno. Tento postup jistě usnadňuje orientaci, neboť s trochou námahy je možné zorientovat se v komplexním světě, identifikovat neústupné nepřátelské síly a připojit se k těm, kdo naléhají na neustálý postup vpřed. Ale brýlemi ideologie dynamiky vidíme méně, než bychom vidět mohli, kdybychom se nechali vést věcnými otázkami nebo dokonce praktickým světským rozumem. Nebezpečí omylu je větší, a to již v důsledku věčného časového tlaku a podněcování k aktivitám, které podobná ideologie produkuje. To samé platí pro nebezpečí, že se vzdálíme vlastním společensky upevněným strukturám, jejich hodnotovým představám a zájmům spojeným s pokračující existencí, že se budeme nacházet na cestě vedoucí ke stále novým staveništím, přičemž vše staré za sebou necháme v havarijním stavu, přestože by každý mohl vědět, že nemá-li stávající základy, je vše budoucí jen stavbou na písku.

Konstruktivní doplňky a respekt vůči politicky utvářeným kulturním prostorům

Představme si však, že by Evropa jako společenství občanů a států nechápala samu sebe jako neúnavnou regulační agenturu a činorodého zákonodárce, nýbrž jako inspirátora idejí, jako motor rozličných projektů, koordinační centrálu a forum kontinentálních zájmů svobodomyslné Evropy, která nezapomíná na své tradice, Evropy, která by neměla ambice být mocná jako Spojené státy, která by se permanentně nesnažila o státnost na federálním principu a která by se obešla bez afektovaného postoje v duchu přehnané technokratické harmonizace a také bez ctižádosti k dalšímu teritoriálnímu rozpínání. Byla by to Evropa, jež by naproti tomu vykazovala citlivost vůči občanům v jejich příslušných kulturních prostorech a také pro ony osobní svébytnosti, které nazýváme svobodou. Takovou Evropu bychom mohli vlastenecky milovat stejným způsobem, jakým planoucí demokraté 19. století milovali svoje národy, pokud byly svobodné. Bylo by to nové, osvěžující vlastenectví, které by nebojovalo proti vlastenectví národnímu, ani by je nevytěsňovalo, nýbrž by se s ním přirozeným způsobem doplňovalo a propojovalo, protože cíl, totiž dát svobodě řád, by byl v jistém smyslu totožný.

Logos Evropy se musí vyvíjet v intencích svobody

Přemýšlet o Evropě znovu a jinak v intencích svobody je ale obtížné proto, že Evropa vznikla v logice mezinárodních organizací a tuto logiku uložila do svých stavebních principů. Mezinárodní organizace a nadstátní právo byly v moderní epoše vždy křehkými útvary, protože se musely vypořádávat s tím, že je energické teritoriální vlády, nacionalismy a – z pohledu oněch organizací – egoistické státní důvody ignorovaly nebo oslabovaly. Na základě těchto skutečností se vyvinul jejich emocionálně vysloveně přehnaný postoj k institucionálnímu sebepotvrzení. To, co je v oblasti kompetencí poevropštěno, nesmí být „znovu znárodněno”, a pokrokem nazýváme pouze to, co Bruselu přinese další kompetence. Politický jazyk Evropy proto svoji největší průbojnost nachází ve zhuštěných obrazech vyjádřených pojmy jako „pokrok v integraci” nebo „stále těsnější vazby”. Článek 1 odstavec 2 nadále platné Smlouvy o Evropské unii říká: „Tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy.” Zní to dobře, ale jak dlouho je možné s podobnou dynamickou rétorikou skutečně vydržet a jaký duch se tímto způsobem rozvíjí? Kdo by takovými slovy popsal svůj přátelský poměr k sousedovi? Uzavíral by někdo manželství se slibem, že si přeje stále užší společenství? Kde může skončit sémantika neustálého stupňování, když ne v rozporech a v nadměrné tendenci získat opět samostatnost?

Text pochází z knihy profesora veřejného práva a soudce německého Spolkového ústavního soudu Uda Di Fabia Kultura svobody, jež v těchto dnech vychází v Centru pro studium demokracie a kultury.

Udo Di Fabio patří k nejznámějším reprezentantům právnické obce v Německu. Byl soudcem-zpravodajem mj. ve věci návrhu na zrušení zákona implementujícího evropský zatýkací rozkaz, při posuzování ústavnosti rozpuštění Spolkového sněmu a vypsání předčasných parlamentních voleb a v roce 2009 také v ústavní stížnosti týkající se slučitelnosti Lisabonské smlouvy s německou ústavou.

Při příležitosti vydání knihy se uskuteční tematický seminář, jehož se zúčastní sám autor a další osobnosti z řad politiků, ústavních soudců a akademiků. Bude se konat 1. prosince 2009 v prostorách Senátu. Pořádá jej Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci se Senátem PČR a Konrad Adenauer Stiftung.

Převzato z Revue Politika