Okolo sexuality byla vytvořena celá hradba z předpokladů neméně dogmatických, než byly ty, které nahradila. V červnu 2015 prohlásila ministryně školství konzervativní vlády Nicky Morganová, že homofobní názory školáků v Británii jsou důkazem potenciálního „extremismu“. Z vysílání stanice BBC jsme se dozvěděli, že paní ministryně považuje „netoleranci vůči homosexuálům za útok na základní britské hodnoty a to vyvolává značné obavy“. Objevil se totiž případ jednoho žáka, jehož možná „ovlivnili extremisté“, protože řekl, že nějací lidé považují homosexualitu za zlo. Podle paní ministryně by měla škola takové děti okamžitě hlásit policii.
Za pozornost stojí, že ona sama v květnu 2013 hlasovala v parlamentu proti uzákonění homosexuálního manželství a pouhý rok nato změnila názor a volila by opačně. Uplynul další rok a v létě 2015 už názory, které ještě o dva roky dříve sama zastávala, považovala nejen za extremistické, ale za zásadně nebritské.
Čo bolo, bolo…
Nejinak se zachovala i Hillary Clintonová. V polovině devadesátých let minulého století podporovala manželův návrh zákona, který měl zabránit manželství gayů ve Spojených státech. Prezident Clinton obhajoval politiku „Neptej se a mlč“, protože v americké armádě by přiznání k homosexualitě znamenalo okamžité propuštění. Jak napsal Robert Samuels v deníku The Washingon Post: „Hillary Clintonová propásla šanci zasloužit se o historickou emancipaci diskriminovaných .“ Zato během své prezidentské volební kampaně v roce 2016, kdy už delší čas společnost pohlížela na věc odlišně, Clintonová prohlašovala, že jí na ničem nezáleží tolik jako na právech komunity LGBT, jak se nyní říká homosexuálům. Není samozřejmě nijak neobvyklé, že s dobou mění politici své názory, ale divoké tempo společenských změn způsobilo v názorech politické třídy neobyčejně silnou fluktuaci. V některých zemích byly změny ještě překotnější a hlasitější. Sotva bylo manželství homosexuálů uzákoněno v Německu, vláda v Bádensku-Württembersku ustanovila souhlas s novým zákonem jako podmínku udělení občanství. Včera vládlo jedno dogma, dnes druhé.
Nejsou to jen politici a osobnosti veřejného života, kteří v posledních letech musí trpět hyperextenzí. Novináři se ještě nedávno homosexualitě vyhýbali a neradi psali o svatbách stejného pohlaví. Dnes už na tom nezáleží, společenská událost jako každá jiná. Sloupkaři, kteří před pár lety zatracovali rovný věk pohlavní dospělosti, nyní spílají každému, kdo se opožďuje s názorem na homosexuální manželství. V roce 2018 Joy Reidovou, moderátorku pořadu americké kabelové televize MSNBC, veřejně hanobili a přinutili k omluvě za její deset let starou kritiku homosexuálního manželství, ačkoli v té době s ním nesouhlasil téměř nikdo. Ke změnám dochází tak rychle, jako bychom potřebovali nahradit ztracený čas, a opozdilce žádné slitování nečeká. A tak mnozí, především vládní instituce a velké korporace mají pocit, že musí svou liknavost napravit, a nejenže vnucují veřejnosti debatu o homosexuálních tématech, ale dělají to způsobem, který je na štíru se slušným chováním a spíš se podobá výchovnému poučování: „Vždyť je to pro vaše dobro.“
Gay na prvním místě
V roce 2018 se stanice BBC zřejmě rozhodla, že zprávy o homosexuálech nestačí pouze odvysílat, ale musejí se vypíchnout a dát na první místo. A tak se jednoho dne nejdůležitější informací na jejích webových stránkách stalo přiznání mistra světa ve skoku do vody Toma Daleyho, že se kvůli své orientaci cítil léta méněcenný, což mu ale dodávalo silnou motivaci uspět. Zpráva byla zveřejněna pět let po jeho sebepřijetí, jak se dnes říká, přestože se už o svém soukromém životě zmiňoval mnohokrát. Jak se mohlo stát, že se tato zajímavost dostala na internetových stránkách BBC hned na druhé místo za čerstvou zprávu o zemětřesení a tsunami v Indonésii, které pohřbily více než 800 lidí? O pouhý den později zahájilo zpravodajství na webu svou relaci oznámením, že jedna z vedlejších postav reality show Ollie Locke a jeho snoubenec Gareth Locke se rozhodli spojit svá příjmení a po svatbě se budou jmenovat Locke-Lockeovi. Následovaly další hlavní zprávy o tragických počtech obětí přírodní katastrofy v Indonésii, které během noci trhaly všechny rekordy. A tak nezbývá, než aby se k tomu vyjádřil homosexuál. Dostali jsme se do prekérní situace, jestliže zpravodajství přestává přinášet reportáže o současných událostech a místo toho je jakýmsi poselstvím veřejnosti nebo lidem, o nichž se mediální manažeři domnívají, že mají moc. Už ani možná neplatí ono „Vždyť jde o vaše dobro“, spíš to vypadá na výtku, něco jako „To se divíš, co, idiote?” Živě si dovedu představit, jak se asi cítí heterosexuálové pod palbou homosexuálních příběhů, líčených s takovou zavilou euforií.
Podívejme se na docela průměrný den v deníku The New York Times. Je 16. října 2017, a pokud čtenář mezinárodního vydání opustí stránku přinášející názory a vydá se za lepší past vou, najde na stránkách věnovaných byznysu titulek„Gayové v Japonsku přestali být neviditelní“. Je sice otázka, zda se běžný čtenář vůbec zajímá o zviditelnění homosexuality v zemi vycházejícího slunce, každopádně nyní dostal příležitost, aby se poučil. Dozví se, že jakýsi pan Šunsuke Nakamura využil ranní porady se zaměstnanci pojišťovny, aby přiznal svou odlišnou orientaci. Významné to asi moc nebude, když o pár řádků dál potvrzuje jeden profesor tokijské univerzity, že Japonci jsou vůči gayům indiferentní. „U nás nikdy o nějaké nenávisti nebylo možné mluvit.“ To však neodradilo redaktory mezinárodního listu, kteří svůj článek roztáhli na dvě stránky a jako hlavní stať z oblasti byznysu přinesli to, kterak se jeden muž přiznal k homosexualitě bez negativních důsledků v zemi, která s tím nikdy neměla žádné problémy. Musel by to být opravdu nezvykle klidný den na světových trzích, aby se taková zpráva stala nejdůležitější obchodní událostí.
Kdo se tady minul povoláním
Jako by to nestačilo, obraťme list a vida, další homosexuální titulek „Firmy v Japonsku jsou teď vůči gayům vstřícnější“. Náhodný čtenář se možná zarazí, svou zvědavost už nejspíš vyčerpal a možná provinile hodí oko na vedlejší stránku „kulturní“ rubriky. A ejhle, křičí na něj palcový titulek hlavního článku „Rozšířená scéna pro lásku“.
Snadno z fotografie dvou mužských tanečníků a jejich propletených paží a těl uhodne, čeho se bude týkat. „Ve srovnání s jinými uměleckými žánry se balet mění pomalu,“ poučuje pisatel a s nadšením informuje čtenáře, že neuplynuly ani dva týdny a všechno je jinak. Newyorská baletní společnost, jedna ze špičkových světových scén, totiž na dvou baletních představeních ukázala, jak významné mohou být hlavní duety stejného pohlaví.
Důvod k jásotu shledal deník v nové inscenaci nazvané The Times Are Racing (Časy letí o překot), protože si heterosexuální svět baletu „konečně uvědomil současný svět a do titulní původně ženské role obsadil muže“. Mužský choreograf slíbil, že bude i nadále „zkoumat genderovou neutralitu“, a na Instagramu označil hashtagem klíčové výrazy jako „láskajeláska“, „genderově neutrální“, „různorodost“, „rovnost“, „krása“ a „hrdost“. Jeden jeho kacířský kolega si vysloužil tvrdou kritiku za stanovisko, že jsou tradiční genderové role v baletu naprosto nezbytné, protože vyjadřují smysl celého představení, a nijak to nesouvisí s rovností mužů a žen. Hvězdy tamního baletu – a deník The New York Times – rozhodně nesouhlasí. Jistě nikoho nepřekvapila zpráva, že několik předních baletních tanečníků souboru jsou gayové. Jeden z nich se redaktorům svěřil, jak se k němu při zkoušce jeho partner na jevišti obrátil a řekl: „To je úžasné, když se mohu ve své roli opravdu zamilovat, místo abych se přetvařoval, že jsem princ a miluju princeznu.“
Co k tomu dodat? Jestliže má někdo z účinkujících pocit, že jsou milostné scény mezi princem a princeznou nudné, pak se minul povoláním. Pokud by snad někomu exploze různosti na baletní scéně nestačila, pisatel článku mu dodá další morální nálož, jako by chtěl dostát požadavku správné výživy – pětkrát denně – v podobě skvělé zprávy, že nová inscenace „zkoumá nejen vztahy mezi stejným pohlavím, ale nezapomíná ani na problém rasové různorodosti“. Jedna choreografka se svěřila se svým pocitem úžasu, jaký měla při pohledu na dva spolu tančící muže: „Málem mě to shodilo ze židle, když jsem si uvědomila, že mohou být ti dva konečně sami sebou.“ A aby toho nebylo málo, čtenář výše jmenovaných novin dostane další příležitost k poučení. V kulturní rubrice se dozví, jak svobodně si dnes mohou ženské bavičky dělat legraci z těhotenství a mateřství, když dostaly rovnou příležitost a mohly se vyšvihnout na úroveň svých mužských kolegů.
Předem vyloučená odpověď
Není nic špatného na tom, jestliže seriózní noviny věnují své byznysové a kulturní stránky, jakož i stránky přinášející názory a zprávy homosexuálním příběhům, ale nemohu se ubránit podezření, že se za tím něco skrývá, protože nejde o standardní zpravodajství. Takto vyhrocený zájem má jiný účel: buď redaktoři dohánějí ztracený čas, nebo z pocitu povinnosti strkají tyto záležitosti lidem pod nos, jelikož nepochybují, že se veřejnost opožďuje a nestíhá se přizpůsobit nové společenské konvenci. Je to zvláštní, jako by se nad těmi texty vznášela jakási nevyjádřená pomstychtivost.
Samozřejmě že se lidé a časy mění. Po těch průkopnících nového pohledu se společnost přizpůsobuje pomalu a potichu. Avšak příliš radikální změny, jak dokazují výlevy novinářů, představují docela vážný problém, jelikož po sobě zanechávají neprobádané a nevybuchlé argumenty. Když se Piers Morgan tázal svého hosta: „Jak si vůbec můžete myslet, že se nikdo nenarodil jako gay?“ předem vyloučil odpověď, přestože si to mnoho lidí myslí a nikdo si nemůže být jist, zda to náhodou není alespoň zčásti pravda. Ať už se někdo gayem narodil, nebo ne, neznamená to, že je homosexualita jednosměrná
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Převzato z Konzervativních novin.
