Už více než 80 let obsahuje jejich známé motto toto prohlášení: „Naším zákonem je korán.“ Muslimské bratrstvo to myslí vážně. A nyní konečně Bratři dosáhli toho, co bylo snem jejich zakladatele, Hasana al-Banná: egyptské ústavy, zaštítěné tvrdě islamistickou vládou, jež oficiálně prosazuje šaríu –„islámský řád“.
Přijetí z šaríi vycházející ústavy bylo zajištěno po první části lidového referenda. I když nejprve se hlasovalo v obvodech jako kosmopolitní Káhira, kde se počítalo s nejsilnější neislámskou opozicí, stoupenci šaríe přesvědčivě zvítězili. Bylo jasné, že původní rozdíl v počtu hlasů – 56,5 : 43,5 % – se po druhé části hlasování, jež zahrnovala bašty islamistů, výrazně zvětší.
Tyto výsledky tak jen odrážely sérii volebních triumfů Bratrstva, jež následovaly po pádu Husního Mubáraka. 21. března 2011 se konalo referendum o několika dodatcích, jež Bratrstvo navrhlo připojit ke staré ústavě. Bylo to první svobodné hlasování v nejlidnatější arabské zemi a islamisté je vyhráli na celé čáře v poměru 78 ku 22 %. To otevřelo cestu k rychlým parlamentním a presidentským volbám, což byl scénář střižený přesně na míru nejsilnější stránce Bratrstva, disponujícího celostátní sítí disciplinovaných místních lídrů a oddaných následovníků, tedy hlasovací mašinerií, proti níž neislamistická opozice neměla šanci.
Islamisté se hnali k vítězství, jež jim přineslo drtivou, tříčtvrtinovou parlamentní většinu. A nejpozoruhodnější věcí v tomto druhém svobodném hlasování byla síla takzvaných „salafistů“ – fanatické frakce, požadující ještě rychlejší zavedení šaríe než Bratrstvo, blízké násilnickým džihádistickým organizacím, jakými jsou Islámský džihád, Islámská skupina (jedna z prvních islamistických skupin hlásající co nejpřísnější dodržování zásad islámu. Vznikla v roce 1970 jako reakce na politické snahy Násira a Sádáta přiblížit se Evropě. Původně více militantních frakcí se sloučilo v roce 1979 po podpisu mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem do organizace Al-Džamá´a al-islámíja. pozn. red.), či dokonce Al- Káida. Salafisté získali 25 % parlamentních křesel (navíc k dalším 50 % křesel pro Bratrstvo), čímž dosáhli lepšího výsledku než chabé skupinky sekulárních demokratů, levičáků a stoupenců poraženého mubárakovského režimu.
Takto povzbuzeno, udělalo Bratrstvo to, co dělá vždycky: popřelo své předchozí závazky, jež učinilo jen kvůli tomu, aby se prezentovalo jako rozumný, umírněný proud. Aby uklidnilo přechodně vládnoucí vojenský režim a západní vlády obávající se toho, že islamisté přebírají Egypt kompletně do svých rukou, slíbilo Bratrstvo, že nepostaví vlastního presidentského kandidáta. V okamžiku, když mělo totální kontrolu na dosah, oznámilo, že jejich populární lídr, Chajrát al-Šatir, bude nakonec kandidovat. Ještě důležitější je, že v předchozích volbách Bratrstvo předstíralo, že si je vědomo potřeby, aby budoucí ústava postmubárakovského Egypta byla konsensuálním dokumentem, reprezentujícím všechny vrstvy společnosti. V okamžiku, kdy měli parlament pevně v rukou, sestavili však Bratři nespravedlivě „ústavodárné shromáždění“ – komisi, jejímž úkolem bylo navrhnout ústavu – z islámských ideologů, kteří trvali na zavedení islámského řádu.
Už od dob, kdy Hasan al-Banná formuloval cíl a metodologii Bratrstva, bylo jeho hlavním imperativem vytvoření „islámského řádu“ (al-nizám al-islámí). Zesnulý arabista Richard P. Mitchell popsal už roku 1969 ve své vynikající studii The Society of the Muslim Brothers [Společnost Muslimských bratří], jak „je těžké přecenit intenzitu přesvědčení Bratří, že zatímco jiné civilizace se obejdou bez náboženských institucí (protože mají rozmanité kořeny), muslimská civilizace bez šaríe jako svého ústředního zdroje inspirace ztrácí smysl“ – je to „contradictio in adiecto“, v jehož důsledku by vznikla „společnost kulturních bastardů“.
Toto usilování o „islámský řád“, jehož definičním znakem je věrnost šaríi, se často mylně chápe jako úsilí o „islámský stát“. Je to naopak: Bratři se považují za předvoj globálního civilizačního hutí. Islámské právo šaría je soustavou všeobjímajících právních principů – Alláhova zákona, který podle Hasana al-Banná i jeho pokračovatelů přesahuje politické řády národních států. Bratrstvo chce dobýt nemuslimské společnosti – a zvláště neislámské režimy, jež ovládají muslimské společnosti – ovládnutím jejich kultury napříč národním hranicím.
Tak Bratrstvo ve Spojených státech označuje své poslání jako „civilizační džihád“. Jeho cílem je, jak to uvádí interní memorandum z roku 1991, „eliminovat a zničit západní civilizaci zevnitř“. Tento cíl je stejný v Egyptě jako všude jinde, kde Bratrstvo operuje. Krátce poté, co padl Mubárak a Bratři zvítězili v hlasování, jež zajistilo rychlé volby, obrátila se organizace ke svému vůdci, Šatirovi, se žádostí, aby vytvořil program pro nový Egypt. V dubnu 2011 Šatir plán zveřejnil: je to „Projekt islámské renesance“ (Nahda). Šatir v něm zdůrazňuje, že základní principy a cíle Bratrstva se nikdy nezmění, změnit se může jenom taktika, jejíž pomocí jich má být dosaženo. Především, prohlašuje, „naším hlavním a všeobecným posláním jako Muslimských bratří je prosadit Boží náboženství na zemi, organizovat náš život a životy lidí na bázi islámu, ustavit Nahdu celé ummy (celosvětového společenství muslimů) a její civilizaci na bázi islámu a podrobit lidi Bohu na zemi.“
Když se blížily presidentské volby, junta se mylně domnívala, že je ještě stále v pozici politické síly, že ještě může zastavit islamistický příliv bez otevřeného převratu, který by vyvolal hněv do demokracie zamilovaného Západu – či přesněji, do voleb zamilovaného Západu, protože v jeho smyslu není na šaríi prosazené lidovým hlasováním nic demokratického. Proto generálové vyřadili Šatira z presidentské kandidatury pod falešnou záminkou, že pral peníze ve prospěch „zakázané skupiny“ – tedy Bratrstva, které nejen že už nebylo zakázáno, ale bylo zvoleno do čela civilní vlády.
Generálové doufali, že tak otevřou cestu ke zvolení ne-islamisty, snad dokonce ne-islamisty s vazbami na starý režim. Ale Bratři, jako vždycky, měli plán B: Muhammada Mursího, věrného Šatirova chráněnce a spoluautora „Projektu islámské renesance“. Mursí stál tehdy v čele politického křídla Bratrstva, Strany svobody a spravedlnosti, která – ve shodě s plánem „renesance“ – vydala třiadevadesátistránkovou platformu, jež navrhuje podřídit doslova každý aspekt života státní regulaci vycházející z pravidel šaríe. Mursí byl ve vší tichosti navržen jako alternativní kandidát Bratrstva pro případ, že by něco zkřížilo cestu k presidentskému křeslu Šatirovi.
Mursí se spolehl na mocnou podpůrnou síť Bratrstva. Na volebních shromážděních zahrnul početnou islamistickou základnu země sliby nové ústavy, jež bude odrážet „šaríu, potom šaríu a nakonec šaríu“ – ústavu, jež bude odrážet platformu Strany svobody a spravedlnosti. Mursí není zdaleka tak charismatický jako Šatir a dávala se mu jen malá šance, zvláště vzhledem k tomu, že jeho slavný ochránce byl v hodině dvanácté vyřazen ze soutěže. Stejně ale zvítězil.
Za půl roku působení v úřadě strhl Mursí moc na sebe. Když se vojenská junta znovu pokusila zadržet nástup Bratrstva k moci a rozpustila zvolený parlament, Mursí vyhlásil, že převezme výkon legislativní moci do vlastních rukou. Byl to vychytralý krok – věděl, že bude mít za sebou Obamovu administrativu, jež beze zbytku vložila své naděje do pohádky o Arabském jaru. Věděl také, že generalita musí tolerovat presidentský úřad, aby nebyla označena za „protidemokratickou“. Za pochlebování západních médií a amerického ministerstva zahraničí se Mursí rozhodl naprosto veřejně začít hrát úlohu jediného egyptského vůdce a rozjel se do Saúdské Arábie a do Íránu, kteréžto země ve snaze sehnat podporu pro děravou ekonomiku Káhiry rozeštval jednu proti druhé. A když se objevila příležitost svrhnout vrcholové generály – díky otřesnému masakru na Sinaji, který stál život 16 vojáků a rozzuřil masy –, vrhl se Mursí na kořist a nahradil je muži loajálními k Bratrstvu.
Nakonec, loni v listopadu, vydal Mursí výnos, podle něhož jeho „suverénní akty“ nepodléhají soudní kontrole. Tento gambit, stejně jako jiné předtím, byl obecně charakterizován jako uzurpace moci samozvaným diktátorem – jako by se Mursí stal prostě dalším ze středovýchodních despotů. To je naprosté nepochopení. Mursí je věrný aparátčík Bratrstva, pravý věřící. Nadvláda, o niž usiluje, není jeho vlastní: je to nadvláda islámského řádu. Tím, že dočasně oslabil soudní moc, jednu z mála institucionálních opor sekularistů a stoupenců starého režimu, postavil kolem ústavodárného shromáždění ochranný val. Na základě řady právních námitek měli totiž soudci možnost toto shromáždění rozpustit a zrušit jím vypracovaný návrh ústavy, jež vycházela z práva šaría, protože v důsledku masového exodu sekulárních demokratů toto shromáždění ovládli islamisté. Mursího prohlášení přivedlo na náměstí Tahrír novou vlnu protestů, ale tentokrát už neměly takovou sílu. Tentokrát byli ostatně islamisté na straně presidenta. Právní problémy přešel Mursí mlčením a dal tak shromáždění několik dnů, aby navrženou ústavu schválilo. Pak použil „demokracii“ jako zbraň proti demokratům: diktátorský výnos bude zrušen, jakmile bude ze šaríe vycházející ústava předložena lidovému hlasování. Můžete si vybrat, řekl tak Egypťanům: buď islamistický diktátor, kterého jste si zvolili, nebo totalitní systém šaríe, který můžete přijmout referendem.
Ve skutečném Egyptě – nikoli v Egyptě „Arabského jara“ – věděl Mursí přesně, co si lidé vyberou. Dostavil se „islámský řád“ a s ním dlouhá, studená arabská zima.
Andrew C. McCarthy je jedním z předních amerických odborníků na otázky práva a národní bezpečnosti. 18 let pracoval jako zástupce státního návladního (prokurátora) v jižním okrsku státu New York. V roce 2004 byl zvláštním poradcem náměstka ministra obrany USA, dnes pracuje v National Review Institute. Pravidelně přispívá do periodik Wall Street Journal, The New York Times, Commentary, The American Spectator, USA Today, The Weekly Standard či The New Criterion. Tématu publikovanému v tomto článku se věnuje i ve svých posledních dvou bestselerech – „Willful Blindness: A Memoir of the Jihad“ a „The Grand Jihad: How Islam and the Left Sabotage America“.
Z anglického originálu „Egyptian Winter“ publikovaného v časopisu National Review, December 31, 20132, s. 20-22, přeložila Michaela Freiová.
[...] usilování o „islámský řád“ http://www.obcinst.cz/egyptska-zima-islamiste-upevnuji-svoji-kontrolu-bulletin-c-257/ [...]
Tak i naši rekreanti budou vedeni k pobožnosti, třeba si i uvědomí své kořeny a součást vlastní identity. Očkování nezabije, ale posílí imunitu. Jak jinak spravovat Mizrajim netuším, aby lidé se spokojili s neprosperitou a tedy i nouzí, musí mít silnou ideologii. Gotwalda nemají, alespoň Bratříky. Církev bratrská ovšem dnes už zralá, ale bývalo i jinak.
Pro Evropu šance k misii, islámu chybí kritičnost, podvědomě ji hledá třeba v úctě k mercedesům. Je čas, k mercedesům přibalit i něco z know how, nejen na čem mercedes vyrostl, ale jak to udělat, aby se smontovalo spolehlivě. Co tak funbguje, co je bavorskou الشهادة
Nejdřív upozornění na nevinný překlep: V posledním řádku předmětného textu máme číst “2012″, nikoli “20132″. (Ještě nejsme v dvacátém prvním tisíciletí. Dožije se ho naše potomstvo?) A nyní místo komentáře jenom poděkování: za přeložení i zveřejnění textu, který je mimořádně aktuální právě v těchto dnech, kdy v Egyptě neislámská opozice prozíravě a statečně čelí Mursímu a jeho Bratrstvu.