Když si lidé nechají nasadit ideologické brýle, nevyhnutelně budou pozorovat svět jejich zmatenou optikou, jako když deník The New York Times publikoval článek černošského autora pod názvem „Mohou mít mé děti za kamarády bělochy?“ Mnohdy se ale neubráníme dojmu, že redaktoři zešíleli.
Jak jinak by mohli zprávě o smrtelných nehodách cyklistů v Londýně nasadit palcový titulek „ Na silnicích projektovaných muži umírají ženy“. Každá absurdní nadsázka prohlubuje existující přehrady a vytváří nové. Proboha proč? Nebylo by rozumnější dávat občas k dobru, jak spolu všichni umíme vycházet, místo mediální masáže, že pospolu žít nedokážeme? Většina lidí má o této nové ideologii jen mlhavé povědomí, protože s ní nemá osobní zkušenost, dobře ale ví o karambolu lidí, kteří si nedali pozor na jazyk. Kdo by snad v poslední době nevěděl, že na něj na veřejnosti číhají nastražené rétorické pasti? Ať už je nakladli jednotlivci, nebo organizované skupiny, či snad nějaký ďábelský satirik, vždycky se někdo do osidel chytí. Většinou bezděky zakopne o nějaké nepřípustné slovo a na internetu vypukne pozdvižení. Existují ale i odvážní šílenci, kteří se s plným vědomím vydávají na neprobádané území.
Po každém výbuchu následuje ostrý spor, občas přerušený povzdechem obdivu, ale povětří se rychle vyčistí a život plyne dál, jako by se nic nedělo. Jen se připíše další oběť na konto podivných, zdánlivě improvizovaných hodnot naší doby.
Dlouho trvalo, než se podařilo ukryté nástrahy vypátrat, ale konečně už je dobře známe. Kontroverzní je všechno, co nějak souvisí s homosexualitou. Ve druhé polovině dvacátého století se odehrál nesmírně úspěšný zápas o zrovnoprávnění gayů a nápravu strašlivé historické křivdy. Jenomže u toho nezůstalo a po vítězném boji, snad aby nepřišly zkrátka lesbičky, zmutovalo původní GLB (= gayové, lesbičky, bisexuálové) na podobu LGB a ke skupině diskriminovaných se přidalo písmeno T za „trans“, o čemž bude řeč později. A nakonec se k akronymu přilepilo i Q jako „queer“ (divný) a nějaké ještě podivnější hvězdičky. A jak ta homosexuální abeceda narůstala, něco se v hnutí zvrtlo, vítězové na koni se najednou chovají stejně ohavně jako kdysi jejich pronásledovatelé a boj pokračuje. Před deseti lety by nikoho nenapadlo obhajovat manželství gayů. Dokonce ani Stonewall, organizace za práva homosexuálů, nic takového nežádala, dokud se z požadavku nestala zakládající hodnota současného liberalismu. Propadnout u zkoušky za právo gayů na manželství – ačkoli ještě před pár lety by nikdo neprošel – dnes znamená vyřazení ze slušné společnosti. Bez ohledu na souhlas, či nesouhlas veřejnosti došlo k zásadnímu posunu v hierarchii společenských norem, k překotné změně, jež by měla vyžadovat výjimečnou citlivost a hlubokou prozíravost. My se však bez nejmenšího uvážení ženeme neznámo kam.
Podobný průběh měl i vývoj dalších sporných záležitostí, zejména ženské emancipace. Po celé dvacáté století se úspěšně prosazovala a zdálo se, že se také blíží ke svému konečnému cíli a zákonnému narovnání. Jenže ouha! Ve chvíli, kdy to už vypadalo, že se vlak blíží do vytoužené stanice, zničehonic nabral rychlost a řítí se kamsi do dáli a pod koly drtí celé profesní kariéry. O čem by ještě včera nikoho ani nenapadlo diskutovat, to se stalo důvodem pro to, zničit někomu život.
Příčí se rozumu, že 72letý anglický laureát Nobelovy ceny za fyziologii profesor biologie Tim Hunt přišel o místo a prestiž kvůli nevinnému žertování na konferenci v Jižní Koreji, když dal k dobru milostné příběhy z laboratoří svého výzkumu. V běžném užívání se objevily fráze jako „toxické mužství“, za ctnost se považuje názor, že jsou vztahy mezi pohlavími trvale poškozené a s mužskou polovinou lidského druhu je nutné zacházet jako s pacienty postiženými rakovinou. Dokonce se vyhlašuje módní stanovisko, že muži nemají právo mluvit o ženské sexualitě. Ačkoli ženy prolomily více bariér než v celých lidských dějinách, na veřejnost pronikl extrémní feminismus a považuje se za naprostou samozřejmost. Jak se mohlo vůbec připustit, aby v australském Senátu aktivistky vytáhly pojmy jako „mansplaining“ a „patriarchát“?
Obzvlášť zhoubně to všechno postihlo Ameriku. Když se hnutí za občanská práva, o nápravu jednoho z největších historických příkoří, užuž blížilo ke svému cíli, těsně před vítězstvím se vše pokazilo. Když už to vypadalo, že se poměry výrazně zlepšily, ozvaly se hlasy, že ještě nikdy nebylo tak zle. Když jsme se domnívali, že se o rasové diskriminaci jednou provždy přestane mluvit, najednou se všechny společenské jevy týkají rasy. A stejně jako v případě ostatních nastražených výbušnin, jen hlupák nebo blázen by ještě před několika lety o něčem takovém spekuloval, natož předvídal tak nečekaný obrat.
Jak zmateně se potácíme na neprobádaném území! Ujal se názor, že mezi námi žije značný počet lidí, kteří se nacházejí v nesprávném těle, a je proto nutné dosavadní jistoty, jakkoli podporované vědou a jazykem, od základů přestavět. V určitém smyslu je diskuse ohledně transgenderu docela poučná. Ačkoli se tato nejnovější práva týkají nejmenšího myslitelného počtu lidí, vypukla o ně bitka s tak vášnivou zuřivostí, jaké se hned tak něco nevyrovná. Ženy na nesprávné straně sporu, jako světově proslulou spisovatelku J. K. Rowlingovou, pronásledují lidé, kteří byli donedávna muži. Rodičům, kteří ještě včera sdíleli všeobecné mínění, se předhazuje, že nejsou dostatečně na výši, aby vychovávali vlastní děti. A už nejen v Británii si občané, kteří na veřejnosti neprozřetelně vyjádří názor, že se z muže nemůže stát žena a naopak, koledují o návštěvu policie.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Převzato z Konzervativních novin.
