Polská elita má stádní charakter – její poválečné osudy určovalo monopolní postavení, v němž se ocitla, když komunisti zlikvidovali konkurenční prostředí a že ji vláda lidového Polska pověřila úkolem legitimizovat komunismus.

Oněch několik let uplynuvších od napsání knihy umožňuje autorovi vidět nejen ji, ale i komentáře, které vyvolala, s jistým reflektujícím odstupem. Jedna z vyslovených výhrad se opakovala; o knize se říkalo a psalo, že je v líčení Poláků a polské reality příliš pesimistická. Tato výhrada je formulována příliš obecně, ale je nicméně závažná, neboť se podle kritiků dotýká samotného jádra mé diagnózy. Ta podle jejich názoru postrádá věrohodnost už z toho důvodu, že až do takové míry černý obraz skutečnosti nemůže být pravdivý. Na to musím odpovědět, že podle mne je celá výhrada formulována chybně. Pesimismus nebo optimismus mého závěrečného soudu je věcí druhotnou. Základní otázka musí proto znít jinak. Jsou analýzy obsažené v mé knize přesné a výstižné? Ano, nebo ne?

Začněme u věci zcela zásadní. Jestliže se dokonce i shodneme na tom, že padesátiletí mezi roky 1939 a 1989 mělo šťastné rozuzlení, nijak to nezlehčuje všechny hrůzy, jimiž jsme jako národ prošli: děsivou válku a ztrátu poloviny území, likvidace, vraždy a deportace, komunistický teror a dlouhodobý vliv ohlupující ideologie, brutální restrukturalizaci společnosti, estetický úpadek a různé další ohavnosti, o kterých jsem v knize psal. Výtka přehnané pochmurnosti má možná původ v tom, že všechny tyto věci pro nás mezitím získaly povahu historických faktů a po tolika letech už nevyvolávají tak silné emoce a nepodněcují k hlubšímu přemýšlení. Ale i kdybychom o nich už nemluvili nebo se nás už nijak nedotýkaly, v každém případě se staly a zapříčinily to, že se naše realita zformovala právě do své dnešní podoby. To je třeba mít v paměti nejen z úcty k obětem a z pocitu národní vděčnosti, ale rovněž z toho důvodu, že právě takováto paměť posílená reflexí nám umožní pochopit změny, k nimž v Polsku došlo. Brutální a dlouhodobé zkušenosti, které se staly naším údělem, zanechaly hluboké stopy, které lze postřehnout, jako jsou rozdělené rodiny, ztráty rodinných majetků, stav knihoven, muzeí nebo množství památek, ale i takové, které bezprostředně empiricky nevnímáme, ale o jejichž existenci jsme utvrzeni ve chvíli, kdy vidíme jejich důsledky. Jde například o politické postoje, o vztah ke světu a k vlastní identitě.

Ve své knize jsem psal o viditelných i neviditelných stopách. Ty první jsou nezpochybnitelné a lze je popírat jen ze zlé vůle nebo ze sebeobelhávání. Ty druhé jsou ze samotné své povahy kontroverzní, neboť to, co je neviditelné, lze vždy interpretovat různým způsobem. Můj výklad byl prostý, a právě on vyvolal takový odpor. Vyslovil jsem tezi, že právě tyto zkušenosti měly za následek to, že jsme se ve značné míře stali národem PLR, že máme zlomenou páteř, že Poláci už necítí, že mají hrát ve světě nějakou roli, a že jsme si, řečeno jinými slovy, zvykli být objektem, a nikoli subjektem probíhajících změn. Moje teze bude obzvlášť kontroverzní pro ty, kdo přijímají stereotyp o polské pýše a národní megalomanii, který v naší zemi převládá.

Nedovedu si vysvětlit, jak něco, co je jako právě tento stereotyp ve zjevném rozporu se zkušeností, může mít tak dlouhé trvání a může se tak hluboko zahnízdit v lidském myšlení. Úporná přítomnost tohoto stereotypu v polském vědomí prozrazuje nejenom stupeň iracionality mnohých názorů na polskou společnost, ale nepřímo i stupeň účinnosti komunistické propagandy, jež nám po desetiletí vtloukala do hlav boj proti falešnému hrdinství a nacionalistickým úchylkám a v níž nyní intenzivně pokračují její nepříliš opoždění vnuci.

Člověka, který by pochyboval o tom, že řeči o polské národní megalomanii byly obrovský humbuk, by mělo přesvědčit právě oněch několik let uplynuvších od prvního vydání mé knihy. Přinesly bolestné potvrzení mé diagnózy, podle které není běžným stavem polské duše hrdost, ale závislost. V onom období se staly zarmucující věci. Nejvážnější z nich byla smolenská katastrofa, při níž zahynulo téměř sto lidí včetně prezidenta republiky. Polský stát projevil svou tragickou slabost. Nezachoval standardní postupy běžné v takových situacích, neprosadil polské pravomoci ve věcech, které měly mimořádnou faktickou i symbolickou váhu, nepostaral se o oběti, nevzal v ochranu rodiny obětí a nezajistil ani nestranné a objektivní vyšetřování. Polští občané zůstali osamocení, zatímco polští představitelé koketovali s Rusy, od nichž si nechávali líbit příležitostné impertinence. K tomu, aby dokázali v tak obtížné situaci plnit své politické, právní, symbolické i lidské povinnosti, chyběla polským politickým lídrům odvaha, vůle nebo potřebné morální vědomí.

Nebyla to pouze kompromitace tehdy (i nyní) vládnoucího politického týmu. Dalo se přece očekávat, že společnost pobouřená hanebným jednáním svých představitelů je okamžitě smete a odsoudí k věčné hanbě. Ale reakce většiny byla bohužel opačná. Chování politické reprezentace se u širokých vrstev společnosti i u velké části polské elity setkalo se souhlasem.

Pro toho, kdo o Polácích uvažuje na základě stereotypu, který je charakterizuje jako hrdý národ zakládající si na své suverenitě, by tento fakt musel být něčím nepochopitelným. A události po smolenské katastrofě by se musely jevit jako sled nepochopitelných dějů připomínajících přízraky ze zlého snu nebo jako šokující projev náhlého a ničím nevysvětlitelného kolektivního úpadku. Uvědomíme-li si však, že máme co dělat se společností, jejíž velká část, pravděpodobně většina, je už po několik desetiletí zvyklá na to, že se o nejdůležitějších věcech rozhoduje mimo ni a bez ní, že má tato společnost v sobě hluboce zakořeněné přesvědčení typické pro notorické poražence, podle něhož jakýkoli větší odpor proti skutečným vládcům tohoto světa nemá smysl, že si svoji slabost falešně odůvodnila bajkou o konci státní suverenity, kterou jí vštípila křiklounská elita, a zaujala proto s úlevou rezignující postoj, potom pochopíme, že reakce na smolenskou tragédii je vlastně přirozená. Bylo by s podivem, kdyby si po desetiletí pokořovaná a devastovaná společnost uchovala pocit studu.

Důvod k mírnému relativnímu optimismu lze samozřejmě spatřovat v tom, že smolenská katastrofa znamenala pro mnohé Poláky vystřízlivění a že se za posledních dvaadvacet let dosud nenašel tak velký počet osob prožívajících do té míry úkorně degradaci národa a státu, že si přejí jejich obnovu a konají v jejich prospěch. Jejich počet však není v současné době dostatečně velký na to, aby zásadním způsobem stávající tendence zvrátil. Toto částečné oživení – a to je smutné – narazilo na tvrdou, dokonce brutální reakci. Za celou dobu trvání třetí Rzeczpospolité nikdy nedošlo k takové mobilizaci a aktivizaci sil podporujících autodegradaci národa a státu.

Tuto autodegradaci můžeme vidět v několika rovinách. Změnilo se vnímání Evropské unie a místa, jaké v ní zaujímá Polsko. Do té doby celý problém nepřitahoval zvláštní pozornost politiků ani občanů. Obrovská většina byla vůči Unii naladěna pozitivně a chápala ji jako civilizační faktor, nebo, a to především, jako bohatého strýčka, od něhož lze získat nemalé peníze. V poslední době se věci změnily a projevila se cílená strategie podřídit Polsko Unii, a to ve dvojím smyslu: za prvé výraznou podporou federalizujících procesů a za druhé výrazným zaměřením na sbližování s Německem jako zemí, která má v Unii největší vliv.

Kdyby se obě představy měly naplnit, znamenalo by to faktickou rezignaci na jakoukoli samostatnost. Obě bohužel zapadají do dosti dlouhé a málo chvályhodné tradice našeho národa: spoléhání na nepolské zákony a nepolskou administrativu, které mělo být podobně jako v dobách záborů lékem na polské civilizační slabosti a na národní anarchii na jedné straně, a na straně druhé hledání silného protektora, poskytujícího obyčejně podporu v boji s vnitřními odpůrci a vzbuzujícího – u těch spoléhajících – nejčastěji iluzorní dojem vlastní důležitosti.

Obě představy se mohou zdát protichůdné, ale z polského hlediska vůbec protichůdné nejsou. Program vytvoření evropské struktury zcela oproštěné od vlivu národních států je totiž neproveditelný; podobné struktury budou vždy odrážet existující poměr sil, jinými slovy v zásadě půjde v té či oné oblasti o záj­my nejsilnějších států. Pro slabší státy to bude znamenat dvojí závislost – na nadnárodních institucích nebo na politických mocnostech. A dokonce i tehdy, bude-li docházet ke konfliktům mezi evropskými institucemi a nejsilnějšími národními státy, nijak se tím stav dvojí závislosti slabších států, mezi něž patří Polsko, nezmění.

Nejsmutnějším faktem u této změny pohledu na Evropskou unii je přechod od nevědomosti k uvědomělému programu. Předtím se představy o Unii pohybovaly v rovině volných úvah motivovaných komplexy, ale nebyly podepřeny žádným rozpoznáním faktického stavu věcí a vědomím praktických důsledků. Dnes jsou předkládány s plným vědomím toho, co se může v důsledku jejich realizace stát. A v této verzi nevyvolávají u Poláků žádné zvláštní námitky. Příznačné je i to, že v zemích provádějících samostatnou politiku existuje na rozdíl od Polska mnohem větší nechuť k federalistickým myšlenkám, která má narůstající tendenci. Politika v těchto zemích spočívá ve vytváření spojenectví s jinými zeměmi, ne v ostentativním podřizování se. To druhé by pro tamní voliče bylo nepřijatelné.

Ale autodegradace národa je viditelná rovněž v jiných oblastech. Stále zřetelněji se potvrzuje teze o slábnutí polské identity; v každém případě zesilují faktory, které takovému oslabování napomáhají. Na školách byla omezena výuka polských dějin a literatury. Snižuje se úroveň a poslání polského jazyka, což je způsobeno nedbalostí a lhostejností škol, rodičů a všech institucí – i takových, jako jsou média -, které mají polštinu a polskou kulturu podporovat. Ministerstva se nezajímají o iniciativy rozvíjející polskou identitu, naproti tomu příznivě přijímají ty, které nás „evropei­zují”, činí multikulturnějšími a internacionálnějšími. Tato poslední slova samozřejmě nevyjadřují žádný základní záměr uvádět v Polsku ve známost světovou kulturu, ale úzce souvisejí s humpoláckou ideologizací, která díky vlivným patronům získala hojné prostředky na matení polských hlav.

V posledních letech také došlo – a to především z politických důvodů – k tvrdému útoku na polskou tradici v prvé řadě prostřednictvím masové kultury. Její představitelé dospěli k závěru, že útočení na tuto tradici potvrzuje duchovní aristokratičnost a představuje vstupenku do moderního světa. Přitom máme co do činění s invazí primitivismu, který ničí celý veřejný prostor, a který tím odstraňuje identifikační znaky, jejichž prostřednictvím společnost poznává svoji příslušnost k dějinnému společenství. Menšiny chránící a schraňující toto dědictví nejsou schopny konkurovat stále brutálnější agresivitě stále početnějších zástupů primitivů. Podobné aktivity vnášejí do našeho vědomí pocit, že jsme jako Poláci nesvéprávní, umocňují komplexy a svádějí toto vědomí do kulturně jalových prostorů.

Ve své knize jsem napsal, že se polská společnost nachází v rukou primitivů. Tato diagnóza se v posledních letech bohužel nejen potvrdila, ale nabrala zlověstné dimenze. Nikdy jsme se za posledních dvaadvacet let nesetkali s takovým stupněm zhrubnutí, vulgarizace veřejné sféry, a do tohoto nechvalného díla jsou zapojeny prakticky všechny společenské skupiny. Veřejná směna názorů, spory, argumenty, odlišnost mínění – to všechno přestalo existovat. Polsko už po několik let nezažilo žádnou veřejnou diskusi a dá se předpokládat, že ji v blízké budoucnosti ani nezažije.

Skupina, která je v současnosti v Polsku u moci, uznala vulgaritu za hlavní nástroj boje a v tomto ohledu k sobě přitáhla široké zástupy, které se koneckonců nijak zvlášť nebránily a poměrně rychle to pochopily jako dobrou zábavu, politickou povinnost a způsob chování, jejž velí moudrost. Už po několik let je Polsko místem halasného řehotu, nepřetržitého přeřvávání, kleteb, rouhání, urážek, vulgárností, ukřičené hysterie. Argument nahradil hloupý vtip, ordinérní vřeštění vytlačuje reflexi a invektivy se ukazují být účinnější než myšlení. A toto všechno probíhá za pozvolného, ale viditelného posouvání se Polska do stavu úplné ochromenosti.

Zvláštní roli sehrávají v tomto procesu elity. Pojem elita je v současném Polsku nejasný, ale používám ho k označení relativně úzké skupiny lidí, kteří poskytují jazyk k vyjádření skutečnosti, vyslovují aspirace a odůvodňují emoce, jež se projevují ve veřejné sféře. K této elitě patří především intelektuálové (i toto slovo by vyžadovalo vysvětlení, ale budeme se držet jeho běžného pojetí). Vedle této skupiny však existuje nesmírně početná a velice hlučná skupina lumpeninteligence, jež se nevyznačuje žádnými pozitivními vlastnostmi a jejíž přítomnost a vlivy vyplývají výlučně z masové demokraticko-tržní povahy společnosti. V Polsku posledních let je stále obtížnější elitu či spíše její velkou část od lumpeninteligence odlišit: určitě je neodlišuje jazyk vyjadřování skutečnosti ani druh jejich aspirací artikulovaných ve jménu společnosti ani úroveň odůvodňování emocí vyjadřovaných ve veřejné sféře. Mezi elitami a lumpeninteligencí dokonce dochází k překvapivé symbióze. Proč překvapivé? Jednak má ona symbióza poprvé v dějinách svobodného Polska takový rozsah a jednak si jedna i druhá strana stále více uvědomují hluboký pocit sounáležitosti.

Ve své knize píšu o tom, že polská elita má stádní charakter a že její poválečné osudy určovalo monopolní postavení, v němž se ocitla v důsledku toho, že komunistický stát zlikvidoval konkurenční prostředí a že ji vláda lidového Polska pověřila úkolem legitimizovat komunismus. Polská elita prožila bouřlivé dějiny, v určitém okamžiku se s komunismem rozešla, sehrála důležitou roli v opozici proti němu a dosáhla také nezanedbatelných úspěchů, ale táhl se za ní jako stín její hříšný zakladatelský akt. V novém Polsku si uchovala monopolní postavení, ale monopol ve svobodném období jen prohloubil všechny její špatné vlastnosti a její dobré vlastnosti zlikvidoval. I když nastupují nové generace, nemůžeme se zbavit dojmu, že se u této skupiny od dob rozkvětu v jejím chápání světa nic nezměnilo: nepřijímá již žádné korigující podněty, a dokonce se ani nepokouší vyvozovat závěry ze skutečnosti, kterou prakticky přestala sledovat. Setrvává dále ve světě, který dávno přestal existovat, používá jazyk, který vyrostl ze zkušenosti, jež přestala být aktuální, pohybuje se ve zcela fiktivním světě, rozhořčuje se nad fantómy, které sama vytvořila, rozčiluje se nad myšlenkami, jejichž smysl přestala chápat, nebo se nechává unášet vzruchy, které vzhledem k tomu, že postrádají skutečnou příčinu, nabývají stále víc a víc povahu běžného tajtrlictví.

Jde o elitu, která nepovzbuzuje, ale uspává. V posledních letech spouští skutečně velmi halasný pokřik, ale to nic neznamená, neboť její výkřiky postrádají obsah. Jejím skutečným stavem je tak i nadále setrvávání v myšlenkové strnulosti. Dá se říci, že dnes zažívá období tristního úpadku, který Polsko velice ničí. Není známo, jak dlouho toto období potrvá a jak rychle se ožívající konkurenti stanou natolik silní a tvůrčí, že budou schopni obnovit zdevastovaný prostor kultury. Neexistuje žádná jistota, že se to stane brzy, a v případě prodlužování existujícího monopolu nás mohou nadlouho čekat jalové časy.

Zmizení této části elity nebo zbavení jí svéprávnosti je nezbytnou podmínkou jakékoli změny k lepšímu. Zatím svými hlasy autorizuje nejhorší praktiky a porušování těch nejzákladnějších standardů veřejného života. Straní hrubiánství proti slušnosti, manipulaci proti pravdě. Straní těm, kdo se dopouštějí křivd, a je proti těm, na nichž se křivdy páchají, straní amnézii proti paměti, partajnictví proti nestrannosti, ideologii proti patriotismu. Ochotně obhajuje cenzuru, nespravedlnost, lež, monopol, a dokonce i násilí, pokud prospívá zájmům stáda. Stejně ochotně se uchyluje k pokrytectví nebo hrubosti. Podílí se na rozdmychávání politické nenávisti v Polsku, jehož výsledkem byla mimo jiné politická vražda či gigantický propagandistický lynč prezidenta republiky a později obrovská mašinérie lži urážející ho po smrti.

V závěru své knihy jsem se vyslovil mírně optimisticky. Měl jsem pocit, že se v Polsku něco mění k lepšímu, že se pozvolna navrací duch nezávislého myšlení a jednání. Zkušenost následujících let touto křehkou nadějí otřásla přímo pokořujícím způsobem. Kde je třeba čerpat víru ve změnu k lepšímu a potřebnou sílu? Důvody uchovávat si určitou míru optimismu jsou dva. Za prvé, jak se o tom zmiňuji výše, objevilo se v Polsku ozdravující hnutí. Každopádně jde o hnutí vyvolané uvědoměním si degradace Polska a vědomým odporem k ní. Během posledních dvaadvaceti let se podobně silný odpor dosud neobjevil a – přes všechny zvraty, obtíže a zmatky – jde o nový jev, který zasluhuje podporu a umožňuje také počítat se změnou správným směrem.

Za druhé, stále přes to všechno žijeme v podmínkách svobody. Banálnost tohoto konstatování je jen zdánlivá. Jak jsem napsal ve své knize, to, že jsme v Polsku získali svobodu, uvedlo Poláky – paradoxně – do stavu pokory vůči tomu, co se děje ve světě. Ale vždyť to vůbec nemusí tak být. Má-li svoboda nějakou hodnotu, spočívá tato hodnota v tom, že jednotlivcům i národům umožňuje překonat průměrnost a uskutečňovat důstojné představy. Kdyby svoboda neměla sloužit právě tomu, potom by pochopitelně neplynul žádný velký užitek z jejího vlastnění, ani žádná velká škoda z její ztráty.

Autor je filozof a poslanec Evropského parlamentu.

Doslov nového vydání Legutkovy knihy (Ryszard Legutko, Esej o duszy polskiej, Wydawnictvo Zysk i S-ka, Poznaň 2012, s. 184-196) přeložil Josef Mlejnek.

Vyšlo na http://revuepolitika.cz