Američané milují velké příběhy. Pokud možno s dobrým koncem. Jsou schopni týdny a měsíce sledovat soudní procesy živě přenášené televizí. Stejně tak záchranné operace, když se někde ztratí dítě anebo když dojde k přírodní pohromě. Ale snad nejvíc srdceryvné jsou příběhy, kde jde o “naše boys” v zámoří – o vojáky nasazené ve válce.

Zdá se, že Bowe Bergdahl není nezpochybnitelný hrdina. Ale Obama alespoň má svou Jessiku Lynchovou

Američané milují velké příběhy. Pokud možno s dobrým koncem. Jsou schopni týdny a měsíce sledovat soudní procesy živě přenášené televizí. Stejně tak záchranné operace, když se někde ztratí dítě anebo když dojde k přírodní pohromě. Ale snad nejvíc srdceryvné jsou příběhy, kde jde o “naše boys” v zámoří – o vojáky nasazené ve válce.

Před deseti lety držela celá Amerika palce vojačce Jessice Lynchové, kterou zajali Iráčané během bitvy o Nasíriji. Sledovali se zatajeným dechem pětiminutový záznam operace zvláštních sil, které zraněnou Jessiku vysvobodily z nemocnice. A doma v Západní Virginii ji vítaly tisíce lidí. Až později se ukázalo, že Jessiku komando vysvobodilo z nemocnice, kde už žádní iráčtí bojovníci nebyli, a také že nebyla mučena ani znásilněna. Leckdo z oponentů války tehdy kritizoval Bushovu administrativu, že zraněné vojačky zneužila, aby Američanům nabídla “hluboce lidský příběh”, který posílí jejich podporu iráckému tažení.

Možná ano. V tom případě ale Obamova administrativa nezůstala za opovrhovaným Bushem pozadu. Ba dokonce ho se svým mimořádně vyvinutým smyslem pro show překonala. Řeč je samozřejmě o příběhu čerstvě povýšeného seržanta Bowe Bergdahla. I jeho asi čeká triumfální návrat do rodného Hailey v Ohiu a možná i setkání s prezidentem, pokud to ještě přinese Obamovi nějaké body. Zatím je Bergdahl v nemocnici v Německu a v Bílém domě byli jen jeho rodiče. Potíž je v tom, že v tomhle příběhu je všechno trochu jinak. Přitom to ale všem vyhovuje.

Dezertér, nebo magor?

Vyhovuje to armádě. Příběh o tom, že Bergdahl byl zajat, je poněkud méně ostudný než to, co se řeší mezi vojáky neoficiálně. Bergdahl se totiž Talibanu v podstatě dobrovolně vydal. Debata se vede jen o tom, jestli schválně, nebo z hlouposti. Poněkud jadrněji řečeno, jestli to byl dezertér, nebo magor. Opustit v noci beze zbraně osamocené pozorovací stanoviště v provincii Paktika může skutečně jen člověk vyhovující jedné ze dvou výše uvedených charakteristik. Jenže doba si žádá hrdinu a tak (asi se zacpaným nosem) teď armáda udělá hrdinu z člověka, který o ní psal v dopisech domů, že je pytel sraček a že se stydí, že je Američan. A který potom ve videích, natočených Talibanem, vyzývá Američany ke stažení z Afghánistánu a hrozí novým Vietnamem. Bylo by zajímavé vědět, co se s Bergdahlem zrovna teď děje na americké základně v Německu.

Vyhovuje to Talibanu, který tvrdí, že zajal Bergdahla, když se vracel ke svému autu. Je to koneckonců první a zatím jediný případ zajetí amerického vojáka. A to zní lépe, než že se jim sám přišel vzdát.

A vyhovuje to Baracku Obamovi, který z toho všeho získal nejvíce. Má svoji Jessiku Lynchovou. Emotivní setkání s rodiči zajatého vojáka i srdceryvný moment, kdy Bowe Bergdahl na palubě vrtulníku napsal na kus papíru písmena SF? (speciální síly?) a po potvrzení se rozplakal a zhroutil. A samozřejmě nezbytná slova o tom, že Spojené státy nenechají nikoho ze svých mužů na holičkách. Prezident si zajistil své místo v televizi s něčím, co může vydávat jako svůj úspěch zrovna v době, kdy se fakticky stahuje z Afghánistánu v situaci, která ani zdaleka úspěchem není.

Cena rukojmí jde nahoru 

Ne všichni jsou ale naladěni na stejnou notu. Republikáni v Kongresu sice uvítali návrat zajatého vojáka, ale mají závažné pochybnosti o tom, zda bylo správné za něj propustit pět vysoce postavených činitelů Talibanu, držených ve vězení v Guantánamu. Je to průlom do dosavadní strategie nevyjednávat s teroristy (nebo alespoň ne takto veřejně…). “Dali jsme najevo každé buňce al-Káidy na celém světě, že odteď má každý rukojmí vyšší cenu, než měl dosud,” varoval republikánský senátor Mike Rogers.

Přidal se i senátor John McCain: “Propustili jsme ty nejtvrdší z nejtvrdších. Zachránili jsme jednoho vojáka, ale mnohé další tím vystavili riziku.” McCain ví, o čem mluví. Sám strávil v otřesných podmínkách severovietnamského vězení pět a půl roku. Těžce raněný, a přesto nezradil, ačkoliv na něj (syna amerického admirála) vyvíjeli Severovietnamci mimořádný tlak, aby odsoudil americké tažení ve Vietnamu. Během prvních šesti týdnů věznění zhubnul o 23 kilogramů a zešedivěly mu vlasy. Nepodlehl, když mu stráže zpřelámaly nohy železnou tyčí, ani po dvou letech na samotce. A nakonec odmítl své propuštění, pokud nebudou propuštěni i ostatní zajatci.

A nejde jen o to – každé propuštění z Guantánama má během třiceti dnů potvrdit Kongres. Jenže Obama Kongres neinformoval. Ministr obrany Hagel kontroval tím, že nešlo čekat, Bergdahlův zdravotní stav se prý výrazně zhoršil. Obamova národní bezpečnostní poradkyně Susan Riceová ale poněkud neprozřetelně připustila, že Bergdahl je “v dobré fyzické kondici…”.

LN, 3.6.2014