Michaela Freiová je ředitelkou dlouhodobého programu OI “Rodinné hodnoty”.
 

            Téma euthanasie se u nás sice už řadu let diskutuje ve zdravotnickém tisku, ale do veřejné debaty a do médií bylo vrženo v květnu letošního roku jako téma předvolební. Bylo už víckrát řečeno, že jde o mimořádně nešťastný kontext, který obě strany tlačí spíše k silným slovům  než k seriózní debatě. Ta se otevírá hned v několika rovinách – etické, medicínské, sociální i politické.       

            Na politické rovině je ústředním tématem souvislost s nacistickým vyhlazováním rušivých skupin osob, jež se od nevyléčitelně nemocných rozšiřovalo na celé národy. Otázka zní: navazuje prosazování euthanasie v demokratických státech na nacistické zločiny – nebo jde o dvě vzájemně neporovnatelné věci? Pojem euthanasie samozřejmě nacisté nevymysleli a navazovali v této věci na historický vývoj reflexe o euthanasii: právem nebo neprávem?

1. Historické kořeny

            Přirozeným kontextem představ o manipulovatelnosti lidského života jsou utopické koncepce. Zatímco ve většině klasických utopií nacházíme návrhy čehosi, co bychom dnes nazvali populační politikou, a to s výraznými eugenickými prvky a s více či méně zjevnou nedůvěrou k instituci rodiny, otázku euthanasie nevyléčitelně nemocných si kladou jen některé z nich. Zcela otevřeně o ní hovoří ve své “Utopii” Tomáš Morus, který říká: “O nemocné, jak jsem řekl, pečují s velikou láskou a neopomíjejí ničeho, aby je navrátili zdraví, ať jde o vhodnou léčbu či náležitou životosprávu. Utěšují i lidi nezhojitelně nemocné tím, že je navštěvují, s nimi rozprávějí a poskytují jim všemožná ulehčení. Jde-li však o nemoc nejenom nevyléčitelnou, ale i takovou, která chorého ustavičně mučí a týrá, tu ho kněží a úředníci vybízejí, když již vlastně přežívá svou smrt, bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživiti morovou nákazu a neváhal zemříti, poněvadž mu je život jen mučivou útrapou: naopak, aby se tohoto trpkého života, jakožto žaláře a mučidla, s dobrou nadějí buď sám zbavil, anebo se ho dal od jiných se svým souhlasem zbaviti: protože smrtí vyvázne nikoli z výhod, nýbrž z trestu, bude prý jednati rozumně, protože však přitom poslechne rad kněží, to jest tlumočníků Božích, bude nadto jednati též zbožně a svatě. Ti, kteří se i dají přesvědčiti, buď sami ukončují život hladovkou, anebo jsou z něho odesíláni v oblouzení a bez pocitu umírání. Nikoho však neusmrcují proti jeho vůli, ani vůči lidem odpírajícím zemřít nijak neumenšují svou péči. Odejít takto ze života pokládají u lidí, které sami přemluvili, za čestné. Naproti tomu člověka, který si sáhne na život z důvodu, kterého neschválili kněží a senát, nepokládají za hodna pohřbu ani do země ani žehem: takové sebevrahy nepohřbeny potupně vrhají do některého močálu.”

            Z textu je zřejmé, že se nemíní jakékoli nevyléčitelné onemocnění, ale konečné stádium choroby.

            Také Francis Bacon v “Nové Atlantidě” hovoří o tom, že úkolem lékaře “není jen obnovit zdraví, ale i zmírnit bolesti a trápení: nejen tehdy, když takové zmírnění přispěje k uzdravení, ale i tehdy, když umožní čestný a snadný odchod”. Je to také Bacon, který ve svém pojednání o medicíně poprvé používá slovo “euthanasie” v tomto moderním smyslu slova.

            Souvislost s utopiemi významně naznačuje rozměr společenského plánování, který je od problému euthanasie neodmyslitelný.

2. Norimberský pohled

            Realita společenského plánování, které chce eliminací nežádoucích prvků obnovit společnost, se zjevila v mimořádně ostrém světle nacistických vyhlazovacích akcí. Nacistické pojetí euthanasie postavil do obecnějších společenských souvislostí jako první psychiatr Leo Alexander, americký důstojník, který v letech 1946-1947 spolupracoval s Radou pro válečné zločiny v Norimberku. Vášnivost jeho obžaloby filosofických principů nacistické diktatury a radikálnost poukazu na jejich souvislost s obecným trendem vývoje moderní společnosti i moderní medicíny je dána právě bezprostředním zážitkem vyhlazovacích táborů a rozhovory s obžalovanými.

             Ve svých třech článcích1,2,3), jež jsou dodnes hojně citovány, vidí přímou souvislost mezi propagací individuální  euthanasie na přání a euthanasií ve společenském měřítku. Za hlavní příčinu nástupu euthanasie jako řešení společenských problémů pokládá však prosazení principu racionální užitečnosti v přístupu k nemocným, tedy odklon od principu péče. Tvrdí, že k pokusům na lidech – včetně tzv. heteroplastické transplantace a sterilizace -  a k masovému usmrcování se dospělo pozvolnými myšlenkovými posuny. Za naprosto klíčové považuje přijetí principu, že existuje něco jako “život, který nestojí za to, aby byl žit”. Alexander v této souvislosti považuje za nebezpečný i moderní trend k většímu důrazu na prevenci než na léčbu.

            Alexander v zásadě říká, že tak jako diktatura je systém s převážně destruktivním myšlením, tak jsou destruktivní řešení sociálních problémů cestou k diktatuře.

            “V každém typu diktatury tvrdí vládnoucí instituce nebo jednotlivci, že vše, co činí, činí pro dobro lidu jako celku: proto se také na zdraví dívají především z hlediska užitečnosti, efektivity a produktivity. V takovém pojetí přirozeně vítězí hegelovský princip, podle něhož je dobré to, co je užitečné. Usmrcovací centrum je vlastně reductio ad absurdum zdravotnického plánování, které je založeno jen na racionálních principech a na ekonomice – ne na lidském soucitu a božském zákonu. Američtí lékaři samozřejmě nejsou tak daleko [psáno v r.1949 - pozn. překl.], aby uvažovali o zřízení usmrcovacích center, ale dospěli k nebezpečnému bodu reflexe, kdy se pravděpodobnost plné rehabilitace chápe jako činitel určující pro množství času, úsilí a nákladů, jež má příslušná instituce věnovat určitému pacientovi. V tomto okamžiku si musejí Američané uvědomit, že euthanasie je už mezi námi. Psychiatrovi je zřejmé, že se tu uplatňuje erupce podvědomé agrese – jak u činitelů, kteří se případem zabývají, tak u příbuzných, kteří trpí jinak přirozenou frustrací z tragédie, která zasahuje jejich vlastní životy. Agresivita otce vůči jeho slabomyslnému synovi je zcela pochopitelná a měla by se hodnotit z psychiatrického hlediska, ale v žádném případě nemůže ovlivňovat společenské myšlení. Znovu tedy zdůrazňuji, že si americká medicína musí uvědomit, na jakých základech vlastně stojí…

            To, co se stalo v Německu, je patrně proces, který řečtí historikové označili za zákon pádu civilizací a co potvrdil Toyenbee – že totiž existuje logický sled od KOROS k HYBRIS a k ATE, to jest od nadbytku k přezíravé aroganci a následně ke katastrofě: nadbytek je možné chápat jako dosažené vědecké a praktické výsledky, jež nás nicméně vedou k tomu, abychom odvrhli staré motivace a hodnoty, jelikož jsme arogantně pyšní na praktickou efektivitu našeho konání. Nevyhnutelným důsledkem je mravní a fyzická katastrofa.”1)

            Příkladem obousměrného ovlivňování individuální a společenské roviny je tzv. akce T4. Tímto kódem bylo označeno usmrcování nevyléčitelně nemocných na základě Hitlerova výnosu z 1.9.1939. Jak upozorňuje Joachim Widder4), neměl ani v nacistickém Německu tento výnos povahu zákona (a to navzdory tzv. zmocňovacímu zákonu z roku 1933, podle něhož nebyla vláda při schvalování zákonů vázána ústavou). Při reformě trestního práva v roce 1934 byla otázka zničení bezcenného (“lebensunwert”) života sice otevřena, ale příslušnou komisí odmítnuta s tím, že díky zákonu o ochraně před dědičně nemocným potomstvem budou případy duševního nebo tělesného postižení velmi řídké.4) Provádění akce bylo svěřeno zvláště určeným lékařům (zatímco Widder se v roce 1995 pozastavuje pouze nad vágním vymezením postižených, referuje Alexander v roce 1949 o tom, že v praxi mnohde rozhodoval pomocný personál), kteří obdrželi příslušné formuláře nikoli snad od ministerstva zdravotnictví, ale od ministerstva vnitra, a tam také svá vyplněná hlášení odesílali. Tam, na odboru sídlícím v Tiergartenstrasse 4 (odtud akce T4), se pak na základě vyplněných hlášení rozhodovalo, kdo bude odtransportován a usmrcen. Nemocní byli nejprve stříleni, později se přešlo na plyn a uspávací prostředky.

3. Relativizace norimberského pohledu

            Poválečná odhalení rozsahu nacistických vyhlazovacích akcí ozřejmila veřejnosti křesťanského Západu, že odbourávání tradičních společenských tabu může mít katastrofální následky. S narůstajícím odstupem od poválečné doby a její masivní vůle k etice se začaly znovu vynořovat pochybnosti, zda tabu zásadní nedotknutelnosti lidského života platí i pro moderní dobu. Postupně se také začíná prosazovat tvrzení, že nacistická – nucená – euthanasie je spíše zneužitím myšlenky dobrovolné euthanasie než jejím logickým vyústěním.

            Jedním z argumentů bývá rozdíl mezi širokou diskusí o tématu euthanasie v demokratických společnostech a zákaz takové diskuse v nacistickém Německu.  Widder4) cituje pokyn říšského ministerstva propagandy z roku 1937, aby se – s ohledem na image Německa v zahraničí – o euthanasii veřejně nehovořilo. S odvoláním na tuto skutečnost považuje Widder otevřenou debatu o euthanasii za příležitost, jak osvětlit všechny aspekty problému, resp. vyhnout se rozporu mezi oficiálním zamlčováním euthanasie a jejím faktickým prováděním.

            Na druhé straně je tu již citovaný fakt1), že otevřenost vůči usmrcování v soukromé oblasti v Německu předcházela usmrcovacím akcím ve společenském měřítku. Widder proti tomu uvádí publikaci o právních a stavovských aspektech činnosti lékaře z roku 1942, která neuznává právo lékaře na aktivní zkrácení konečné fáze pacientova života, i když je provázena utrpením.

            Widder na základě tohoto díla zdůrazňuje, že se masové vyvražďování nevyvinulo z euthanasie na přání, ale z idejí o rasové hygieně. Upozorňuje, že zatímco v letech 1939-1941 bylo usmrceno už asi 100 000 pacientů psychiatrických zařízení, euthanasie na přání se “podle dostupných dat” tehdy nepraktikovala.

            S Widderovým hodnocením by se dalo jistě polemizovat i co do hodnocení “dostupnosti” dat tohoto typu. Především však podle mého názoru nebere v úvahu fakt nepolitické propagace dobrovolné euthanasie, jež ovlivňovala mínění veřejnosti o euthanasii vůbec. Objevovaly se např. filmy, (“Žaluji” – “Ich klage an”), které líčily dojemným způsobem milosrdné usmrcování v rodinném prostředí, ev. za doprovodu hudby. Realita akce T4 však vypadala jinak.

            Paralelu mezi nacistickým postupem a propagací euthanasie v demokratických státech spatřuji tedy mj. v tom, že se veřejnost zpracovává pomocí sentimentálně ztvárněných polopravd. Aktuálním příkladem rozporu mezi propagandou a skutečností může být případ Ginger Harperové ze srpna 1990, vylíčený v knize Rity Markerové “Vraždící soucit”.5) Tato žena spáchala za asistence svého manžela sebevraždu čtrnáct dní poté, co jí bylo diagnostikováno nevyléčitelné stadium maligního onemocnění: požila smrtící směs léků a alkoholu a pak jí manžel přetáhl přes hlavu igelitový pytlík, a to podle instrukcí vydaných “Hemlock Society”, jež měli při sobě. Podle pitevního nálezu zemřela udušením.

            “Bob Harper byl obviněn z vraždy a náklady na jeho obhajobu platila ‘Hemlock Society’: přiznal se, že přetáhl přes hlavu své ženy igelitový pytlík, ale obhajoba tvrdila, že udušení manželky bylo v tomto případě ‘aktem lásky’. Harperův obhájce Hugh Davis šel až tak daleko, že přirovnal pytlík na hlavě Ginger Harperové k závoji, který na sobě měla ve svatební den.

            Během procesu, který se konal na jaře roku 1991, Harper tvrdil, že jeho žena se obávala především snížené kvality svého života. Jako důkaz, že si v případě zhoršení stavu nepřála žít, předložil dopis, který napsala o několik let dříve. Ginger Harperová v něm prohlásila: ‘Chci potvrdit, že prosím svého manžela, Boba Harpera, aby ukončil můj život nebo mi ho pomohl ukončit v případě jakékoli invalidizující choroby nebo nehody. Důvěřuji v jeho lásku, v jeho moudrost a inteligenci. Důvěřuji mu naprosto…’.

            V programu ‘Na čí jste straně’ na stanici CBS byl Harper dotázán, jestli se, a to kdykoli, pokusil své ženě sebevraždu rozmluvit, zda jí někdy řekl, že ji má rád a že nechce, aby ho opustila, nebo zda jí navrhl, aby s lékařem probrali, nakolik se dá bolest spojená s jejím onemocněním lékařsky ovlivnit. Na každou z těchto otázek Harper odpověděl důrazným ‘ne’.

            Ještě závažnější bylo zjištění, že Ginger Harperová se pokusila spáchat sebevraždu celý rok předtím, než jí byla choroba diagnostikována – a že se ji nikdo z rodiny nepokusil přimět, aby vyhledala odbornou poradu.

            V květnu prohlásila michiganská porota Harpera – který se dostavil k soudu s odznakem ‘Hemlock Society’, na němž je nápis ‘Dobrý život, dobrá smrt’ – za nevinného. Týž den byl ve státě Michigan odsouzen jiný člověk ke čtyřem letům vězení – protože zavinil smrt kočky.”5)

4. Hledání alternativ

            Otázka kvality postiženého, nemocného nebo dohasínajícího života znepokojuje všechny, kdo přicházejí s tímto životem do styku. Zatímco zastánci euthanasie hledají cesty, jak tyto životní polohy vyškrtnout, hledají lékaři-thanatologové způsoby, jak lidi při umírání doprovázet. Průkopnicí této vědy – či spíše umění – je Elisabeth Kübler-Rossová9), na kterou navázala řada českých lékařů a psychologů (Haškovcová, Křivohlavý, Svatošová aj.). Český samizdat vyprodukoval v řadě “Témata” malý sborník úvah s názvem “O smrti a umírání”.10)

            Zastánci “pomoci v umírání” na rozdíl od zastánců euthanasie spatřují důstojnou smrt v tom, že je člověk o svém stavu včas a vhodně informován a že má možnost strávit poslední fázi života v prostředí, jež kombinuje osobní soukromí a rodinnou intimitu s výhodami ústavní péče. Tato forma pomoci umírajícím se rozvíjí i u nás (dosud byl vybudován první hospic v Červeném Kostelci).

            Jinou formou pomoci je asistovaná domácí péče, která umožňuje rodinám postižených posloužit svým blízkým až do konce. Její alternativou jsou stacionáře, kde může nemocný trávit tu dobu, kdy jsou jeho blízcí v práci a ve škole.

            Poválečnou novinkou, o níž se zmiňuje už Alexander, je sdružování nemocných a postižených do klubů a společností, kde si jednak navzájem pomáhají zvládat důsledky svého onemocnění, jednak se společně snaží prosadit své potřeby a požadavky vůči okolí. “Právě to nás ujišťuje o kvalitě demokracie”, píše už v roce 1949 Leo Alexander1), “že aktivisty těchto společností jsou lidé, kteří by v podmínkách diktatury byli vyčleněni pro euthanasii.”

5. Eugenické myšlení v politických koncepcích

            Eugenika jako představa, že lidstvo lze zlepšit vylepšením jeho dědičného základu, patří k vědeckému náboženství druhé poloviny 19. stol. (stejně jako např. představa o degeneraci, masivně propagovaná v literatuře, popř. o dědičném základu některých chorob, později uznaných za infekční – tbc). Kladla velký důraz na nadřazenost celospolečenského zájmu zájmům individuálním. V úvahách o “rasové hygieně” měl pojem rasy různý význam: někteří autoři ho chápali všeobecně (jako lidskou rasu), jiní přiřazovali rasové rozdíly i jednotlivým evropským národům  (hodnocení Francouzů po prusko-francouzské válce).

            Eugenika usilovala o podporu rozmnožování jednotlivců s dobrým dědičným základem a potlačování rozmnožování jedinců se špatným dědičným základem. Rozlišujícím kritériem mezi těmito dědičnými základy byla však v zásadě možnost společenského přizpůsobení. Widder cituje Schalmayerovu práci o společenské biologii z roku 1920, kde se říká: “Umělým výběrem lze rasu [míněna lidská rasa obecně - pozn. překl.] zdokonalit, aniž by se zlepšily vnější podmínky. Naproti tomu zlepšením vnějších faktorů bez výběru se zušlechtění rasy nedosáhne.”4)

            K realizaci této politiky navrhovaly eugenicky založené koncepty tyto kroky:

- izolaci “méněcenných elementů”,

- manželské zákony,

- přistěhovalecké zákony (USA),

- sterilizaci “dědičně zatížených”,

- usmrcování “duševně nemocných”.

            Eugenika vysvětlovala sociální skutečnosti z biologických příčin a usilovala o politiku změny biologických vlastností lidského kolektiva. Tato forma společenského plánování je ideovým protipólem komunistického společenského konceptu, který chtěl lidské kolektivum rovněž radikálně změnit, ale právě cestou změny vnějších faktorů. Oba tyto koncepty vyústily v bezprecedentní násilí, jehož formy byly analogické.

6. Hrozba euthanasie v demokratické společnosti

            Nechci na tomto místě nijak podceňovat fakt, že demokratická země a totalitní stát poskytují zásadně rozdílný rámec debatě o jakémkoli společenském problému, tedy i debatě o euthanasii. Přesto v obojím případě znamená přijetí euthanasie postupné zužování tolerance k lidskému postižení – jak u postiženého, tak u jeho okolí.

             Zkušenost z USA, kde se kniha zakladatele “Hemlock Society”*) Dereka Humphryho “Konečný odchod” z roku 1991**) stala bestsellerem, ukazuje, že jsou – s touto knihou na nočním stolku – nalézáni mrtví i lidé, kteří nebyli téměř nebo vůbec nemocni, a někteří z nich byli dokonce mladí. Je-li totiž dobrovolný odchod ze světa, resp. nárok na asistenci při něm, věcí čistě osobního rozhodnutí, pak je skutečně právem každého člověka – ne jen postiženého nebo nemocného.

            Jakmile se na druhé straně do tohoto rozhodování zavádí prvek vnějšího posouzení, konkrétně posouzení odborníky (viz Morovi “kněží a senát”), nelze toto posouzení zbavit prvku vnějšího hodnocení smyslu konkrétního lidského života. 

            Přes všechna ujišťování o jasném vymezení a naprosté dobrovolnosti se zde proklamují limity, které nemohou v praxi fungovat. V pojednání amerického soudce Stephena Reinharda o charakteru soudních rozhodnutí v případech euthanasie se nakonec říká: “Naše závěry jsou silně ovlivněny utrpením mentálně kompetentních lidí v terminálním stadiu choroby – ale nejen jím. Stejným způsobem jsme ovlivněni utrpením jiných lidí, např. těch, jejichž existence je zredukována na vegetativní stav nebo na stálé a nezvratné nevědomí.”6)

            Nejasnost hranic mezi dobrovolným a nedobrovolným, mezi vlastní svobodou a vnějším tlakem je podle mého soudu neodmyslitelně zabudována v samotné ideji euthanasie jako zákonného práva na asistovanou sebevraždu.

7. Je odpor k euthanasii náboženským postojem?

            Propagátoři “smrti na přání” často staví věc tak, že odpůrci euthanasie propagují své náboženské postoje a vnucují tak celé společnosti svůj sektářský pohled.

            Skutečný průběh debaty naopak ukazuje, že na obou stranách barikády jsou lidé s náboženským přesvědčením a na obou stranách barikády jsou naopak lidé bez náboženské afiliace.

            Jeden z nejpopulárnějších současných katolických theologů, Hans Küng, vydal v roce 1995 spolu s Walterem Jensem knihu “Umírat důstojně. Obhajoba vlastní odpovědnosti”.7) Obhajoba euthanasie je zde zasazena do křesťanského kontextu. Autoři se odvolávají na víru ve věčný život a na tradiční mravní akcenty, k nimž patří nelpění na životě. Příspěvky jsou psány velmi emotivně – opět se silně působí na city. Apeluje se na soucit: ale soucit není řešením etického problému – soucitem se teprve dostáváme do situace etické volby. Odpor proti euthanasii z křesťanských pozic nazývají autoři “etikou pouhých zákazů a sankcí”.

            Jiní katoličtí autoři, např. Splett8), proti podobné argumentaci namítají, že samotný pojem “důstojná smrt” je z křesťanského hlediska sporný: je skutečně lidský nejdůstojnější stoický postoj, snaha o vládu nad vlastním osudem, bilanční hodnocení života? Není odevzdané přijetí nepochopitelného důstojnější člověka, zvláště člověka, který věří v Boha?8)

            Znepokojující navíc je, že se autoři sborníku stále soustřeďují jen na utrpení člověka duševně kompetentního: přitom větším problémem pro náš lidský soucit i pro potřebu smyslu jsou ti nemocní, kteří ztrácejí intelektuální schopnosti. A v tomto posledním případě nelze pojem “vlastní odpovědnosti” nemocného vůbec použít: rozhodování zůstává jen a jen na druhých.

            Otázka po smyslu utrpení je jednou ze základních nití, tvořících tkanivo lidského tázání po Bohu, jak v imponující šíři dokládá starozákonní kniha Job. Už tento text dokazuje, jak při shodných teologických východiscích lze při setkání s konkrétním utrpením dospět ke zcela rozdílným závěrům.

            Spor o euthanasii proto nelze charakterizovat jako náboženský, i když se jeho východiska opírají o náboženskou tradici. Zákony, které nám zakazují krást, jsou přece také v souladu s náboženským přesvědčením většiny náboženských subjektů, také se opírají o biblickou tradici, ale přesto se nepovažují za normu náboženského charakteru. Totéž platí o zákonech, které po celou dobu trvání naší civilizace zakazovaly lékařům zabíjet jejich pacienty.

8. Civilizační témata v politice

            Mimořádný ohlas na pokus o zařazení euthanasie mezi témata naší předvolební debaty dal po mém soudu poměrně jasnou odpověď na otázku, zda témata civilizace a jejích tradovaných hodnot patří do politické diskuse nebo ne. Ti, kdo považují např.  ochranu nenarozeného života nebo vztah rodiny a společnosti za  otázky s výrazným politickým rozměrem, narážejí totiž často na námitku, že řešení těchto témat je věcí čistě soukromou. Z téže strany se kupodivu vynořilo téma euthanasie jako svého druhu populistický předvolební příslib. To samo nás utvrzuje v přesvědčení, že vztah k mravním tradicím vlastní civilizace je věcí občansko-politickou a že na této rovině je třeba o něm hovořit.

            Právo na život je totiž věcí politickou především proto, že představuje jedno z nejzásadnějších omezení moci státu nad člověkem. Není totiž pochyb o tom, že právo na euthanasii nelze uzákonit bez objektivizace podmínek. A jakákoli objektivizace podmínek, za nichž by byla aktivní euthanasie přípustná, by znamenala definici podmínek, jež musí lidský život splňovat, aby mohl být respektován jako právo. V naší zemi jsme státu upřeli právo usmrcovat těžké zločince: dáme-li mu právo autorizovat usmrcování osob – byť i s jejich souhlasem – znamená to rozšířit státní moc způsobem, který je v historickém kontextu naší civilizace bezprecedentní.

Poznámky:

1. Alexander, Leo: Medical Science under Dictatorship. The New Engl. Journal of Medicine, 241/1949, N. 2, s. 39-47.

2. Alexander, Leo: War Crimes and Their Motivation. The Sociological Structure of the SS and the Criminalization of Society. Journal of Criminal Law and Criminology, 39/1948, s. 298-326.

3. Alexander, Leo: Sociopsychologic Structure of SS: psychiatric report of the Nürnberg Trials for War Crimes. Arch. Neurol. and Psychiatry, 59/1948, s. 622-634.

4. Widder, Joachim: Mord, Euthanasie u.Geschichte. Sborník kongresu “Das Gewissen der Medizin”, 19.-22.4.1995. In: Gesundheits-Oeconomica, 1995, Sch. R. d. Oesterr. Ges. für Gesundheitsökonomie.

5. Marker, Rita: Deadly Compassion. Morrow and Co., New York, 1993.

6. Uhmann, Michael: Legal Logic of Euthanasia. First things, 1996, N. 64, s. 39-43.

7. Jens, Walter – Küng, Hans : Menschenwürdig sterben. Ein Plädoyer für Selbstverantwortung. München 1995.

8. Splett, Jörg: Recht auf den Tod? Ztschrt. f. medizinische Ethik 42/1996, N. 1, s. 57-61.

9. Kübler-Ross, Elisabeth: Odpovědí na otázky o smrti a umírání. Praha 1995.

10. Pohunková, Dagmar – Freiová, Michaela: O smrti a umírání. Témata. Samizdat Praha, 1982.

*) Hemlock society (Společnost Bolehlav)  byla založena manželi Humphryovými v létě 1980 a zaregistrována v Kalifornii na jaře roku 1981. Aktivně se zasazuje o změny v zákonodárství jednotlivých států Unie, jež by umožňovaly smrt na přání. Společně se svou odnoží AAHS (Američané proti lidskému utrpení) předkládá v jednotlivých státech zákonné iniciativy a organizuje hlasování. Sleduje jednotlivé případy smrti na přání a financuje obhajobu jejich aktérů. Provádí výzkum a vydává publikace. V roce 1990 a 1991 se stala předmětem skandálu, když její spoluzakladatel a přední aktivista Derek Humphry opustil svou ženu poté, co u ní byla diagnostikována rakovina. Případ byl hojně diskutován v médiích. Anna Humphryová spáchala v září 1991 sebevraždu.

**) Final Exit (Konečný odchod) autora Dereka Humphryho se dostal do čela tabulky bestsellerů listu New York Times v kategorii “Rady, návody, různé”. Obsahuje podrobné instrukce k provedení sebevraždy.