Joseph Sobran je přispívajícím vydavatelem The Human Life Review a komentátorem National Revue.

Z anglického originálu “Into the Dark Age” publikovaného v časopisu The Human Life Review, roč. XVII/1991, č. 2, s. 19-31,
přeložil Václav Frei.

Naděje prezidenta Bushe, že válka v Zálivu bude počátkem “nového světového pořádku”, vzbudila nemálo skepse a dokonce výsměchu. Já sám se rozhodně počítám mezi skeptiky. Válka, jak říká papež Jan Pavel II., je “dobrodružství, z něhož není návratu”. Následky války je obvykle nemožné předvídat, tím méně je mít pod kontrolou. V dějinách je až příliš mnoho zřejmých ironií, než aby bylo třeba to šířeji rozvádět.
Jsem však skeptický i z jiného důvodu. Otázkou ve skutečnosti není, zda nový světový pořádek (ať už ho definujeme jakkoli) bude “fungovat”. Otázkou je, byl-li by vůbec nový.
Největší změny se někdy dostavují nepostřehnutelně. Mohou se dostavit daleko dříve, než si je lidé vůbec uvědomí. “Styl vaší vlastní doby je vždy neviditelný”, říká významný kritik Hugh Kenner. Jako ilustraci uvádí historii domněle etruského koně v Metropolitním muzeu umění, o němž se ukázalo, že jde o podvrh z 19. století. Byl odhalen až ve století následujícím a rysy, které připadaly normální nebo neutrální padělateli (ať to byl kdokoli) a jeho současníkům, začaly vypadat zastarale, takže bystrému oku ve 20. století se kůň náhle jevil jako podivný hybrid zřejmě etruského a subtilně viktoriánského manýrismu. Vědecké zkoušky snadno prokázaly nedávný původ a tudíž nepravost sochy.
Alfred North Whitehead někde říká, že určitou dobu lze takřka definovat věcmi, jež si sama o sobě nedokáže uvědomit – právě tak, jako jednotliví lidé projevují své zvláštnosti nevědomky. Stejná myšlenka napadla mnoho pronikavých duchů. C. S. Lewis poznamenává, že každá doba je obyčejně ve střehu proti pravému opaku svých zakořeněných hříchů; lascivní doba je například plná zbytečného varování před pruderií a puritánstvím. Svým studentům vždy doporučoval číst tolik starých knih, kolik jen mohou, aby se tak vymanili z omezeností moderní mentality. Za druhé světové války se dokonce odvážil naznačit, že Franklin Roosevelt a Adolf Hitler by se nakonec mohli ve svých základních předpokladech jevit spíš podobní než protikladní. Ať měl prezident Bush na mysli cokoli, je možné, že už jsme v novém světovém pořádku hodně daleko, aniž si to uvědomujeme. Tento pořádek je možná mnohem hlubší a širší než jakékoli uspořádání, jaké mohou státníci záměrně vytvořit schvalováním zákonů, podepisováním smluv nebo rozdělováním veřejných prostředků. Může být také značně méně vlídný než cokoli, o co se snažíme.
“Často jsem si myslel”, napsal v roce 1943 Albert Jay Nock, “že by mohlo být zábavné napsat humorný esej o tom, jak rozpoznat Temný věk, když už v něm jste. Věděl průměrný Evropan ve druhé polovině 4. století, že pro něj nastává Temný věk? Dost o tom pochybuji. Pravděpodobně přijímal rozmáhající se ignoranci, korupci, násilí a surovost jako něco docela obyčejného, jako kdyby také obrana proti projevům toho všeho prostě patřila ke každodennímu životu.”
Svým způsobem je to bystrá a poutavá úvaha. Ale v jiném směru ukazuje omezenost Nockova pohledu, jíž si ovšem sám nebyl vědom – ačkoli ji sdílí většina moderních lidí.
Už samotné označení “Temný věk” je výrazem bezděčného odmítání křesťanství moderním světem. Vychází z falešné idealizace klasického antického světa neboli toho, čemu se říká “řecko-římská civilizace”; tato idealizace začala v období jejího domnělého znovuzrození, v době, jíž nás naučili říkat “renesance”.
Půvabná představa v myslích většiny vzdělaných moderních lidí zobrazuje antický svět jako nádhernou éru plnou slunce, kdy se lidé poklidně procházeli ulicemi Athén a Říma ve svých tógách, rozmlouvali o filosofii a pózovali při tvorbě vznešených soch. Po této představě následuje temný obraz – jako ve zfilmované verzi knihy Jméno růže, kde je slunce doslova za mraky, civilizace se rozkládá a pověrčiví mniši tráví čas upalováním heretiků a pálením rukopisů. Ale nakonec se slunce vrací a ozařuje renesanci, osvícenství a jako vrchol všeho dvacáté století.
I člověku vychovanému v tomto duchu by měla stačit pouhá chvilka přemýšlení, aby si uvědomil, jak nepravdivé jsou tyto dějiny v kostce. V antickém světě, jak nyní musí vědět každá feministka, dosahoval patriarchát těžko uvěřitelných rozměrů. Pater familias měl skutečně moc nad životem a smrtí celé své rozšířené rodiny: mohl z pouhého rozmaru připravit o život své syny, své neprovdané dcery, své snachy, své vnuky a vnučky, své otroky a dokonce svou vlastní manželku. Nechtěná novorozeňata, obvykle děvčátka, mohla být odložena v polích, aby zemřela – to byla běžná praxe. Rozvod byl jinou snadnou výsadou mužů; ženy nepředstavovaly o mnoho víc než majetek.
Nic špatného se nespatřovalo ve dvou dalších běžných praktikách, v potratu a v pohlavním zneužívání hochů. Otroctví se ovšem pokládalo za samozřejmé. Svoboda byla privilegiem původu; sotva kdo ji chápal jako lidské právo, s výjimkou několika radikálně smýšlejících filosofů, kteří však neměli žádný vliv. Největší z filosofů, Aristoteles, důrazně obhajoval otroctví jako přirozenou instituci a doporučoval potrat a zabíjení novorozeňat pro dobro obce. Sexuální nevázanost a obscenita byla běžnou věcí. (Mnoho z dochovaných soch zůstalo taktně skryto před zraky veřejnosti, takže vzniká falešný dojem převažující přísné cudnosti.)
Bezuzdnou rozkoš doprovázela bezuzdná brutalita. Drobní zloději byli trestáni smrtí ukřižováním. Známá evangelijní vyprávění to dostatečně jasně ukazují, a přece na to zapomínáme: naše pozornost je do té míry soustředěna pouze na Ježíše, že ukřižování budí v našich myslích vznešené asociace, které jsou pravým opakem hrůzy, hanby a krajního ponížení, jaké představovalo pro lidi, pro něž bylo každodenní podívanou. Ve skutečnosti jsme skoro ztratili smysl pro šok, jaký muselo Ukřižování znamenat pro apoštoly, jimiž jsme v pokušení pro jejich útěk pohrdat jako pouhými zbabělci. Oni si však přirozeně mysleli, že je vše ztraceno, když byl jejich zbožňovaný Mistr neočekávaně zajat a vydán na ponižující smrt v mukách, která byla obyčejně vyhrazena zločincům hodným největšího opovržení. Poprava Sokrata byla ve srovnání s tím elegantní (i když by neměla vytvářet dojem, že antický svět byl přívětivě tolerantní k disentu). To, že křesťané přijali kříž jako symbol triumfu, muselo každému připadat jako naprosto konsternující paradox.
Rutinní brutalita dělala antický svět neuvěřitelně bezcitným. Obyčejní lidé se pro zábavu chodili do Kolosea dívat, jak vyhladovělí lvi trhají muže a ženy na kusy, nebo sledovat, jak si gladiátoři navzájem doslova vytloukají mozky z hlavy. A nejvýmluvnější skutečností není, že se tyto věci děly, ale že nikomu nevadily. Čtete-li klasické filosofy, stěží o nich najdete zmínku, protože je většina filosofů přijímala jako něco normálního, co nestojí za protest nebo ani za povšimnutí. Lidové zábavy byly odporné k zvracení, ale antický svět prostě neměl žádný pevný mravní standard, na základě něhož by je odsoudil. Totéž platí o ostatních barbarských praktikách a zvycích, o nichž se zmiňuji – a uvedl jsem jen krátký seznam.
Takový byl každodenní život v antickém světě až do začátku “Temného věku”. Když se o několik staletí později znovu rozjasní, shledáváme, že skoro všechny ty staré kruté a nevázané zvyky tiše vymizely. Zmizelo otroctví, gladiátoři, zabíjení nemluvňat, křižování, potraty, rozvody. Pravda, odešel také velký politický řád a byl nahrazen decentralizovaným uspořádáním, v němž kvetlo lupičství. Otroctví bylo nahrazeno nevolnictvím, nikoli dokonalou svobodou. Také patriarchát přežíval, ale značně modifikovaný, takže respektoval alespoň základní lidskou důstojnost žen, a dobrodiním hlavně pro ženy (feministky, nepřehlédněte!) byla i přísnější sexuální morálka, která nahradila starou (v podstatě mužskou) bezuzdnost.
Ale důležité na těchto přežitcích je, že to jsou přežitky a ne novoty. Nevyhnutelným závěrem je, že tak zvaný “Temný věk” byl dobou, kdy se Evropa postupně a hluboce civilizovala. Tento proces nebyl podrobně zaznamenáván a měl málo milníků; žádné svátky nevyznačovaly postupné rušení starých zlořádů. Pravděpodobně právem však můžeme říci, že “Temný věk” byl takovým obdobím morálního pokroku, jaké nemá v celých dějinách lidstva obdoby.
Shodou okolností, která může ohromit jen moderního vzdělance, dominantní institucí a skutečnou hybnou silou této obrovské transformace byla církev. Samozřejmě to však nebyla žádná shoda okolností. Tím nejmenším na této záležitosti je zřejmá pravda, že mniši kulturu nelikvidovali, nýbrž ji vytrvale uchovávali. Ale oni ji také rozvíjeli. Ve skutečnosti bylo záležitostí celé církve vytvářet opravdově “novou morálku”, jejímž konečným světským výsledkem byla civilizace neuvěřitelně odlišná od antické a lepší než ona. Přesto nebyla tato civilizace nikdy cílem. Byla pouze vedlejším produktem úsilí vykoupit obyčejný lidský život z vrozené lidské brutality; nebo, jak se říkalo, z prvotního hříchu.
Nikdo, kdo měl v paměti antický svět, by jej nemohl idealizovat, leda zkažený člověk. Taková idealizace byla možná teprve tehdy, když byla křesťanská civilizace chápána (s nepokojným nesouhlasem) jako samozřejmost a skutečná povaha každodenního života v antickém světě byla zcela zapomenuta – dávno po dlouhém osvobozování v průběhu toho, čemu dnes říkáme “temná staletí”.
To všechno je zřejmé. Není třeba zvláštní učenosti, abychom si to uvědomili. Jak ale poznamenal G. K. Chesterton, “lidé vždy mohou být k určité věci slepí, pokud je dost veliká”. My už jsme dávno přestali být vděční svému křesťanskému dědictví; a ve dvacátém století se křesťanská civilizace s konečnou platností rozložila, stejně jako antická před ní. Můžeme asi právem říci, že výsledkem moderního vzdělání je větší vděčnost dědictví antiky než křesťanství.
Začala se utvářet od základu nová civilizace, založená na ohromujících vědeckých a technických pokrocích moderní doby. Její hlavní institucí je teritoriální národní stát, který nakonec ovládá veškeré bohatství a vydává své zákony s rostoucí nevšímavostí vůči takovým starým institucím, jako je církev a rodina. Obsah jeho zákonodárství není ani příliš dán jeho vlastní psanou ústavou, která může být interpretována podle momentální potřeby, americká stejně jako sovětská. Zákon přestal znamenat soubor nahromaděných pravidel a omezení, utvářených tradicí a respektem k vyšší autoritě Boha a přirozeného zákona. Jinými slovy zákon už nezahrnuje mechanismy pevné kontroly nad státem; znamená už jen málo více než vůli státu, to jest vůli toho, kdo je právě u moci.

Ti, kdo jsou u moci, nemají samozřejmě úplnou svobodu dělat, co se jim zlíbí. Jsou však ponejvíce omezováni vnějšími tlaky jiných mocných sil, ne už velkou váhou tradice nebo dokonce úctou k ní. Všechny tři složky vládní moci v USA v praxi dalekosáhle překračují pravomoci, které jim formálně zaručuje ústava; místo aby jedna druhou držela v šachu, všechny se navzájem podporují ve svém růstu na úkor “několika málo států unie” a lidu jako celku.
Moderní národní stát je tak obrovský, že se vymyká chápání. Ti, kdo se snaží pochopit jeho celkovou činnost, podléhají někdy teoriím o spiknutí. Orwellova kniha 1984 je plná hlubokých postřehů, ale dopouští se drobného omylu, když předpokládá, že za celým systémem stojí jakási vše ovládající inteligence, vševědoucí a ďábelská.
Orwellova vize je v jistém smyslu příliš optimistická. Předpokládá, že centrální plánování je v zásadě možné, byť jsou centrálními plánovači zlí lidé. Zneklidňující pravdou je, že vládci jsou jak nekontrolovaní, tak nakonec nekontrolující. Mají moc rozpoutat síly, jež nedokáží zvládnout.
Historik John Lukacs napsal, že psát moderní historii je nesnadné ne pro nedostatek dokumentů, jako u dějin dávných dob, nýbrž pro nezměrnou přemíru dokumentů; historik stěží ví, kde začít. Na podobnou nesnáz narazí každý, kdo by chtěl porozumět vládě, která například vydává ročně téměř 1,5 bilionu dolarů neboli zhruba 6.000 dolarů na občana. Obtíž jen ještě vzroste, berete-li doslova jisté formality, jako je ústava nebo idea “demokracie”. Politologové věnují neúměrně mnoho času studiu takových jevů, jako jsou výzkumy veřejného mínění; ty mohou mít jen okrajový význam, když 98% stávajících členů Sněmovny reprezentantů bývá zpravidla zvoleno znovu. I volební kampaně jsou spíše výkonem moci než zjišťováním vůle lidu. Personální složení nevoleného Nejvyššího soudu se mění s téměř stejnou rychlostí jako složení nominálně voleného Kongresu.
Avšak notoricky “permanentní” vláda sídlí v byrokratických orgánech, jimiž procházejí všechny peníze. Nepoměr mezi počtem nevolených státních úředníků (“služebníků veřejnosti”), s nimiž se průměrný občan skutečně setkává, a počtem volených “zástupců” je tak obrovský, že pojem souhlasu ovládaných ztrácí smysl. Setkáte-li se s výběrčím daní, federálním inspektorem nebo jiným vládním úředníkem, nebudete asi přesně vědět, odkud pochází jeho autorita nebo jak je vázána na volební systém, možná ani, jaká jsou vaše práva. Vše, čím si můžete být rozumně jisti, je, že nejrozumnější je poslechnout. Ale taková setkání, jakkoli mohou být nepříjemná, tvoří jen menší část úhrnné zkušenosti občana ovládaného moderním státem. Jsou pouze ilustrací toho, jak záhadně rozmarný je moderní stát; jak křivolakým způsobem se jeho moc přenáší labyrintem byrokracie; jak slabá je vazba mezi obyčejnými státními činiteli a volenými představiteli, jimž jsou teoreticky odpovědní; a jak snadno může z pouhých komplikací vzniknout malá tyranie.
Jak všichni až příliš dobře víme, byrokracie žije svým vlastním životem. Její povaha je neosobní, svévolně technická a amorální. Podřizovat se jejím diktátům má málo společného s předvídatelnou povahou ryzí vlády zákona. V ideálním případě by k dodržování zákona mělo stačit morální a rozumné jednání. Moderní stát však rozmnožuje naše povinnosti bez vztahu k jakémukoli rozumnému nebo snadno pochopitelnému standardu. Nemá žádný reálný střed; žádné zdůvodnění; žádnou smysluplnou hierarchii. Sám je formou anarchie. Zkušenost občana ovládaného moderním státem dostává v extrémních případech povahu noční můry, jak to někdy zachycuje pořad 60 minut, kde Morley Safer nebo Mike Wallace citují Kafku. A jak se zdá, neexistuje způsob, jak situaci změnit; systém se stal neovlivnitelným volbami. Nelze jej ovládat shora ani zdola, s výjimkou několika málo mimořádných případů.
A to je jen jedna stránka fungování moderního národního státu. Po většinu doby nemáme tušení, co dělá stát s penězi, které z nás tak pravidelně vytahuje. Mluvíme prostě o “hospodářství” v jednotném čísle, ale ve skutečnosti jsou dvě ekonomiky: svobodné hospodářství (přibližně “soukromý sektor”) a daňové hospodářství, které je neproduktivní a parazituje na hospodářství svobodném. Říká se, že jen federální vláda spotřebuje 25% hrubého národního produktu, ačkoli skutečná cifra je určitě mnohem vyšší. Desetimiliony Američanů žijí ze státu – a tudíž nepřímo ze svých spoluobčanů – prostřednictvím sociálních programů, podpor nebo vládních kontraktů.
Stát tím či oním způsobem vždy užívá donucení – také když vybírá daně, jichž pak užívá k podplácení voličstva. Žijeme nyní pod “mírnou despocií”, jak ji předvídal Tocqueville, bez otevřeného teroru nebo mučení, ale pod neustálou kontrolou prováděnou těžko určitelnými autoritami. S tím je spojeno mnoho intrik, ale žádné veliké spiknutí, právě proto, že odpovědní politikové nevědí v plném rozsahu, za co jsou odpovědní. Pokládají za nezbytné se stále zaměstnávat “politikou” a “programy”, a tím se chaos ještě zvětšuje. Neexistuje žádný celkový záměr. Kontrola státu nad celou společností se stále zvětšuje, ale bez vztahu k povaze této společnosti a k její morální struktuře. Z jakýchsi zvláštních důvodů se má zato, že šíření násilí a jiných sociálních patologií – včetně vyložené nemorálnosti – není záležitostí státu, ačkoli všechno ostatní jí je. Zdá se, že stát nemá zájem o věci, které se nás dotýkají nejvíc.

To má prostý důvod. Hlavním zájmem moderního státu je rozdělování bohatství. Na to má násilný zločin malý vliv; nepřímo dokonce pomáhá zvětšovat počet klientů státních sociálních služeb, protože násilí způsobuje chudobu (v protikladu k oficiálnímu předpokladu, že chudoba způsobuje násilí). Vražda nebo znásilnění neohrožuje stát; daňové úniky ano. A stát se mnohem více stará o vlastní obranu, to znamená o zdroje svých příjmů, než o ochranu občanů.
Stát také nemá zájem na udržování mravnosti. Je lhostejný k dopadu své činnosti na rodinu. Získává ostatně více klientů, když se rodina uvolňuje. Nemá žádný reálný motiv, aby se stavěl proti potratům; jestliže ho každý potrat připraví o potenciálního klienta, může si své ztráty vynahradit financováním interrupcí. Dokonce i prohlášení interrupce za jakési ústavní právo, vykládané většinou jako zvětšení svobody jednotlivce a zmenšení vládní moci, je možné chápat jako potvrzení federální soudní moci proti legislativám jednotlivých států unie.
Někteří lidé v aparátu národního státu jsou odpůrci interrupcí z ryze morálních důvodů, ale jestliže smýšlejí a jednají v tomto smyslu, vyjadřují tím pouze své osobní postoje, bez vazby na stát jako dynamismus usilující o moc. Neboť jediná věc plně odpovídající povaze státu je jeho záliba v moci jistého typu. Stát je určitý druh samoúčelné ekonomiky, třebaže morbidní a příživnické, která se nakonec zhroutí, až vyčerpá svého hostitele. Prosperuje, pokud dokáže dělat ze stále většího počtu občanů své vlastní příživníky.
Z hlediska tradiční křesťanské společnosti by stát měl být v ideálním případě hospodářsky skromný a marginální a měl by od nás vybírat daně pouze v míře nezbytné k udržování svých omezených funkcí a nečetných úředníků. Placení daní by mělo být jako placení příspěvků v klubu. Státní finanční podpory byly tradičně jen nouzovým opatřením, nevytvářely celou třídu závislých občanů způsobem, který mění základní povahu státu. John Stuart Mill dovozoval, předvídajíc nebezpečí sociálního státu, že příjemci podpory by neměli mít volební právo; jinak by vznikl konflikt zájmů, jelikož na voliče by se mělo hledět jako na spoluodpovědné za vládnutí. Nyní je tento druh střetu zájmů nejen široce rozšířený, nýbrž se stal jednou z významných opor státní moci.
Stát, jehož jediným reálným cílem je rozrůstat se, a to s bezmyšlenkovitou lhostejností k nepříznivým důsledkům pro společnost, musí neustále vynalézat záměry ad hoc. Definuje podmínky jako “problémy” a nabízí sám sebe jako řešení. Chudoba, negramotnost, diskriminace atd. musejí být “vymýceny”. A stát neuznává žádný zásadní nebo ústavní důvod, proč by mu mělo být bráněno pouštět se do takových grandiózních podniků. Neexistuje také žádný bod, v němž by uznal, že jeho úsilí ztroskotalo. Jeho vytrvalost ve zjevně marných taženích připomíná Santayanovu definici fanatika jako toho, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomene své důvody. Soukromé podniky často utrpí nezdar; viděl jsem odhad, že každý druhý podnik během pěti let zkrachuje. Ale státní agentury zřídka ukončují svou činnost; pokud jsou financovány z daní, nic je nenutí to udělat, jelikož nepotřebují vykazovat zisk a neexistuje žádné uznávané kritérium úspěchu nebo nezdaru. Byrokracie znamená efektivní neodpovědnost.
Jedna věc bývá snadno přehlížena: že sociální “problémy” zdánlivě nikdy nevyžadují, aby se stát zdržel intervence nebo se vzdal jakékoli moci, kterou už disponuje. Reálným cílem není vykazatelné odstranění daného zla, nýbrž samo získání moci.
Peníze byly pěkně charakterizovány jako “konkretizace svobody”. A je to výstižné – v soukromém hospodářství. Ale státem ovládané peníze jsou konkretizací státní moci a odpovídajícího zmenšení soukromé svobody. “Chamtivost” se nyní chápe výhradně jako soukromá neřest; zneužívání daňových možností státem se nikdy neoznačuje jako “chamtivé”. To je pouze jedna známka neomezené legitimity přiznávané nárokům státu. Daňoví poplatníci si možná stěžují, ale zřídka zásadně popírají právo státu brát tolik, kolik může dostat. Jiná výmluvná známka této doby je fráze “daňová vzpoura”. Jak může lid, podle předpokladu suverénní, povstat, aby se domáhal toho, co (teoreticky) delegoval? Je to vzpoura, voláte-li k pořádku vlastního zaměstnance? Takové fráze ukazují na reálnou mocenskou situaci v protikladu k ideologii samosprávy. Podle naší oficiální ideologie jsme “my, lid” suverénní. Ale reálnou suverenitu uplatňuje stát, třebaže stát zdaleka není jednotná nebo dobře organizovaná entita. Většina výzkumů veřejného mínění ukazuje, že převážná část amerického lidu se staví proti interrupcím na žádost ženy i proti politice upřednostňování podle rasy (politice “občanských práv”); ale tato výrazně zastávaná přesvědčení nemají žádný dopad na stát, který na ně sotva vůbec odpovídá. Někteří politikové prohlašují, že jsou také proti těmto věcem, zdá se však, že z největší části mají znamenitý smysl pro způsob, jak u voličů probouzet naděje, aniž je kdy skutečně splní.

Moderní národní stát je neomezený, ne však nutně “totalitní” v obecně užívaném smyslu. Ani největší a nejvíce utlačovatelské státy (které někdy existují ve velmi malých zemích) nemají zájem potlačit všechny svobody, pokud zůstává jasné, kdo je pánem. Každý stát povoluje takové svobody, jichž si všímat je pod jeho důstojnost nebo které nejsou v konfliktu s jeho agendou. I za Stalina se Rusové těšili sexuální svobodě, dokonce nevázanosti, včetně (občasné) svobody potratů. Americký stát (50 “států” unie tvoří nyní ve skutečnosti pododdělení, ne samostatné suverenity) by nikdy nesnil o tom, aby potlačil svobodu slova; politický systém má v každém případě dost účinné prostředky, aby ji neutralizoval. Čím centralizovanější je moc, tím méně je třeba cenzora; nesouhlas může být ignorován nebo marginalizován. Když stát definuje “problémy” celonárodního dosahu, je velmi nesnadné zorganizovat srovnatelně dobře slyšitelné protitažení. To platí zejména tehdy, podporují-li masová média stát s jeho současnou povahou.
Oficiální ideologie prakticky kanonizovala systém dvou stran, jako kdyby Demokraté a Republikáni – jako jin a jang – svou dokonalou komplementaritou vyčerpávali relevantní možnosti. Ale ve skutečnosti se žádná z těchto dvou stran zásadně nestaví proti neomezenému státu; obě se liší pouze v tom, jaký okamžitý růst státu podporují co do rychlosti a směru. Když dojde na takové konkrétní “problémy” jako potraty, rozdíl, jak se v zemi pociťuje, odpovídá rituální dělbě práce: Demokraté podporují interrupce, Republikáni jim slovy odporují, ale smiřují se s nimi v praxi.
Ačkoli Američané systém dvou stran různě kritizují, přijímají ho jako zásadně legitimní a postačující. Dostatečně rychle neprohlédli analogii mezi tím, co akceptují v politice, a co odmítají ve světě obchodu. Kdyby si dvě obří společnosti rozdělily celé průmyslové odvětví, těžily z výsad a ochrany zákona, bránily novým účastníkům vstoupit do soutěže a těsně spolupracovaly při stanovování cen, nikdo by takovou situaci nenazval zdravým fungováním volného trhu. Ale právě takto, jako domluvené paralelní složky státu, jednají naše dvě politické strany. Žádný protitrustový lék není k dispozici. Je těžké si představit, že Nejvyšší soud napadne oprávněnost něčeho, co podporují obě strany v Kongresu, dokonce něčeho tak základního, jako je jejich společná moc. Takže ony společně spravují národní bohatství a liší se jen v otázkách “priorit”.
V podstatě hospodářskou povahu moderního státu naznačuje slovní spojení ze sovětského lexikonu: “hospodářská kriminalita”. Znamená, že rozsáhlá oblast dříve dovolených transakcí byla svévolně prohlášena za kriminální, bez jakéhokoli důvodu srozumitelného pro tradiční morálku. Americký stát neužívá toho výrazu, ale fakticky si osvojil obsah pojmu, a jeden v současnosti běžný obrat – “podzemní ekonomika” – napovídá, že americký a sovětský systém opravdu “konvergují”. Navzdory zhroucení komunismu, perestrojky atd. nadále platí, že se americký stát posunul mnohem dále sovětským směrem, než se dosud posunul post-sovětský systém směrem k svobodnému trhu. Moc se nerada vzdává, i když by to evidentně bylo moudré. Co je dobré pro zemi, není nutně dobré pro stát. Už z toho, jak stát spoléhá na donucování, plyne, že zájmy státu a zájmy širší společnosti jsou v podstatě protikladné – to je základní fakt, jejž stát zakrývá tím, že o dvou ekonomikách mluví prostě jako o (jedné) ekonomice. Parazit přirozeně chápe sebe a svého hostitele jako jednotu a přeje si, aby hostitel také tak smýšlel. Implicitním dogmatem současného amerického establishmentu v politice a ve vytváření veřejného mínění je, že soukromá hospodářská sféra ve skutečnosti potřebuje management a podněty ze strany státu, jako kdyby hostitel nějak závisel na svém laskavém parazitovi.
Nedávná válka v Zálivu byla ilustrací, jak povrchní jsou rozdíly mezi oběma politickými stranami, pokud jde o “priority”. Ale ukázala více než to. Randolph Bourbe napsal už dlouho předtím: “Válka je zdraví státu”. Stát svou existenci ospravedlňuje do velké míry tím, že rozpoznává nepřátele v zahraničí. A také to se stává významnou hospodářskou skutečností, která zvětšuje státní systém, jak naznačuje často užívaný výraz “vojenskohospodářský komplex”. Velkorysé partnerství s průmyslem poskytuje státu dobrý způsob, jak dále růst a zachovat zdání svobodného tržního hospodářství.

Konzervativci jsou podle mého mínění k této dimenzi státu v poslední době nedostatečně podezíraví. Od studené války mají stále sklon schvalovat vše, co se děje ve jménu “obrany”. I když připustíme nutnost studené války a také invaze do Panamy a války v Zálivu, měli bychom si být vědomi ohrožení svobody spojeného s každou válkou, jakkoli spravedlivou. Každá americká válka federální vládu doma posílila a dala jí více moci, než měla dříve. Válka je “aktivistický způsob vlády” par excellence. Studie Paula Fussella o druhé světové válce, Wartime, ukazuje – bez autorova záměru – těsné paralely mezi vedením války a socialismem: centralizaci moci, rekvírování zdrojů, podvázání svobod, plýtvání a fušerství, častý falešný optimismus ohledně dosažených výsledků, slepotu k druhotným účinkům, korumpování jazyka a tak dále.
Na hlubší rovině přináší válka pokušení plynoucí z idée fausse at claire. Domnělý “nepřítel” může být neočekávaně a s nezdůvodněnou zřetelností rozpoznán a mezi mnohotvárnými neduhy světa izolován, stejně jako domácí program může nesprávně izolovat domnělý “problém”. Dílčí zájem se může mylně prezentovat jako zájem celonárodní. Morální odsudek může být nedovoleně využit k vyvolání falešného pocitu akutního nebezpečí: “Nezastavíme-li ho teď…”. Léčky pochybných spojenectví mohou být přehlédnuty. Samo vítězství může mít své stinné stránky: vytvoření mocenského vakua, falešný pocit oprávněnosti. Patriotická loajalita může povzbuzovat lidi k obětem, jež nebyly nezbytné, a vytvářet nenáležitou poddanost vůči státu.
Mnohem horší jsou ovšem zla méně subtilní: ve válce se téměř nelze vyhnout strašlivému ničení životů a často hrubé nemorálnosti. Krátce před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki prohlásil jeden americký mluvčí, jehož cituje Fussell, že “v Japonsku nejsou žádní civilisté” – jelikož každý byl zapojen do japonského válečného úsilí, byl každý legitimním válečným terčem.
A to je plně ve shodě s povahou moderního státu. Když se národ připravoval na válku v Zálivu, připomněl jeden článek v Time pozoruhodný fakt. V první světové válce tvořili civilisté 17% celkových obětí na životech; ale ve druhé světové válce, která si celkově vyžádala téměř trojnásobek mrtvých, připadalo 70% obětí na civilní obyvatelstvo.
Jsou-li tato čísla aspoň přibližně správná, jsou strašlivou výpovědí o moderním světě. A tou je i sám fakt, že vzbudila tak málo pozornosti.
Katolická církev, nejdůležitější hlas civilizace, kterou jsme nechali za sebou, opakovaně varovala před nerozlišující povahou moderního válčení. Člověk se nemusí ztotožnit s nyní hlásanou doktrínou o “nesešívaném rouchu” aby nahlédl, že lhostejný přístup k válce sotva přispěje k větší úctě k nenarozenému životu. Nevinný život je morální kontinuum.
V každém případě, v němž se uvažuje o volbě vojenského řešení, trvá státní ideologie na tom, že jde o naše “životní zájmy”. Ale “životní” je ten zájem, na němž může záviset přežití. To bylo velmi plauzibilní tehdy, když nepřítelem byl mocný a zlovolný Sovětský svaz. Ale Irák? Panama? Můžeme se právem divit, proč malá, slabá země bez přístupu k moři jako Švýcarsko, závislá na dovozu zboží a surovin více než my, dokáže přežít bez ozbrojených sil trvale rozmístěných mimo vlastní území, zatímco velké, bohaté, mocné země potřebují takové síly k obraně svých životních zájmů. Jsou pouze malé národy soběstačné? Nebo je tomu tak, že jen mocné si mohou dopřát přepych definovat jako “hrozby” to, co je ve skutečnosti jen znepokojující nebo nevýhodné?
Když naši vedoucí činitelé stále mění své důvody pro válku, jsme oprávněni jim nedůvěřovat a ptát se, není-li pružná zahraniční politika, v níž se chráněnci tak rychle stávají nepřáteli, ve skutečnosti jen jiným způsobem toho, jak stát vždy znovu samoúčelně uplatňuje svou moc. Příležitostná intervence v zahraničí může být oprávněná. Ale tolik intervencí? Stát může “vyhrát” válku, ale je nesnadné nahlédnout, co tím získá průměrný Američan. Je-li válka opravdu nezbytná, je nezbytná. Ale není žádnou příležitostí k radosti. Ve všeobecném jásání nad válkou v Zálivu vidím skličující doklad, že mnoho Američanů se ztotožnilo se svým státem asi jako sportovní fanoušci s domácím týmem. Zvlášť zarážející bylo, že válka byla běžně ospravedlňována ne jako odpověď na objektivní problém, ale spíš jako něco, co nám přineslo “opět dobrý pocit o nás samých”. Jaký je to důvod k zabíjení lidí?
Ale až k takovému smýšlení a cítění můžeme dospět, přistoupíme-li sami na konvenční způsob mluvy moderního státu. Pak se nám zdá, že jeho osudy jsou “našimi” osudy. Válka je asi pro stát opravdu optimálním způsobem činnosti: stát je ideálně disponován k organizované masové destrukci. Válka také zdaleka není něčím abnormálním, nýbrž stává se paradigmatem různých domácích aktivit: války proti chudobě, války proti negramotnosti, války proti drogám, morálního ekvivalentu války… Idea vlády jako skromného strážce normálních poměrů ve společnosti; vlády, která v našich životech hraje roli pouze v pozadí, když rozhoduje naše spory; která zřídka mluví, není-li oslovena, a nikdy se neodvažuje nám ukládat nějaké kolektivní poslání – takové pojetí vlády, jež bylo pro naše předky druhou přirozeností, se nám stalo téměř úplně cizím. Stali jsme se malými státníky.
A temný věk politiky se k nám už plíživě dostavil. V žádném určitém okamžiku nám naši vládci otevřeně neřekli, že přeměňují tradiční vládu v moderní stát, k jehož šlechetným službám bude též patřit, že dá smysl a cíl našim prázdným soukromým životům. To by nás varovalo před nebezpečím, že provedou-li to, podkopají naši morálku a zničí naše svobody.
Oni místo toho stále udržují iluzi o kontinuitě s našimi tradicemi, s Otci zakladateli, s ústavou. Je to, jako kdyby se katolická církev postupně měnila v církev unitářskou a ve skutečnosti učila pravému opaku všech svých původních nauk, při tom však zachovávala beze změny většinu svých obřadů. Neuvědomili bychom si, co s námi provádějí. Ale i oni sami by to sotva věděli.