Florian Ricklin je členem předsednictva iniciativy “Mládež bez drog” v Curychu.
Francisca Hallerová je členkou odborného poradního grémia švýcarské spolkové vlády v Curychu.

Publikované texty byly jejich autory předneseny na semináři “Drogy jako společensko-politický problém”, organizovaném Občanským institutem 24.-25. září 1996 v Praze.
Z němčiny přeložila Michaela Freiová.

Švýcarská drogová politika: vnitropolitické a zahraniční dopady
Florian Ricklin

Vývoj švýcarské drogové politiky za posledních 10 let

Rád bych zde podal přehled situace ve švýcarské drogové politice tak, jak se vyvíjela za posledních 10 let. Soustředím se především na Curych, kde žiji, protože Curych je pro pochopení švýcarské drogové politiky v mnoha ohledech příkladný. Hrál totiž v posledních deseti letech ústřední úlohu v postupné liberalizaci přístupu k omamným látkám.
Tento vývoj nenásledovaly všechny části Švýcarska. Zákon o omamných prostředcích, který ve Švýcarsku platí, zcela jasně jakékoli zacházení s omamnými látkami zakazuje: dokonce i jejich konzum je zakázán natolik výslovně, že takovou formulaci najdeme jen v málo zemích. V mnoha švýcarských kantonech se zákon také dosud uplatňuje. V jiných kantonech, např. v Curychu, se však dnes již vůbec nedodržuje. Naopak: je zde možné podávat závislým heroin ve speciálních střediscích, státních i soukromých, a policie ani justice nezasahuje. V celém Švýcarsku dnes máme asi 800 takových center pro závislé. A to je teprve začátek – tzv. pokusná fáze, která se má později uplatnit v širším měřítku. Vedle toho existuje řada ilegálních drogových scén, jež úřady tolerují: např. tzv. sociální byty placené městem, kde se drogy konzumují a prodávají, aniž by tomu kdo bránil.

Jak k tomu došlo?

V průběhu osmdesátých let se v městě Curychu začala stále více tolerovat otevřená heroinová scéna. To znamená, že policie přestala důsledně zamezovat a postihovat intravenosní aplikaci drog i obchod s heroinem na veřejných místech. Současně začaly být ve většině médií potlačovány informace o nebezpečích a škodlivých účincích heroinu, kokainu a konopí, takže se mezi obyvatelstvem začalo šířit určité znejistění v přístupu k drogovému problému. Zatímco ještě několik let předtím panovalo obecné přesvědčení, že omamné látky jsou škodlivé a jejich konzum nežádoucí, slyšeli jsme náhle názory, že samotné požívání drog není problémem, že je pouze třeba naučit se s nimi správně zacházet. Tak např. v roce 1985 tvrdil curyšský profesor psychiatrie Hans Kind v Neue Zürcher Zeitung, že čistý heroin je neškodný. V roce 1989 zaujal jeden lékař v oficiálním švýcarském lékařském časopise názor, že se mladiství musejí naučit správně zacházet s hašišem. Žádal proto, aby bylo ve školách zavedeno zvláštní drogové vyučování.
S nástupem AIDS začal být lidem závislým na heroinu usnadňován přístup ke stříkačkám a jehlám – nejprve v lékárnách, později ve speciálních centrech. Toto opatření se v Curychu prosadilo díky masivnímu tlaku médií, a to proti odporu tehdejšího městského hygienika, který nabádal k opatrnosti a varoval, že požívání drog bude narůstat. Skutečně také není dosud nijak doložen užitek vydávání stříkaček pro prevenci HIV.
V téže době se začal rozšiřovat methadonový program, který byl do té doby používán jen velmi omezeně pro malý počet chronických narkomanů a za řádně kontrolovaných podmínek. Před rokem 1987 bylo v kantonu Curych 300 osob, jimž byl aplikován methadon. Dnes je jich asi 15.000, což představuje téměř polovinu všech švýcarských narkomanů.
Od poloviny osmdesátých let začala vznikat v režii curyšského sociálního úřadu ovládaného levicí drogová scéna na Platzspitzu, která pod názvem “Needle park” smutně proslavila město Curych. V zimě roku 1988/89 začala být tato původně malá scéna za velké pozornosti médií podporována, přičemž městské úřady pod hezky znějícím heslem “Záchrana života narkomanů” nejen tolerovaly konzum drog a obchod s nimi, ale poskytly jim i infrastrukturu.
Současně začala v médiích dosud nebývalá propagační ofenzíva za legalizaci, resp. – jak se tomu většinou říká – dekriminalizaci drog, zvláště hašiše. Přirozený odpor obyvatelstva proti drogám byl oslabován záplavou televizních vysílání a novinových článků o tom, že drogová závislost je údajně normální a vyskytovala se vždy a všude.
Následky byly dramatické. Drogová scéna prodělala explozi. Jakousi představu vám snad dá počet vyměněných injekčních stříkaček: počátkem roku 1989 bylo vyměněno asi 300 stříkaček denně, v září 1991 to bylo 12.000 stříkaček denně, v roce 1994 průměrně 15.000 stříkaček denně. Problém Platzspitzu se rozšiřoval i v dalších ohledech: vznikl zde prostor, z něhož vymizelo právo. Začali se tu zcela volně pohybovat zločinci všeho druhu. Před očima policie tu vznikal trh pro všechny druhy kradeného zboží a kriminalita hrozivě stoupla i v blízkém okolí. Proto narůstala opozice proti laxnímu postoji městské správy a v roce 1992 musel být park uzavřen.
V této době vzniklo také hnutí, které se postavilo proti trendu doby: národní iniciativa “Mládež bez drog”. Podpořily ji široké vrstvy obyvatelstva, ale jen málo komunálních a špičkových politiků. Bezprostředním podnětem pro vznik této iniciativy se stalo zjištění, že kruhy, které si vepsaly na prapory legalizaci drog, chtějí prosadit jako první krok na cestě k legalizaci tzv. pokusné vydávání heroinu narkomanům.
Asi rok po uzavření parku na Platzspitzu se drogová scéna přesunula o několik set metrů dále, do areálu uzavřeného nádraží Letten, kde dále narůstala a byla měsíc od měsíce brutálnější. Lettenský areál byl pevně v rukou překupníků, jejichž gangy se tam opakovaně střetaly. Přestřelky a potyčky na nože, po nichž zůstávali ranění a mrtví, byly v létě 1994 na denním pořádku. V následujícím roce byla také tato scéna za obrovského policejního nasazení vyklizena. Od té doby se podařilo – za velkého úsilí policie – zabránit etablování drogových scén na veřejných místech. To ovšem neznamená, že se drogová politika zásadně změnila. Nová je bohužel jen taktika: drogový konzum a obchod se rozptýlil po celém městě, přičemž iniciativy se podjal opět sociální úřad, který dal drogovému obchodu k dispozici sociální byty, útulky a noclehárny.
Souběžně se od konce roku 1993 začaly provádět tzv. pokusy s lékařským vydáváním heroinu závislým. Byly rozvrženy na tři roky, takže by koncem tohoto roku měly končit. 800 závislých tak dostává několikrát denně své injekce heroinu.
Není náhodou, že uzavření velké drogové scény nejen v Curychu, ale i ve všech větších městech německy mluvícího Švýcarska, následovalo po zahájení těchto heroinových pokusů. Zjevně negativní účinky drogové závislosti tak mohou být poněkud zastřeny a zatlačeny z veřejného povědomí. Je tu celkem zjevný cíl dosáhnout u obyvatelstva lepšího přijetí heroinového programu.
Pro stratégy legalizace drog je to velmi důležité, protože Švýcarsko je přímou demokracií, kde o politických změnách v posledku rozhodují oprávnění voliči. Je sice možné pod záminkou vědeckého pokusu předběžně heroinový program zavést, ale o tom, zda bude pak pokračovat, rozhodne hlasování.
To ovšem nebrání odpovědným politikům v tom, aby už teď požadovali prodloužení heroinového programu za pokusnou fázi. S tím se právě teď vyrovnáváme.
Žádosti o prodloužení heroinového programu se teď projednávají. V parlamentu se rovněž projednává návrh na změnu zákona o omamných prostředcích, podle něhož má být požívání, držení a obstarávání drog pro vlastní potřebu dekriminalizováno.
O naší iniciativě “Mládež bez drog” má v příštím roce proběhnout referendum. Pokud obyvatelstvo tuto iniciativu přijme, bude do švýcarské ústavy doplněn článek, který by bránil legalizaci omamných látek (přičemž heroin, kuřácké opium, kokain, konopí a tzv. syntetické drogy budou uvedeny výslovně).
V tomto roce se asi stovka zástupců ze všech oblastí hospodářství vyslovila pro částečnou legalizaci drog. Jednalo se zjevně o akci načasovanou drogovou lobby, nicméně to jasně ukazuje, jak ani vedoucí osobnosti mnoha odvětví hospodářství nechápou, že společnost, jež akceptuje a konzumuje drogy, není prostě slučitelná s prosperující ekonomikou.
Další světlo na současnou náladu v zemi vrhá nová propagační ofenzíva za hašiš a marihuanu. Za příslušného tlaku médií jsou rolníci nabádáni, aby zavedli pěstování konopí. Ve všech městech vznikají obchody, kde se nabízejí konopné produkty – kosmetika, oděvy a potraviny. Je tendence zastírat v řeči médií rozdíl mezi konopím jako vláknem a konopím jako drogou. Posledním výkřikem z tábora přátel konopí je pivo, které vyrábí jeden curyšský pivovar: používá se tu konopí místo chmele, takže pivo obsahuje malé množství aktivní látky THC.
Další indicií slábnoucího odporu proti drogám je nová drogová scéna, která vzniká na tzv. technoparties, kde se polykají velká množství tzv. syntetických drog. V první řadě se jedná o “ecstasy”, prostředek z amfetaminové řady, který v posledních letech doslova zaplavil Evropu a způsobil už řadu úmrtí. V Curychu se každoročně v létě koná tzv. “Street Parade”, průvod s ohlušující technohudbou, kde pochodují tisíce mladých lidí. V noci po tomto průvodu se všude konají technoparties, taneční zábavy, které trvají až do rána. Účastníci vypovídají, že se tam téměř bez výjimky požívá ecstasy nebo jiné drogy. Tyto podniky, které v zásadě slouží prodeji ecstasy, městské úřady podporují a spolufinancují.

Vnitropolitické dopady

Jaké účinky má tato drogová politika?
Především bych rád zdůraznil, co je nejvýraznějším účinkem drogové politiky směřující k volnému držení drog: nárůst požívání drog. Dobré statistiky o požívání drog jsou však nedostatkovým zbožím. Relativně jasným indikátorem rozšíření požívání drog je počet úmrtí způsobených drogami. Bohužel však v různých zemích platí různá kritéria v tom, která úmrtí se do drogových úmrtí počítají. Graf zobrazuje srovnání mezi Švýcarskem a Švédskem, přičemž Švédsko je země s tradičně restriktivní drogovou politikou a se srovnatelným počtem obyvatelstva jako Švýcarsko (8 a 7 milionů). Je patrné, že ve Švýcarsku vzrostl za posledních deset let počet drogových úmrtí čtyřikrát, zatímco čísla ve Švédsku jsou konstantní. V první řadě grafu figurují čísla za kanton Curych, který má při pouhém milionu obyvatel srovnatelné množství drogových úmrtí jako celé Švédsko s 8 miliony obyvatel.
Toto je bezprostřední účinek liberální drogové politiky, a přitom jde jen o špičku ledovce. Pod hladinou se skrývají škody na zdraví, sociální problémy, finanční dopady a lidské utrpení, které lze jen těžko změřit.
Je ale třeba mít na zřeteli i nepřímé politické dopady.
V prvé řadě bych poukázal na enormní nárůst nákladů na zdravotnictví a sociálních výdajů. S každým drogově závislým vznikají nejen vysoké zdravotní výdaje kvůli následným onemocněním: závislí také v krátké době vypadnou z pracovního života, je třeba se o ně starat za veřejné peníze. Přitom jde téměř výhradně o mladé lidi – s každým z nich mizí na desítky let jedna pracovní síla.
Nelze také podceňovat společenskou destabilizaci, kterou drogová epidemie vyvolává. Přítomnost organizované kriminality a stoupající následná kriminalita přispívají ke znejistění veřejného života a oslabení pořádku v zemi. Kriminální statistiky prokazují, že velká část všech trestných činů se páchá pod vlivem drog.
Napětí mezi obyvatelstvem vyvolává také právní nejistota, která vzniká tam, kde stát narkomany všemožně šetří, zatímco jiní občané jsou důsledně trestáni i za poměrně malé přečiny např. v silničním provozu. Je otřesena důvěra v právní stát, jehož občané jsou si rovni.
Toto není jen nějaký průvodní projev vývoje drogové politiky. Analyzujeme-li pozadí a především iniciátory drogové propagandy, nelze nedospět k závěru, že právě tato destabilizace společnosti je jedním z cílů těch kruhů, jež vycházejí z neomarxistického tábora revolucionářů roku 1968.

Exkurs o Nové levici

Jak asi víte, odehrála se v západním světě koncem 60. let revolta studentské Nové levice, která si dala za cíl rozložit nenáviděný měšťácký stát zevnitř. Myšlenkovými vůdci tohoto hnutí byli neomarxisté tzv. Frankfurtské školy, např. Herbert Marcuse. Když zjevně ztroskotala proletářská revoluce, rozvinuli tito myslitelé koncept dosažení moci cestou kulturní hegemonie a orientace na extrémní skupiny. Mnozí z těchto studentů mají za sebou onen “dlouhý pochod institucemi”, který – v návaznosti na Mao Ce Tungův “dlouhý pochod” – navrhl tehdejší německý studentský vůdce Rudi Dutschke. Tito lidé dnes sedí u řadicích pák politiky a mj. provádějí i švýcarskou drogovou politiku. Souběh politických zájmů s kriminálními zájmy drogových kartelů činí z tohoto hnutí skutečně nebezpečnou moc. Není to specificky švýcarská aliance: podobnou součinnost extrémní politické levice s drogovými kartely najdeme např. v latinskoamerických drogových republikách, jako je Kolumbie.

Mezinárodní dopady

Taktický postup švýcarské drogové lobby má také mezinárodní pozadí. Tím se dostávám k poslední části své argumentace – k mezinárodním souvislostem švýcarské drogové politiky.
V roce 1995 vyhlásila mezinárodní legalizační lobby na svém výročním zasedání ve Florencii, že Švýcarsko stojí z celosvětové perspektivy v popředí legalizačních snah. Švýcarsko zde bylo velebeno jako vzor a model pro praktickou realizaci volného přístupu k drogám.
Proč se právě Švýcarsko pro tuto roli zvláště hodí? Jsou tu dobré důvody:
- je to malá země,
- leží ve středu západní Evropy,
- je politicky neutrální a nezávislé,
- nepatří k EU,
- má ve světě dobrou pověst jako čistá, bohatá, konzervativní země s dlouhou humanitární tradicí, např. jako sídlo Mezinárodního červeného kříže,
- má staré a etablované demokratické struktury,
- je to federálně uspořádaný stát, to znamená, že jeho 26 kantonů (se čtyřmi různými úředními jazyky) má v řadě oblastí (např. zdravotnické nebo policejní) různé zákony.
Všechny tyto faktory činí ze Švýcarska ideální místo pro uskutečnění pilotního projektu mezinárodně organizované legalizační lobby. Tak jako drogová politika Curychu působí na celé Švýcarsko, tak švýcarská drogová politika působí na celou Evropu a ještě dále.
Tato strategie není novou myšlenkou. Už v minulém století bylo napsáno: “Malé země, jako Belgie a Švýcarsko, jsou moderními politickými laboratořemi, pokusnými políčky, kde se sbírají zkušenosti, jež se pak dají využít ve větších státech. Velmi často vychází právě z těchto malých zemí první podnět hnutí, jemuž je souzeno otřást Evropou.” Tento citát nepochází od nikoho menšího než od Bedřicha Engelse (Sebrané spisy Marxe a Engelse, sv. 39) a ukazuje směr dnešního vývoje v drogové oblasti. Cílem je otřást Evropou. A otřes to skutečně je.
Ve všech evropských zemích, s nimiž jsme v kontaktu, uvádějí vlivné legalizační lobby v drogové diskusi Švýcarsko jako vzor. Holandsko se právě chystá po švýcarském vzoru zavést pokusný program vydávání heroinu. V Rakousku požaduje Strana zelených lékařské vydávání všech drog podle švýcarského vzoru. Německá vláda, která dosud stála pevně, je pod silným tlakem sociálně demokratických vlád spolkových zemí a městských samospráv (např. Frankfurt), aby připustila programy vydávání drog. Podobné náznaky zaznamenáváme v Norsku, v Dánsku, ale také v Austrálii, která má obdobnou vůdčí roli v legalizaci hašiše.
Ze Švýcarska vyšlo také hnutí některých evropských měst, která založila svaz podporující legalizaci – European Cities on Drug Policy, ECDP. Jeho základní dokument, tzv. frankfurtskou rezoluci, podepsal Curych, Amsterdam, Hamburg a Frankfurt. Tento dokument požaduje beztrestný konzum a obstarávání drog a možnost legálního vydávání všech drog. Takové iniciativy, které se prosazují po celé Evropě s příslušnou mediální odezvou, připravují náladu evropské veřejnosti na to, aby se později v jejich zemích provedla legalizace drog – a to po švýcarském způsobu, to jest v postupných krocích. Existují i další mezinárodní organizace pro legalizaci drog, které tu nebudu široce uvádět; jako příklady zmíním jen Mezinárodní ligu proti drogové prohibici (IAL) a Nadaci pro drogovou politiku (DPF) v USA, nebo v Itálii Partito Radicale a Radikální ligu proti drogové prohibici (CORA). Všechny tyto skupiny mají propojení i do Švýcarska a disponují zpravidla velkými finančními zdroji.
Je tedy zřejmé, že liberální postoj Švýcarska vůči omamným látkám má významné mezinárodní dopady. Protidrogový konsensus zemí, který je vyjádřen v úmluvách OSN z roku 1961, 1971 a 1988, je těmito experimenty ohrožen a může se prolomit. Zástupci OSN jsou nad vývojem ve Švýcarsku hluboce znepokojeni: právem, protože mezinárodní boj proti drogám předpokládá mezinárodní solidaritu. Experti tohoto boje jsou dnes zajedno v tom, že při řešení drogového problému je třeba vycházet od konzumentů. Je samozřejmě nutné potírat také nabídku drog, mezinárodní drogový obchod, a to společně a všemi prostředky. Ale stabilní a dlouhodobě slibnou strategii v boji proti omamným látkám je možné rozvinout jen tehdy, když se zemím podaří snížit konzum drog. Toho lze docílit prevencí, informacemi o nebezpečí drog a společenským odstupem od nich. Legalizace drog, i kdyby se podařila jen v jediné maličké zemi, prolamuje tuto mezinárodní solidaritu.
V němčině existuje přísloví, které zní: “Řetěz je jen tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek.” Toto přísloví se velmi hodí na mezinárodní solidaritu v boji s drogami. Švýcarsko se za posledních deset let – díky trvale tolerované otevřené drogové scéně – stalo velmi slabým článkem řetězu, ohniskem, které přitahuje drogové konzumenty z celé Evropy. Už tímto způsobem byl švýcarský drogový problém exportován do řady regionů. Dnes vidíme, že vydávání heroinu – tak jak se ve Švýcarsku provádí – je požadováno již v řadě dalších zemí, a také další krok, to jest vlastní legalizace drog jakožto odstranění zákonného zákazu omamných látek, bude požadován v celé Evropě, přijme-li ho Švýcarsko.
Doufám, že se mi podařilo ukázat, že je i ve vašem zájmu, abyste se postavili proti fatálnímu vývoji ve Švýcarsku. Může-li ještě něco Švýcarsko zarazit na jeho děsivě cestě k legalizaci drog, pak je to masivní mezinárodní protest. Možná (a já bych si to velice přál), že k tomu trochu přispějete.

“Harm-reduction” – krok na cestě k legalizaci
Francisca Hallerová

Definice

Pro pojem “harm-reduction” jsou v různých zemích používány analogické výrazy jako “pomoc k přežití”, “minimalizace škod”, “omezení škod” nebo “akceptující drogová práce”. Obecně však tento pojem znamená taková opatření ve prospěch drogově závislých, která na nich nevyžadují ukončení konzumu drog. Je proto logické, že se k této koncepci pojí i požadavek “dekriminalizace” konzumu ilegálních drog, jejich vydávání a obchodu s nimi – přinejmenším tam, kde jde o vlastní potřebu. Proto je třeba označit “harm reduction” za krok na cestě k odstranění zákazu drog. Vůdčí obhájci tohoto konceptu to také říkají zcela jasně: tak např. Irmgard Vogtová na münsterském kongresu spolku “Akzept e. V.” v říjnu 1994 řekla: “Sepsala jsem, co všechno patří k úsilí o minimalizaci škod: jsou to nízkoprahová zařízení, kavárny a centra pro závislé s nabídkou, která k tomu patří. Jsou to noclehárny, ale také nabídka na trávení volného času. Dále jde o zprostředkování práce pro závislé a substituované. Pak substituční programy, kontrolované vydávání originálních látek, heroinové programy (ve Švýcarsku se tak neoznačují, ale to má spíše politické než věcné důvody). A jako hlavní linie drogové politiky sem patří dekriminalizace držení a konzumu drog, popřípadě jejich legalizace. To všechno bych akceptovala jako ucelený soubor opatření.”
Můj příspěvek chce ukázat, že pojem “harm reduction” otevírá dokořán dveře legalizaci drog. Je používán také proto, aby se závislým umožnilo legální vydávání drog. Ve své zprávě ze 7. září 1994 zmiňuje např. švýcarská spolková rada pod heslem “pomoc k přežití” jedině “rozšíření pokusů s lékařským předpisováním omamných látek”.

K pojmu “harm reduction” jako “pomoc k přežití”

Výrazy jako “minimalizace škod” a “pomoc k přežití” spontánně vyvolávají pozitivní dojem. Jednak používají pozitivně vnímané pojmy, jichž se užívá např. v neodkladné lékařské péči, jednak sugerují, že škody, jež se mají zmírnit, jsou nevyhnutelné. Mnoho lidí proto věří, že taková opatření závislým skutečně pomáhají – vždyť každé úsilí o mezilidskou pomoc je velmi úctyhodné. Přitom by se ale nemělo přehlížet, co v konkrétní situaci člověku skutečně pomáhá a co mu škodí. “Harm reduction” znamená ve skutečnosti odklon od cíle, jímž je konečná abstinence. Problém je v tom, že se v této koncepci nepomáhá závislému, ale jeho závislosti: “harm reduction” neudržuje život, ale závislost. Je to tedy v posledku všechno jiné jen ne pomoc k návratu do lidsky důstojného života. Pod pláštíkem lidskosti se zde prodlužuje utrpení.
Samotný pojem “harm reduction” vznikl – jak z uvedeného vyplývá – v kruzích, které podporují legalizaci drog. Vedle důležitých kroků k udržení života, k nimž patří lékařská první pomoc na drogové scéně, zahrnuje zřizování a provoz aplikačních místností a vydávání drog závislým. Správně by se tedy mělo mluvit o “pomoci při konzumu drog” nebo o “maximalizaci škod”, popř. by se dal použít termín “harm-production”.
Tato koncepce odporuje vědeckým principům léčby závislostí, tak jak se provádí např. u alkoholiků, i všem zkušenostem, které s drogovým problémem máme. Torpéduje slibná preventivní opatření, protože zmenšuje odstup od konzumu drog a oslabuje společenský konsensus, který dosud požívání drog striktně odmítal. Díky koncepci “harm reduction” je dnes velmi ztíženo omezování nabídky a poptávky, protože se požívání drog začíná ve společnosti tolerovat a v povědomí mladistvých se stává něčím normálním, běžným (dá se též mluvit o jisté “normalizaci”). Nebezpečí, že se mladiství dostanou do kontaktu s drogami a budou s nimi experimentovat, se tak zvětšuje.

Pojem “aktivní fáze závislosti”

Za koncepcí “harm reduction”, uplatňovanou jako vydávání drog závislým, stojí chybný názor, že drogová závislost představuje určitou životní fázi, která zpravidla po deseti letech pomine. Vysvětluje-li se drogová závislost jako “životní fáze”, přestává se závislost chápat jako nemoc a důsledná léčba i péče se stávají přebytečnými. O nějaké motivaci k abstinenci se během této “pomoci v průběhu aktivní fáze závislosti” nedá vůbec mluvit. Vychází se totiž z toho, že se fáze závislosti “přežije” i bez léčby – vlastně se “prožije”. Pak se bohužel setkáváme s takovými opatřeními, která mají vlastně zajistit, aby požívání drog v této fázi proběhlo “zdravě”.
Přitom se zcela pomíjí skutečnost, že požívání drog ničí tělo i duši a do značné míry ji poškozuje nevratným způsobem. Léta a zkušenosti, ztracené závislostí, už nelze nikdy nahradit. A navzdory vší péči stojí na konci “aktivní fáze závislosti” často smrt.

Závislý člověk je odepsán

Údajná “harm reduction” – má-li formu vydávání drog závislému – vlastně znamená, že jsme se vzdali vlastního cíle, jímž je osvobození od drog – i kdyby šlo jen o přechodné řešení. Závislý člověk je tak považován za nevyléčitelný případ, který nemá smysl léčit. To ukazuje drasticky např. tento dopis od člověka, který trpěl závislostí:
“Jak to, že se činí tak důležité rozhodnutí, jakým je vydávání heroinu, aniž by se někdo ptal postižených na jejich mínění? Heroin ničí člověka, ať se vydává s lékařskou asistencí nebo bez ní. My chceme věřit, že i po drogách existuje život. Dejte nám k tomu příležitost, otevřete detoxikační stanice, centra společenské rehabilitace, centra, kde se mohou setkávat závislí a jejich rodiny, ale neservírujte nám drogu na podnose!”
Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že závislost a zanedbanost je výsledkem toxického působení drog. Vlastním motorem udržování konzumu drog je působení těchto substancí – a to i při “legálním” vydávání. Servíruje-li se droga “na podnose”, pohřbívá motivaci k uzdravení. Zkušenosti terapeutických stanic totiž ukazují, že i pro těžké případy drogové závislosti lze vytvořit cestu k životu bez drog, je-li jim poskytnuta příležitost a nutná podpora.

Zvyšování rizika

Některé podoby strategie “harm reduction” znamenají přímé ohrožení konzumentů drog. Přítomnost lékaře na drogové scéně nebo v aplikační místnosti vede u závislých k falešnému pocitu jistoty, protože při krátkodobé zástavě dechu nebo selhání srdečního oběhu jsou po ruce oživovací opatření. Proto se závislí nebojí přiblížit nebezpečné hranici. Právě jen díky této podobě “harm reduction” mohla vzniknout a přetrvávat např. drogová scéna na Platzspitzu a později na lettenském nádraží: výsledkem byl zhoršený zdravotní stav mnoha závislých.
Hans Frei, který až do roku 1992 vedl největší drogové centrum ve Švýcarsku, napsal v roce 1990 článek s titulem “Pomoc k životu – ne pomoc k přežití”, kde píše:
“Za poslední dva roky se velmi změnil osobnostní typ drogově závislého člověka… Přibývá závislých mladších 20 let. Drogová kariéra, tedy období od začátku experimentování do chvíle, kdy je závislý zcela sociálně dekompenzován, se velmi zkrátilo (mezi půl rokem a dvěma lety).”1)
O čtyři roky později, v průběhu parlamentní debaty o drogách, musel poslanec Philippe Pidoux za FDP (v říjnu 1994) konstatovat, že se situace nezlepšila, spíše naopak:
“To, co se odehrálo na Platzspitzu a co se odehrává na lettenském nádraží, je důsledek chyb exekutivy, omylů profesorů a laxnosti politických vůdců. Selhali. Chtěli – a to byl oficiální cíl jejich pokusů na lidech – resocializovat nemocné a přivést je znovu do práce. Ve skutečnosti svými injekcemi a jedy, financovanými státem, vedli mladé lidi na smrt. Na Lettenu, kde pěstní právo zatlačilo pravidla právního státu, vybudovali něco naprosto odporného.”
Zkušenosti s curyšskou drogovou scénou ještě před uzavřením Platzspitzu ukazují, že se takovým postupem u závislých podporuje rizikové chování. Po uzavření druhé velké veřejné drogové scény na Lettenu došlo naopak k tomu, že počet zásahů neodkladné péče drasticky poklesl. Městský rada Wolfgang Nigg k tomu říká:
“Od 25. února 1995 má záchranná služba v průměru jeden až dva výjezdy denně, a to na celém území města. Tento pokles znamená velké ulehčení, protože ještě loni to bylo v průměru 8-10 výjezdů, v roce 1993 dokonce až 15 výjezdů.”
V téže zprávě poukazuje městský rada Nigg na to, že klesající tendence výskytu abscesů po vpichu je v přímé souvislosti s uzavřením veřejné drogové scény. Na tomto místě je třeba poznamenat, že na veřejné drogové scéně policie dealery už ani nestíhala, že sterilní stříkačky se vydávaly v nadbytečném množství (asi 15.000 stříkaček a asi 8.OOO náhradních jehel v průměru na den). Přesto – nebo právě proto – počet abscesů klesl teprve tehdy, když bylo požívání drog ztíženo.

Tzv. “pomoc k přežití” není dobrou prevencí HIV

Nejpádnějším argumentem pro “harm reduction” byla a je její hodnota pro prevenci HIV. To však nelze doložit ani pro vydávání stříkaček, ani pro nízkoprahový methadonový program.
Dlouhodobé (mnohaleté) methadonové programy nepodávají v souvislosti s prevencí HIV žádný důkaz účinnosti.2) (Krátkodobé vydávání methadonu na překlenovací dobu může při pečlivé lékařské asistenci mít v jednotlivých případech smysl.) Právě Curych ukazuje jednoznačně negativní důsledky nízkoprahových, špatně vedených methadonových programů. Více než 25% methadonu končí na černém trhu. Většina methadonových pacientů bere ještě další drogy, především kokain. Z narkomanů, kteří byli v zimě 1993/4 zadrženi policií na drogové scéně v Lettenu a odvezeni do odvykacího centra v Hegibachu, byla třetina na methadonovém programu3), což znamená, že curyšské dlouhodobé methadonové programy nedokázaly odvést závislé od konzumu drog.

Odbourání motivace k léčbě

“Harm reduction” v podobě vydávání drog ulehčuje konzum drog a fixuje závislost. Závislí si nevybudují motivaci, která by je vedla k – pro ně namáhavé – terapii orientované na abstinenci. Směřují-li opatření k akceptaci drog (“normalizaci”), ztěžuje se závislým cesta k abstinenci a účinné terapii – nebo se jim zcela zablokuje. Závislý pak přijímá pomoc pasivně, aniž by se posilovala jeho vlastní odpovědnost. Těžko se pak může rozvinout pozitivní perspektiva cesty ven z drogové závislosti. Hlavním “životním obsahem” zůstává nejbližší dávka drogy.
Jak jsme už vysvětlili, je motivace k terapii rozhodujícím způsobem závislá na vnějších faktorech a podnětech, jakými jsou tlak ze strany rodičů nebo partnera, nedostatek peněz a obtíže při shánění drogy, strach z těžkostí ve škole a v zaměstnání, trestní následky atp.
“Harm reduction” odstraňuje právě ty faktory, které se pro závislého člověka mohou stát podnětem k úspěšnému rozchodu s drogou. Závislí se stále chtějí na jedné straně s drogou rozejít, na druhé straně sahají po stříkačce. Bez vnějšího podnětu by bylo hotovým zázrakem, kdyby našli motivaci a sílu k trvalému životu bez závislosti na drogách. “Harm reduction” tedy není jen falešným východiskem, ale přímo brání motivaci k léčbě a tím i každé opravdové pomoci.
Souhrnně lze říci, že negativní dopady takové “harm reduction” na prevenci jsou patrně nejvážnějším důsledkem chybné drogové politiky.

Východisko

Skutečně humánní, etickou pomocí je drogová politika orientovaná na abstinenci, kdy se dělá vše pro to, aby člověk znovu nepropadl drogám: aby se dostal z jejich bludného kruhu, aby se mu dostalo pomoci úměrné jeho stavu, aby byl opět schopen převzít svou odpovědnost ve společnosti a konstruktivně přispívat obecnému dobru. Proto vznikla ve Švýcarsku celonárodní iniciativa “Mládež bez drog”, která požaduje od státu drogovou politiku orientovanou na bezprostřední abstinenci. Během 6 měsíců jsme pro ni získali přes 140.000 podpisů: proto se o ní bude v příštím roce konat referendum. Účinná ochrana mladých lidí před drogami je možná. Nejdůležitější je na jedné straně jasný zákaz drog, důsledný postih obchodu s drogami, přiměřené poučení o tělesných, duševních a společenských škodách, a na druhé straně posilování osobnosti mladistvých. Včasný záchyt a pomoc zvyšují u mladistvých šanci na uzdravení a znovuzačlenění do společnosti. Závislý potřebuje pravou lidskou pomoc – tedy pomoc, která ho osvobodí z jeho závislosti. V dlouhodobé perspektivě je toto zaměření pomoci i levnější: je třeba zabránit dalšímu rozšiřování drogového neštěstí.
Preventivní úsilí i léčebná opatření mohou být úspěšná jen tehdy, udrží-li se mezi obyvatelstvem široký konsensus o tom, že drogy nelze do naší společnosti integrovat. Rodina může poskytnout dítěti i mladistvému nutnou jistotu i v těžkých chvílích. Proto je ovšem třeba, aby rodiče i učitelé měli potřebnou podporu a ochranu pro svůj nesnadný úkol – aby jejich úsilí nebylo ohroženo a ničeno klimatem, jež drogy akceptuje.
Pravá prevence vychází z etického základu a její výchovné působení v sobě spojuje věcné informace se zprostředkováním tradičních hodnot.

Literatura:

1) Frei, H.: Drogenpolitik aus der Praxis. Lebenshilfe statt Überlebenshilfe. Höngger, 2.3.1990.

2) Böcker, F.M.: Methadon und Aids. In: Aids-Aufklärung Schweiz (Hrsg.): HIV und Drogen. Zürich 1993, s. 5-12.

3) Zajmi, L. – Wettstein, A.: Zürcher Drogenszene Winter 93/94. Intercura Nr. 47, 1994, s. 2.