PhDr. Miloslav Bednář je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Publikovaný text byl autorem přednesen na semináři “Evropa a jaderné zbraně: etické a politické důsledky členství v NATO”, pořádaném Občanským institutem ve spolupráci s Konrad Adenauer Stiftung 19. března 1996 v Praze.
Otázka etických aspektů jaderných zbraní mne přivádí zpět ke vzrušenému evropskému dění na počátku osmdesátých let, kdy jsem se z tehdejší komunistické Prahy účastnil vášnivých debat především západní veřejnosti v souvislosti s americkým rozhodnutím vyrovnat sovětskou převahu v jaderných zbraních krátkého a středního doletu umístěním raket typu Pershing v západní Evropě. Především v západoevropských státech se tou dobou vzedmula politicky významná vlna Sovětským svazem inspirovaného a účinně manipulovaného odporu proti americkému rozhodnutí bránit lidskou důstojnost a hodnoty demokratické civilizace posílením zbraňových systémů, jež přiměřeně odpovídaly na jadernou hrozbu komunistických totalitních režimů. Hlavní ideologické argumenty tehdejších západních bojovníků za mír, šířené zejména britským marxistickým profesorem E. P. Thompsonem, zněly:
- Mezi západními demokraciemi a komunistickým systémem sovětského typu je pouze relativní, nikoli zásadní rozdíl.
- Sovětský svaz zbrojí v první řadě proto, že jej k tomu nutí americká politická a vojenská agresivita.
- Je tedy namístě, aby Západ jednostranně odzbrojil, dal tak Sovětskému svazu podnět k vlastnímu odzbrojení a následnému uvolnění zatím neliberálních poměrů, jež by mělo příznivý obdobný vliv na prostředí západních demokracií.
Na světovou politickou scénu tak razantně vstoupila nebezpečná směsice složená na jedné straně z principu křesťanské etické zásady uznat především vlastní vinu a nastavením druhé tváře způsobit celkový mravní zvrat situace, na druhé straně z ideologického znetvoření mravního základu výchozí situace. Polopravda, jež jako celek vždy znamená lež, začala účinně a závažně oslabovat mravní základy veřejného mínění západních demokracií. Když jsem tehdy s profesorem Thompsonem veřejně polemizoval a kromě jiného upozorňoval na mravní povinnost zasadit se za obranu demokracie proti totalitní agresivitě i jadernými zbraněmi, byl jsem označen za představitele barbarství, se kterým nemá smysl diskutovat.
Domnívám se, že obdobná situace se nyní opakuje v relativně pozměněných kulisách, jež spočívají v projektu rozšíření NATO o země středovýchodní Evropy a v ruském odporu proti jeho uskutečnění. Zdánlivá komplikovanost rozmanitých politických argumentů se jako vždy přirozeně zpřehlední, podíváme-li se na celý problém z etického stanoviska, jež vychází z ověřitelně existující reality a nikoli z její deformované podoby, jež je výsledkem pochopitelných přání a záměrů.
Začněme obecným vymezením etické povahy věci. Jde o problém duchovně-mravního ospravedlnění jaderné obrany před ohrožením svobody. V tradici evropanství a z ní vzešlé demokratické civilizace takové ospravedlnění vyplývá z přirozeného zákona jako průniku ověřitelně platného věčného, tedy božského zákona, a zákona lidského. To konkrétně znamená, že kdokoli porušuje pravidlo chovat se k druhému tak, jak si přeji, aby se druzí chovali ke mně, přestupuje rozumově nahlédnutelný zákon přírody, a proto ztrácí dosavadní přirozený nárok na život, svobodu a majetek, tedy svá dosud nezcizitelná základní lidská práva. Mezinárodně právní důsledky jednání, jež porušuje zásady přirozeného zákona, jednoznačně definuje John Locke:
Rovněž o tom, kdo ve stavu společenském by chtěl odníti svobodu patřící členům oné společnosti nebo onoho státu, je nutno předpokládati, že jim zamýšlí odejmout vše ostatní, a je třeba se na něho dívat jako ve stavu válečném.
(John Locke, Druhé pojednání o vládě, par. 17.)
V etickém smyslu tedy existuje obecně a ověřitelně platný a zároveň konkrétně vždy přesně vymezitelný předpoklad oprávněného zničení protivníka válečnými prostředky.
Nyní můžeme přistoupit k mravnímu problému existence a užití jaderných zbraní. Samotné dějiny vzniku atomové bomby ve Spojených státech vycházely z etických úvah, jež vyústily v kladnou odpověď na otázku, zda je legitimní vyrobit a použít jadernou zbraň proti režimu nacistického Německa. Špičkoví vědci a politikové, kteří vycházeli ze zásad svobody a demokracie, dospěli ke shodnému závěru: válka s režimem, který se zakládá na odmítání zásad přirozeného zákona a lidských práv, opravňuje užití jaderných zbraní k obraně demokratické civilizace. Je zřejmé, že takové důvody existovaly nejen v případě tehdejšího Německa, ale i Japonska.
Často se demagogicky prosazuje mravní odsudek jaderných zbraní pro masový rozsah nevinných obětí jaderného úderu. Je nicméně zjevné, že působivost jaderné zkázy má především kvantitativní povahu. Ztráty na civilním obyvatelstvu jsou jevem, který je příznačný pro téměř všechny války. Byl to naopak poslední válečný konflikt v Perském zálivu, který představuje historický humanizační zlom, uskutečněný Spojenými státy jako vůdčí mocností demokratického světa.
Místo populární protijaderné demagogie spatřuji mravní problém v dosud převažujícím politickém využívání vlastnictví jaderných zbraní západními demokraciemi. Argumenty ve prospěch nasazení jaderných zbraní proti nepřátelům svobody a demokracie jsou, jak se ukázalo, eticky legitimní. Během téměř celého údobí studené války však platily jen ve výrazně oslabené podobě jaderného odstrašování komunismu, jež ve skutečnosti znamenalo, že západní demokracie akceptovaly jadernou rovnováhu strachu mezi eticky zcela nesouměřitelnými politickými systémy. Západní přijetí rovnováhy jaderného odstrašení tak v Evropě – a nejen v Evropě – po více než čtyřicet let umožňovalo komunistickým totalitním režimům soustavně likvidovat duchovní, mravní, politické a hospodářské základy evropské a demokratické civilizace. Z hlediska vyššího principu mravního, tedy na základě ověřitelné univerzální platnosti přirozeného zákona, je nezbytné opakovaně zdůrazňovat, že rovnováha strachu mezi demokratickou civilizací a totalitní alternativou lidské existence včetně strachu z užití jaderných zbraní je neetická a proto nepřijatelná. Zde je třeba dát za pravdu stanovisku generála MacArthura z roku 1951, když požadoval omezené nasazení jaderných zbraní proti komunistické Číně poté, co vojensky přepadla Koreu, kde se energickým zásahem OSN zhroutil komunistický totalitní režim.
Často se předkládá etický argument jaderného vyhlazení celých národů a světa, který bývá natolik působivý, že závažně oslabuje mravní nepřijatelnost rovnováhy strachu mezi světem demokratické civilizace a jeho diktátorskými alternativami. Logicky zcela konsekventní, horší verzí takového způsobu uvažování je již tradiční okřídlené úsloví mnoha západních pacifistů: “Lepší rudý, než mrtvý.” Tak se zrodila neustále obnovovaná extrémní sofistika, jež podlamuje samotné základy demokratické civilizace v nemenší míře, než je tomu u totalitních režimů. Ty ji právě proto mají vždy po ruce jako nesporně účinnou demagogickou zbraň proti pejorativně chápaným, údajně pouhým idealistickým zásadám světa demokratické kultury. Nezbytná hierarchická priorita přirozeného zákona jako základu evropské etiky je tak od vzniku jaderných zbraní vystavována závažné morální zkoušce, jež se plně vyrovná totalitnímu ohrožení a vytváří s ním přirozená spojenectví. Jedním ze závažných úkolů soudobých dějin demokratické civilizace proto je nepodlehnout sofistickým jaderným důkazům etické přijatelnosti rovnováhy strachu mezi demokratickými a nedemokratickými držiteli jaderných zbraní. Takový svrchovaně etický požadavek naší doby nás staví před neméně etickou prioritu a povinnost účinného jednání proti jaderně vyzbrojeným nepřátelům svobody a demokracie, jež by zároveň omezilo na minimum možnost jaderného vyhlazení národů demokratické civilizace. Musím konstatovat, že takovou nezbytnou schopnost demokratická civilizace osvědčila pouze ve čtvrtém desetiletí kulturně zničující studené války, a sice eticky založeným jednáním amerického prezidenta Ronalda Reagana, kdy americká zahraniční politika konečně překročila dosud uplatňovanou morálně demobilizující strategii zadržování komunismu principiálně aktivním a zároveň prozíravým využitím celkové civilizační převahy demokratické civilizace nad totalitním marxistickým protivníkem. Eticky, a proto i politicky a dějinně převratným výsledkem tehdejší americké odvahy a prozíravosti byla dosud vyloučená liberalizace totalitního Sovětského svazu, konec jeho komunistického impéria, krátce nato rozpad Sovětského svazu jako takového, a mimo jiné i situace, kdy v Praze veřejně a bez zábran diskutujeme v prostorách svobodně zvoleného českého parlamentu o Evropě, jaderných zbraních a připravovaném členství České republiky v NATO.
Světlá dějinná chvíle eticky založené americké politiky osmdesátých let, která doslova změnila svět ve prospěch demokratické civilizace, se bohužel stala minulostí. Názorným případem etické krize, kterou vyvolala opětovná rezignace na aktivní prioritu vyššího mravního principu skutečné demokratické politiky, je současné, mravně nepřijatelné politické kalkulování a přetahování západních demokracií ve věci rozšíření NATO. Navzdory faktu, že např. Česká republika mnohokrát zveřejnila svůj eticky založený souhlas se všemi důsledky členství v NATO včetně případného umístění jaderných zbraní na svém území, se často zdá, jakoby právě na klíčové úrovni mravní odpovědnosti státnického rozhodování neměla v dané věci skutečně důvěryhodné politické partnery. Místo toho se pravidelně setkává s mravně nepřesvědčivými postoji, jež jsou příznačným důsledkem opětovného, samotné základy demokratické civilizace podkopávajícího odvratu západních demokracií od etické legitimity demokratické politické odpovědnosti. Je vidět, že současná zahraničně-politická stanoviska západních demokracií se nepoučila z evidentně kontraproduktivních důsledků eticky relativizující politiky appeasementu, containmentu a détente. O tom dostatečně výmluvně svědčí faktická obnova neperspektivní politiky rovnováhy velmocí. Pomineme-li nyní snad již konečně viditelný, neudržitelný případ komunistické Číny, jde rovněž o demokraticky stále méně přesvědčivé jaderně vyzbrojené Rusko. Tak se opět oživují eticky neudržitelné strategie rovnováhy strachu a geopolitické spolupráce s demokraticky ověřitelně pochybnou jadernou velmocí.
Výčet reálpolitických strategických důvodů nyní převažujícího postupu demokratického světa vůči jadernému Rusku dokládá svou mravní a politickou neudržitelnost jako alarmující nedostatek skutečného smyslu pro realitu v současném jaderném, do značné míry stále nedemokratickém světě:
a) Priorita čínské komunistické hrozby a možnost jejího vyvážení Ruskem, tedy obnova již jednou vyzkoušené a prokazatelně neperspektivní Kissingerovy eticky indiferentní politiky postavit proti sobě značně podobné režimy obou jaderných velmocí.
b) Ruská jaderná hradba proti ofenzívě zideologizovaného islámu v Asii.
c) Klid a stabilita v Rusku a na celém území někdejšího Sovětského svazu.
Z etického hlediska je zřejmé, že takto zdůvodňovaný přednostní zájem západních demokracií na vztazích s nynějším jaderným Ruskem znamená, obrazně řečeno, příklon k politice vyhánění ďábla belzebubem a k neméně naivní víře v postupnou belzebubovu proměnu v hodného, demokraticky upřímně smýšlejícího chlapce, přestaneme-li jej dráždit záměry jako je rozšíření NATO o země středovýchodní Evropy. Takový nebezpečný sklon dokládají současná prohlášení zejména vůdčích německých politiků, jež podmiňují členství států středovýchodní Evropy v NATO jejich plným začleněním do Evropské unie. Centrální vize dnešní krátkozraké, nemravně ustrašené, dynamicky proměnlivé směsice appeasementu, détente, containmentu a spolupráce se současným Ruskem, které již zjevně usiluje o nápravu prohry ve studené válce s demokratickým světem, je eticky, a proto i konkrétně politicky, neobhajitelná. V nové ruské vojenské doktríně se totiž údajně mluví o Číně a Íránu jako o hlavních spojencích Ruska proti USA a NATO.
Etický smysl jaderných zbraní demokratické civilizace jako legitimního a reálně použitelného prostředku politického jednání vůči zemím, o jejichž demokratických poměrech, záměrech a vývoji lze z mnoha ověřitelných důvodů pochybovat, je nyní, jak vidíme, svrchovaně aktuální. Obdobně jako počátkem osmdesátých let, kdy Sovětský svaz do značné míry úspěšně manipuloval západním veřejným míněním proti tehdejšímu jadernému dozbrojování Evropy. Nyní jde pro změnu o etické, a proto i politické důsledky členství exkomunistických států středovýchodní Evropy v jaderně vyzbrojeném NATO. Počátkem osmdesátých let Spojené státy přes hysterický nátlak pacifistických davů a určitou nevoli západní Evropy prozíravě neustoupily a tím vytvořily jednu z klíčových podmínek pro nynější zatlačení komunismu ze značné části jeho evropských držav. Pro současné pochyby, nakolik je srovnání s komunistickým a současným jaderným Ruskem eticky udržitelné, zřejmě platí následující eticko-politická rovnice: Pokud Rusko upřímně směřuje ke skutečné demokracii jako republikánské formě demokratické politiky na mravním základě, pak je rozšíření NATO, tedy přiblížení jaderného bezpečnostního svazku, jenž vojensky zajišťuje demokratické hodnoty, k ruským hranicím významnou posilou a pobídkou ruskému úsilí stát se plnohodnotnou a stabilní demokratickou mocností s vlastním potenciálem jaderných zbraní. Jestliže Rusko přes tyto nesporné skutečnosti rozšíření NATO odmítá, pak tím aktualizuje etickou legitimitu jaderného potenciálu demokratické civilizace ve vztahu k těm jaderným zemím, jež prokazují, že jejich současná politika a budoucí záměry jsou v rozporu s etickými základy demokratických států, tedy se samotnou perspektivou existence a zdokonalování demokratických politických forem.
Je zřejmé, že etický význam jaderných zbraní demokratických států má v současném světě ústřední místo z hlediska možností, jak uplatňovat reálný konkrétní vliv na přítomné a budoucí politické možnosti demokratické civilizace v kontextu nesporně dramatických světových dějin po roce 1989. To neznamená nic menšího, než že se spor o mravní smysl demokracie dále zvýrazňuje. Ve zdánlivě nepřehledné a bezpochyby nebezpečné houštině dnešního světa demokracie, techniky, bídy, bohatství, mravní neucelenosti jako domněle neutrální lhostejnosti, skeptické rezignace, fanatických jednoduchých receptů, vznikajícího neototalitního globálního spojenectví, kdy se každý ohání demokracií a jen někteří vidí, že přirozená práva předpokládají přirozené mravní povinnosti, v takovém světě našich dnů jsou jaderné zbraně dosud převážně v rukou demokratických politiků. Tím zřejmější je význam jejich etické odpovědnosti a povinnosti ve smyslu platných zásad přirozeného zákona. Dějiny našeho století ukazují, že skutečně prozíravá jaderná odpovědnost, jež je neslučitelná s pohodlnou jadernou zbabělostí, se zatím prosadila jen jednou. Přál bych si, aby to nebylo naposledy.
