Možná jste zvědaví, kdo že jsou tyto příšery z Kanady. Jsou to Stephen McIntyre a Ross McKitrick a lidem z Climatic Research Unit jsou značně nepohodlní: zpochybňují totiž práci vášnivých stoupenců teorie globálního oteplování.

V roce 2006 se o nich jeden z předních amerických vědců zabývajících se klimatem zmínil jako o „dvou Kanaďanech“. Nemyslel to nijak pěkně. Ti dva jsou známi i jako „M&M“, „M/M“ či „dvě M“. V nedávno zveřejněných e-mailech britské Climatic Research Unit (CRU) se o jednom píše jako o „jistém Kanaďanovi“. Ve všech těchto e-mailech jsou oba zdrojem strachu a nenávisti. Možná jste zvědaví, kdo že jsou tyto příšery z Kanady. Jsou to Stephen McIntyre a Ross McKitrick a lidem z CRU jsou značně nepohodlní: zpochybňují totiž práci vášnivých stoupenců teorie globálního oteplování. A „Climategate“, jak je skandál s e-maily CRU označován, je pro tyto lidi značně nepříjemný. Jsou totiž od dob, kdy se problém globálního oteplování stal prosperujícím podnikem, poprvé v defenzivě. A M&M z toho vycházejí dobře. McKitrick říká, že Climategate znamená „ztrátu nevinnosti“ – v tom, jak přední klimatologové pracují, v jejich zanícení pro vědeckou pravdu.

CRU, fungující pod křídly University of East Anglia, je hybnou silou Mezivládního panelu o klimatických změnách (IPCC), orgánu OSN. IPCC je považován za konečnou autoritu v otázkách globálního oteplování (v dobrém i ve zlém). V roce 2001 přinesl IPCC ve své zprávě šokující obrázek: šlo o graf, jehož ambicí bylo ukázat vývoj globální teploty za poslední tisíciletí. Od roku 1000 do doby kolem roku 1900 byla křivka relativně plochá; od roku 1900 do roku 2000 následoval ostrý vzestup. Graf vypadal jako hokejka, a ve známost také vešel jako „hokejkový graf“. Byl výsledkem práce týmu vedeného Michaelem Mannem, tehdy pracujícím na University of Virginia, dnes na Pennsylvania State University. Členové tohoto týmu jsou spřízněni s CRU. Společně jsou tito vědci známi jako „klimatologická komunita“.

Zmíněný graf nebyl jen hokejkou, ale pro mnoho lidí kouřící puškou: byl pozitivním důkazem člověkem způsobeného globálního oteplování. Hokejka obletěla svět a vylekala lidi ve všech jeho koutech. Stala se hlavní součástí nekonečného počtu vládních zpráv, rozhlasových a televizních vysílání a objevovala se na mnoha plakátech. Al Gore ji použil ve svém oskarovém filmu An Inconvenient Truth (Nepohodlná pravda). Stala se ikonou, symbolem globálního oteplování – společně s polárním medvědem stojícím na ledové kře. A tento symbol byl doprovázen klišé – jak říká Stephen McIntyre – převzatým ze zprávy IPCC: „Je … pravděpodobné, že na severní polokouli byla 90. léta nejteplejší dekádou a rok 1998 nejteplejším rokem“ za posledních tisíc let. Rok 1998 jako nejteplejší rok: to spolu s hokejkovou čepelí (ostrým zlomem křivky grafu) nutně upoutalo pozornost.

V patřičnou dobu získali Al Gore a IPCC Nobelovu cenu za mír – „za jejich úsilí při popularizaci a rozšiřování vědomí o člověkem způsobených klimatických změnách,“ jak prohlásil výbor, „a za jejich úsilí při návrzích opatření, jež jsou nezbytná k neutralizaci těchto změn.“ Teze o člověkem způsobeném globálním oteplování začala být přijímána téměř všemi konvenčně uvažujícími vědci. Oponovat znamenalo zpochybnit kulatost zeměkoule či její neustálý oběh kolem slunce. Věda měla jasno; žádná další diskuse se nečekala.

Po pravdě, věda tak docela jasno neměla. Hokejka byla vážně zpochybněna právě našimi dvěma Kanaďany. Když jej McIntyre poprvé spatřil, vyprovokoval graf jeho zvědavost. Svůj dosavadní aktivní život strávil průzkumem nerostů a měl svou zkušenost s přehnanými očekáváními. Internetové obchody předpovídaly při využití „hokejkových“ grafů značné zisky. Většinou se takové předpovědi ukázaly jako falešné. Bylo nutné prozkoumat výchozí data skrývající se za hokejkou. O IPCC McIntyre nikdy nic neslyšel – ostatně kolik z nás slyšelo –, byl ale odhodlán se na věc podívat. A užasl, když zjistil jednu věc: nikdo o tomto grafu nezapochyboval, nikdo jej neprověřil. Měl svět přijmout tvrzení IPCC o globálním oteplování a přizpůsobit tomu své hospodářství, aniž by se náležitě přesvědčil, co za tím stojí?

McIntyre si vzal tento úkol za svůj, a jakožto vědec zabývající se studiem nerostů měl nějaké zkušenosti. Orientoval se v matematice – studoval tento předmět na University of Toronto. Harvardova universita a Massachusetts Institute of Technology (MIT) mu nabídly stipendium v oboru matematická ekonomie (jedna z těchto nabídek přišla osobně od Paula Samuelsona, pozdějšího ekonoma MIT). McIntyre se však vydal jinou cestou a rozhodl se pro Oxford, kde studoval filosofii, politické vědy a ekonomii. Studoval zde ve stejnou dobu jako Bill Clinton, možná proti němu hrál i ragby, jak říká. A jeho zálibou bylo prozkoumávat neprobádané oblasti vědy. Když se zajímal o archeologii, naučil se „trošku asyrské klínové písmo“ a také „trochu německy“, aby mohl číst příslušné články v tomto jazyku. Podobné aktivity nejsou asi úplnou samozřejmostí, ale „neexistují ani žádná nařízení proti nim“, jak McIntyre poznamenává.

V roce 2003 začal spolupracovat s Rossem McKitrickem, ekonomem z University of Guelph (západně od Toronta). McKitrick byl spoluautorem knihy „Taken by Storm: The Troubled Science, Policy and Politics of Global Warming“. Společně tato dvě M vytvořila jakýsi tým B, pečlivě a přísně kontrolující a revidující práci týmu „A“. McKitrick vysvětluje, že v podnikání, např. ve strojírenství, to je naprosto normální, ba povinné. Nepokusíte se pustit do vzduchu nové letadlo nebo kosmickou raketu, aniž by za výsledkem stála poctivá práce nějakého týmu B, C nebo D. Neměl mít panel OSN věnovaný klimatickým změnám k dispozici co nejspolehlivější informace, než vystrašil svět svou hokejkou? Neměly mít vlády co nejpevnější půdu pod nohama, než začaly utrácet miliardy a provádět dalekosáhlé reformy?

Jemně řečeno, tým A nebyl dvěma M za jejich práci nijak zvlášť vděčný. Pln vzteku označoval Kanaďany za amatéry, podloudníky a kazisvěty. Jeho členové nebyli ochotni dělit se o informace, diskutovat o teoriích či vůbec debatovat. Recenzent pracující pro časopis Nature řekl: „Zvlášť špatně na mě [tento tým] působí svým stylem ´budeme-li křičet hlasitěji a déle, musíme mít pravdu´. V jednom z výše zmíněných e-mailů jeden z odborníků CRU o členu tohoto týmu řekl následující: „Z jeho chování ve stylu papežské neomylnosti se vskutku občas zvedá žaludek.“ Mnozí další zakusili během tohoto desetiletí stejný pocit zhnusení.

V průběhu doby získali M&M jistou podporu. Když nabídli článek do časopisu Geophysical Research Letters, sdělil recenzent redakci: „Doporučuji vám, abyste se tomuto textu nevyhýbali pro jeho kontroverznost a kvůli tomu, že patrně vyvolá spor. Celá debata o globálním oteplování dnes trpí tím, že byla zpolitizována. Úspěch vědy opravdu závisí na otevřeném dialogu.“ GRL článek otiskl (pod názvem „Hockey Sticks, Principal Components, and Spurious Significance“). Nizozemský časopis Natuurwetenschap & Techniek se k M&M stavěl původně skepticky a domníval se, že je třeba je odmítnout. Po pečlivějším prověření jejich závěrů vůči nim však získal respekt a podpořil je. V roce 2005 požádal Kongres Národní akademii věd, aby se probíhajícím sporem zabývala. Jakmile byla její zpráva vydána, obě strany sporu si nárokovaly vítězství pro sebe. M&M tvrdili, že jim Akademie dala za pravdu ve všech zásadních bodech, že ale prohráli válku o podporu médií (a tedy i veřejnosti). Další skupina odborníků, vedená statistikem Edwardem Wegmanem, se na problém blíže podívala a „hokejkáře“ – či „hokejový tým“, jak jsou někdy označováni, tvrdě napadla. Michael Mann, vedoucí tohoto týmu, vydal prohlášení, že Wegmanova skupina „pouze nekriticky papouškuje tvrzení dvou Kanaďanů (jednoho ekonoma a jednoho konsultanta ropného průmyslu)“. (Ve skutečnosti se McIntyre věnuje mineralogickému průzkumu, ale „ropný“ zní hůř.)

Ekonom a konsultant setrvali na svém, navzdory opovrhování a přehlížení. Jednou, v odpovědi na žádost o příslušné údaje, řekl jeden z členů hokejového týmu McIntyrovi: „Společenství zabývající se klimatickými změnami se už posunulo dál – měli byste i vy.“ To je typické, říká McKitrick: „Poukážete-li na nějakou jejich studii, která má nedostatky a vady, řeknou vám: My už jsme ale někde jinde, anebo začnou mlžit. Tvrdí: Dobrá, tato dílčí studie může mít své chyby, to ale opravdu vůbec nevadí, protože máme k dispozici všechny tyhle další důkazy.“ A tak to pokračuje. Část oné bitvy je vedena na dvou předních webových stránkách. Michael Mann spustil stránky pod adresou RealClimate.org – „Klimatologie z dílny klimatologů“ –, jež tvrdě útočí na M&M. V odpovědi na to spustil McIntyre stránky ClimateAudit.org.

V polovině listopadu roku 2009 došlo ke zmíněné explozi uvnitř klimatologické komunity a vlastně po celém světě: e-maily CRU, Climategate. Někdo – buď nějaký počítačový pirát, nebo nespokojenec či práskač z okruhu zaměstnanců – zpřístupnil přes tisíc e-mailů čelných představitelů klimatologie. Ty poodkryly lacině okázalý svět obstrukcí, přetvařování, zatajování, intrik, pomlouvání a neprofesionalismu jako takového. Ukázaly rozhodnutí nabídnout jedno jediné tvrzení, bez ohledu na to jaké – a tím je člověkem způsobené globální oteplování, vyžadující dramatická celosvětová opatření. Poctiví a čestní stoupenci tohoto názoru a aktivisté jsou otřeseni tím, co zveřejněné e-maily odhalily; ostatní se tváří, jako by se nic nestalo.

V článku pro The Weekly Standard poukázal Steven F. Hayward na následující: „Po roce 2003 začala být parta CRU posedlá především McItyrem“ – ten vévodil všem dalším kritikům. „Jeho jméno se objevilo ve 105 e-mailech (v některých dalších se o něm hovoří jako o ´jistém Kanaďanovi´), obvykle s tónem zášti a opovržení.“ Šéf CRU, Phil Jones, napsal Michaelu Mannovi: „Nenech to povalovat na stránkách ftp [File Transfer Protocol sites] – nikdy nevíš, kdo v nich loví. Ta dvě M [sic] se léta snaží získat údaje CRU. Jestli se někdy dozvědí, že v Británii dnes platí zákon o svobodném přístupu k informacím, radši celý soubor vymažu, než abych ho někomu poslal.“ Takovouhle asi příchuť má celá ta e-mailová komunikace.

McIntyre říká, že jeho první reakcí na tyto e-maily byl „pocit vyčerpání, ne zadostiučinění“. Nepociťoval ani náznak nějaké rehabilitace nebo triumfu. Při zpochybňování oné slavné hokejky toho absolvoval dost na to, aby mu bylo popřáno sluchu. A „na jisté úrovni byste měl mít možnost diskutovat o statistických datech bez toho, abyste byl osobně napadán. Dokonce i ta nejprostší věc může být, zdá se, příčinou  obrovského zásadního konfliktu, pokud lidé nejsou ochotni připustit vůbec nic.“ Dodává, že je dost starý a že byl v životě dostkrát nahoře i dole na to, aby se ho to příliš dotklo – ať už tím či oním způsobem. „Nepocítil jsem žádnou zvláštní satisfakci, když jsem spatřil, že jsou ti hoši v problémech.“ Druhý M, McKitrick, říká, že jeho první reakcí bylo „Nic mě tu nepřekvapuje“ – na to se tímto problémem zabýval příliš dlouho. Zveřejněné e-maily však otevřely oči novinářům, říká, z nichž někteří byli „šokováni“. „Po celé roky drželi v referování o globálním oteplování tu samou linii a z rozhovorů s nimi jsem zjistil, že vůbec netuší, že námi kritizovaná skupina vědců se chová tímto způsobem.“ Odtud tedy ona „ztráta nevinnosti“. McKitrick říká, že Climategate „vypáčila víko a odkryla tak praktiky skryté za zprávami IPCC a za informacemi různých časopisů a přiměla lidi uvědomit si, že nejde o poctivé a ušlechtilé hledání pravdy,“ nýbrž o „velmi předpojatý a zkreslený proces“. Reportéři, prohlašuje, jsou dnes vůči němu mnohem uctivější a zdvořilejší. Předtím byla jejich základním přístupem otázka: „Proč nevěříte tomu, co říkají všichni světoví vědci?“ Dnes jsou pokornější a pokládají rozumnější otázky.

S tím, že v debatě o globálním oteplování stojí na straně menšinového názoru, si McKitrick hlavu příliš neláme. Za prvé, jak tvrdí, má „tu čest být universitním profesorem s definitivou“. A jako ekonom má i jiné starosti než globální oteplování. A za druhé, je jeho pozice skutečně pozicí menšinovou? McKitrick říká, že existuje spousta vědců a dalších informovaných lidí, kteří jsou vůči velkolepým tvrzením IPCC skeptičtí. „Jsem přesvědčen, že počty těch, kteří stojí na naší straně, i množství vyjádření, jež nám dávají za pravdu, jsou stejně imponující jako v případě druhé strany.“ Problém spočívá v tom, že na straně zapálených stoupenců teorie globálního oteplování stojí peněžní fondy, vliv a sdělovací prostředky. Snaží se rovněž o ovládnutí odborných společností a časopisů. Mohou tvrdit, že zastupují tisíce a tisíce vědců. Byly ale někdy jejich názory a prohlášení těmito zástupy odborníků schváleny? A McKitrick pokračuje dále: Mnoho vědců z mnoha oborů a podoborů je v diskusi o klimatických změnách namočeno. Snaží se říkat: „Pokud jde o můj specifický obor“ – ať už je to zkoumání ledovců, výzkum slunce či další – „skutečně důkazy o globálním oteplování nenalézám. Samozřejmě ale akceptuji konsensuální pohled.“ Člověk si při tom nemůže nevzpomenout na jeden ze zákonů Roberta Conquesta: „Na poli své vlastní kvalifikace je každý konzervativcem.“

Co se týká hokejky a dalších otázek, stojí někteří na straně M&M, ale mlčí, aby se sami nedostali do problémů. „V podobném postavení jsou často pro vládu pracující vědci,“ říká McKitrick. „Ti musí být zticha.“ McIntyre připomíná účast na konferenci Amerického svazu geofyziků (American Geophysical Union). Tvrdí, že „dva z významnějších mladých vědců“ se mu svěřili s jejich obdivem k jeho práci. Řekli mu, že podle jejich názoru on a McKitrick rozbili hokejku na padrť. Vystoupit s tímto názorem veřejně však nebyli ochotni.

Politika není od klimatologie nikdy příliš vzdálena, takže se můžeme zeptat na postoj kanadských politiků. Stojí na pravé straně spektra? McKitrick – vedle toho, že je profesorem ekonomie v Guelphu –, je také (neplaceným) vědeckým pracovníkem Fraserova institutu, think-tanku obhajujícího volný trh. Někteří z jeho oponentů se to snaží využít proti němu.      McKitrick říká, že pokud debatují jinak než věcně, přiznávají tím svou porážku. To je jejich způsob, jak z věci vycouvat. Pokud jde o McIntyrea, říká, že jediným jeho politickým darem za posledních 20 let byl dar „krajně levicovému městskému radnímu v Torontu, jenž je přítelem mé manželky“. Na svém blogu nepřipouští žádné politické diskuse. A poukazuje na to, že žije „v centru Toronta, které je liberálním městem. Nejsem žádným steaky žvýkajícím republikánem ze Středozápadu.“ (Na čemž by ostatně nebylo nic špatného.) „Jsem ze stejné generace a stejně starý jako Bill Clinton. Obdivuji ho.“

Je pro oba M tato debata zdrojem nějakého pobavení – jako když David trefil Goliáše? McKitrick říká, že opravdu ne. „Nikdy bych si právě tohle nevybral jako koníčka nebo nějaké povyražení. Je v tom hodně námahy a stresu.“ Nepociťuje žádnou radost z toho, přivede-li svého intelektuálního oponenta do úzkých. Ve skutečnosti jsou na něm patrné známky únavy – jako na někom, kdo si zkrátka jen přeje, aby se o vědě debatovalo věcně a objektivně a k závěrům se dospívalo civilizovaným způsobem. Jak jsme viděli, McIntyre netouží po ničem jiném. Má však větší zálibu ve sporech a konfliktech. „Nedělal bych to, co dělám, kdybych v tom nenacházel potěšení,“ říká. Otázce globálního oteplování obětoval spoustu času i prostředků. „Byl jsem zvyklý vydělávat dost peněz.“ V posledních letech je tomu jinak. Jde ale dál, protože jej to zajímá a protože svou práci považuje za jistý druh služby veřejnosti.

V diskusi o globálním oteplování nemá McIntyre rád žádná nabubřelá, „zásadní“ tvrzení. „Říkám, že to, o čem tvrdí, že vědí, nemohou znát,“ prohlašuje o tisícileté historii vývoje teploty. A slovo „oni“ se týká lidí z IPCC a CRU. Někdo může přijít s novými údaji, na jejichž základě vyrobí hokejku, říká McIntyre – správnou a obhajitelnou hokejku. To se ale podle něj nestalo. Jeho kolega, McKitrick, tvrdí, že „máme celé řady datových souborů různé vypovídací úrovně a různé kvality“. A ty nejlepší soubory dokládají ten nejnižší nárůst teploty. Souhlasí se sledováním vývoje globální teploty a s přijímáním politických opatření, budou-li zapotřebí – ovšem opatření založených na solidních informacích, nikoli jen na pouhopouhých modelových předpovědích.

M&M jsou součástí velké tradice vědeckého bádání a soutěžení. Setkali se s významným tvrzením, jež mělo otřást světem. A k tomuto tvrzení se postavili s nedůvěrou či – přinejmenším – se zvídavostí. Pustili se do práce a provedli řadu testů. A světem tak trochu otřásli oni sami. Věda nečiní mezi lidmi rozdíly. Ať už jste Veleknězem Klimatologické církve, nebo nějakým hlavu si drboucím Kanaďanem, otázka zní, zda jste schopni dát věci nějaký smysl. A ačkoli věda nečiní mezi lidmi rozdíly, tito dva Kanaďané v důsledku Climategate získávají nový respekt.

Z anglického originálu Two Inconvenient Canadians publikovaného v časopisu National Review, February 8, 2010, s. 36-38, přeložil Jaromír Žegklitz.