Sobě říká Ester, svým pořadům “Dvojhlas” a “Ženský hlas”. Nejsou ani jedním; jejich hlas je monotónní, a vůbec ne femininní. Ó ano, roztomilým se snaží být, tento něžný hlásek feminacismu, s dolíčky ve tvářích nám šeptající: “kdo nesouhlasí s Ester, do plynu, pochodem vchod!”

Ujišťovala se Ester, a Hana Marvanová ji přitakala přeochotně, že je dobré, aby lidé před manželstvím vystřídali vícero partnerů. Smím-li se zeptat: dobré k čemu, Ester?

Určitě ne k udržení manželství. Je totiž empirickým faktem, že kdo střídá partnery před manželstvím, je náchylnější se dopustit nevěry a partnery střídat i v manželství. Proč? Závisí to od pojetí partnerství. Pokud je jeho smyslem vlastní pohodlí, a sex je pohodlí, a je ho hodně před manželstvím, a manželství je smlouvou – s ručením omezeným – o vzájemném pohodlí, od které lze ustoupit, když už pohodlí neslouží, pak proč by mělo bránit pohodlí dalšímu, i mimo manželství? Přece jde-li o pohodlí především, pak už nesejde na tom, zda před, v , či mimo manželství. Zvyk střídat partnery zřejmě není nejlepším vkladem do manželství.

Co jím je? Pojetí, v němž smyslem manželství je především péče o druhé, hlavně muže o ženu a ženy o děti. Aby péče mohla být dokonalejší, manželství je smlouvou nezrušitelnou. Sex před manželstvím mu nijak nepomůže, spíše naopak; v mysli i praxi nabourává ten pilíř, jenž je nezbytný k tomu, aby se manželství udrželo a nerozpadlo: totiž, že muž má mít jen jednu ženu a žena jen jednoho muže. Navíc v tomto pojetí je manželská smlouva vnímána jako posvátná: je smlouvou nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi nimi a Mystériem universa. Proto i sex je věcí nejen lidskou – jako např. stříhání nehtů – nýbrž lidskou i mysteriosní zároveň. Sex před manželstvím, tedy uzavřením posvátné smlouvy, se tudíž jeví jako nepatřičný: jako banalizace toho, co je ze své podstaty nebanální.

Já vím, toto pojetí Ester – a ani většina současné společnosti – nesdílí. Ale jejich pojetí zase nesdílela žádná civilizace lidských dějin. Ani jediná. Jak jim, lidem postcivilizačního věku, vysvětlit svátostní pojetí manželství? Asi takto:

Začněme od nejlepšího, k čemu se postkřesťanské myšlení dopracovalo, a čemu moderní člověk rozumí. Tedy od sekulárního humanismu a lidských práv. Slušný moderní humanista chce to nejlepší pro člověka, chce jeho oslavu, a proto říká, že lidská práva jsou posvátná, že lidský život je vzácnější, než cokoli na světě. Jsou-li ale člověk a jeho práva posvátná, pak se nutně posvátnost musí vztahovat i na proces jeho vzniku. Jinými slovy, lidská sexualita je nejen přirozenou, ale i mysteriosní záležitostí, na niž se vztahuje posvátnost, jež může být neuctivým lidským počínáním znesvěcena. To si ale sekulární humanista nepřipouští. Na jedné straně přikládá člověku zvláštní hodnotu, na jejíž ochranu mají existovat právní normy, na straně druhé požaduje, aby záležitosti týkající se reprodukce člověka byly co nejjednodušší a nejtriviálnější, a žádné normy se na ně nevztahovaly.

Tento vnitřní rozpor sekulární humanistické pozice se projevuje i v případech dalších. Sekulární humanismus, jenž tvrdí, že člověk je to nejcennější, co na světě máme, zároveň nadšeně vítá antikoncepci, jež nutně implikuje, že vznik nového člověka je tím, čemu bychom se měli za každou cenu vyhnout. Rozpor jako vyšitý, ale relativně nevinný ve srovnání se skutečností mnohem strašnější: sekulární humanismus se rád honosí všemi těmi skvělými deklaracemi lidských práv, a přitom obhajuje potraty. Práva, která hlásá jako nedotknutelná, považuje v případě malých dětí za bezproblémově dotknutelná. Při každém potratu jsou všechny deklarace lidských práv symbolicky trhány na cucky, stejně jako jsou trhány na cucky – teď již nikoli symbolicky, nýbrž velice reálně – tělíčka nenarozených dětí a jakákoli vnitřní integrita sekulárního humanismu.

Sekulární humanismus je nedostatečně humanistický; a humanismus, aby byl humanistický plně, musí být teistický. Jak jsem uvedl, každá civilizace hleděla na předmanželský sex negativně, neboť sexualitu považovala za věc mysteriosní. O sexu lze říci mnoho krásného, ale neumím si představit, jak by ho bylo lze postavit na piedestal vyšší, než na jaký ho klade katolické křesťanství: církev má manželství za svátost, a tedy učí, že v sexuálním aktu v manželství je reálně přítomen sám Bůh. Že se jedná o poklonu nejvyšší možnou, snad uznají i ti, kdo toto pojetí nesdílí. Když už nesouhlasí, mohou se snažit alespoň pochopit.

Očekávat to od Ester by však bylo příliš. Vyslovte před ní slova “křesťanství”, či “katolická církev”, a dívejte se. Co uvidíte, nebude Ester éterická, natož Ester estetická, nýbrž Ester hysterická.

Mírně zkrácené vyšlo v MF DNES 21.2.2003 pod redakčním titulkem “Předmanželský sex a nevěra”