Publikovaný text byl obsahem stejnojmenné přednášky, proslovené autorem 9.3.1994 v rámci cyklu Sociální nauka církve, pořádaného Občanským institutem ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií a Střediskem křesťanské kultury při Konventu dominikánů v Praze.

Viktor Dobal je poslancem Parlamentu ČR.

V textu jsou použity myšlenky a argumenty z knihy “Property in a Humane Economy”, A Selection of Essays Compiled by the Institute for Humane Studies, Samuel L. Blumenfeld (ed.), Institute for Humane Studies, Menlo Park, California 1973, především z esejí:

1. F. A. Harper : Property and its Primary Form, (část Vlastnictví sebe sama)

2. Leopold Kohr : Property and Freedom (části Majetek a svoboda a Individuální a kolektivní vlastnictví)

3. James W. Wiggins : The Decline of Private Property and the Diminished Person (část Soukromé vlastnictví jako součást osoby)

4. James A. Sadowsky : Private Property and Collective Ownership
(části Individuální a kolektivní vlastnictví a Vlastnictví sebe sama)

5. George I. Mavrodes : Property (část Majetek a svoboda)

Vize budoucího sociálního řádu je … založena na koncepci lidské přirozenosti. Je-li člověk opravdu po neurčitou dobu kujná, zcela plastická bytost, bez vlastní vnitřní struktury vědomí a bez vnitřních potřeb kulturního a sociálního charakteru, potom je vhodným subjektem pro “tvarování” autoritou státu, manažerem korporace, technokratem, ústředním výborem. Ti však, kteří mají důvěru v lidský rod… se budou snažit určit vnitřní lidské charakteristiky, které zajišťují určitý rámec pro intelektuální vývoj, růst morálního vědomí, kulturních hodnot a účasti ve svobodné společnosti.

N. Chomsky, For Reasons of State, 1973, s. 404

Základním etickým poselstvím tohoto příspěvku je ukázat a zdůvodnit nedotknutelnost vlastnictví. Učiním tak na základě myšlenek těch, pro které bylo nejvýsostnějším posláním učit lásce ke svobodě a odhalovat ji v lidské přirozenosti a v lidském vlastnictví. Mou úlohou, jako poslance parlamentu, není vymýšlet nové ideje, ale nalézat nosné principy pro život stabilní a zdravé společnosti. V otázkách vlastnictví a majetku jsem nalezl jakési světélko v temnotách v knize “Property in a Humane Economy”. Z myšlenek autorů této knihy jsem se pokusil sestavit kytici, ve které je můj snad jenom provázek, jímž je svázána.

V té či oné formě se budu dotýkat otázek spjatých s majetkem a vlastnictvím. Je majetek přirozenou věcí? Je věcí dohody? Je nutný? Je spravedlivý? Co opravňuje legální přivlastnění majetku – jeho držba, dobytí, dar, smlouva, práce? Co určuje odpovídající velikost majetku – schopnost jej získat, schopnost jej spravovat, funkce? Jaká je vlastně funkce majetku? Je zdrojem živobytí, bohatství, síly, suverenity, svobody?
Všechny tyto otázky nějak souvisí se vztahem majetku k principům, které přitahovaly zvědavost myslitelů od antiky až do dnešních dnů. Je to především vztah mezi majetkem a zlem, majetkem a rovností, mezi majetkem a odpovědností a mezi majetkem a svobodou.
Pokusím se v tomto příspěvku nabídnout několik koncepcí majetku a vlastnictví jen proto, aby bylo možné zvýraznit, případně radikalizovat některé, často velmi protichůdné názory na výše naznačené vztahy.

Majetek a svoboda

Začněme definicí majetku jako výlučného práva osoby nad věcmi. Znamená to, že majetkem není věc samotná, i když v běžné řeči to tak vypadá, když mluvíme například o domu, knize, či jiném majetku. Právně to však není dům, kniha, auto, co je naším majetkem, ale naše výlučné právo nad nimi. Je to majestátní a zázračná věc. Je to skutečně jediné právo, které může přežít svého nositele. Tak například ti, kdo vidí, jak duše opouští vlastníkovo tělo, cítí, že jeho vůle stále žije v jeho majetku -zvláště, jedná-li se o dědice.
Rozdíl mezi věcí samotnou a právem nad ní vystupuje v případě držby, která je vlastně pouhou fyzickou mocí nad věcmi. Tak například kniha mého přítele v mé knihovně je v mé držbě, ale není mým majetkem, protože nemám výlučné právo nad ní. Někdo vlastní určitý objekt tehdy a jen tehdy, má-li právo rozhodovat o disponování s ním. Jsou to přinejmenším dvě věci:
1) skutečnost, že vlastník zachází s věcí způsobem, který je v rozporu s preferencemi někoho jiného, není per se evidencí, že vlastník učinil něco, co neměl;
2) skutečnost, že někdo jiný zacházel s věcí způsobem, který je v rozporu s preferencemi vlastníka, je per se evidencí, že tento člověk učinil něco, co neměl.
Takováto definice vlastnictví ukazuje, že právo člověka k majetku nám ani tolik neříká, co má vlastník činit, ale spíše to, co ostatní nemají správně dělat s jeho vlastnictvím. Je to základní právo nebýti rušen.
Majetek potom znamená, že jeho vlastník sám má legální panství nad ním. V hranicích a pouze v hranicích svého majetku je schopný uplatňovat svou svobodu.
Již pouhým mluvením o majetku jsme se nepozorovaně dostali k pojmu svobody. Asi tak, jako se k zemi připoutaná housenka promění v okřídleného motýla pouze tím, že je a vyvíjí se jako housenka. Ale právě tak jako housenka není motýlem, tak majetek není svobodou. Je zdrojem svobody a je jediným jejím zdrojem podle uvedené definice. Osoba může být svobodná pouze uvnitř hranic práva, které vylučuje práva všech ostatních. Nemůžu-li vyloučit všechny ostatní, když chci učinit rozhodnutí, nemůžu být svobodný.
Blízký vztah mezi majetkem a svobodou může být také reflektován afinitou jejich definicí. Je-li majetek exkluzivním právem osoby nad věcmi, svoboda je výlučné právo osoby nad jejími činy.
Proti tvrzení, aby někdo byl svobodný, musí mít majetek, lze také namítat, že opak je pravdou: majetek je řetězem. Svazuje nás. Činí z nás otroky. Nedává nám svobodu, ale zbavuje nás jí. Mnoho historek vypráví o tom, že býti svobodným znamená nikoliv získávat majetek, ale zbavovat se jej. Uveďme například historku o člověku, jemuž bylo řečeno, že chce-li být šťastný, musí nosit košili šťastného člověka. Postupně hledá u prince, biskupa, bankéře, milionáře, kupce, průmyslníka a farmáře, jsou-li šťastní. Nikdo z nich však není. Když to již chce vzdát, potká najednou na neočekávaném místě šťastného člověka. Je to žebrák. Ale když jej žádá v nově se rozhořelé naději, smí-li nosit jeho košili, dostane se mu odpovědi, že žebrák žádnou nemá. První šťastný člověk, kterého potkal, a on nemá dokonce ani košili.
Nebylo však řečeno, že člověk musí vlastnit majetek, aby byl šťastný, ale že člověk musí vlastnit majetek, aby byl svobodný, což je ohromný rozdíl. Štěstí je opakem mizérie. Je krásné. Není však svobodou. Svoboda je aktivní a nikoliv pasivní koncepce. Znamená svobodu k a nikoliv úlevu od. Svoboda znamená svobodnou vůli, svobodné zacházení, svobodu přijmout, svobodu vyloučit. A podle definice toho nelze dosáhnout bez majetku. Mohu se možná volně potloukat světem, ale potencionálně mohu být z každého místa vyhnán farmářem, policií, veřejností, vládou, státem, králem – kromě toho místa, které sám vlastním. Proto mne majetek nejen činí svobodným, ale také suverénem, a každý, kdo jedná suverénněji nade mnou, jako stát, může tak činit pouze díky mé delegaci tohoto práva a nikoliv svým vnitřním právem. Schiller řekl: “Nur der verdient sich Freiheit und das Leben, der taglich sie erobern muss”. Pouze ten má právo na svobodu a na život, kdo je ochoten pro ni bojovat každý den.

Individuální a kolektivní vlastnictví

I marxisté správně rozeznali, že absence majetku člověka zotročuje. Mylné je však jejich řešení, které spočívá ve zbavení majetku všech, místo toho, aby jej dali každému.
Ve skutečnosti jsou marxisté dosti konzistentní. Souhlasí, že majetek je výlučným právem osoby nad věcí, že svoboda je výlučným právem osoby nad svým jednáním a že v universu, které působí skrze věci, to druhé nemůže existovat bez toho prvního. Jediným bodem, v němž se liší, je otázka entity, ke které se váže koncept personality. A to je základní otázka. Jenom jedna osoba může disponovat právem k majetku. Kdo to však je? Je to každý, jak říkají individualisté? Nebo je každý z nás pouze částí vyšší entity, ve které je plně zhmotněna koncepce osobnosti, jak asi věří kolektivisté? V jednom případě každý může být vlastníkem, ve druhém případě pouze vyšší entita, jejíž částí každý z nás je.
Kolektivisté tudíž tvrdí, že zboží země nepřísluší jedinci, ale je spíše nezcizitelné v entitě zvané “společnost”. Společnost je celkem, ve kterém každý jedinec je částí. Chápe se to jako mít práva a zároveň povinnosti. Jednání částí je připuštěno jen do té míry, nakolik pomáhají celku. Orgán, přes který se společnost projevuje, je král, parlament nebo jednoduše většina jejích členů. Předpokládá se, že cokoliv tento orgán chce, my chceme.
Otázka, kterou bychom si měli klást, nezní ani tak zda společnost má ta práva, která se jí přiřazují, jako spíše zda je vůbec smysluplné říkat, že taková entita vůbec existuje. Řekneme-li však, že pojem “společnost” je nesrozumitelný, potom musíme připustit, že pojem celku je bez významu. Skutečně je těžké souhlasit s tím, že by byl jedinec a ostatní nikoliv. Pojem “společnosti” odvozuje svou hodnověrnost z analogií typu “jako my jsme složeni z buněk, tak společnost je složena z jedinců”.
Podívejme se však blíže na význam slova kolektivní. Vezměme si jako příklad basketbalový tým. Je to skupina lidí, kde každý jedná ve spojení s druhými tak, aby dosáhl určitého obrazu hry. Máme zde novou bytost, která existovala předtím, než tito lidé spojili své síly? Zajisté nikoliv. Ve skutečnosti mluvíme jako kdyby zde tato entita existovala. Slovo tým používáme jako podmět věty. Jsme si ale vědomi toho, že když to děláme, pak prostě pouze požíváme konvenční způsob řeči, který má šetřit čas? Důkazem toho je, že bychom mohli jednoduše vyloučit slovo “tým” z našeho jazyka a nahradit jej rozvláčnějším “lidé, kteří se spojili za účelem hrát basketbal”. Principiálně bychom tudíž mohli vyloučit z našeho jazyka věty s “celkem” a nahradit je komplikovanějšími větami, jejichž podmětem je “část” nebo “jedinec”. Nejsme tudíž v otázkách celku vlastně obětmi lingvistického triku?
V jakém smyslu potom můžeme mluvit o organizacích nebo společnostech jako vlastnících majetku? Není jednodušší připustit, že tyto skupiny vlastní to, co vlastní, proto, že je to svobodnou volbou jedinců, kteří vstoupili do nějakého typu spolupráce? Existence organizace předpokládá ochotu jedinců se spojovat a její trvání vyžaduje nová rozhodnutí na straně těch, kteří jsou ochotní spolupracovat s již existujícími členy. Je zřejmé, že organizace nemůže předcházet své první členy. Takto od začátku do konce společné vlastnictví předpokládá vlastnictví individuální.
Vraťme se nyní k tomu, že původním vlastníkem není jedinec, ale “společnost”. Viděli jsme, že jedinými reálnými entitami jsou jedinci, takže nic nemůže být pravdou o společnosti, co není pravdou o jedincích, kteří ji tvoří. Uvažujme nejprve vlastnictví jedinců. Předpokládejme společnost složenou ze dvou jedinců, A a B. Existují dvě základní možnosti: A vlastní A, B vlastní B; nebo A vlastní B a B vlastní A. Neexistuje však třetí entita, která by vlastnila oba. Mají-li být oba vlastněni, musí zde existovat třetí entita. Předpokládáme-li, že A vlastní B nebo naopak, stále nemáme společenské vlastnictví, pouze individuální. Víme, že přivlastňování nelidského zboží probíhá přes aktivity lidí; z toho plyne, že co je přivlastněno jedincem, bude přináležet jedinci jako vlastníkovi. Protože je nemožné, aby společnost vlastnila jedince, nemůže vlastnit ani to, co si oni přivlastnili.
Je pravda, že se dva členové naší malé společnosti mohou rozhodnout, že budou spoluvlastníky. Takové jejich rozhodnutí je ale zcela dobrovolné, každý z nich je individuálním vlastníkem svého původního majetku a může zrušit sdílení vlastnictví podle své vlastní libosti.
Vidíme, že teze, že společnost je původním vlastníkem země, nemůže před touto analýzou obstát. Není to jednoduše otázka historického faktu. V nejvlastnější povaze věci jedinec předchází společnost a v tom je zahrnuto i vlastnictví jedince. Vše ostatní musí být výsledkem smluvních vztahů, závislých na svobodném rozhodnutí jedinců.
Z výše řečeného vyplývá otevřená obhajoba soukromého vlastnictví. Každý má takto právo získat dříve nevlastněné zboží, držet jej nebo se jej zbavit podle svého uvážení, užívat nebo neužívat jej podle své libosti.

Vlastnictví sebe sama

Podle Locka a jeho tzv. skotské školy se uvedené právo odvozuje od prioritního práva vlastnictví sebe sama. Každý z nás vlastní sám sebe a své aktivity. Znamená to mezi jiným, že nesmíme iniciovat násilí vůči ostatním. Říkáme “iniciovat”, protože zajisté smíme použít násilí proti těm, kdo jej iniciovali proti nám. Jinými slovy odsuzujeme násilí. Jakým právem potom může někdo omezit mé nakládání s věcmi, které předtím nikdo nevlastnil? Existují jen dvě cesty: buď má právo řídit mé aktivity použitím násilí (jinak řečeno mne vlastní), nebo sám prohlašuje majetek, o který se jedná, za svůj. To je však v rozporu s předpoklady, které jsme na začátku učinili: že lidská bytost je vlastníkem sebe sama a že majetek, o který se jedná, nebyl dříve vlastněn. Jedinou otevřenou otázkou pak zůstává, zda někdo nezískal nenásilně majetek přede mnou. Ovšem již samotné položení této otázky je uznáním práva soukromého vlastnictví.
Tradičně se říká, že majetek a vlastnictví začaly vznikat, když vzrostla populace natolik, že nastala tlačenice o přežití ve věcech potravin a zálib. Tento pohled vychází z obecně sdíleného přesvědčení, že majetek má svůj původ v lesích a potocích a že primárními objekty vlastnictví byly právě tyto položky, podstatné pro zachování života. Tento pohled vnímá majetek jako cosi odděleného od osoby samotné, obvykle fyzické podstaty. Takový pohled je však chybný, a to z tohoto důležitého důvodu. Primárním objektem majetku a vlastnictví, který předchází všechny ostatní a je nadřazen všem ostatním v jejich důležitosti, je totiž vlastní já.
Vzhledem k tomu, že lidé žili vždy blíže k sobě než k lesům a potokům, s nimiž byl majetek spíše ztotožňován, by se mohlo zdát podivné, že vlastnictví sebe sama se stalo tak pozdě středem zájmu v úvahách o majetku a vlastnictví. Ačkoli člověk nemohl fyzicky uniknout sám ze sebe, zdá se, že mentálně, alespoň při vývoji koncepce majetku, tak učinil. Připomeňme si v této souvislosti vývoj fyzikálních věd, kde astronomie má tisíciletý náskok před lidskou biologií. Ve skutečnosti se biologie plně objevuje až v poslední době.
Navíc osoba jako položka svého vlastního majetku má všechny požadované znaky, jimiž je obvykle vznik majetku podmíněn:
1) žádoucnost
2) vzácnost
3) trvání
Vlastnění sebe sama jako primárního majetku, z něhož všechny ostatní majetky povstávají jako odvozeniny, vůbec není zakotveno v teorii hodnoty práce nebo jakékoliv jiné srovnatelné teorii hodnoty. Toto vlastnění vychází ze subjektivního hodnocení sebe sama spolu se všemi cenami určenými na trhu a se všemi jinými věcmi, které mají hodnotu.
Původ veškerého ekonomického majetku a proklamovaného vlastnictví musíme potom hledat ve vlastnictví sebe sama a odtud vycházet k odvozenému a platnému přivlastnění všech ostatních forem majetku.

Soukromé vlastnictví jako součást osoby

Myslím, že se postupně dostáváme k samotnému jádru problému. Pokusme se nyní ukázat, že soukromé vlastnictví je rozšířením osoby a tím přímo její součástí. Napadení soukromého majetku potom může být chápáno jako nepřímá agrese vůči majiteli. Úspěšná agrese vůči soukromému majetku potom “zmenšuje” a dehumanizuje jeho vlastníka.
Otázkou, kterou se budeme nyní zabývat, je hledání nějakých evidencí pro integraci soukromého vlastnictví do osoby jeho majitele. Ukáže se tak, že vlastnictví je důležité nejen jako část osoby, ale také jako prvek vztahu mezi osobami.
Identifikace někoho s nějakým předmětem, lidmi, idejemi je mnohem samozřejmější, než se na první pohled zdá.
1. Identifikace soukromého vlastnictví se sebou je běžná v jazyce. Hypotéza Benjamina Whorfa mluví o “skryté metafyzice” jazyka. Aby jazyk mohl strukturovat zkušenost, musí také reflektovat porozumění těch, kdo jej používají. Je proto poučné podívat se na používání přivlastňovacích přídavných jmen a zájmen. Rozlišování mezi rozličnými kategoriemi soukromého vlastnictví je založeno do určité míry na kvalitách majetku. Přivlastňovací forma, která naznačuje vztah, se však nemění. Je to můj dům, moje ruka, můj syn, my car, Mein Kampf. A tak je tomu přinejmenším ve všech indoevropských jazycích.
2. Majetek je běžně ztotožňován s osobou jeho majitele. Tak například dítě přistupuje k věcem svého otce, jako kdyby byly částmi jeho samého. Mnozí opatrují dárek na památku od milované osoby, jako by to byla část jí samotné.
Platí to i negativně. Když menší dítě nemá na to, aby fyzicky přemohlo staršího bratra, rozbije nějakou jeho věc. Dobře ví, že tím raní jeho osobu. Ostouzeč, který nemůže napadnout “velkého člověka” – a lhostejno, čím je velký, zda postavou, postavením, myšlením apod. – použije útoku na jeho jméno. Závist či malicherné, úzkoprsé pomluvy jsou stejného rodu.
3. Doklady pro chápání vlastnictví jako rozšíření osoby lze nalézt ve výpovědích mnoha antropologů. Divoch s oštěpem si doslova prodlužuje ruku dvoj- a vícenásobně. Bez oštěpu by byl domorodec zmenšen jako osoba. V jistém smyslu sem patří všechny magie a kouzelnictví, které pro útok na nenáviděnou osobu využívají jejich soukromého vlastnictví: prsten vlasů, nehty, zuby apod. (Po přednášce jsem se od přítele Jaromíra Žegklitze dozvěděl, že během své kariéry archeologa vykopal “čarodějnici” z desátého století, která měla u pasu váček plný cizích lidských zubů).
Zvláštní zmínky zajisté zasluhuje to, na co mne upozornil přítel Ivan Mašek a co popisuje Levi-Strauss ve Smutných tropech. Když někdo z kmene závažně poruší platný řád, dopustí se zločinu, ostatní se vrhnou na jeho chatrč, nádobí a veškerý, i když skromný, majetek. Chatrč spálí a vše rozbijí. Připraví jej o vše a ponechají mu pouze holé bytí. Co tím dělají je bezpochyby ničení zlé části jeho bytosti. Procedura tím však nekončí, neboť poté mu vybudují novou chýši a obdarují ho potřebnými věcmi. Tak konstituují jeho nové já.
4. Další významnou manifestací tohoto je desatero Božích přikázání. Doufám, že příliš nepodráždím teology, když prohlásím, že právě zde je jedna z nejrozsáhlejších manifestací ztotožnění vlastníka s jeho majetkem a že toto je velmi racionální základ veškeré morálky.
Na první tři přikázání lze nahlížet tak, že Bůh deklaruje své vlastnictví. Je jím člověk, protože jemu dal Bůh svobodu, vyvedl jej z otroctví. Zároveň říká, že On je jediným právoplatným vlastníkem: “Nebudeš mít jiného Boha mimo mne”. Neuděláš si modlu, nebudeš se ničemu takovému klanět, ničemu takovému sloužit. Jako suverénní pán si dělá nárok na vydávání příkazů, zakazuje zneužití svého jména a vyhrazuje si jeden den v týdnu jako svatý.
Čtvrtým přikázáním připomíná vážnost k otci a matce, “abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh”. Jako dítě jsem takto pokračováním svých rodičů, součástí jejich života, jejich vlastnictvím. A jako suverénní vlastník mi dává zemi.
Zbylá přikázání jsou v zásadě zákazy agrese vůči osobnímu majetku ostatních. Cizoložství v kontextu polygamie a konkubinátu je krádeží soukromého vlastnictví. Jen málokdo popře, že býti “paroháčem” nezmenšuje osobnost člověka.
Moderní doba je jedním velikým a bohužel stále se rozšiřujícím útokem na soukromé vlastnictví a tím, podle logiky, kterou sledujeme, také útokem na lidskou osobnost. Děje se tak přímo průmyslovým způsobem. Zvláště, když si nebudeme všímat pouze přímých útoků na majetek, ale zahrneme do stejné kategorie také promyšlené kamufláže útočníků.
Zcela zřejmým příkladem je chování státu směřující právě k potlačení osoby prostřednictvím různých daní. Přímým útokem je evidentně daň dědická. Mnohem rafinovanějším útokem je daň spotřební. Je placena kupujícím jako část ceny zboží. Vzhledem k tomu, že tato cena je vybírána obchodníkem, vzniká mylný dojem, že kupující je poškozován právě tímto obchodníkem, případně výrobcem, a nikoli státem, který ve skutečnosti stanovením spotřební daně cenu zvyšuje.
Nechci tento bod příliš rozvádět; příkladů je mnoho, útočníků neméně a zdaleka to není jenom stát. Mají však společného jmenovatele – přivlastňování si majetku, který jim nepatří, zasahování do sféry soukromého vlastnictví a tím, jak se snad podařilo vykázat, také do osoby vlastníků.
Jak už to na světě chodí, má to své dopady také na útočníky. Pravé soukromé vlastnictví totiž rozšiřuje skutečné ego aritmeticky, falešné vlastnictví však rozšiřuje falešné ego exponenciálně.
Pravým soukromým majetkem je takto míněn majetek přidaný k osobě přes její vlastní energii, v rámci jejího směřování, a proto je předmětem její nejvyšší kontroly nad ním. Skutečné ego se proto legitimně rozšiřuje na základě rozšiřování pravého soukromého majetku.
Falešné vlastnictví v sobě vždy zahrnuje zprostředkovatelskou funkci, roli agenta. Tak se určití náboženští vůdcové stávají agenty Božími a evidentně dospívají k závěru, že Boží vlastnictví je skutečně jejich vlastní. A jestliže Boží vlastnictví je jejich, potom Bůh může být používán stejně, jako divoch užívá oštěpu. A tak si z Boha učiní loutku, která mluví přes svého agenta. Potom mnohé věci, které by měly být přednášeny ex cathedra, dějí se ex katedrála.
Podobně je to s byrokracií, profesionálními sociálními pracovníky, obchodníky – především stojícími v čele korporací, ale také učiteli, a abych nezapomněl na sebe, také politiky.
Na závěr snad bude dobře zdůraznit dvě věci. Předně, že život je dar, a dar, jak kdysi v prehistorické době řekl přítel Tomáš Halík, je hezky vyjádřen v němčině slovem die Gabe a tvoří základ slova die Aufgabe. To jest, dar je zároveň úkolem. Konečně si myslím, že z výše uvedeného jasně plyne, že není morální preferencí “být” před “mít”. Možná, že je tomu dokonce naopak. Mít předchází být. Když nemám, nejsem. Nekloním se na žádnou stranu. Navrhuji “stávat se”. Tak jsem totiž porozuměl veršům Angela Silesia: “…co z Boha poznat chceš, tím sám se musíš stát”.

OBČANSKÝ INSTITUT si Vás dovoluje pozvat na následující přednášky:

prof. Roger SCRUTON
(Boston University)
POLITICKÁ FILOSOFIE G.W.F.HEGELA
Přednáška, která je součástí cyklu Velké postavy politické filosofie, se koná v pátek 8.4.1994 od 18.00 hod. v místnosti č. 106 (1. patro) Emauzského kláštera, Vyšehradská 49, Praha 2.

prof. Martin HOLMES
(Manfield College, Oxford University)
OD ŘÍMSKÉ SMLOUVY K MAASTRICHTU
Přednáška se koná v pondělí 18.4.1994 od 18.00 hod. v refektáři (přízemí) Emauzského kláštera, Vyšehradská 49, Praha 2.

Obě přednášky budou tlumočeny.