„O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí. O tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční,“ řekl německý poválečný kancléř Konrad Adenauer. Má politika domácí vliv na politiku zahraniční? Nepochybně ano. Ale jak to bylo a je v případě Ameriky? Potažmo jak to bude, což americké spojence včetně Česka musí zajímat nejvíce?Během války za nezávislost (1775–83) byla spojencem amerických rebelů proti britské Koruně i Francie s královskou dynastií Bourbonů. Mezi USA a Francií byla spojenecká dohoda. Po Velké francouzské revoluci (1789) se časem revoluční Francie dostala do války s téměř celou Evropou, tudíž i s Británií (rok 1792) a vyvstala otázka: Mají být USA spojenci revoluční Francie, která usekla hlavu králi, jenž pomohl USA k nezávislosti? Demokratičtí republikáni, které vedl ministr zahraničí Thomas Jefferson, jenž byl za Francouzské revoluce velvyslancem v Paříži a nasál její revoluční ideje, tvrdili, že ano. Federalisté, jež vedli ministr financí Alexander Hamilton a viceprezident John Adams, měli opačný pohled.
Prezident George Washington se přiklonil k federalistům a Amerika zůstala v evropské válce neutrální. Demokratičtí republikáni tvrdili, že federalisté chtějí obnovit monarchii (nesmysl); federalisté měli za to, že jeffersonovci chtějí vztyčit gilotiny a popravit všechny hodné lidi (rovněž nesmysl). Rozepře mezi dvěma hlavními stranami vedla k rozdílným, téměř opačným doporučením ohledně zahraniční politiky.
V 20. letech 19. století, v době, kdy latinoamerické země usilovaly o svobodu a nezávislost od Španělska a Řekové o totéž od Osmanské říše, jeden americký politik (Henry Clay) nadhodil myšlenku, že Amerika by jim měla aktivně pomoct, neboť bojují za americké ideály. Konsensus většiny však v roce 1821 formuloval tehdejší ministr zahraničí a příští prezident John Quincy Adams: „Kdekoli je vlajka svobody a nezávislosti vztyčena, tam s ní budou i srdce, sympatie a modlitby /Ameriky/. Nevyráží však do světa, aby ničila příšery. Přeje vše nejlepší svobodě a nezávislosti všech. Brání a obhajuje však jen tu svou.“ Tedy izolacionismus a nezasahování do zahraničních konfliktů. Toto byla zahraniční politika USA prvních cca 140 let (1776–1916) vůči Evropě.
V roce 1917 však Amerika do evropské války vstoupila, aby slovy prezidenta Wilsona „učinila svět bezpečným pro demokracii“. Nebylo to důsledkem vnitropolitické debaty, spíše rozhodnutím prezidenta samotného. S tím souhlasily bílé anglosaské protestantské (WASP) anglofilní elity na severovýchodě USA; proti byli izolacionističtí Američané na středo-západě USA, i Američané německého a irského původu (kteří byli anglofobní). Pro vstup do války byli taky bílí jižané se svou kulturou zbraní, kteří si chtějí v každé generaci zastřílet, a kteří vždy podporovali všechny americké války v zahraničí, ať už byly proti komukoli.
A podobná situace byla i v předvečer druhé světové války. Nejednalo se ani tak o spor mezi oběma stranami (Demokratickou a Republikánskou), jako spíše o to, z kterého regionu USA a jakého etnického původu jste.
Po druhé světové válce už domácí politika implikace pro tu zahraniční měla. Pokud jde o studenou válku, antikomunismus a zadržování komunismu, pak prvních dvacet let (dejme tomu 1947–67) rozdíl mezi demokraty (Truman, Kennedy, Johnson) a republikány (Eisenhower) zásadní nebyl. Až během války ve Vietnamu (1964–73) se levicově-liberální elity proti válce postavily a opustily svůj předchozí silný antikomunismus. A tyto nové názory začala od roku 1968 prosazovat Demokratická strana. Proto dalších dvacet let mnozí bývalí voliči demokratů, především bílí jižané a tzv. bílá etnika na severu, tj. katolíci irského, italského, německého, polského a obecně středo-východoevropského původu v prezidentských volbách volili kandidáty republikánů, jakými byli Nixon (1968, 1972), Reagan (1980, 1984) a Bush starší (1988), neboť Republikánská strana byla vůči komunismu a Sovětskému svazu tvrdší. Tak se stalo, že vietnamská válka byla velice nepopulární u mediálních a intelektuálních, nezřídka bohatých elit na severovýchodě, ale jakákoli antikomunistická politika byla velice populární u chudých bělochů např. polského původu.
V tomto případě bychom mohli říci, že jak domácí politika ovlivňovala tu zahraniční (neoblíbenost války ve Vietnamu vedla některé k opuštění politiky zadržování komunismu a k přechodu k demokratům), tak zahraničněpolitické názory (antikomunismus a snaha vymanit domovské, původní země Američanů středo-východoevropského původu z područí Sovětského svazu) je vedly k přechodu od demokratů k republikánům v prezidentských volbách 1968 až 1988.
Podobný byl případ kubánské komunity v USA, především na Floridě, v Miami. Většina Američanů latinoamerického původu jsou voliči Demokratické strany; pro Američany kubánského původu to však neplatí, jejich silný antikomunismus a odpor vůči režimu bratří Castrů na Kubě z nich dělá voliče republikánů.
Zajímavá je situace státu Izrael. To, že židovští Američané jsou ve většině stoupenci americké pomoci Izraeli, není překvapivé stejně, jako že Američané polského původu chtěli protisovětskou politiku a přijetí Polska do NATO. Co překvapivé být může, je výrazná podpora Izraele (možná ještě větší než u samotné židovské populace USA) ze strany velice konzervativních protestantů, tzv. evangelikálů.
Americký (židovský) ekonom a analytik David P. Goldman (známý jako sloupkař „Spengler“ pro Asia Times) mi řekl, že tito evangelikálové byli kdysi antisemité a na přelomu 30. a 40. let minulého století hrozili prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi, že pokud povolí imigraci do USA evropských Židů prchajících před Hitlerem, nebudou ho už volit. A FDR hranice USA evropským Židům neotevřel; tehdy jim nepomohly demokracie (Amerika, Británie, Francie…), nýbrž diktatury jako ty, jimž vládli Batista na Kubě či Trujillo v Dominikánské republice.
Šestidenní válku v roce 1967 – resp. její výsledek, izraelské vítězství proti všem očekáváním – však evangelikálové vnímali jako Boží zázrak; Bůh drží ochrannou ruku nad židovským národem a žehná, pomáhá všem, kdo jsou přátelé Židů, národa vyvoleného, a pomáhají jim. Z antisemitů se stali největší filosemité z náboženských, biblických důvodů.
Uvádí se, že když Izrael zaútočil na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981 či podnikl invazi do jižního Libanonu v roce 1982, první člověk, kterému izraelský premiér Menachem Begin tu zprávu zavolal, byl Ronald Reagan, prezident hlavní spojenecké země (nadšen nebyl). Druhý člověk ve světě, který Beginův telefonát obdržel, byl reverend Jerry Falwell, jeden z vůdců amerických evangelikálů – tzv. Morální většiny či „náboženské pravice“ (nadšen byl).
Tak se stalo, že v jedné konkrétní zahraničněpolitické otázce má jedna náboženská denominace na základě své víry velice konkrétní zahraničněpolitické názory.
Většina židovských obyvatel různých zemí (Izrael, Velká Británie, Česká republika…) je politicky napravo od středu; snad jen v USA je většina židovských občanů od středu nalevo (výjimkou jsou ortodoxní židé a židovští imigranti z bývalého SSSR; snad každý, kdo zažil komunismus či reálný socialismus, může být na levici jen pokud je blázen, fanatik nebo masochista). To znamená, že časem stále početnější menšiny židovských Američanů budou kritičtější a kritičtější ke státu Izrael a jeho stávající politice. Tento posun už vidíme u levicového křídla Demokratické strany, kdysi silně proizraelské. Tak silně proizraelské, jakou je dnes strana Republikánská, která kdysi byla, za Eisenhowera nebo Bushe staršího, k Izraeli spíše vlažná.
Jaké vnitropolitické trendy v Americe budou mít vliv na její zahraniční politiku? Napadají mě dva.
Za prvé, procento bělochů, tj. Američanů evropského původu, v americké populaci klesá. Otázkou je, zda se stanou menšinou (sice největší) v 40. letech tohoto století, anebo až v jeho druhé polovině, v letech 50. Tím důležitost Evropy pro USA klesne. Intelektuální elity ze severovýchodního pobřeží budou sice i nadále „eurofilní“ (jako během obou světových válek byly anglofilní), ale to neznamená, že taková bude i populace jako celek, v níž zastoupení Američanů latinoamerického a asijského původu bude neustále narůstat. Nebude. Domácí demografické trendy učiní Ameriku méně přátelskou vůči Evropě.
A za druhé, spektrum názorů na patřičnou americkou zahraniční politiku od pravice až po levici lze popsat zhruba těmito skupinami:
- (A) Amerika je výjimečná a dobrá společnost, o svět se už starala dost. Je načase se věnovat sobě. Evropa, Blízký východ, východní Asie nestojí za životy amerických vojáků či peníze jejích daňových poplatníků; Amerika je lepší než svět, a proto izolacionismus od světa (pokud nás ovšem nenapadnou, pak je rozdrtíme drtivou silou).
- (B) Americké ideály svobody a demokracie jsou objektivně správné, proto jejich rozšíření ve světě je jak v zájmu Ameriky, tak naplněním jejích ideálů. Minimálně musíme bránit spojence, optimálně máme ústavní, liberální demokracie ve světě podporovat a šířit.
- (C) Šířit ve světě liberálně demokratické hodnoty je správné, včetně nejnovějšího chápání práv coby privilegií menšin, LGBT komunity a ochrany životního prostředí proti změnám klimatu.
- (D) Amerika je zkažená společnost, kapitalistická, rasistická a vykořisťující. Její zasahování do světa učiní svět horším. Svět je lepší než Amerika, proto (americký) izolacionismus, ať Amerika nezkazí svět k obrazu svému.
Ty první dva postoje odpovídají názorům v Republikánské straně, ty druhé dva v Demokratické. Kdysi měly hegemonii názory B a C, zatímco ty A a D byly považovány za extrémní. Nyní však oba ve svých stranách sílí (A v Republikánské, D v Demokratické); a i když vycházejí z opačných premis, vedou ke stejnému závěru: menší angažovanosti USA ve světě a menší ochotě Ameriky bránit svobodné společnosti v zahraničí proti jejich agresivním, revizionistickým, autoritářským či imperialistickým sousedům.
Ať se nám to líbí, nebo ne, je to fakt a je to trend. Reagujme na to patřičně, tj. v zájmu naší bezpečnosti. „O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční.“
Tak se podle toho řiďme.
