Ve svém rozhodnutí z prosince 2017 Evropský soud pro lidská práva většinou 5 hlasů proti 2 rozhodl, že Itálie je povinna umožnit stejnopohlavním párům, kteří uzavřeli manželství v zahraničí, aby jejich vztah byl uznán dle italského práva. Itálie ve svém právním řádu uznává manželství pouze jako spojení muže a ženy, od roku 2016 však zavedla institut registrovaného partnerství. Evropský soud pro lidská práva svým nálezem sice zatím Itálii nenutí k tomu, aby stejnopohlavní svazky uzavřené v cizině uznala dle svého právního řádu jako manželství, musí jim však poskytnout právní ochranu a uznání.

Na slabá místa rozhodnutí ve svém minoritním votu upozornili soudci nominovaní Polskem a Českou republikou, zatímco soudci vyslaní Itálií, San Marinem, Chorvatskem, Makedonií, tedy mimochodem státy, které stejnopohlavní manželství neuznávají, hlasovali společně s finským soudcem pro rozhodnutí konstatující porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života. Disentující soudci Aleš Pejchal a Krzysztof Wojtyczek ve svém stanovisku namítají, že pokud soud konstatuje rapidní vývoj směrem k uznávání stejnopohlavních svazků, je třeba zaregistrovat i opačnou tendenci. Je pravda, že menšina patnácti zemí Rady Evropy uznává stejnopohlavní manželství (nově do této kategorie přibylo třeba Rakousko a Německo), přičemž 19 států upravuje registrované partnerství (některé jako Francie či Belgie spolu s právem uzavřít stejnopohlavní manželství). Celkem 27 z 47 států Rady Evropy tak uznává buď manželství nebo alespoň registrované partnerství pro stejnopohlavní páry. Na druhé straně ale také roste počet evropských států, které ve svých ústavách definují manželství exklusivně jako svazek muže a ženy – nejen státy pravoslavné jako Bulharsko, Černá Hora, Makedonie, Moldavsko, Srbsko a Ukrajina, ale také středoevropské země jako Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Ústavní revize směřující k témuž probíhá v současnosti v Gruzii a Rumunsku.

Podle disentujících soudců je od dob římského práva v evropském kontextu manželství chápáno jako svazek muže a ženy, vždyť “nuptiae sunt coniunctio maris et feminae et consortium omnis vitae, divini et humani iuriscommunicatio” (Modestinus, Digesta Iustiniani 23.2.1), resp. “nuptiae autem sive matrimonium est viri et mulieris coniunctio, individuam consuetudinem vitae continens” (Institutiones Iustiniani, 1.10).  Také v základních dokumentech mezinárodní ochrany lidských práv, ať se jedná o Všeobecnou deklaraci lidských práv nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, je manželství chápáno jako svazek muže a ženy. Nejinak je tomu v čl. 12 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, z níž by měl soud při svém rozhodování vycházet. Navíc samotný Evropský soud pro lidská práva např. v rozhodnutí Rees v. the United Kingdom ze 17. října 1986 jasně vztáhl ochranu dle čl. 12 pouze na manželství coby spojení osob opačného pohlaví. Aktivistické postupy se tedy nemohou opírat o závazný text smlouvy. Pokud se navíc v současnosti stále více lidí rozhoduje neuzavírat manželství, a přesto je jejich soužití poskytována právní ochrana, není důvod zavádět regulaci jdoucí opačným směrem, tedy vázat právní ochranu jen na formálně uzavřený svazek. Zcela principiální je pak argument, že většina pěti soudců si pro sebe reklamuje právo, které mají pouze státy uzavírající smlouvu, o níž se autorita Evropského soudu pro lidská práva opírá. O podobě manželství mají rozhodovat politické orgány států, nikoli grémium soudců, uzavírají své votum soudci Pejchal a Wojtyczek parafrázujíce slavný výrok z anglických ústavních dějin: ”no social transformation without representation.”