Reakce českého předsednictví na kritiku Evropského parlamentu:

1. České předsednictví nenavrhuje, jak je mylně interpretováno, konkrétní změnu barcelonských cílů. Pouze se snaží nastartovat debatu.

Důvod je prostý. Barcelonské cíle byly schváleny na zasedání Evropské rady v roce 2002 bez účasti nových členských států. Je proto logické, že České předsednictví se snaží, aby se nad problematikou, která je v jednotlivých zemích nahlížena podstatně odlišně, otevřela diskuse i s účastí nových členských zemí.

2. Barcelonské cíle, včetně cíle umístit do roku 2010 33 procent dětí do 3 let v zařízeních kolektivní péče, nejsou součástí primárního práva EU, ale výhradně politickým závazkem, neboť rodinná politika nespadá do výlučných kompetencí EU a státy zde vykonávají svou svrchovanou moc.

3. Většina států EU barcelonské cíle v oblasti péče o děti neplní a ani nenaplní. Patří mezi ně i Česká republika.

4. České předsednictví nezpochybňuje cíle v politice zaměstnanosti. Pouze je toho názoru, že při stanovování těchto cílů je třeba hledět i na další faktory, jako je svoboda rodiny a zájem dítěte. Navíc se nelze soustředit výhradně na kvantitativní prvek a nebrat v potaz kvalitu takových zařízení.

5. Řada států, které vstoupily do EU v roce 2004, může nabídnout své specifické zkušenosti s rozvinutým systémem jeslí z doby totality. Patří mezi ně i Česká republika. Celá řada studií provedených v době, kdy byla v těchto zařízeních umístěna téměř čtvrtina dětí, zpřesňuje znalosti ohledně dopadů kolektivní péče. Rovněž i pediatrický a psychologický výzkum prováděný celosvětově ohledně důsledků kolektivní péče je třeba respektovat. Proto je vhodné vést nad cíli nově diskusi, jež by reflektovala poznatky nových výzkumů, ale i zkušenosti, vnesené novými členskými státy.

6. České předsednictví považuje za důležité zvýšit prestiž rodičovství a uznat neplacené péče o děti doma jako společensky relevantní činnosti. Jen tak lze odstranit tradiční stereotyp, že žena, která pečuje o děti „nic nedělá“ a jediným, kdo pracuje, je muž – živitel.

7. České předsednictví vychází z principu svobody rodin. Je třeba ponechat rozhodnutí o způsobu péče na rodinách samotných. Rozhodnutí pro domácí péči o děti by nemělo být automaticky nahlíženo jako nesprávné.

8. České předsednictví respektuje, že oblast péče o děti zůstává výlučnou politikou členských států, v souladu s principem subsidiarity. České předsednictví nezpochybňuje záměry jednotlivých států rozšířit počet zařízení kolektivní péče, na druhou stranu za neusilování o splnění těchto cílů nemůže být žádný členský stát kritizován.

9. Nemá smysl požadovat v celé Evropě jednotně stejný počet zařízení kolektivní péče bez reflektování specifických tužeb a přání rodiny, poptávky a historických zkušeností. Například v ČR bylo i v době komunismu umístěno v jeslích max. 24 procent dětí do 3 let, ač stát činil vše pro navýšení počtu dětí. Po pádu komunismu se preference rodin rychle změnily a počet dětí v jeslích se v důsledku klesající poptávky snížil na 0,5 – 2 procenta dětí. Sám text barcelonských cílů uvádí, že je nutné při jejich dosahování respektovat poptávku i národní zvyklosti. Vybudování nákladného systému kolektivní péče bez existence zájmu by v takovém případě bylo zcela zbytečné. Stát by musel hledat donucovací mechanismy, jak děti do jeslí umístit, a to na úkor svobody rodin (zkracování rodičovské dovolené, snižování rodičovského příspěvku atd.).

10. Sama česká vláda v ČR podporuje rozvoj nerodičovské péče o malé děti. V rámci tzv. Prorodinného balíčku jsou přijímána opatření na podporu zejména inovativních typů péče. Nedomnívá se však, že budování veřejných-státních zařízení kolektivní péče po vzoru komunistického režimu je správnou cestou. Preferuje model, kdy jsou rodinám poskytnuty finanční prostředky přímo, a rodiny mají tak možnost se rozhodnout, zda je využijí na rodičovskou či nerodičovskou péči. Navíc i na národní úrovni je respektován princip subsidiarity a rozvoj jeslí a školek v jeho duchu spadá do kompetence obcí a krajů, nikoli státu.

11. Současně Česká republika masivně podporuje i rodičovskou domácí péči a výši její podpory (v případě „klasické“ tříleté péče) dosahuje přibližně výše minimální mzdy. Naplňuje tak, jako jedna z mála zemí EU, princip, podle něhož lze i práci v rodině vnímat jako ekonomicky relevantní aktivitu. Lze přitom upozornit, že i v pekingské agendě je vyjádřen požadavek na kvantifikování skutečné ceny této péče, jíž je možno považovat za ekonomický produkt.

12. Česká republika v žádném případě nechce vracet ženy ze zaměstnání do domácnosti. Chce se ale zabývat i problémy rodičů, kteří preferují možnost zůstat s dětmi do tří let doma. I tito lidé, kterých navíc i při hypotetickém dosažení barcelonských cílů budou dvě třetiny, mají své problémy a nelze je ignorovat výlučně ve prospěch státní pomoci těm, kteří se rozhodnou pro umístění svých dětí v jeslích.