V které zemi si nejvíce stěžují na vládní omezení v boji proti pandemii? Určitě ne v Číně, protože tam každý, kdo si příliš stěžuje, jaksi zmizí. A určitě ne ve Švédsku, protože tam vládní opatření nejsou téměř žádná. Ale jak je to v zemích na úsečce mezi čínskou rudou tyranií a švédským společenským liberalismem? Těžko říct, protože nevíme, jak průměrní lidé reptají. Víme, jak reptají publicisté, intelektuálové a politici, kteří své názory zveřejňují.

Mou hypotézou je, že mezi reptáním a hrozbou či jejím vnímáním je nepřímá úměra. Čím je hrozba větší, tím lidé na vládní nařízení méně reptají. Mají dojem, že jim a jejich blízkým jde o život. Nevědí, zda vládní opatření jsou účinná, ale doufají v to. Na straně druhé když mají dojem, že hrozba je mírná a jim se s největší pravděpodobností nic nestane, vládní omezení vnímají jako otravu, přítěž a ohrožení svého blahobytu i svobody. Reptají hodně a v demokracii si vynutí změny.

Zatím dobrý

My ve střední Evropě, na rozdíl od té západní a jižní, jsme zatím na tom velice dobře. Čím to je? Proočkovaností populace proti tuberkulóze? Rouškami? Rychlým zavedením nouzového stavu a příkazu udržovat od sebe vzdálenostní distanc? To se bude studovat a vyhodnocovat ještě dlouho.

U nás v Česku reptáme? Přijde mi, že zase ne až tak moc, byť asi většina chce rychlejší harmonogram uvolňování a otevírání než vláda a epidemiologové. Reptání není nutně špatnou věcí. Izraelský odborník na mezinárodní vztahy a bezpečnost Dan Schueftan rád říká, že typickou vlastností Izraelce je stěžovat si na vládu, a ten, kdo si nestěžuje, by měl být zbaven občanství. V tomto je česká nátura blízká té izraelské. Schueftan pak dodává, že pokud jde o bezpečnost země, všichni tahají za jeden provaz. V tomto už ta česká izraelské blízká není; bohužel.

Každopádně reptání není nutně špatné; dokud reptám, žiji. Je to taková obdoba Descartova „cogito ergo sum“, neboli „myslím, tedy jsem“. Stejně logicky neprůstřelné je i „reptám, tedy jsem“.

Ve Velké Británii jsou na tom mnohem hůř. Reptají? Nevím, ale nevidím to. Spíš jsou ve fázi, kdy ta hrozba je vnímaná jako velká: i premiérovi šlo o život, a pokud jemu, může i nám… (jsou i výjimky jako komentátor Peter Hitchens, který je proti vládním omezením jakýmkoli). Reptají méně proto, že je to stará dobrá Anglie, v níž lidé stoicky a chladnokrevně hledí tváří v tvář smrti? Maďarský emigrant George Mikes ve svém bestselleru Jak se stát Britem byl (prý) za silné bouře na palubě lodi s jiným chlápkem, jen oni dva. Pak přišla silná vlna a chlápka sfoukla. Jeho hlava se vynořila už jen jednou a on k Mikesovi klidně a netečně pronesl: „Ale fouká, co?“

Je to i dnes ten klid Angličana? Možná na konzervativním venkově, ale nemyslím, že mladí městští metrosexuálové jsou této ctnosti ještě schopni.

Spojené státy jsou nyní zasaženy nejhůř. Ale to není přesné; silně zasažen je New York a pak v druhé řadě města jako Detroit či New Orleans. Mnohé regiony i státy jsou na tom však podstatně lépe. Hlavní diskuse je o tom, jestli ta omezení stojí za to; ta diskuse je ještě intenzivnější než u nás. Jestli zničení ekonomiky nezpůsobí víc úmrtí skrze deprese, závislosti a sebevraždy lidí, kteří přišli o zaměstnání a podnikání, než virus samotný. A z toho plyne i diskuse o tom, jak rychle vládní omezení zrušit a ekonomiku opět otevřít.

Amerika má však to štěstí, že je federací a jednotlivé státy se mohou rozhodnout různě, podle své potřeby. Ale už nyní se stalo, že pokud lidé z New Yorku přijeli do státu Rhode Island ke svým víkendovým domkům na pobřeží, Rhode Island od nich vyžadoval, aby v nich byli v karanténě a neopouštěli je až do odjezdu domů.

Nejméně a nejvíce ohrožení

Zajímavá je otázka, proč New York je tak krutě zasažen, a druhé největší město Los Angeles nikoli, i když tam létalo víc letadel z Číny než do New Yorku. Odpovědí je, že New York má mnohem větší hustotu obyvatel, lidé tu žijí těsněji vedle sebe, zatímco LA je rozlehlejší. Navíc v New Yorku se hojně využívá městská doprava, včetně přeplněného metra, zatímco jižní Kalifornie je typickou automobilovou civilizací, kde každý jezdí vlastním autem.

Kdo bude sebevraždami ohrožen nejvíce? Myslím, že chudí běloši. Černoši ze všech Američanů jsou nejvíc zvyklí tragickému rozměru života, dějiny k nim byly kruté a na častá úmrtí, lépe řečeno zabití v rodině, jsou víc zvyklí než ostatní, proto jsou vnitřně odolnější vůči příkořím osudu. Hispánci coby katolíci s kultem svatých a intenzivním prožívání Dušiček (památky zesnulých) v latinoamerické kultuře smrt taky lépe zvládají. Nejohroženější jsou tedy sekulární či vlažně protestantsky věřící chudí běloši, kteří mohou osobní či pracovní neštěstí vnímat jako konec všech nadějí.

A Čína? V Číně je vše v pořádku, jak nás ujišťují její rudí vládcové. A ti by přeci nelhali, že ne? Nikdy nám přeci nelhali a ani teď nám nelžou…

LN, 23.4.2020