Jestliže vědci původ homosexuality vysvětlit nedokážou nebo nehodlají, nezbývá, než aby odpovědnost za debatu o problému převzal někdo jiný, a to zejména filosofie. O nějakém pokroku poznání však vůbec nelze mluvit už poměrně dlouho, minimálně dvě tisíciletí.
V Etice Nikomachově se Aristoteles zmiňuje o homosexualitě jen letmo a zařazuje ji do seznamu, jaký by dnes asi málokoho potěšil. V sedmé knize mluví o „morbidních“ a „chorobných“ stavech, popisuje zločiny zvlčilých žen, jež jsou schopny vyrvat těhotné ženě dítě z lůna a sníst je, a také uvádí případ muže, který zavraždil a pozřel vlastní matku. Mezi příklady „duševních poruch“ a „šílenství“ se zmiňuje o otroku, který zkonzumoval játra jiného otroka. Jiné abnormality zařadil do skupiny „návyků“ či společenských „obyčejů“, jako třeba vyškubávání vlasů, okusování nehtů nebo i homosexualitu, sodomii či pederastii. Neexistuje shoda, jak přesně a co vlastně jimi řecký filosof mínil, protože na vztahy stejného pohlaví nemá jednoznačný názor. Homosexualitu považuje buď za návyk, nebo za přírodní úkaz, aniž by vysvětlil její příčinu, zastává tudíž stejně dvojznačný postoj jako dnešní Americká psychologická společnost a Královské kolegium psychiatrů. To je pozoruhodné, uvážíme-li, že od doby Aristotelovy – třetího století před Kristem – uplynuly celé věky. Jediný rozdíl mezi jeho názorem a respektovaným hlediskem jednadvacátého století se nachází v Aristotelově příkladu, že v některých případech mohlo změnu sexuální orientace způsobit zneužívání v dětství.
Ani současnější myslitelé se však nikam neposunuli a je vidět, že mají o podstatě problému stejně chabé ponětí. Mezi nejcitovanější autory v oblasti společenských věd na Západě dnes patří Michel Foucault a navzdory svatozáři obklopující jeho dílo Dějiny sexuality (1976) je jeho pohled na homosexualitu naprosto zmatený. Na začátku knihy píše, že mluvit o přesně vymezené skupině je historický analfabetismus. Lidé, kteří bývali nařčeni z homosexuálních činů, netvoří jednoznačnou kategorii. Když ale autor popisuje změnu veřejného mínění ke konci devatenáctého století, tvrdí, že „se tenkrát za odchylku od normy považovala sodomie, kdežto homosexuálové byli odlišný druh“.
Mimo zjevné úsilí propagovat svou teorii mocenského vlivu na pohlavní vztahy je Foucaultův názor na homosexualitu dost matoucí. Jednou ji považuje za identitu zásadní, ale v jiné kapitole na ni pohlíží jako na záležitost zcela nevýznamnou. Jeho stoupenci, kteří jej často citují, učinili ze sexuality – ostatně tak jako ze všeho ostatního – v protikladu k heterosexuální normě určující skupinový znak. Foucaultův následovník z Massachusettského technologického institutu David Halperin svého času slavnostně prohlásil, že „neexistuje orgasmus bez ideologie“. Pomineme-li, jakou nudu by v ložnici tato podivná teze znamenala, je typickým příkladem neporozumění. Vršení chatrných teorií na nestabilní základy nám o homosexualitě nic neprozradí.
Ve Foucaultově díle se ale přece jen nachází alespoň jedna smysluplná myšlenka: autor si zřejmě sám uvědomil, že není příliš rozumné zakládat lidskou identitu na sexuální identitě. Na konci prvního dílu svých Dějin sexuality se podivuje, jak se něco, co bylo po staletí považováno za podivné „šílenství“, stalo středem pozornosti současného „rozumu“ a že ono „obskurní a nedefinovatelné nutkání“ má být hlavním znakem totožnosti člověka. „Sexualita se stala důležitější než duše, ba je snad i víc než sám život .“ Ovládlo nás „pokušení faustovské úmluvy a za sexuální nezávislost by položilo život“. Ačkoli se Foucaultovi přívrženci rozhodli jinak a přestože on sám své hledisko nerozvinul, zdá se, že i on si všiml, jak vratký základ totožnosti sexualita vlastně nabízí.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Převzato z Konzervativních novin.
