(Polemika ad: Svlékl jsem několik kůží, Respekt č. 41) Chudý kluk, nazvěme ho Elia, se narodí na Sicílii. Místní don Carlito se stará o jeho matku-vdovu i o jeho početné sourozence. Elia z vděčnosti pro dona Carlita pracuje. Ano, je to práce nelegální, pašují alkohol, tabák i naftu. Ale nic horšího. Elia si najde spoustu dobrých přátel u kluků, kteří rovněž pracují pro dona Carlita. Jenže pak se don Carlito neshodl s jiným kápem, donem Antoniem, a přikázal svým klukům, aby nechali vyhodit do vzduchu jeho dům – i s donem Antoniem, jeho ženou, dětmi, zeti i snachami, jakož i vnoučaty. Hoši dona Carlita se to chystají udělat – až na Eliu, který si řekne, to přece ne! Pašovat kontraband je jednou věcí, zabíjet děti je věcí druhou. Prožije noc plnou agónie a nad ránem v policejní stanici v Palermu udá policii své komplice. Má být námi odsouzen za to, že zradil své přátele a svého dobrodince? Jiný kluk, říkejme mu taky Elia, se narodí v Japonsku. Poté, co mu zemřeli rodiče, ujal se ho guru Lotosového květu, ctihodný Očiba. Elia nalezl komunitu lásky a lidské vlídnosti. Otevřely se mu nové obzory. Nalezl smysl života. Lotosový květ přináší ráj. Předtím však musí být bohům přinesena ještě jedna poslední oběť, než věčná blaženost zavládne pro celé lidstvo. Oběť minimální: pár tisíc lidí v tokijském metru. Pak bude konec všeho utrpení. Lotosový květ umístí v tokijském metru sarinové bomby. Elia si ale řekne: bohům se mají přinášet lidské oběti? To snad ne! Co když se ctihodný Očiba mýlí? Co když je falešným prorokem? Co když jsem až doposud žil v bludu? Prožije noc plnou agónie a ráno jde všechno oznámit na policii. Sarinovému útoku se povede zabránit. Ale za jakou cenu? Elia zradil své přátele, své souvěrce, své soudruhy. Má být námi za to proklet jako prašivý pes? A do třetice, vezměme si kluka, kterého pro změnu nazývejme taky Elia. Narodil se tureckým rodičům, ale již v Americe. V době velké hospodářské krize počátku 30. let 20. století si uvědomí, že za všechno může lidské sobectví, egoismus a individualismu. Zapotřebí jsou společenství, obětavost, mladická vitalita, vlastenectví – a, ano, i nacionalismus a socialismus. Stane se proto nacionálním socialistou a je hrdý na úspěchy svých soudruhů v Itálii a v Německu. Ale pak vidí, že jeho velký vzor a učitel Hitler vraždí Židy. To mladým Eliou otřese. On přece chtěl pro lidstvo to nejlepší: pocit tepla a lásky v přirozené komunitě, nikoli jatka! Pracuje v Hollywoodu, kde mnozí jeho kolegové a přátelé jsou tajnými nacisty. Produkují filmy ovlivňující americké veřejné mínění nacistickým směrem. Málokteří Američané si uvědomují, jakým nebezpečím vskutku nacismus je. Mladý Elia si to uvědomuje. Již pochopil, že nacismus není rájem na zemi, nýbrž peklem na zemi. A proto uvědomí parlamentní Výbor pro zkoumání totalitních hnutí o tom, že někteří jeho kolegové v Hollywoodu jsou nacisté. Co se s nimi stane? Půjdou do vězení? Nikoli. Jen budou veřejně označeni za to, kým skutečně jsou: za nacisty. A každý občan Spojených států ať se rozhodne, jestli se chce s nimi stýkat i nadále, jestli je chce zaměstnávat, anebo jestli je chce ignorovat a ostrakizovat, neboť jejich politickým programem je učinit z Ameriky jednu velkou Osvětim. Máme Eliou pohrdat proto, že veřejně řekl, že někteří jeho známí mají politické názory volající po Osvětimi? Máme ním pohrdat proto, že nechtěl, aby se v Americe Osvětim odehrála – a tedy na stoupence Osvětimi upozornil? Máme to považovat za “nešťastnou epizodu” a “poklesek” v jeho životě? Ano, máme – pokud jsme Věroslavem Hábou (“Svlékl jsem několik kůží”, Respekt č. 41). Nikoli, nemáme – pokud nejsme intelektuálně hluší a morálně slepí. Neboť taková byla situace v Americe na přelomu 40. a 50. let 20. století. Komunisté v sobě spojovali praktiky mafie, fanatismus šílené sekty a krutost svých mladších totalitních bratrů, nacistů. Proboha, uvědomme si, o kom mluvíme! Všichni komunisté poloviny 20. století byli stalinisté! Byli to lidé, kteří věděli o hladomoru na Ukrajině, o moskevských procesech, o Gulagu, o vraždění nekomunistické levice Stalinovou NKVD ve Španělsku za občanské války, i o paktu Molotov-Ribbentrop, kterým se Stalin a Hitler stali spojenci a bratry ve zbrani, rozdělili si Evropu a rozpoutali druhou světovou válku. To všechno v roce 1950 věděli – a přesto byli a zůstali komunisty. Byli ochotni učinit cokoli proto, aby se celý svět dostal do područí Lavrentije Beriji, jejich šéfa, a Josifa Stalina, jejich boha. Od začátku 30. let v Americe docházelo k masivní komunistické konspiraci, infiltraci státní správy a subversi. Ministerstva za Roosevelta byla prolezlá komunisty a sovětskými špiony – zmiňme ty nejvýznamnější: Alger Hiss a Lawrence Duggan na ministerstvu zahraničí (Hiss taky na Jaltské konferenci a při vzniku OSN), Harry Dexter White na ministerstvu financí (jako náměstek ministra!), Judith Coplonová na ministerstvu spravedlnosti, William Remington na ministerstvu obchodu, Lauchlin Currie v Bílem domě. Poté komunisté Julius a Ethel Rosenbergovi předal návod na sestrojení atomové bomby Stalinovi; a od roku 1950 komunistické rudé armády Severokorejců, Číňanů a Sovětů zabíjeli americké vojáky v Koreji. A co na to americký stát? Poslal snad své vlastní domácí komunisty do vězení, nebo dokonce před popravčí čety? Ani náhodou; kromě jedenácti vůdců KS USA, kteří šli sedět, se státní represe amerických komunistů nijak nedotkly. Pouze Výbor Sněmovny reprezentantů pro neamerickou (rozuměj totalitní) činnost pořádal veřejná slyšení, na nichž se mělo otevřeně říci, kdo komunista je a kdo nikoli – s tím, ať si sami američtí občané rozhodnou, zda se chtějí stýkat s lidmi, kteří chtějí do Ameriky přivléct vládu Stalina a všechna “dobrodiní” gulagu. Elia Kazan nechtěl, aby takováto vláda v Americe zavládla, a proto řekl, že někteří jeho známí chtěli přesně to. Že tak učinil, není ani hanbou, ani ostudou. Naopak, je to znamením cti. Američtí komunisté – včetně těch v Hollywoodu – byli zbabělci; a to zbabělci dvounásobní: jednak byli zbabělí říci pravdu, totiž že komunisty skutečně jsou; a jednak poté byli zbabělí se americkému lidu omluvit za to, že jej v 50. letech chtěli “obšťastnit” vládou Stalina. Tito lidé se za to, že byli stalinisty, nikdy neomluvili. Pouze očerňovali statečné lidi jako Elia Kazan, kteří spáchali ten “strašný zločin”, že řekli tu prostou pravdu, že bílá je bílá, černá je černá, a komunisté jsou komunisté. Aby to člověk nebyl schopen pochopit, musí být buď mentálním trpaslíkem, nebo morálním mrzákem, anebo Erazimem Kohákem. Roman Joch Článek byl v zkrácené verzi otištěn v týdeníku Respekt č. 45 (3.-9.11.2003)